První byl bloodhound a potom až mantrailing!

Čtete pravidelně naše seriály a články o mantrailingu? Pak jistě víte, že právě s tímto odvětvím záchranného stopování se jednoznačně pojí i plemeno bloodhound a tudíž toto téma nemůžeme rozhodně vynechat. S Lubošem Satorou si však povídáme i obecně o výchově, výcviku a soužití s tímto psem, a to samozřejmě jak jinak než bez růžových brýlí. Věříme, že se vám náš rozhovor bude líbit.

Když se řekne bloodhound, tak většině z nás asi naskočí v hlavě záchranná kynologická disciplína mantrailing, ve které tento majestátní pes naprosto vyniká. No, a když se řekne mantrailing, tak první člověk, jehož jméno nás v té souvislosti okamžitě napadne, je jeho zapálený propagátor a šiřitel a také spoluautor portrétu plemene Ing. Luboš Satora. Je tedy jasné, že v rámci představování svatohubertského psa na něj v žádném případě nemůžeme zapomenout. Po jeho boku totiž právě „blood“ kráčí již přes dvacet let…

Jsem z vesnice, kde babička měla německého ovčáka Haryka, se kterým si neskutečně rozuměla. Nikdy v životě nic necvičila, ale zvládali spolu komunikovat. Když přišel někdo opilý na dvůr, stačilo jenom říct: „Haryku, tady nemá co dělat!“ a dotyčný byl za vraty. Nebo: „Mně se nelíbí tato slepice, dones mi ji!“ A byla slepičí polévka. Já jsem začínal s kokršpaněly, měl jsem celkem tři. Pak přišel münsterlandskéhý ohař. Když ho dostihla rakovina, vybrala si moje žena něco „menšího“ a byl na dvoře bloodhound.

První byl bloodhound. Krásný, svérázný, v povaze typický bloodhound. Teprve když mu byly čtyři roky a v komické situaci jsme ukončili naši výstavní kariéru, jsme v Holandsku poprvé viděli pracovat boodhounda na pachové stopě metodou Clean Boot a když jsem pak začal pátrat hlouběji, zjistil jsem, že existuje mantrailing.

Jedineční jsou, ale jenom v jedné disciplíně. Už v profilu je popsaná jeho historie. Když se totiž nějaké plemeno řadu let šlechtí jenom kvůli skvělým čichovým schopnostem, pak není divu, že se traduje, že má nejlepší čichové schopnosti ze všech plemen psů. Pokud jej šlechta a následně strážci zákona nechávali po staletí lovit svým přirozeným způsobem, kde si pes musel vše na stopě odpracovat sám, je jasné, že poslušnost není jeho silnou stránkou. Proto se velmi těžko nutí do něčeho, co ho nebaví, nebo, kde musí příliš poslouchat, ale když po něm chceme jenom základní potřebnou poslušnost, tak zvládá skvěle práci jak při dohledání raněné zvěře, tak i při pátrání po lidech.

První byl Nabrouck. Neskutečný pohodář, tvrdohlavý a hlavně můj učitel. Příhodu s mou první stopou jsem popsal i v knížce, tam ze mě udělal „blbce“ prakticky poprvé. Dařilo se mu to pak mnohokrát a hlavně ve chvílích, když už jsem si myslel, že o stopování něco vím. Kdyby měl za parťáka zkušenějšího mantrailera, a ne zelenáče, byl by skvělý.

Jeho syn Cassino měl obrovskou smůlu, že jednak měl dědičnou osteoporózu, sníženou imunitu a pořád jsme řešili jeho zdravotní stav. Přesto si myslím, že ukázal, jak by mělo pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách vypadat. Za své životní úspěchy dostal v roce 2021 ocenění Statečné psí srdce In memoriam. Byl ale také jedním z důvodů, proč jsme se s kolegy snažili změnit podmínky chovnosti u BCCZ.

Chooco je z prvního vrhu českých rodičů, kdy se dva jedinci, dvou vynikajících dlouholetých chovatelů zaměřených v chovu nejen na vzhled, ale hlavně na pracovní schopnost, dohodli na spojení pracovně vedené feny, která byla už ze šesté generace pracovních předků a měla splněné všechny tři barvářské zkoušky s pracovně vedeným a výstavně úspěšným psem, který má splněné dvě ze tří barvářských zkoušek. Oba rodiče prokazovali své schopnosti v myslivosti. Chooco je velmi citlivý, možná až senzitivní. Nemá tvrdost Nabroucka, ani uzavřenost Cassina, ale je schopný svou intuicí zvládat i velmi složité situace. Na čtení je to zatím nejtěžší pes, protože si až tak svou pravdu nezvládá prosadit, ale pracuje spolehlivě. U něj musím vždy správně vyhodnotit jeho chování.

No, a jeho syn hAzzard má zatím čtyři měsíce (11/2022). Je to opět potomek rodičů z těchto dvou pracovních CHS, ale oba rodiče už prokazují své schopnosti v mantrailingu.

Mou snahou bylo vždycky mít jednoho vycvičeného psa do zásahů a mladého ve výcviku. Ne vždy se mi to za těch dvacet let, co s bloodhoundy žiju, zcela podařilo. Samozřejmě vznikají konflikty mezi nimi, zvláště pokud jsem si z vrhu vybíral vždycky dominantní štěně a chtěl jsem z něho jednou mít dominantního psa. Vždycky jsem musel přizpůsobit naše životní podmínky tomu, aby se hranice, kdy se dva dominantní samci tolerují, nepřekračovala. Časem si na sebe zvyknou a je jenom otázka, kdy nastane doba, když „mladej“ přebere post šéfa smečky. Většinou to netrvalo dlouho, například Nabrouck s Cassinem si to vyřešili za tři minuty.

Jinak je bloodhound většinou nekonfliktní pes, pokud nežije sám a je zvyklý pohybovat se mezi psy, tak je to pohodář, rád provokuje ostatní ke hře. Společné vycházky ve smečce miluje, já osobně se rád občas podívám na jednu skupinu na FB, kde pořádají vyjížďky na koních a doprovází je smečka asi čtyřiceti bloodhoundů.

Říká se, že bloodhound je barvář, který nemusí pracovat pouze ve smečce, ale je samostatný. Já osobně jsem měl vždycky jenom dva psy, ale často se potkávám s chovateli, kteří mají psů víc. Bloodhound je pes společenský, který se drží hesla: „Čím víc lidí, tím víc zábavy“. Pokud má majitel jednoho bloodhounda, musí mu dopřát dostatek, spíše mnoho pohybu, ale hlavně bych se snažil zaměstnat mu hlavu prací. Bloodhound uběhne klidně 40 km a neunaví se, ale dá si dva traily a spí jak dudek. Na druhou stranu si neumím představit situaci, kdy mám více psů ve výcviku, nebo zásahových a měl bych se jim adekvátně věnovat. Vezměte si běžný trénink, kdy potřebujete kladeče stopy, aby ušel třeba 600 – 800 m, počkal tam 15 minut a vy ho pak se psem za 10 minut najdete. No, a teď to máte čtyřikrát. Běžně se jednoho tréninkového dne účastní šest až osm psů na jednoho instruktora. Mimo to já se svými psy denně nachodím vedle venčení 6 – 10 km. Smečku čtyř psů najednou vzít je problém, takže jsou to denně minimálně tři až čtyři hodiny, kdy se jim musím věnovat.

Mým snem byl irský setr. Bloodhound mi ale pomohl nasměrovat můj život a splnit si své sny. Původní představa sice byla trochu jiná, ale člověk míní a okolnosti mění. Přesto dělám to, co mě neskutečně baví, v čem vidím smysl života, v čem jsem se našel a co bych chtěl jednou pochopit. Příroda obdařila bloodhounda schopnostmi, nad kterými zůstává rozum stát a objevovat tato tajemství je krásné.

Kdysi mi někdo řekl, že bloodhound nejde vycvičit, ten se musí pochopit. Nikdy z bloodhounda nebude poslušný pes, jako je třeba německý ovčák, nebo malina. Nikdy nebude dodržovat hranice a pravidla, která mu majitel stanoví. Pořád bude zkoušet, co jeho pán vydrží. Na stopě bude neodvolatelný, prostě když si něco vezme do hlavy, tak to udělá. Nechte ho doma, naštvaný vám roztrhá sedací soupravu. Nechte ho v autě, kde se mu nelíbí, vytrhá vám čalounění. Nelíbí se mu vaše zahrada, počítejte s tím, že vám ji přesadí. Ale dejte mu pachovku, nebo mu dejte čichnout k barvě postřelené zvěře, nechte ho pracovat na pachové stopě a máte nejskvělejšího psa na světě. Bloodhound chce velkou trpělivost, nesnáší kotec, nebo klec, chce svou volnost a svou práci. Nesnáší dril. Vycvičit si z bloodhounda bloodhounda zvládne i rozumný a poučený začátečník. Ale z bloodhounda vycvičit psa poslouchajícího na slovo, který bude skákat, jak majitel bude pískat, se asi těžko podaří.

Bloodhound je specialistou na samostatnou práci na pachové stopě. Viděl jsem bloodhounda tancovat, běhat coursing, agility, nebo další sportovní aktivity, ale je to pro něj nepřirozená činnost. Na cvičáku všichni budou přeskakovat áčko a jediný bloodhound ho bude tvrdošíjně obcházet a myslet si: „Proč to blbci přeskakujete, když to jde obejít?“ Pak dojdete ke skále, která má čtyři metry, nepůjde to nikde obejít a on se na ni vyšplhá. Na jednom videu jsem viděl postavenou trať na coursing. Všechna plemena poctivě běhala ve vyznačeném koridoru. Pak šel na start bloodhound, napřed se rozběhl za „zajícem“, pak se zastavil, prohlédl si trať, zjistil, že se po obrátce zajíc vrací k němu, přeskočil boční zábrany a před cílem zajíce chytil. Za mě je pro tohoto psa vhodné jenom lovecké využití na stopě, anebo „skutečný“ mantrailing. Nejsou vhodné žádné sportovní modifikace různých i záchranných organizací.

Může, ale jak jsem už řekl, musí se mu věnovat, dát mu dostatek pohybu a svůj čas. Je to pes, který má rád společnost, nechce být sám, neměla by majiteli sem tam vadit nějaká slina na kožené sedačce, pustí ho také do svého nejoblíbenější křesla, zkrátka přizpůsobí se mu. 

Není to moje TOP disciplína, ale jediná, kterou dělám a kterou se snažím pochopit. Jenom u nás v IBHA je bloodhound nejpočetnějším plemenem, cca jich pravidelně trénuje kolem dvaceti pěti, což je cca deset procent ze všech pravidelně trénujících psů. Druhým nejpočetnějším jsou louisianští leopardí psi a na paty jim teď šlapou choďáčci. Momentálně nám přibylo cca dalších deset štěňat, které majitelé chtějí dostat do zásahové kondice.

Mantrailing je hrou emocí. Dobře cvičený bloodhound na stopě nevnímá okolí, zajímá se pouze o pachovou stopu, je tvrdohlavý, umí si prosadit svou. Bohužel i v tom, když ho zaujme jiná stopa, než ta, kterou potřebujete sledovat. Jistota a sebevědomí u něj někdy přeroste do fáze, kdy si je tak jistý, že se přestane soustředit a najednou zjistí, že je úplně někde jinde, než měl být. V mantrailingu šéfuje pes. Jenom on ví, kam pachová stopa vede, musíme se mu v tomto podřídit. Pokud psovod neumí správně číst a hlavně správně reprodukovat jeho projevy chování, je ztracený. Pes si nesmí být jistý, že psovod „neví“, kudy pachová stopa vede. Když to zjistí, bude si vás vodit jako malé dítě kačera na provázku. Ještě u Nabroucka jsem si nechal našlápnout delší stopu, cca 2 km. Začali jsme tehdy většinu stop řešit jako Double blind (nikdo, kromě kladeče stopy neví, kudy šel) a Nabrouck po pár metrech přišel na to, že nevím, kde kladeč je. Bylo z toho cca 2,5 hodiny procházky, kdy asi v polovině ho zaujal nějaký jiný pach, tak jej dva kilometry sledoval, pak ho to přestalo bavit, vrátil se na lom a v klidu stopu došel. Na GPS to bylo víc jak 6 km.

Nejprve by se měl ujistit, že je to právě mantrailing, co ho bude naplňovat a bavit. Pak je důležitý už výběr rodičů, dbát by se mělo prostě na dobré spojení kvalitních jedinců, kteří budou excelovat nejenom na výstavách, ale hlavně v praxi. Pak pes, nebo fena? No, a pak je to vcelku jednoduché. Vysledovat s chovatelem dominantní, žravé, hravé a samostatné štěně, které si bude jako první nárokovat svou misku, své místo ke spánku, pokud se někde rozhoří konflikt, tak jej půjde pomoci vyřešit, když budou štěňata venku, bude první, které dá nos na zem a bude prozkoumávat terén, první najde položený hadr, který chovatel neuklidil z dosahu. No, a pak takový člověk na 3 – 4 roky zapomene na všechna předsevzetí, co všechno chtěl udělat, protože mu veškerý čas zabere radostná práce s prckem a šílené nervy.

Bohužel ty, pro nás dobré zásahy, neskončily v poslední době zrovna radostně. Navíc nemůžu zveřejňovat některá naše pátrání. Ale tak jednu radostnou z tréninku. Jednou takhle trénujeme v Praze na Divoké Šárce, bylo tam plno psů a tak chudák Chooco skoro celý den zůstal v autě. Na závěr jsem se domluvil, že mu připraví jednu stopičku. Jdeme kolem lavičky, na které leží černá kabelka a nikde nikdo. Někteří z účastníků tréninku prý viděli na lavičce sedět starší pár, ale už před nějakou dobou. Zrušili jsme tedy tréninkovou stopu a vyhlásili skutečné pátrání. Chooco se dal po cestě plné korzujících lidí, až u frekventované silnice na kraji Šárky u pouťových atrakcí zezadu strčil do staršího pána, kterého doprovázela jeho paní. Slušně jsem pozdravil a zeptal se, jestli nepostrádají dámskou kabelku. Oba si prohlédli ruce, načež paní pronesla památnou větu: „Nemáme, že ty jsi ji někde zapomněl!!“ Podle OP jsme zjistili skutečně, že jsou to oni, a kabelku jsme jim vrátili.

Jak jsme již napsali v profilu plemene, při vzniku Bloodhound clubu ČR (BCCZ) se stala pracovní zkouška nepovinnou a nikdo k uchovnění psa nevyžaduje vyšetření RTG kloubů a zdravotní stav. Tím se chov neustále degraduje, psi ztrácí své přirozené, geneticky upevněné schopnosti, zhoršuje se zdravotní stav, zkracuje se doba jejich života, přibývá genetických vad. Klub podle mého názoru tak neplní svou zákonitou povinnost, funguje formálně a řeší si pouze své žabomyší války. To bylo jedním z důvodů, proč velká část chovatelů a majitelů v roce 2016 z klubu odešla a funguje v jiných klubech. Plemeni bych chtěl tedy popřát, aby se ti, co zodpovídají za chov, snažili vrátit chov bloodhoundů tam, kde by měl být. Tedy k chovu na základě zdravotního stavu a pracovních schopností minimálně tak, jak je tomu na Slovensku. No, a mantrailingu přeji splnění cílů, které jsme vyhlásili už v roce 2012 na mezinárodní konferenci v Bratislavě. Tedy, aby se za mantrailing považoval pouze ten skutečný, původní mantrailing bez všech sportovních a jiných příkras, kterými jsou lidé zaplavování a hlavně, aby byla metoda pachové práce – mantrailing zařazena skutečně do systému pátrání Policie a složek IZS.

Děkuji za velmi poutavý rozhovor a těším se zase někdy příště.

Michaela Weidnerová

Foto:   archiv Luboše Satory