Rumunský mioritský ovčák má báječnou povahu!

Znáte mioritika? Tento krásný huňáč je výborným pasteveckým psem s klidnou a vyrovnanou povahou. O tomto zajímavém a u nás stále ještě málopočetném plemenu jsme si popovídali s majitelem a chovatelem Pavlem Karfíkem…

Rumunský mioritský ovčák je starobylým plemenem psa, které pochází z karpatských hor a je velmi ceněné hlavně pro svou odvahu, věrnost a schopnost ochránit stádo před šelmami. V České republice se počet jedinců tohoto plemene dá spočítat na prstech na rukou. Život obohacuje i v rodině Karfíkových, která se jejich chovu (CHS z Višňovských luk) začala věnovat jako jedna z prvních v tuzemsku.

Máme rádi hodně velké a hodně chlupaté psy. Začínali jsme s bearded koliemi, ale ty na nás byly malé. Oproti nim mioritic splňuje oba naše požadavky.

I když se nám na fotkách velmi líbil, nejprve jsme si zjistili něco víc o jeho povaze a pak už nebylo nad čím váhat. Mioritic miluje svoji rodinu, vyhledává její společnost, ale k cizím je ostražitý. Jejich hlídání je specifické a vychází z jejich povahy. Vyštěkáváním upozorňují na nebezpečí. V Rumunsku nemají za úkol „zabít“ predátora (vlka, medvěda nebo rysa), ale hlasitým štěkáním a výhružným postojem ho zahnat od stáda pryč, což vidíme jako výhodu v turisticky navštěvovaných lokalitách, kde by nemělo docházet k tomu, že psi napadnou turisty, kteří často nerespektují ohrady a soukromé pozemky. Přes to, pokud by došlo ke střetu s predátorem, jsou dostatečně houževnatí a silní na to, aby boj bez problému zvládli.

Toto plemeno pochází z rumunských Karpat, kde pomáhá v horách s ovcemi. Vyvede ovce na pastvu, ohlídá je a vrací se s nimi zpět, takže se v jeho využití kombinují jeho vlohy pro pastevectví i ovčáctví.

Jedná se o velmi staré plemeno, ale více informací k němu najdeme až ve 20. století. Koncem 70. let se první jedinci začínají objevovat i mimo Karpaty. První standard byl rumunskou kynologickou asociací přijatý až v roce 1981. V polovině 80. let 20. století bylo v Rumunsku registrováno kolem 240 jedinců. Standard plemene byl pozměněný v roce 2002 a současně byl předložen FCI ke schválení. Ta jej prozatímně uznala v Jeruzalémě v roce 2005 jako 349. plemeno. Vlastnit tohoto psa v Rumunsku bylo a je dodnes velkou prestiží.

Zatím jen krátkou dobu. Více jak rok jsme hledali informace o plemeni a vyhlíželi pro nás vhodné štěně. V červnu 2022 jsme získali z rumunské chovatelské stanice DE RUNC fenu Joitu (*19. 10. 2021) a od září 2022 nám dělá společnost také pes Lenny DE RUNC (*1. 7. 2022). I když máme oba dva ze stejné rumunské chovatelské stanice, nejsou v příbuzenském vztahu, a tak Joita a Lenny tvoří základ naší chovatelské stanice z Višňovských luk.

Joita je naše dvouletá fenka. Kromě tmavých uší je čistě bílá, má jemnou, trpělivou povahu, ale přesto se v ní hlídač nezapře. Miluje dlouhé procházky a také sladké. Dovezli jsme si ji až v devíti měsících, což je na mioritica pozdě, a proto si na nás i na nové prostředí poměrně dlouho zvykala. Dnes už je to stoprocentní domácí mazlíček a gaučák. Druhého mioritica Lennyho jsme si po zkušenostech s Joitou přivezli už ve třech měsících. Nyní je to klasický praštěný psí puberťák. Miluje jakýkoliv míček a dobré jídlo. I když je to pes, tak šéfem naší psí smečky zatím zůstává starší Joita.

Jako první krok k zahájení chovu tohoto plemene v ČR jsme v roce 2022 založili chovatelskou stanici z Višňovských luk. Také jsme stali se členy Pannonia klubu, který zastřešuje chov mioritiků v ČR, a navázali jsme přátelské kontakty se zahraničními chovateli. V červenci 2023 se nám podařilo úspěšně splnit podmínky pro uchovnění Joity. Na poli výstavním v roce 2023 jsme v ČR dosáhli těchto výsledků: Joita – 5x V1, 4x CAC, 2x CACIB, VSV, 2x BOB, BOS, Vítěz třídy, Krajský vítěz, Klubový šampion. Lenny – 3x VN1, 3x V1, 3x CAJC, 3x BOJ, 2x CACIB-J, VSV-ml, BOB, BOS, Český junior šampion. Doufáme, že příští výstavní rok 2024 bude stejně úspěšný, protože máme v plánu i zahraniční výstavy.

Mioritica stále poznáváme, ale je to milý pes, velmi oddaný své rodině, miluje drbání a mazlení. Na druhou stranu vůči cizím lidem je velmi ostražitý, avšak ne ostrý či útočný. Je velmi citlivý, vnímá atmosféru ve svém okolí, ale také se projevuje jako velmi konzervativní a nemá rád změny.

Na fotografiích a videích z Rumunska vystupuje jako ostré a přírodní plemeno, ale může to být i klasický „gaučák“, který miluje pohodlí, drbání, výlety a naši společnost, z čehož vyplývá, že záleží na přístupu majitele a samozřejmě i na výchově.

Víme, že chovatelka v Rakousku s nimi složila základní zkoušky obedience, což se bere jako veliký úspěch. Chytří jsou na to dost, ale na klasický výcvik nebudu nikdy ideální, protože jsou dost samostatní, mají svoji hlavu a velmi rychle je přestává bavit opakující se činnost. Pokud by s nimi budoucí majitel chtěl zkusit některý ze psích sportů, musel by se obrnit velkou trpělivostí a mít velkou fantazii, jak aktivity obměňovat.

Jak už bylo napsáno, míchá se v nich pastevecká a ovčácká povaha dohromady, proto převládají situace, kdy plně vyhoví svému majiteli a plně spolupracuje, ale v některých krizových situacích okamžitě začínají „pracovat“ samostatně a řeší problém. Nejvíce nám funguje pozitivní přístup, láska, trpělivost, odměny, hry, hlavně žádný dril, nespravedlnost, ani hrubá síla, to nikam nevede. Mioritic vám pak nebude věřit a přestane spolupracovat.

Když jsou zvířata mimo jejich území, tak je obvykle nezajímají. Slepice sousedů neřeší, kočky občas proženou. Pokud ale na jejich pozemek vstoupí jakýkoliv vetřelec (zvíře nebo i cizí člověk), hned na něj hlasitě upozorňují a snaží se ho zahnat zpět mimo své území. Neútočí, ale běhají okolo a zvučně štěkají.

S našimi dětmi jsou bezproblémoví parťáci, berou je jako součást psí smečky. Na zahradě je stále sledují, jestli je vše v pořádku, ale občas se k nim chovají jako k ovcím a „pasou“ je. Všechno bude však dáno včasnou a co nejvíce rozšířenou socializací, musí se co nejdříve seznámit jak s dětmi, tak i se všemi domácími zvířaty.

Extrémně nutná je brzká socializace, od štěněte je musíte vodit mezi lidi, vozit pravidelně autem, zvykat na děti, hluky, další domácí zvířata, jinak budete mít psa s nevyzpytatelným chováním a charakterem, což může být u takto mohutného a silného plemene velkým problémem.

Naštěstí nelínají dvakrát ročně jako většina ostatních plemen, což je velikou výhodou. Při pravidelné péči o srst není údržba až tak náročná. Samozřejmě si musíte pořídit kvalitní hřebeny a kartáče, ale bohatá hustá srst, kterou vám pak budou všichni chválit, stojí za to.

V bytě bez zahrady bude mioritic nešťastný. Dostatečný venkovní prostor je téměř nutností, aby vedl spokojený život.

Mioritici netrpí klasickými zdravotními problémy populárních ve větší míře rozšířených plemen. Objevuje se však dysplazie jako u většiny dalších velkých a těžkých plemen, ale té se dá předejít vhodným výběrem rodičů štěněte a přístupem chovatele v oblastí krmení.

O prvním dovezeném jedinci nemáme žádné informace, další dva jedinci (pes a fena) byli do ČR dovezeni okolo roku 2010. Joita má zápisové číslo 4, Lenny číslo 5 a ještě je tu v Pardubickém kraji fena Mína.

Jako národní plemeno je v Rumunsku oblíbené, především v oblasti Karpat.

V ČR jsme zatím jediní, ale jinak stejně jako jsme začínali my, prohlížet internetové stránky, hledat chovatelské stanice, oslovit chovatele nebo vyčkat až budeme mít štěňata my. Ta plánujeme na rok 2024.

Určitě bychom ho nedoporučili někomu, kdo hledá jen pěkně vypadající módní doplněk, a zároveň ho nemůžeme doporučit milovníkům čistoty a pořádku. Dlouhé chlupy jsou často plné svinčíku, při nepříznivém počasí mají všude bláto a také obzvlášť venku rádi „zahradničí“. Je to pes, který při správné výchově a vedení dokáže chovatelům ovcí velmi pomoci při ochraně stáda, a budou v něm mít perfektního psího parťáka. Na druhé straně v něm můžete získat skvělého rodinného společníka. Jak uvedla jedna významná zahraniční chovatelka: „Mioritic je pro každého, ne každý je pro mioritica!“ Je to hodně velký pes, potřebuje dostatečný prostor a páníček musí mít čas se mu věnovat (socializace, výcvik, vycházky, česání, hraní…).

Moc děkuji za rozhovor.

Text: Marie Adámková

Foto: Pavel Karfík, Marta Mastná