Rovnováha vesmíru by měla zůstat zachována!

Myslíte si, že každý útulek vám bude doslova líbat ruce, že jste se rozhodli právě od nich adoptovat svého nového zvířecího kamaráda? Chyba lávky! A co za tím vězí? Těžko říct a raději ani nedomýšlet! Nakonec jeden takový příběh vám nyní nabízíme…

Sousedka odnaproti přišla o pejska. Králičímu jezevčíkovi Toníčkovi bylo už pěkných patnáct let, ale poslední půlrok to nebylo ono. Paní Skálová dělala, co mohla, aby mu zpříjemnila stáří. Na procházkách ho občas nesla, z důchodu mu kupovala mleté hovězí (pochybuji, že ten „tataráček“ sama ochutnala, spíš jí tipuji na suchý rohlík) a nelitovala peněz za veterináře, který Tondu držel na nohou, dokud to šlo.

Pak jsme se potkaly na trhu, kde si kupovala nějakou zeleninu. Byla tam sama a uplakaná, takže jsem se jí ani neptala, kde má Toníka, jen jsem ji objala a říkala takové ty bláboly o tom, jak skvělý měl u ní život.

„Už nikdy žádného pejska nechci!“

… paní Skálová měla oči tak smutné, jako kdyby jí umřel blízký člověk. „Milá paní,“ pomohla jsem jí s mrkví do tašky, " vždyť jste měla jezevčíky, co se pamatuji, co budete celý den doma dělat? Na procházky budete chodit bez pejska? To určitě...“

Utřela si obličej do kapesníku a řekla mi, že se k ní vrátil ovdovělý šedesátiletý syn, tak budou spolu hospodařit a ona už to nějak doklepe. Rozloučily jsme se a od té doby jsem ji celý měsíc neviděla. Říkala jsem si, že bych za ní měla zajít, ale znáte to – dnes se to nehodí, zítra také ne...

Náhoda?

V červnu jsem se o ní zmínila na setkání s přáteli a kamarádka Helena nadskočila jak uštknutá. „To je ale náhoda, no to snad ani není možné!“ Pak mi vysvětlila, že pomáhá jednomu jihočeskému útulku a tam právě mají trpasličí jezevčici, zhruba čtyřletou, která se ocitla bez pána „díky“ jeho dlouhodobé hospitalizaci v LDN. No, není to ukázka „vesmírné rovnováhy“? Asi ano, nevím, na tohle moc nejsem, ale slíbila jsem, že se paní Skálové zeptám, jestli by nechtěla poskytnout domov malé jezevčí holčičce.

Starému člověku psa prostě nedáme!

Zašla jsem za ní hned v pondělí a ona souhlasila tak radostně, že mi bylo jasné, že ta „vesmírná rovnováha“ opravdu existuje. A tak jsem začala připravovat předání malé Báry. Vzkázala jsem po Heleně paní z útulku, že adopční poplatek zaplatím sama, zvrtačila jsem kamarády, kteří jeli do Budějovic na výstavu, že fenku přivezou, ale stále se mi nedařilo jezevčici do Prahy dostat. Napřed to byla karanténa, pak plánovaná kastrace... Natěšená paní Skálová řekla, že poprosí toho hodného pana veterináře, co jí pomáhal s Tondou, aby Barušku vykastroval, ale majitelka útulku o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Chápala jsem jí, sliby se slibují, blázni se radují – čtyřletá jezevčice by mohla skončit jako mamina deseti vrhů bezpapíráků, ale nějak mi nesedělo, že týdny ubíhají a Bára, navíc nevykastrovaná, stále sedí v kotci. Tak jsem se s paní „útulkovou“ spojila a nestačila jsem se divit. Bylo mi řečeno, že „starým lidem“ psy do adopce nesvěřuje, protože by nebyla záruka, že o ně bude dobře postaráno. Marně jsem se snažila té paní vysvětlit, že u Skálů by na Báru byli dva a že se Toník u nich měl jak v bavlnce, všechno bylo marné, z tohoto zařízení pes k „takovým“ (rozuměj starým) lidem nepůjde. Kde ta dáma brala jistotu, že se mladí manželé nerozvedou – kam pak pes půjde? Zpátky do kotce? Nebo že i podstatně mladší člověk může zemřít, protože nikdo tu nejsme věčně. Ne, prostě NE...

Někdy zůstává rozum vážně stát!

Zavolala jsem, celá smutná, Heleně a z toho, co jsem se dozvěděla, mi šla hlava kolem. Bára není prvním případem odmítnuté adopce, ani perspektivním lidem nebyl pejsek z tohoto útulku vydán a obstrukce, které se okolo každého převzetí dějí, odradily mnoho zájemců o „útulkáčka“. Situace tam vůbec není dobrá, psů je v kotcích skoro padesát a paní majitelka už na péči takřka nestačí. Navíc místo jednoduchých zákroků plánuje pro nalezené pejsky desetitisícové „tomografy a magnetické rezonance“ a Helena už dává od tohoto zařízení ruce pryč, protože peníze, které lidi na tzv. transparentní účet posílají, jsou vyhazovány za přepychová, leckdy i zbytečná vyšetření, na která kolikrát ani normální majitel finance nemá.

Vzpomněla jsem si na jeden příběh z války, který jsem kdysi četla. Několik řádových sester za nesmírných obětí vedlo lazaret v klášteře na břehu moře. Po bitvách lovily polomrtvé vojáky z příboje a v opravdu primitivních podmínkách se je snažily udržet na živu. Po osvobození si pro zachráněné muže přijeli zdravotníci, kteří je měli přepravit do řádné nemocnice, ale sestřičky jim bránily pacienty odvézt, protože prý by určitě neměli tu péči, jako měli u nich. Takové jednání má prý i odborný název v psychiatrickém slovníku...

Důvěřuj, ale prověřuj!

Tak tedy nevím, jestli by si každý, kdo pravidelně přispívá na nějaké to domácí depozitum nebo útulek vedený soukromou osobou, neměl udělat výlet a do toho zařízení se jet podívat. Třeba by se dozvěděl zajímavé věci... Tady cítím potřebu se omluvit takovým útulkům, jako je třeba Rafael Ops a dalším, jejichž majitelů si za jejich práci opravdu nesmírně vážím!

Konec dobrý, všechno dobré

Jo, a paní Skálová dostala šestiletou Lilinku, malou paní jezevčíkovou (dokonce s průkazem původu) od chovatelky, která usoudila, že Lili není pro další chov perspektivní, a že jí bude lépe v rodině jako jedináčkovi než ve větší smečce.

Takže jak je to s tou „vesmírnou rovnováhou“?

Ilustrační foto: Nikola Kolářová

Jména konkrétních osob, psů, plemen a míst jsou pozměněné, samotný příběh je však skutečný.

Máte sami obdobnou zkušenost a byli jste také rozčarovaní z jednání některého útulku či azylu pro opuštěná zvířata? Napište nám o tom na redakce@ecanis.cz. Rádi se tím budeme zabývat.