Reportáž psaná při lampičce

Tvrdé obrany, odrazy, úhyby a přepady – to vše je součástí Obranářského speciálu SKP Ostrava, který proběhl minulý rok.Připomeňme si krásný závod. Zde je reportáž z loňského ročníku. A ten letošní na nás čeká již teto víkend. Těšíte se? Rozhodně máte proč a my budeme online u toho.

Na úvod bych ráda vysvětlila, proč při lampičce. Určitě se nejedná o jakékoliv znevažování moderní doby, či mé momentální technické výbavy. Po dvoudenním běhání, natáčení a ťukání dat do počítače jsem již tak unavená, že nechci počítač ani vidět. Jenže po zalehnutí do postele se mi pomalu začínají formovat „myšlenky“, a tak sahám po svém oblíbeném bloku a dávám se do psaní. Celé ty dva dny byly plné adrenalinu a já tedy začínám… Úhyby figuranta při nočním zadržení…

Ne, ne… takto by to opravdu nešlo – začnu pěkně od začátku.

Pátek třináctého v nás vzbuzuje mnoho nepříjemných myšlenek, obav a možných událostí, které si víceméně podvědomě v sobě vyvoláváme my sami. Právě „díky“ pověrám s tímto spjatým. Jenže ne všechny toto datum zahnalo do ústraní, a tak jsem se právě v pátek 13. října vydala na dlouhou cestu přes celou republiku až do Studénky, abych se zblízka podívala na klání nejen služebních psů. Probíhal zde totiž již čtyřiadvacátý ročník Obranářského speciálu SKP Studénka.

Dva v jednom aneb zdání klame

Hlavní obranářský závod má i svého malého a mladšího bratříčka, který se jmenuje Junior cup. Když píši malého bratříčka, nemyslím tím, že by byl závod méně náročný. Ba naopak! Nejprve ale uvedu, že Junior cup není závod pro mládež lidskou nýbrž pro mládež psí. A to pro obranáře do tří let věku. Takže již teď je jasné, že lidská omladina do tří let by zde mohla závodit maximálně v útoku na nervy rodičů. Rozdíl mezi těmito závody je ve slabším tlaku figurantů při jednotlivých disciplínách na psy a také, že jsou zde vynechány oba revíry.

Ani doba a dění okolo nás neprospívá účasti

Velmi mě zamrzelo a i překvapilo, když jsem na startu viděla pro mě celkem nízkou účast. Devět týmů nastoupilo do hlavního závodu a jen šest do Junior cupu. Jedním z důvodů byl i fakt, že někteří psovodi se svými psy byli zrovna nasazeni do ostré akce. To je holt jejich úděl a velká škoda. Ale závod je otevřen i pro civilní psovody a ti si pak mohou přijet zkusit změřit své síly s profesionály. Při slavnostním zahájení, které celé komentoval mjr. Mgr. Petr Kozák, byly všem závodníkům představeny propozice závodu, vysvětlen harmonogram a nezapomnělo se ani na organizační tým a sponzory akce. Pak proběhlo losování startovních čísel, která byla nalepena na spodu krásných plechových hrnečků s logem závodu. A začalo se…  

Tvrdě a nekompromisně hned od začátku

Jak to bývá zvykem na takovýchto závodech, začíná se hned v pátek po setmění noční prací. Ani zde tomu nebylo jinak. Na závodníky čekala dvě kola nočních obran. První na řadě bylo hladké zadržení, navíc ještě ztíženo prostorem vytýčeným zapálenými loučemi. Atmosféra houstla jak mezi diváky, rozhodčími a figuranty, tak především mezi závodníky.

Belgický ovčák malinois Airbourne Gracious Support z kategorie Junior cup Míši Uchálové nasadil hned jako první startující laťku opravdu hodně vysoko.

Nejdříve začínají junioři a na startu je připraven malináček Airbourne Gracious Support drobné a usměvavé dívky Míši Uchálové, která ho statečně s povelem „drž“ vypouští do tmy. A pak stejně statečně jako její parťák vybíhá do temnoty za ním, aby mu byla nablízku a podpořila jej v případě nutnosti. Zde to nebylo potřeba – Airbourne se perfektně zorientoval a provedl zákrok s takovou jistotou a tvrdostí, že by se za ni nestyděli ani zkušení bojovníci z druhé kategorie. A po této dvojici následoval „Čert“, ne však ten rohatý, ale služební pes psovodky PČR Nový Jičín Kristýny Mechlové, jehož zákrok byl také tvrdý a bojovný.

Pověstné „uhýbačky“ nenechaly nikoho na pochybách!

A je to zde! Pověstné „uhýbačky“ jsou druhým úkolem pátečního večera. Husí kůže mi vibrovala o sto šest. Adrenalin mi proudil tělem a mě polévalo na střídačku horko a zima. Bylo slyšet silné klapání psích čelistí, jak o sebe narážely, když se zavřely naprázdno. Jsem trochu na rozpacích a nevím, zda vyzdvihnout skvělou a rychlou práci figuranta Libora Kostery nebo práci psů, přestože ne každý dokázal figuranta zastavit, snaha a chuť byla obrovská. A proč se tento cvik dělá? Ne každý pachatel nehybně stojí a nechá se pokousat…         

I přes tento náročný úkon zde byli psi, jejichž rychlost překvapila i samotného figuranta. Jeden takový předvedl „čarodějnický“ pes Marka Šifaldy – Hagrid pod Cvilínem (PČR SZKČ Bruntál), který si odnesl jako jediný plný počet bodů, obdiv a uznání všech přítomných. Dalšími skvělými výkony se v dospělácké kategorii prezentovali Bacardi Ingrando Jakuba Žváčka nebo také Tony Jindřicha Šulce (PČR SZKČ Znojmo).

Po náročných nočních pracích se všichni včetně mé Maličkosti odebrali hodovat a bavit se či hodnotit výkony. Jak všichni víme, závody bez posezení by nebyly ty pravé.

Sobota – den začal zvolna, ale…

 Vše zde ve Studénce šlapalo na plné obrátky. Souhru organizačního týmu mohu jen těžce závidět. A tak byla dlouhá řada závodníků rozdělena do tří skupin (tak jako uplynulou noc), které se rozjely na svá stanoviště. Poslušnosti posuzovala paní rozhodčí Veronika Staniová, která ihned na začátek vysvětlila podstatné věci: „Máme zde služební psy, kteří jsou tvrdí a bojovní a je tedy pro zachování bezpečnosti všech přihlížejících možno jim ponechat při cvičení náhubek“. S radostí jsem sledovala poslušnosti, které sice nejsou tak přesné jako ve sportovní kynologii, ale přesto přiznávám, že i do služby se dostal pozitivní výcvik. A psovodi tak dbají toho, aby byl pes na ně maximálně soustředěn.

Kde je syčák?

Revíry jsou v této soutěži dva – první v objektu, který opravdu není jednoduchý. Pes je vysílán naprosto sám do neznámého objektu a musí hledat velmi dobře ukrytého „pachatele“.

O tom, že to není žádná sranda, svědčí i fakt, že několik psů odcházelo s nulou. Na nalezení a označení „uličníka“ je časový limit tři minuty. Tak jako jinde „trneme“ hrůzou a naskakuje nám neuvěřitelná husí kůže při zákrocích, které psi předvádí. Bylo možné se i trochu „pobavit“. Jeden z civilních psů velmi rychle označil pachatele krásným a chuťovým štěkáním. Psovodka zvedla ruku, že pes nalezl a šlo se dovnitř. Jaké pak bylo překvapení, když místo nalezeného pachatele pes radostně štěkal na ležící rukáv. Psovodka vše vzala s úsměvem na rtech a promlouvaje slovy ke psu: „Ty syčáku, podívej se, na co to tu štěkáš!“ a společně s rozhodčím jsme se všemu v klidu zasmáli.

Terény jak z apokalyptického filmu

Po vyhledání v objektech se psovodi přesunuli do nedalekého terénu. Okolní listnatý les byl obarven podzimem a z pozůstatků budov se linula atmosféra jak z apokalyptických filmů. Vše ještě dovršil doprovod velkých a silných mužů zákona se psy. Byla to velmi zajímavá podívaná, se kterou jsem se setkala poprvé. Srdce mi bušilo a byla jsem ráda, že skrze stále hustě porostlé stromy barevným listím se sem dostávalo slunce, které celou situaci přikrášlovalo.

Postupovalo se po ose a psi byli vysíláni k průzkumu do opravdu hustého lesa. Situace byla stižena nejen silným porostem, ale také větrem, který se zde točil, a spolehnout se na psí nos nebylo snadné. Časový limit pro vypracování byl pět minut. Nejlepší revír v terénu za plný počet padesáti bodů převedl Tony Jindřicha Šulce (PČR SZKČ Znojmo).

Po označení psovod přichází ke psu a provádí prohlídku s výslechem pachatelů. Přitom je jedním z nich napaden. Pes musí proti tomuto záškodníkovi ihned tvrdě zakročit, když v tu chvíli se dá na útěk ten druhý. Je nutné, aby pes svým zákrokem zabránil druhému pachateli v jeho útěku. A tím cvik končí.

Revíry v objektech posuzoval Josef Šesták, figuroval Vítězslav Drexler; v terénu pak výkony psů hodnotil Pavel Klohna a figurovali Robin Hanzel s Tomášem Sikorou.

Pochůzka či vycházka?

Po návratu z revírů mi bylo umožněno jít na pochůzku v bezpečné vzdálenosti za panem rozhodčím Daliborem Klementem. Byla jsem nadšena, ovšem jen do chvíle, než jsem se musela brodit blátem a poté slézat prudkou stráň s kamerou v ruce, a snažit se to natáčet tak, aby se na to dalo dívat. Mé myšlenky putovaly k tomu, abych neupadla a nezřítila se jak balvan ze stráně dolů. Jo, to by bylo asi zajímavé zpestření práce psovoda se psem – i když první pomoc od fešných mužů zákona? Další, co se mi honilo hlavou: „Ivet, nefuň tak. Natáčíš.“ No, a protože jsem chtěla vypadat jako fyzicky zdatná, tak jsem si to dala hned třikrát po sobě.

Celá pochůzka byla nastavena tak, že ne každý, koho jsme potkali, byl útočník. A tak jsme v první fázi prošli kolem stojícího a nehybného pomocníka v obleku – Filipa Martausze. Po náročném sestupu v terénu byl v křovíčku u pole ukryt další, tentokrát figurant Michal Řehoř, kterého bylo nutno „zlikvidovat“. Tato disciplína přítomným psům opravdu svědčila a všichni se s ní poprali s nadšením a navrch s pěknými body. Co však bylo zvláštní i dle slov rozhodčího, je fakt, že nikoho z přítomných soutěžících nenapadlo se zeptat stojícího pomocníka, co zde dělá?

Likvidace výtržnosti je na psovodu se psem, ne jen na psu!

Moc pěkné zákroky bylo možno vidět při této „drsné“ disciplíně. Naprosto nejlepší výkon s plným počtem bodů předvedl opět Tony Jindřicha Šulce. Bylo vidět, že tuto část mají psi velice rádi. Vše vypadlo tak, že psovod se psem přišel ke dvěma hlasitým a strkajícím se uličníkům a snažil se je uklidnit. Pes byl plně soustředěn na dění před ním, když se z boku rozlétly dveře a do prostoru „vpálil“ rychlostí blesku a s řevem třetí útočník. Někteří psi „přepnuli“ rychleji, jiní pomaleji. Zde však byla dobře vidět práce psovoda. I když byl pes skvělý, avšak psovod zaváhal, hned je to stálo body.

Likvidace výtržnosti posuzovali hned dva rozhodčí, a to Jiří Ščučka s Josefem Šestákem, figurantem byl Michal Řehoř.

Závěr dne přinesl mnoho „zklamání“

Ačkoliv to píši velmi nerada, je to tak. Jak se říká, to nejlepší, v tomto případě to nejtěžší na konec. Vrcholem dne byly dvě disciplíny. První – zadržení prchající osoby, kdy se do cesty postavila bariéra z balíků slámy. Jen jeden jediný pes z celého pole soutěžících obou skupin tuto bariéru přeskočil. Byl to mladý pes Michaely Uchálkové – Airbourne Gracious Support, který zde po oba dva dny podával vskutku výborné výkony.

Pomyslnou závěrečnou tečkou byl kontrolní výkon s protiútokem. Nejenže před psy stála již zmiňovaná bariéra, které zde má svůj důležitý význam. Za prvé z perspektivy psa se za slámovou barierou figurant ztratil. Za druhé musí pes běžet mnoho desítek metru jen s pocitem, že tam někde zahledl pachatele. Na to už musí mít srdíčko. Navíc musí řešit zúžený prostor, kdy ho bariera prakticky vytlačila blíže k divákům, což je pro psa opravdu náročné. A nakonec na něj ještě zaútočil sebevědomý figurant Libor Kostera s bambusovou holí a pak přišla na řadu i střelba těsně před střetem. Pravdou je, že to byl závěr dvoudenního maratonu, plného těžkých disciplín a na některých psech se to bohužel projevilo a zákrok psychicky neunesli. Ale i zde byly k vidění výkony hodné obdivu. Nejlepší práci předvedl Marek Šifalda s Hagridem pod Cvilínem. Zákroky posuzovali Jiří Ščučka společně s Josefem Šestákem.

Zazvonil zvonec a závodu je konec…

Po obtížných disciplínách si mohli všichni konečně vydechnout. Naštěstí psi vyvázli bez úhony. Někdo nese hůře nepříliš dobrý výsledek. Ale je to soutěž a ne vždy se nám daří tak, jak bychom si přáli. Myslím si, že zde platí dvojnásob – není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a být hrdý na výkon svého psa.

To mě opravdu hluboce zamrzelo

Jakož to milovnice německých ovčáků jsem těžce nesla slabou účast tohoto plemene na tak skvělých závodech. Slyšela jsem i názor, že je to postavené na „uhýbačkách“. Myslím, že mohu s klidem říci, že „uhýbačky“ jsou jen jedním cvikem. A kvůli domněnce, že ovčák se nemůže vyrovnat maliňákovi, tak sem raději nejezdit? Tak to je, a promiňte mi ten výraz, hloupost. S klidným svědomím vám ovčáčkářům říkám: „Přijeďte na další ročník a ukažte, co v nás je!“

Jak to tedy dopadlo?

Dopadlo to podle očekávání a na stupních vítězů stanuli tedy ti nejlepší z nejlepších. Fanfára pro vítěze zazněla pro Marka Šifaldu a jeho kouzelnického psa Hagrida pod Cvilínem (PČR SZKČ Bruntál), na druhém místě skončil Jindřich Šulc s Tonym (PČR SZKČ Znojmo) a jako třetí se na bednu postavil tým, který mě osobně velmi oslovil, a to drobná Lýdie Šnévajsová s „obřím“ maliňákem Balardem z Granátové zahrady (VS ČR Věznice Mírov).

V Junior Cupu zacinkalo zlato pro Michaelu Uchálovou s opravdu skvělým a razantním psem Airbourne Gracious Support. Tento mladý pes zde předváděl   tak tvrdé zákroky a skvělé výkony, že respekt při předávání cen této dvojici byl možná na místě. Nicméně Míša s klidem a úsměvem na rtech pronesla: „Nebojte, vždyť on je mazlíček“ – no zajímavý mazlíček. Na druhém místě se umístil Vladimír Maceček se „Sašou“ tedy Alexandr Broval (PČR SZKČ Nový Jičín) a třetí příčka patřila Čertovi Kristýny Mechlové (PČR SZKČ Nový Jičín).

To však nebylo vše, co se zde vyhlašovalo. Letos poprvé bylo vyhlášeno i nejlepší družstvo, a tím vítězným se stal tým Vězeňské služby Mírov sestavené z Lýdie Šnévajsové s Balardem z Granátové zahrady a Jakuba Žáčka a jeho Bacardiho Ingrando.

Ředitel závodu Petr Kozák nezapomněl ani na přítomné a odvážné ženy, které do závodu nastoupily a odměnil každou krásnou květinou a polibkem na tvář. A právě v tuto chvíli vedle mě stáli dva kluci ve věku asi tak deseti let a jeden povídá tomu druhému: „Ten se má, co?“ a oba se usmívali. No, řekněte, není to krásné?

A na závěr palec nahoru

Tak, a kde nebo jak začít? Skvělý kolektiv, skvělá organizace, výborná kuchyně – moc obyčejné. Za takovou akci nelze dát strohou pochvalu. Zkusím to znovu: „Milí organizátoři, klaním se až k zemi za to, co děláte již čtyřiadvacet let. Tento závod je dělaný srdcem všech zainteresovaných. A proto je zcela výjimečný!“

Zaujala mě i zdejší kuchyně, krom věčně usměvavého a starostlivého personálu jsem slyšela již v pátek chválu na zdejší knedle. „No, to jsem tedy zvědavá, jak může někdo básnit o knedlíkách.“ Druhý den jsem pochopila… Výborné jídlo. Pochválit musím i skvělé ubytování v čistém a krásně moderně vybaveném penzionu, kde jsme byli všichni ubytováni. Opravdu zde mají závodníci maximální pohodlí a s nimi i já.

Na psaní už skoro nevidím a světlo z lampičky mi vhání slzy do mých unavených očí. Snad se dobře vyspím a načerpám síly na další den. Dobrou noc.

Foto: I. Panýrková, K. Šeba

http://www.special.kynologie-studenka.cz/

Nejtvrdší obranáře uvidíte ve Studénce

ON-LINE: Obranářský speciál SKP 2017