První návštěva

Zajímá vás, jak vypadá taková první návštěva canisterapeutického týmu v domově pro seniory? Tak se tam společně se Zdenkou Proškovou podíváme. Psí canisterapeutky dokonce doprovázeli i jejich potkaní parťáci. Nakonec sami uvidíte, že i tak důležitá práce,jakou canisterapie bezesporu je, může být i zábavná. A hádejte, jak to všichni zúčastněni snášeli!

A je to tu! Jdeme na zahajovací návštěvu do domova pro seniory. Výhodou je, že prostředí již znám – chodila jsem tam před téměř dvaceti lety se svou první vlkodavkou a před třemi lety jsem tam párkrát zaskakovala za jiný tým. Takže prostředí pro mě není nové, vím tak zhruba, co mohu čekat. Do týmu tentokrát beru svou dceru, obě své erdelí slečny Košišáka a Keltičku a potkaní kluky Barnabáška a Buřtíka.

Vstup do zařízení je v pořádku. Na chodbě nás může potkat místní kočka a v prvním patře je velké terárko s králíkem, proto mám raději obě psice na vodítku. Vcházíme do „klubovky“, kde už na nás čeká osmnáct klientů. Jsou usazeni hezky do kroužku, pro psy je připravena voda k pití…

I potkani nám pomáhají...

Pozdravíme a hromadně se představíme. Uvedu naši skupinu a pak se společně s dcerkou rozptýlíme do prostoru, abychom se s každým klientem zvlášť přivítali, podali si ruce, seznámili se, pověděli si něco o sobě navzájem. Dcerka si bere na starosti potkaní kluky, já psice. Úvodní kolečko nám zabere dobrou čtvrt hodinu. Jdeme s dcerou proti sobě v opačném směru, udržujeme odstup tak, abychom většinou byly v kroužku přímo proti sobě. Tím pokryjeme najednou víc klientů, zvládneme si pomoct se zvířaty i spolu komunikovat. I když komunikaci vzájemnou nepotřebujeme, chodíme spolu terapeutovat již dobré čtyři roky a jsme dokonale sehrané.

Tímto způsobem se pohybujeme po celou hodinu. Vzhledem k potkanům udržuji psí slečny stále při sobě, aby se zbytečně nerozptylovaly a věnovaly se klientům. Dcera „rozdává“ potkaní kluky vždy na připravených dekách klientům do náruče. Kluci jsou typičtí peciválové, nejraději se v náruči rozvalí a chrní, takže jsou skvělým doplňkem energičtějších erdelek. Vzhledem k jejich malé velikosti zároveň klienti trénují jemnější motoriku, manipulaci s drobným tvorem.

Erdelky milují naprosto vše

Erdelí holky jsou trochu zmatené ze spousty pachů. Dlouho se mnou nikde na terapii nebyly. Starší Košišáková seniory nevyhledává, má raději klienty s duševním onemocněním, ale je na ni spoleh, takže ochotně postojí, nechá se podrbat, ale je na ní vidět, že by nejraději pracovala samostatně, beze mě. Mladší Keltička je blahem bez sebe, klienty miluje, zaměstnance miluje, miluje celou budovu i s uklízečkou. Je energie sama, ale pozitivní a nečekaně jemná. U klientů probouzí velký úsměv a radost.

I malé ukázky různých kousků klientům velmi pomáhají 

Zhruba v polovině času nabídnu klientům ukázku triků, které mé psí holky ovládají. Je mi jasné, že vzbudíme vlnu veselí, protože moje holky každá zvlášť velmi dobře cvičí a umí celou řadu kousků, které spadají i do asistenčních prvků. Pohromadě ale vždy vytvoří dokonalý chaos, přebíjejí jedna druhou v bláznivinách a obvykle tím pobavíme široké okolí. Ani dnes mě nezklamou a při cvičení sklidíme pobavený potlesk.

A jde se na další kolečko...

Pokračujeme dalším hladícím kolečkem, během kterého se zvládnu i chvilku posadit mezi klienty na volné židle. Jsem tak v jejich úrovni, na jejich vlně, poskytne mi to prostor pro otevřenější povídání. Při čelním kontaktu, kdy stojím (obvykle spíš klečím) přímo před klientem, je komunikace méně otevřená, spíše vázne a soustředí se na kontakt se zvířetem. Jakmile si ale sednu mezi ně a kontakt je bokem, je komunikace otevřenější, vstřícnější a obvykle se dozvím mnohem víc a rychleji. Což ostatně není nic nového pod sluncem, je to zcela běžný jev i ve zvířecí komunikaci.

Hodina uplynula velice rychle. Při loučení jsme opět prošly kolečkem, každému podaly ruku, poděkovaly za účast a domluvily příští návštěvu.

A je po „šichtě“ a teď odpočívat...  

Po návratu domů dostalo zvířectvo extra oběd obohacený bylinkami, ovocem a šípkovým práškem, abychom urychlili odbourání stresu. Psí holky navíc dostaly extra odpočinkovou procházku.

Večer pak nastalo přemýšlení nad možným zlepšením. Terapie byla dobrá, ale mohla být i lepší. Klienti jsou celkem aktivní, schopní se zapojit, ale ve dvou se dvěma psy a dvěma potkany je nás stále málo. Nemám ráda, když se stíhám věnovat jen pár lidem a zbytek se „kouká“, byť ta chvíle koukání není dlouhá. Takže příště zkusíme něco jiného!

Foto: Zdenka Prošková

předsedkyně spolku Pes A Člověk

www.pac.mypage.cz