Ridgeback se stal způsobem mého života!

Vítejte opět v tak trochu adrenalinovém světě rhodéských ridgebacků! Tentokrát si budeme s jednou z našich uznávaných a velmi příjemných chovatelek povídat nejen o běžném životě s tímto nádherným plemenem, ale také o jeho výchově, chovu a výstavách. Tak pojďme směle na to!

Usměvavá Markéta Nováková je dlouholetou a velmi úspěšnou nejen chovatelkou, ale i nadšenou vystavovatelkou rhodéských ridgebacků, kterým odevzdala celé své srdce i duši. I když na úplném začátku to vlastně byla jedna velká náhoda. Tak už to ale v životě někdy chodí. V její rodině se však téměř vše už více než čtvrt století točí okolo psů a svým odchovům z Valdštejnských lip za ty roky dokázala „vtisknout“ zcela specifickou tvář. Prostě RR s tímto „příjmením“ zasvěcený člověk pozná už velmi snadno. Co víc si tedy dohromady s pořádnou porcí zdraví a prima povahy v chovu ještě přát? 

K rhodéskému ridgebackovi mě přivedla už před mnoha lety velká náhoda. K osmnáctým narozeninám jsem dostala krásnou knížku o psích plemenech, která byla v té době novinkou. Velká kniha o psech mě zaujala svým zpracováním, velikostí a krásnými fotkami. Dodnes si pamatuji stranu č. 42, na které mi naprosto uhranul překrásný pes s obráceným pruhem srsti na zádech. Do té doby jsem nikdy takového psa neviděla a ani o něm neslyšela. Neuměli jsme pořádně ani přečíst jeho název a tak jsme ho různě komolili. Do knížky jsem se neustále vracela a prohlížela si fotku dvou krásných psů, kteří mě naprosto fascinovali. O ridgebacích se v té době nedaly sehnat žádné informace, nikde žádná nabídka štěňat… Internet byl tehdy ještě v plenkách… Přesto jsem si v srdci slíbila, že jednou si toho krasavce určitě pořídím.

V roce 1997 při prohlížení inzerátů v Annonci jsme nečekaně narazili na nabídku štěňat. A hned dva inzeráty! Bylo to jako blesk a hned jsem věděla, že se na štěňata musíme jet podívat. V té době jsme měli dvouletého syna, poloprázdný byt a financí tak nějak, abychom vyžili. Hned na první návštěvě mě vrátila na zem pořizovací cena za štěně. Nikdy jsem doposud neslyšela, že by pes mohl stát jako nová sedací souprava, kterou jsme v té době už nutně potřebovali.  Ale tady byly dvě fenečky a navíc volné a moje srdce bilo na poplach. Při odchodu z návštěvy jsem natajno požádala chovatelku, zda by mohla pár dní počkat, že zjistím naše možnosti a potvrdím, zda si jednu holčičku budu moct koupit.

Nevěděla jsem o plemeni o mnoho víc, než co jsem vyčetla v knížce. O výstavách a možnostech budoucího chovu jsem neměla ani páru. Dodnes jsem vděčná manželovi, který nakonec rozhodl, že si místo sedačky pořídíme štěně. Splnil se mi tak sen… Za další měsíc byla doma moje první fenka Fatima Bohemia Checko, která se později stala i zakladatelkou mého chovu a byla mojí velkou učitelkou.

V roce 2000 jsme založili chovatelskou stanici „z Valdštejnských lip“ a v roce 2002 se narodil náš první vrh. Díky Fatimě mě životem provází ridgeback už dvacet šest let a naše výhradně holčičí smečka se různě rozšiřuje o naše odchovy….

Ridgeback se stal způsobem mého života. Neumím si dnes už představit po svém boku jiného psa. Jejich přítomnost mě naplňuje radostí, láskou a štěstím. Nikdy si nepřestanu vážit prvního setkání s chovatelkou, která mě vedla, mnohé mě naučila a roky nás pojilo velké psí přátelství. Díky našim štěňatům mám ve svém životě spoustu nových přátel a velkou psí rodinu.

Ridgebackové jsou psi energičtí, temperamentní a velmi vykutálení. Jsou nesmírně chytří a často naše holky podezírám, že umějí číst i mé myšlenky. Jsou velmi citliví k malým dětem a potřebují žít se svojí rodinou v domě, ne v kotci nebo v příbytku na zahradě. Umějí chytit za srdce. Jsou to psi naprosto oddaní své rodině a mají krásnou duši.  

A abych je jen nechválila, ridgebackové umějí být také velmi závislí a umínění. Mají svůj vlastní názor a neposlouchají na první povel. Situace vyhodnocují a přesně vědí, kdy už vám tečou nervy a kdy už musejí poslechnout. Při výchově puberťáka si musíte obalit nervy trpělivostí, protože drilem a tvrdostí s ridgebackem nic nezmůžete. Velmi rychle se učí, jak věci přínosné, tak i různé vylomeniny a lumpárny.

Obliba tohoto plemene opravdu stoupá raketovou rychlostí. Ribgeback je krásný a impozantní pes. Je něžný, přátelský, ale umí být i rezervovaný k cizím lidem. Určitě snadněji se vychovává majitelům, kteří mají s výchovou větších plemen už nějaké zkušenosti. Já osobně jsem nejšťastnější, když naše štěňata jdou do rukou lidem, kteří si pořizují svého dalšího ridgebacka. Samozřejmě není to ale podmínkou. Vždy se novým majitelům našich štěňat snažíme být nablízku a s výchovou jsme nápomocní. Pro začátečníky může být nečekaným oříškem. Je třeba si uvědomit, že je to pes opravdu velký, silný a temperamentní. Miluje dlouhé procházky, pohyb a snad každou aktivitu, která vás napadne. Je třeba se jim věnovat, při výchově být důslední, spravedliví a trpěliví. Musíte počítat s tím, že pokud nebude mít dostatek času a prostoru pro vybití své energie, může se vám stát, že upraví vaši domácnost i zahradu dle svých představ.

Je to pes vhodný snad pro všechny sportovní a kynologické aktivity, nedoporučuje se ale cvičit s ním obrany. Ridgeback má přirozený ochranitelský instinkt. Vždy jsem se po boku svých fen cítila bezpečně.  Ridgeback je také plemenem se silnými loveckými pudy. Při procházkách v lese je třeba být na pozoru a respektovat prostředí divokých zvířat. Svého psa rozhodně nenechávejte štvát zvěř jen tak pro zábavu, mohl by se vám tak i velmi snadno zaběhnout. Odvolat v tomto ohledu nezvládnutého  ridgebacka je téměř nemožné a můžete na to hořce doplatit. Mají výborný nos a tak můžete tyto vlohy naopak využít a začít se svým psem pracovat. Dnes se nabízí spousta pracovních aktivit, jako jsou coursing, nosework, barvářské zkoušky, stopařské práce, které ridgebacky opravdu baví.

Naše smečka se letos bohužel zúžila a stále se smiřuji s odchodem mé milované Giuli. Moc si přeji a doufám, že se zase brzy rozrosteme. Vždy si nechávám doma holčičky ze svého chovu… Ono není nad to vychovat si psí miminko od jeho prvního dne. V současné době naši rodinu doplňuje osmiletá Hope Eliviann z Valdštejnských lip a brzy čtyřletá rebelka Josephine, Giuliina dcera. Ač obě pocházejí z naší chovatelské stanice, každá je úplně jiná.

Hope je velmi chytrá a oddaná fenka, je velmi submisivní a miluje jídlo. Je dcerou naší Eliviann a mamkou našich posledních dvou vrhů K a L. Hope sama je první typově trochu jiná fenka, než jsem vždy odchovávala. Je celá po tatínkovi, má krásnou hlavu a překrásné čokoládově hnědé oči. V konstituci je pro mě ideálním typem ridgebacka se silnou kostrou a výborně utvářeným hrudníkem. Ve výstavním kruhu jsme spolu zažily mnoho krásných chvil a úspěchů. Hope doslova jako blesk rozjela svoji kariéru. Ve svých čtrnácti měsících získala nejvyšší titul BOB na klubové výstavě ČKRR a do dvou let se stala slovenskou šampionkou štěňat, junior šampionkou, klubovou šampionkou a šampionkou několika zemí. Získala nominaci na Cruft´s pro rok 2017 a titul INTERŠAMPION .

Josephine, domácky „Pepinka“ je velkou kapitolou. Od té doby, co zůstala doma, s oblibou říkám, že doposud jsem měla psí víly a až teď mám svého prvního ridgebacka.  Má v sobě nezkrotný temperament, obrovskou sílu a snad nikdy nemá špatnou náladu. Vždy nám dává najevo, že je nablízku, je energická a strašně ráda vymýšlí lumpárny. Je to pes, který udělá, co mi na očích uvidí, jen když si mě na chvíli ukradne pro sebe. Když vstoupí do výstavního kruhu, stane se z ní velký profík, kterého jen doprovázím. Je to krásná, ušlechtilá fena, která v kruhu snaživě pracuje a ráda se vystavuje. A já si toto s ní nesmírně užívám.

Narodila se do covidového roku a tak byly její výstavní začátky těžší. Přišly jsme tak o juniorské tituly, protože se žádné výstavy nepořádaly. Přípravy na výstavy nebyly jednoduché, protože nebylo kde otrkávat malé nezbedné štěně. O to větším překvapením pro mě bylo, když vstoupila do výstavního kruhu a začala vyhrávat. Během roku 2021 a 2022 dokázala splnit jedenáct šampionátů, pět grand šampionátů a titul INTERŠAMPION. Je klubovou šampionkou a nejlepší výstavní fenou za rok 2021 obou českých klubů a absolutní vítězkou KCHRR za rok 2021. Na evropské výstavě v Paříži v roce 2022 získala úžasné 2. místo a res. CACIB. Je to fena, která mi splnila vše, co jsem si kdy ve výstavní kariéře mohla přát. Díky nominacím na Cruft´s se mi splnil i sen proběhnout se po zeleném koberci na největší výstavě psů v anglickém Birminghamu, kde se dostala do TOP výběru deseti nejlepších fen. Nikdy na okamžiky v kruhu právě s ní nezapomenu. 

Letos se chystáme posunout a výstavní karieru na chvíli odložíme. Doufám, že nám bude přát štěstí a v příštím roce odchováme zase štěňátka. Mamkou bude poprvé právě Josephine.

RR se mezi sebou snáší velmi dobře.  Někdy bych řekla, že ostatní plemena úplně přehlížejí a na dálku se vzájemně okamžitě poznají. Je ale opravdu důležité rozmyslet si, jakou skupinu si v případě vícečetné smečky budeme utvářet. Pro smíšenou skupinu je třeba si uvědomit, že musíme mít prostory pro zabezpečení fen v období hárání, abychom zabránili nechtěnému nakrytí. Kluci dokáží opravdu kuriozní kousky, jen aby se na holky dostali. V období, kdy jsou fenky tzv. v nejlepším,  dokážou klidně držet hladovku a rozhodně o nich slyší celá ulice, jen aby si svoji chvilku lásky vynutili.

U psů je opravdu důležité mít jasně nastavená pravidla, pozice ve smečce, které musíte udržet ve stabilní rovině. Jakmile začnou kluci na sebe dělat „ramena“, mohou nastat problémy, které se už nemusí podařit urovnat. Klučičí smečku by měl mít v rukou opravdu zkušený chovatel s pevnou rukou. V holčičí smečce je většinou klid a harmonie. Nikdy jsem neměla se svými holkami žádné výchovné problémy. Vždy mezi nimi byl hezký vztah, holky měly jasně rozdělené pozice, které respektovaly. Troufla bych si říct, že holčičí smečka je určitě jednodušší než klučičí…

To je trochu záludná otázka… Ve svém chovu si moc vážím povah, které se mi, myslím, daří předávat z generace na generaci. Zásadní je zdraví, které také vždy preferuji a snažím se vždy párovat nezatížené a zdravé jedince. Mám moc ráda typově podobné psy a vybírám ke svým fenám „protějšek“, který k ní hezky zapadne.  Vylepší její nedostatky anebo naopak upevní či přinese něco hodnotného. Hledám vždy nepříbuzný zajímavý rodokmen a když jsem o psovi opravdu přesvědčená, neodradí mě ani kilometry, které za ním urazíme.

Mám ráda náš typ, který odchováváme a snažím se ho ve svém chovu udržet. Vždycky mě moc potěší, když lidi poznávají rodinu našich Valdštejňáckých dětí…

Jednoznačně zdraví a povaha. Přeji si, aby od nás odcházela vždy štěňátka připravená dělat svým novým majitelům radost, a která obohatí jejich život o báječného psího společníka.

Myslím, že je to plemeno, které se stále přirozeně dobře reprodukuje. Vše je, řekla bych, o individuálních případech. Těžko si tyto věci můžeme naplánovat a každý chovatel si přeje pro svoji fenu hladké nakrytí, klidný průběh těhotenství, bezproblémový porod a odchov štěňátek.

Feny jsou starostlivé mámy. Do průběhu porodu se snažím zasahovat co nejméně. Většinou si vše zvládnou obstarat samy a já první dny jen dohlížím, vážím štěňátka a pečuji o fenu. Ta první dny téměř neopouští porodní box. Nemám vrhy zase tak často, ale je pravdou, že už jsem prošla lecčím. Stalo se mi samozřejmě, že mi fena nezabřezla, pes nenakryl, rodili jsme císařem, fena přišla o mléko a museli jsme ji plně nahradit. To jsou opravdu moc těžké chvíle, které ale asi potkaly nebo minimálně jednou potkají každého chovatele…

Ridgebackové mívají početnější vrhy, průměrně se rodí tak osm až dvanáct štěňat. My jsme odchovali nejvíce třináct a nejméně pět štěňátek v jednom vrhu. Rekordem je, myslím, devatenáct přirozeně narozených štěňat v jednom vrhu.

My máme v České republice velmi silnou základnu a dva chovatelské kluby. Kvalita našich ridgebacků je v mých očích velmi vysoká. Osobně mám český chov opravdu moc ráda a troufám si sebevědomě říct, že máme opravdu krásná zvířata. Výsledkem jsou i naše klubové výstavy, kde máme rekordní počty přihlášených psů a je opravdu na co se dívat. Moc ráda mám i chov na Slovensku a v Německu. V sousedním Polsku za poslední roky odvádějí také velmi pěknou práci.

Tak jednoznačně to bude Pepinky loňský res CACIB z evropské výstavy v Paříži a BOS také z pařížské mezinárodní výstavy od izraelské rozhodčí a specialistky na plemeno Orit Nevo.

Velkou radostí jsou společné úspěchy ze soutěží chovatelských skupin. V této soutěži se společně vystavují vybraní jedinci z našich vrhů a vítězství je vždycky kolektivní radostí.

Z minulosti moc vzpomínám na úspěch Annie z klubové výstavy ve francouzském Pontoise v roce 2004, kde získala CAC a titul BEST CHAMPION od americké rozhodčí Barbary Ruppert. Dále sem patří klubový vítěz naší Giuli od německé chovatelky a specialistky na plemeno paní Karin van Klaveren a ani nevím, kolik přesně získala prvních míst v soutěži o nejlepší ridge.

Velmi cenné jsou pro mě všechny úspěchy ze soutěží v závěrečném BIS kruhu a potom klubová ocenění. Každý úspěch z klubové výstavy, kde posuzují specialisté na plemeno, (většinou zahraniční letití chovatelé), jsou velkou odměnou za všechnu práci a péči, kterou okolo psů musíte denně vynaložit.

Všechny mé feny jsou držitelkami titulu Interšampion a mnohonásobné šampionky. Výstavy nás baví a tak jsme s mými holkami už procestovaly velkou část Evropy.

Pokud vás zajímá více, na našich webových stránkách najdete jednotlivé medailonky našich fen i výstavní výsledky. Vypisovat je by byl opravdu velký výčet.

V současnosti mají výstavy dle mého názoru hezkou a uspokojivou úroveň. Je asi pravdou, že se v průběhu let zase tak nic moc výrazně nemění. Pořádání výstavy není vůbec jednoduchým úkolem a samozřejmě nedostatky se asi nějaké vždycky najdou. Já nejsem velkým kritikem, jsem ráda, že mám s holkami kam vyrazit. Možná bych mohla zmínit, že velikost kruhů pro RR a prostor okolo nich by mohl být na výstavách větší. V čem vidím velkou snahu, tak to jsou krásné závěrečné kruhy, ve kterých je zážitkem se proběhnout a odnést si některou z cen pro vítěze dne.

Co mně osobně vadí, je, že se přestaly tisknout katalogy. Snad už všude se přešlo na „on line“ variantu a mně to příliš nevyhovuje. Na každé výstavě teď lovím stránku svého plemene v mobilu. Stránka mi neustále někam mizí a uskakuje… Nemám nic, kam bych si mohla zapsat nějaké svoje poznámky, nic, co bych si mohla uchovat na památku tak jako dřív… To mi opravdu chybí.

V posledních letech jsme si vytvořili s přáteli super skupinu, se kterou brázdíme výstavy po celé Evropě a moc si tyto akce užíváme. V  loňském roce jsme byli na výstavách v Řecku, Turecku, San Marinu…, ale zázemí a organizace výstav se s výstavami u nás nedá vůbec porovnávat. Měli bychom si vážit zázemí, které tady máme.

Jak už jsem uvedla, český chov byl a je v mých očích na vysoké úrovni. Máme opravdu kvalitní chovatele, kteří se stále snaží chov posouvat dobrým směrem a snaží se vidět a zlepšovat nedostatky. Přála bych si, aby to tak vydrželo. Určitě se nám během let podařilo dosáhnout výborných výsledků RTG, zlepšilo se úhlení obou párů končetin, máme hezké kostry, moc hezké hlavy, pěkné hrudníky. Osobně mám moc ráda tmavé oči a hlavy s hezkým výrazem.

Důraz bych ale dala na povahy. Mým přáním je, aby ridgebackové zůstali zdravě sebevědomými a vyrovnanými psy tak, jak byli původně vyšlechtěni.

Ridgebackům a jejich majitelům bych určitě popřála zdraví, to je to nejdůležitější. Dále pak spoustu krásných společných let, zážitků a úspěchů. Moc bych si přála, aby měl každý svého psa především jako parťáka, ať už mu naplní nebo nenaplní výstavní, pracovní, chovatelské, anebo jiné ambice. Oni jsou tu pro nás a milují nás se všemi našimi chybami celým svým psím srdcem.

Moc děkuji za krásné povídání přímo od srdce a přeji do dalších let, ať se Valdštejňákům jen a jen daří.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Markéta Novákové

https://www.ridgebackove.cz