Proč tě pes ihned a ochotně nenásleduje? – 31. díl

Napadlo vás někdy zamyslet se nad tím, že daleko přirozeněji a bez různých „zatížení“ prostředím a okolnostmi vysílá své signály směrem k okolí malé dítě než my dospělí? A souhlasíte s tím, že i základem spokojeného soužití se psem je právě ta přirozená a srozumitelná komunikace z naší strany? Tak právě o tom všem je další díl našeho seriálu.

Jak u psa poznáš, že ti nerozumí? U psa se to, že ti nerozumí, projevuje neposlušnosti. Někdy to vypadá, jakoby tě neslyšel. V lidské komunikaci nedorozumění vytváří překážku v budoucí komunikaci. Velice často i neviditelný počátek budoucí hádky. Neporozumění si navzájem je prvním krokem k budoucímu problému. Zkusme si to tedy společně objasnit…

Když nejasnost nebo neporozumění nekomunikujeme, nezeptáme se nebo jej neodhalíme, tak ono pak přetrvává („sedí” v nás). Protože něčemu nerozumíme, tak na dané věci máme pořád pozornost. Nemusíme si to ani uvědomovat (vím o tom, že něco nevím). Může být totiž i jen skryté v podvědomí (nevím o tom, že něco nevím, ale ovlivňuje to moje konání).

Nekomunikované neporozumění vytváří budoucí problém

To, že nekomunikace a pozornost uváznutá v minulosti je původem problému, to věřím, že jste měli možnost si již všichni vyzkoušet. V mezilidských vztazích funguje velmi dobře. I když většinou s nepříjemným výsledkem, pokud člověk není schopen komunikovat věci, které vytváří neporozumění včas. Teď si asi říkáte, proč se o tom zmiňuji, když se zaměřujeme na vztah se psem. Toto totiž s malým dítětem a psem funguje pro člověka násobně náročněji. Pokud dítě nebo pes něčemu nerozumí, tak to dávají najevo většinou různými neposlušnostmi a zlobením. Pojďme si v tomto článku ukázat pár postřehů, které vašeho psa podpoří ke zlepšení reakcí na vaší komunikaci.

Co komunikace vlastně znamená?

Slovo komunikace pochází z latinského „communicare“ = společně něco sdílet, činit něco společným. Můžeme ji chápat i jako přenos informace mezi dvěma jedinci. Mnohdy nefunguje, protože po cestě od jednoho k druhému naráží na spoustu překážek, které nedokáže překonat. Co tím přesně myslím? Stalo se vám někdy, že jste něco řekli a druhý účastník vašeho rozhovoru (ať je jím dítě, dospělý, pes nebo kdokoliv jiný) tu informaci vůbec nezachytil? Většinou to vypadá, jako že ji neslyší, nereaguje na ni nebo si ji nepamatuje. Tato situace nastává z velmi mnoha důvodů.

Předání informace až k naslouchajícímu ovlivňuje: 

• Vnější prostředí, ve kterém je předávána – může to být například hlučné prostředí.
• Zdravotní stav – ztratím hlas nebo nedokážu křič

• Význam slov, která používáme – každý z nás můžeme vnímat jejich jiný význam, hloubku či sílu – když jsme se učili slova, tak nám bylo vysvětleno, co dané slovo vyjadřuje. Pro oba partnery však stejné slovo nemusí znamenat přesně to samé. Vyzkoušejte si následující pokus - řekněte partnerovi (partner, manžel, dítě, kamarád, kolega, atd), ať si představí např. černou kostku. Představte si ji také. Máte? Zeptejte se nejdříve partnera: „Jak vypadá tvoje černá kostka?“ Pak sami sebe: „Jak vypadá moje černá kostka?“ Oba jste si pravděpodobně představili černou kostku. Já znám i případy, kdy se pod pojmem černá kostka ukrývala i světlá koule. To se také může stát. Proto zkoumejte dál a ptejte se: „Jak je velká?“ „Jak je těžká?“ „Z jakého materiálu je vyrobená?“„Jaký má povrch?“ „Jaká je na dotek?“... A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Mám zkušenost, že hned od prvního upřesňujícího dotazu se každá naše černá kostka liší od kostek těch ostatních. A věřte, že nezáleží na tom, kolika lidí se zeptáte. Prozkoumáte-li spojení slov „černá kostka" v představě svého parťáka dostatečně do hloubky, tak zjistíte, že se naše vnímání od vnímání každého dalšího člověka liší. I takto „nevinné” slovo může v komunikaci vyvolat velký nesoulad. Naše slova jsou sice stejná, ale jejich význam pro každého z nás je jiný. Jsme jedinečné bytosti a každý máme svou „realitu”, svůj svět, ve kterém žijeme, a i úplně jiné vnímání. Každý máme svůj svět. Naším „světem“ přispíváme k celkovému společnému světu, který vnímáme potom ve větším globálním měřítku. Podstata naší rozdílnosti je vidět na každém kroku.
• Naše výchova, zázemí a zkušenosti, které způsobují naše i nevědomé zkreslení přijímané či předávané

• Naše „vidění“ (představy a předpoklady) při komunikaci ovlivněné prožitými situacemi a případné emoční zatížení, které pociťujeme při získávání či předávání informace (každá situace/zkušenost/setkání v nás zanechává nějakou emoční stopu – ať již příjemnou (pozitivní emoce), nebo černou (spojenou s negativními emocemi). Naše pocity pak hrají velkou roli ve vztazích i při rozhovorech. Mají velkou moc se velmi rychle projevit a „včleňovat“ se tak do komunikace jako překážka. Nezvládnutím jejich projevu se mnohdy stávají situace, kterých potom litujeme a není již možné je vzít zpět.

Dívejme se i očima druhých

Na to, aby komunikace fungovala, je pro každý vztah velmi nápomocné umět vidět a vnímat i svět svého parťáka. Takto se mnohdy vyhneme nedorozuměním, překážkám, problémům i bojům. Mnohdy velmi pomáhá respekt k jeho „realitě“ a také umění jej podpořit ve chvílích, kdy se mu nedaří vše tak, jak bychom si my představovali.

Když se narodí dítě nebo pejsek, vždy jsou to bytosti velmi čisté, láskyplné a rozdávající radost. Jejich komunikace je jednoduchá a velmi jasná. Ví přesně, kdo jsou, umí své potřeby, radosti i věci, které se jim nelíbí, komunikovat bez „masek“ (přetvářek) dospělého člověka, manipulace, vypočítavosti či kombinatorického myšlení, kterým chtějí získat pro sebe výhody. Jejich sdělení není znehodnoceno způsobem učení a projevu, který člověk získá později, jakmile začne používat slova a zařadí se do společensky daných norem a pravidel.

Dar vnitřního porozumění

Když jsem byla malá, vždy jsem měla pocit, že jsme se my lidé, moudré bytosti pocházející z přírody, od přírody a od našeho přirozeného základu velmi odklonili. Uzavřeli se do prostoru plného betonu a začali jsme se přizpůsobovat svému okolí, místům i danému způsobu života. Na své životní cestě jsem „potkala“ příběh jednoho Afričana, který popsal pradávné „stvoření” slova. Tento pro někoho možná sci-fi příběh podává svědectví o tom, že člověk žil kdysi v přírodě v souladu. Uměl se dorozumět se zvířaty na telepatické úrovni. Na planetu Zemi však dorazil někdo z Vesmíru a protože chtěl lidi začít ovládat, dal jim dárkem slovo. Člověk byl velmi šťastný, že může používat v komunikaci slova. Brzy však zjistil, že si se zvířaty již nerozumí. Tento příběh mě velmi oslovil. Pro mě vysvětluje to, že každý máme schopnost si s druhým porozumět. A to ať již slova k dispozici máme nebo ne. Všichni máme dar vnitřního porozumění, který někdo více a někdo méně umí rozpoznat a použít pro naše vztahy či komunikaci.

Tento příběh krásně zapadal do mého „nechápání”, jak je možné, že když používáme slova, tak si vlastně mnohdy ani nemůžeme rozumět. To jste si, troufám si říci, potvrdili i v našem počátečním testu s černou kostkou. Dnes již víme, že pochopením podstaty (tajemství/umění) komunikace a toho, co se mezi dvěma jedinci odehrává, si velmi dokážeme ulehčit cestu k jednoduššímu a šťastnějšímu životu.

Všichni se rodíme s darem si rozumět se zvířaty beze slov, ale mnoho z nás má tento talent „zavřený”.

Pro mě bylo již od malička jednodušší „číst” v hlubší komunikaci s pejsky. Lidská komunikace pro mě byla velmi nejasná. Studováním toho, co se v situaci děje, se mi potvrdilo, že zásadním rozdílem v komunikaci je přirozenost. Pes žije v právě probíhajícím momentu, tady a teď. Když se raduje, tak se raduje a tu radost s námi v daném okamžiku také sdílí. Stejně tak jako malé dítě. V našem rychlém světě se jen málo z nás dokáže zastavit v přítomném okamžiku a být plně teď a tady. Dávat plnou pozornost situaci, ve které se nacházíme nebo plně naslouchat svému parťákovi při rozhovoru. Naše plná pozornost v přítomném okamžiku se zkrátila na minimum, ne-li se vytratila úplně. Na našich vztazích i spokojenosti se velmi odráží to, že jsme jaksi převálcováni minulostí, rychlostí dnešní doby i starostmi o budoucnost. Jak je milé a příjemné se umět zastavit. Zastavit a prožít přítomný okamžik. Velkými „léčiteli” tohoto našeho neduhu jsou pes i dítě - bytosti, které rozumí svému parťákovi na úrovni vnitřního nacítění. Stejně tak, jak jsme to všichni měli společné před „zavedením” slova. Tito naši učitelé nám ukazují cestu, jak se vrátit k přirozenosti, jasnější komunikaci a hlavně ke vzájemnému porozumění. Proto je tak milujeme. Nabíjí nás pozitivní energií a doplňují její nedostatek v našem životě. Naše vztahy i rodiny podporují sdílením štěstí a rozdáváním nepodmíněné lásky.

A jak tedy zavést porozumění v soužití se psem?

1. Úplně nejdůležitější je přesně vědět, co chceme.
2. Druhým krokem je umět to sdělit v plné „čistotě sdělení” (bez překážky) k pejskovi. Pokud se to povede, tak výslednou situací je, že pejsek dělá, co si přeji. Pokud sdílená informace byla jednoznačná a srozumitelná, tak pejsek reaguje okamžitě. Pozor – zajištění porozumění nevychází z křičení, nátlaku nebo fyzické manipulace pomocí různých prostředků. Pokud pes reaguje až na tyto pomůcky, tak se nejedná o to pravé „umění komunikace se psem”.
3. Je umění potvrdit správnou reakci. Tento krok pak vytváří pozitivní motivaci a zvyšuje pejskovu ochotu plnit i další povely. Mnohem rychleji a ochotněji i v prostředí, které je pro něj rušivé a náročné.

Ing. Michaela Drábková, Ph.D.

Foto a ilustrační foto: archiv Michaely Drábkové, Pixabay

http://www.pespartak.cz/

http://www.znakovarecpropsy.cz/

https://www.facebook.com/pespartak/