Profíkem…

Napadlo vás někdy, že byste mohli spojit příjemné s užitečným a kynologií se nějakým způsobem nejen bavit, ale i třeba živit? Bingo! A co třeba canisterapie? Je to dobrý nápad? Více se o tom dozvíte v dalším povídání Zdenky Proškové.

Neuplyne týden, abych netelefonovala s některým ze zájemců o canisterapeutickou práci. Vždy si jejich zájmu vážím, jsem jim vděčná za ochotu věnovat svůj čas a energii pro dobrou věc. Občas jsou to hovory vážné, občas smutné, občas zarážející a občas úsměvné. O kousek dál se můžete seznámit s částí jednoho z letošních rozhovorů, kdy jsem nebyla schopna během dvaceti minut slečně vysvětlit, že její představa je opravdu nereálná. A tak se následně pokusím udělat to prostřednictvím tohoto časopisu. Třeba si to přečte nejen daná slečna, ale i další zájemci o to stát se canisterapeutem na plný úvazek.

A zvoní telefon…  

„Dobrý den, já se vás chci zeptat, jestli byste mi neporadila, jak bych mohla pracovat se svým psem. Líbí se mi canisterapie, tak jsem si myslela, že byste mi poradila, kam bychom mohli chodit.“

„Dobrý den. Já se vás hned na úvod zeptám, zda si myslíte, že byste se canisterapii věnovala jako zaměstnání nebo počítáte s tím, že ji budete dělat jako dobrovolník?“

„No, já si hledám práci a hlavně tu potřebuji. A protože mám ráda psy, tak bych se tomu chtěla věnovat se svým psem.“

„Takže chápu dobře, že byste se chtěla zabývat canisterapií na profesionální úrovni, zapojit do ní svého psa a živit se tím?“

„Ano.“

„Tak to vás bohužel zklamu, to není realistický plán.“

„Jak to?“

„Protože canisterapie je velmi náročná činnost. Nejen pro psovoda, ale i pro jeho psa. Když pomineme skutečnost, že pes musí úspěšně absolvovat povahové zkoušky terapeutických psů a zdaleka ne každý je schopen jimi projít, pak standardní zásadou, kterou organizace dodržují je, že pes nepracuje déle než jednu hodinu týdně. Pokud byste se tedy canisterapií chtěla živit, musela byste mít celkem čtyřicet psů, abyste je mohla po hodině střídat.“

„On je ale hodný a má hodně energie!“

„Já vám to věřím. Také mám doma psy, kteří jsou hodní a mají spoustu energie. Ale canisterapie je vyčerpávající po stránce fyzické i psychické. Snadno při ní dojde k přepracování na obou stranách. Dlouhotrvající stres, kterému je při ní psí organismus vystaven se pak na něm negativně podepíše, není-li správně a včas odbouráván. Výsledkem může být psychická deprivace psa, změna v chování, výrazné zdravotní problémy jako jsou nádory a celá řada dalších komplikací.“

„A víte teda o něčem, kde bych mohla se psem pracovat?“

„V tom vám asi moc neporadím, jednak neznám vás a ani vašeho psa, a potom náš Spolek je zaměřený opravdu jen zooterapeutickým směrem.“

„A jste si jistá, že bych u vás nemohla pracovat?“

„Pracovat u nás samozřejmě můžete a budeme moc rádi. Avak pouze jako dobrovolník.“

„A za to jsou nějaké peníze?“

„Ne, dobrovolníci pracují zdarma, ve svém volném čase a většinou do svého dobrovolnictví ještě peníze vkládají.“

„A jak bych tedy mohla se psem pracovat?“

“Grrr…………“

A tak si to pojďme spolu vysvětlit…

Kdo by nechtěl dělat práci, která ho baví, a to celých čtyřicet hodin v týdnu? Je to přeci úžasné, chodit pomáhat lidem a k tomu všemu s vlastním psem, kterého tolik milujeme… Ano, je to krásná představa. Ale je to představa z řádu sci-fi.

Duševní hygiena je nutná

Každý profesionál z řad pomáhajících profesí ví, jak náročná je to práce. Ať jste lékař, učitel, pracovník v sociálních službách, pečovatelka nebo vychovatel, práce s lidmi je krásná, ale zároveň nesmírně těžká. Aby ji člověk mohl dlouhodobě vykonávat tak dobře, jak jen je schopen, aby si zachoval jistou míru laskavosti a empatie, musí v první řadě pečovat sám o sebe. Duševní hygiena, péče o sebe sama, zúčastňování se pravidelných supervizí, relaxace, dovolená… to jsou pojmy, které jsou v pomáhajících profesích často opomíjené a přitom nezbytné. Výsledkem jsou lidé, kteří jsou notně otupělí k potřebám svých svěřenců, zvlášť, pokud v daném „zařízení“ pracují delší čas. Jsou samozřejmě i výjimky potvrzující pravidlo a budiž jim zde vzdána čest a sláva, upřímně si jich vážím, nicméně je jich menšina.

Canisterapie je výjimečná technika. Otevírá brány k zavřeným srdcím!

Stokrát nic umořilo i osla

Většina pracovníků v pomáhajících profesí trpí nejen psychickým vyčerpáním, ale také zdravotními problémy. A ne vždy jsou způsobeny těžkou fyzickou prací. Na zdravotní stránce člověka se výrazně podepisuje stres, kterým daná osoba prochází. A při výkonu takto těžké práce je stres obrovský. Hladina stresu bohužel neklesá úměrně lásce, kterou k dané profesi cítíme. Stres totiž nevzniká jen jako součást nenáviděné činnosti nebo vlivem časového presu. Stres pociťují i lidé empatičtí, lidé nastavení na pomoc ostatním, tací, kteří si trápení ostatních uvědomují. A přestože je stres běžnou součástí lidského života, tak stokrát nic umořilo i osla.

Canisterapie není profese

Canisterapeut není pomáhající profese. Není to v první řadě profese a já doufám, že ještě dlouho nebude. Canisterapeut je osoba, která je v danou chvíli na daném místě připravena všemi dostupnými prostředky pomoct psychické stránce klienta. Je vždy dobře naladěn, je závanem čerstvého větru, spojencem mezi venkovem a místním zařízením, je spolehlivý, je pravidelný, je příjemný. Má čas na popovídání, má čas na pohlazení, má čas na chvilku posezení a tlachání o banalitách. Má čas, má chuť, má prostředky, má energii, má srdce, má schopnosti a dovednosti. Věnuje klientovi sto procent své pozornosti po daný omezený čas.

„Dobít baterky“ je potřeba!

Po hodině takového práce je daný canisterapeut psychicky unaven, naplněn trápením a bolestí klienta, občas naplněn radostí, ale vždy pln pokory a soucitu. Aby těchto emocí byl schopen dosáhnout i příště, je naprosto nezbytné, aby měl dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby se s nimi porovnal, opustil je a vyčistil si hlavu. Pokud tak neučiní a přejde na další hodinu k dalším klientům, a pak na další hodinu k dalším klientům, a pak třeba ještě k dalším, vznikne z jeho práce stereotyp. Rozechvění před každou hodinou s klienty se změní v povinnost, radost z práce s nimi se změní v nudu. Při nejlepší možné vůli nebude schopen zachovat svou výjimečnou pozici, kterou do komunikace s klientem vnáší, protože jednoduše nebude schopen tak rychle odbourávat vlastní emoce, únavu, rozladěnost, nemoci, problémy…Canisterapeutický pes, který nemá mezi jednotlivými terapiemi řádný odpočinek, přestane časem pracovat, případně nebude pracovat správně. Přejde do pasivity, případně agresivity, zhorší se mu zdravotní problémy, případně vzniknou nové, velmi vážné. V každém případě dojde k poškození vztahu psovod – pes a canisterapie přestane být canisterapií v pravém slova smyslu.

Lze tedy dosáhnout toho, aby nás canisterapie živila? Utopie!

„Kočovný“ canisterapeut by poněkud eliminoval zevšednění klientům, člověk by při vhodném střídání zařízení příliš neotupěl vůči jednotlivým osobám. Což nám ale stále nesnižuje míru psychické únavy a míru stresu u obou členů týmu. V tomto případě by však člověk musel mít nasmlouváno alespoň šest zařízení, kam by denně na hodinu docházel. A to již zase zavání zevšedněním. Nehledě k tomu, že sociální služby v našem státě nemají nadbytek provozních prostředků, v naprosté většině nemají na dostatečné finanční ohodnocení stávajícího personálu, nemohou si dovolit zaplatit vlastního fyzioterapeuta, takže chtít po nich, aby platili za něco tak „nadbytečného“ jako je canisterapeut, je utopické.

Klientům pro radost a potěšení 

Canisterapie je výjimečná technika. Otevírá brány k zavřeným srdcím. A to nejen proto, že máme skvělé psy, kteří to umí, ale i proto, že jsme vřelí a dobře naladění a klientům otevření. Nechme si ji tedy jako zálibu, kterou spolu se svým psem děláme pro dobro jiných. Věnujme jí svůj volný čas a užijme si ji naplno tak, aby z nás naši klienti měli radost. Vnímejme trápení našich klientů, snažme se je potěšit a život jim naplnit, protože oni zažijí ještě mnoho bolesti. To je to, proč tu jako canisterapeuti jsme.

Foto: Zdenka Prošková

předsedkyně spolku Pes A Člověk

www.pac.mypage.cz