Pyrenejec byl pro mne tou správnou volbou!

Hledáte velkého přátelského a nekonfliktního psa, který ale svým vzhledem a povahou budí respekt a bude dobře hlídat? A měl by být ideálně také dlouhosrstý a schopný zvládnout rozumnou dávku turistiky po vašem boku? Pojďte se tedy seznámit s panem Erikem a jeho báječným pyrenejským horským psem Ozzym…

Pro Erika Krumphanzla je jeho pyrenejský horský pes, přestože je řádně uchovněný a zúčastnili se spolu i několika výstav, především skvělým parťákem pro společné toulky přírodou, dogtrekking a bivakování. Pochvaluje si jeho nekonfliktní povahu, která je částečně i důsledkem pečlivé socializace a správně nastavené výchovy. A o tom všem jsme si společně povídali

Vždycky jsem měl rád hlavně velké psy. To bylo první kritérium pro výběr.

Měl to být určitě pes velký, přesto aktivní a pohyblivý, dobrý hlídač, ale ne zbytečně útočný nebo agresivní, po zdravotní stránce nezatížený dědičnými chorobami a nezkažený množením „díky“ módnosti plemene, tedy spíše méně běžné plemeno. Nebyla to lehká volba a trvalo několik let, než jsem se rozhodl. Tosa inu byla příliš velká, beauceron příliš malý, cane corso se nelíbil zbytku rodiny, leonberger se všem líbil (děti ho hodně chtěly), ale zdravotně žádná sláva a na túry příliš těžký, středoasiat a anatol by mohli být až příliš ostří. Až po době jsem se v atlasu zastavil nad pyrenejským horským psem a pomyslel si: „Proč už mě dávno nenapadl? Vždyť jsem si ho všiml už před lety a přišel mi hodně zajímavý". Zřejmě proto, že je bílý a já po bílých psech nikdy moc nekoukal a hlavně jsem nikdy nikde žádného nepotkal. Dnes mi to přijde jako jasná volba, ale tenkrát jsem dlouho vybíral.

Jmenuje se Tanus Filipův dvůr, domácím jménem Ozzy a je to výjimečný pes a obrovský dobrák milující lidi i zvířata. Můžu se na něj s klidným svědomím spolehnout, že neublíží nikomu, kdo by přímo nechtěl ublížit jemu nebo jeho blízkým.

Všude kam přijde, budí svým zjevem i chováním pozdvižení a s každým se rád pomazlí.

Ano, čím větší a silnější pes, tím je socializace a výchova obecně důležitější. Pořídil jsem si pastevce s vědomím, že s ním budu chodit mezi lidi, že budou chodit lidi a děti k nám na návštěvu, že s ním budeme cestovat …, takže jsem socializaci nehodlal podcenit.

S Ozzákem jsem od chvíle, kdy jsme si ho přivezli, začal jak s výchovou/výcvikem, tak i se socializací, nehledě na to, že neměl ukončené očkování. Včasná socializace je pro mě důležitější. Socializační okno netrvá věčně, tuším cca čtyři měsíce, a do toho je potřeba vměstnat vše, s čím se pes v životě může setkat. Takže během těch necelých tří měsíců jsem s ním navštěvoval různé akce s větším množstvím lidí, dětí a psů, vodil ho do města, na nádraží, na cvičáky, na výstavy, do restaurace, jezdili jsme vlakem i autobusem, zval jsem návštěvy, nechával jsem cizí děti Ozzyho hladit, krmit pamlsky. Díky tomu všemu dohromady s jeho klidnou povahou je z Ozzáka naprostý pohodář. Cizí děti se po něm můžou válet a neublíží jim, ani kdyby mu braly kost z tlamy.

Stejně jako u většiny jiných plemen to jde i u PHP. O tom jsem přesvědčen. Pokud zrovna neřeší nějaké potenciální „bezpečnostní riziko, pro jehož samostatné řešení je jako pastevec vyšlechtěn, tak je výborně ovladatelný. Co vyhodnotí jako bezpečnostní riziko, je dáno právě také stupněm socializace.

S jinými psy je nekonfliktní. Do určité velikosti (cca menší borderky) je neřeší vůbec. Klidně by si čivavu nechal zakousnout do krku a nic. U větších psů už vyhodnocuje, jestli je bez problému anebo se „šklebí“ a na vodítku to tomu ošklebenému klidně vrátí. Pokud je na volno, nikdy psa (ani žádné jiné zvíře) nenapadne a je-li jiným psem napaden, zpacifikuje ho a nechá ho ze šarvátky vycouvat. Na štěkající psy za plotem často posílá i smířlivé signály.

Za srnkama, které jsou u nás všude, neběhá, stačí říct „ne, ne“ a je klid. Co ho ale dokáže vzrušit je například rychle přebíhající veverka přes cestu, to i vylítne.

Za vraty samozřejmě hlídá a dělá zlého, ale když přijdu k vratům, tak už je s každým kamarád. Kamarádský je opravdu dost a má rád pozornost lidí, kterou jim věnuje také. V tomto ohledu to asi pastevecké povaze úplně neodpovídá.

Někdy v době, kdy jsem plemeno vybíral, jsem začal s během. Protože jsem rád se psem trávil, pokud možno, co nejvíc času, chtěl jsem s ním i běhat. Na běh byl ale pro mě Ozzy příliš pomalý a tak nějak v té době jsem začal objevovat také dálkový běh a dogtrekking, což je právě běh nebo chůze se psem na dlouhé vzdálenosti (nad 85 km) s nějakou povinnou výbavou.  A tak jsme zamířili tímto směrem. Natrénovali jsme nějaké kilometry a vyrazili na závody. Společně jsme celkem úspěšně absolvovali několik závodů seriálu MČR ve dvou nebo třech sezónách. S takovýmto psem samozřejmě není možné běhat celoročně, ale pouze při teplotách pod 15°C a i to už jedině v blízkosti vody, pokud s vámi nejede cisterna.

Takto náročná disciplína je však pro psa velikosti PHP na hranici jeho možností a z dnešního pohledu si nejsem úplně jistý, zda jsem nebyl až příliš ambiciózní a Ozzyho nepřetěžoval.

Canicross je rychlejší disciplína a v konkurenci běhavějších plemen nemá PHP šanci.

V dogtrekkingu je limitující spíš výkonnost člověka. S objevem dálkového běhání jsem zjistil, že právě to je naše (moje) disciplína a „longař“ je mým životním stylem.

To si takhle lehnete do spacáku, případně i do stanu, psa přivážete ke stromu nebo k vývrtce, anebo si ho vezmete do stanu případně oboje, anebo ani jedno, pokud je to na skále a spíte.

Anebo nespíte, když vedle ve křoví rachotí medvěd a pes na něj vrčí.

Dogtrekking jako disciplína je definován vzdáleností nad 85 km. Většina závodů je tedy 85 -100 km. Stejně jako člověk musí mít i pes náležitě natrénováno. To znamená běhat, běhat a běhat. Pes má ovšem oproti člověku tu nevýhodu, že neví, co ho čeká, takže ho opravdu limituje ta fyzická výkonnost. U člověka je velká část výkonu ovlivněná hlavou.

To byl trošku problém. Ozzy nebyl moc žravý a nechápal, že před závodem je potřeba něco sníst a vypít. Takže někdy v té předstartovní společné nervozitě ani nesnídal. Vymýšlel jsem třeba vývar s těstovinami a s masem aby se nažral i zavodnil, ale moc to u něj nefungovalo. Musel jsem tedy s sebou nosit granule, což je mimochodem i součást povinné výbavy. Hlavně jsem ale musel, pokud na to bylo dost času, prostudovat trasu na mapě s ohledem na zdroje vody pro zchlazení a v případě delšího úseku bez vody nést větší zásobu s sebou. Někdy jsem nesl i tři litry. Ozzy měl při zátěži obrovskou spotřebu a při každé příležitosti jsem ho posílal do vody, aby se zchladil.

Ano, jistě, ale je potřeba vědět, co tam můžete čekat a co tam potřebujete a naopak nechcete dělat. Minimálně je to vhodné pro socializaci a pro výcvik při rušivých vlivech = přítomnosti jiných psů.

Navštěvovali jsme dva různé cvičáky a z části jsme si tam dělali svoje.

Určitě je dobré, pokud pes nefunguje u stáda, nějakým způsobem udržovat jeho fyzičku a nedělat z něj gaučáka. Myslím, že delší výšlapy a pomalý běh bude asi tím nejrozumnějším řešením.

Naopak se nehodí:

1. Obrana – každý pastevec má vrozený svůj systém obrany, pro kterou bylo dané plemeno vyšlechtěno a to se sportovní nebo výcvikářskou obranou dohromady nejde.Vhodná je právě pro zachování těchto genů ochranářská práce ve smečce ideálně u stáda.

2. Agility, aportování a podobné.

Řekl bych, že velká část chovatelů (ve smyslu majitel) psů se často upne k jednomu plemeni, které je něčím okouzlilo a vyhovuje jim. Každý takový pak vychvaluje to své plemeno až do nebe jako právě to nejlepší a nejhezčí. Každé plemeno má své plusy i mínusy a každý si musí vyhodnotit, proč a nač si psa pořizuje a zda plemeno, které se mu líbí vzhledem, splňuje i ostatní požadavky.  PHP např. v noci hodně štěká. To bude pro většinu lidí velkým mínusem, který při výběru můžou snadno pominout a pak jim to způsobí nepříjemnosti se sousedy.

Co se týká štěněte k dospělému psovi, tak konkrétně k Ozzákovi by to určitě šlo. Trochu obavu bych měl pouze o to, aby mladý puberťák pak nechtěl převzít otěže a starého dobráka nešikanoval. To bych viděl nerad.

Otázka, zda si štěně vzít nebo ne, nám vyvstala před nedávnem, kdy byla možnost vzít si přímo Ozzyho potomka. Přestože ho celá rodina chtěla a byla to jediná a poslední možnost mít Ozzyho štěně, a pro nás včetně mě to bylo hodně lákavé, já byl proti. A to z následujících důvodů. Jednak ten již zmíněný, pak logistický – se dvěma velkými psy se už cestuje trochu hůře, ale hlavně to, že já sám jsem na to nebyl připravený. Neměl jsem v tu dobu dostatek volného času pro výchovu a socializaci štěněte podle mých představ.  

Jednoznačně hlavně to, aby se nikdy nestali módním plemenem a jejich chov zůstal v rukou zkušeným chovatelům, kteří nebudou psi nikdy množit pro zisk, ale pouze pro jejich zdárný vývoj. Jedině tak si zachovají svůj ráz a hlavně zdraví. 

Takže propagovat plemeno prosím s rozumem.

Moc vám děkuji za hezké povídání. Je vidět, že php máte moc rád a já vám za celou redakci přeji ještě hodně dalších společných let.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Erika Krumphanzla

https://tanus-ozzy-filipuv-dvur.webnode.cz/