S bosíkem na IGP3?

Nejen sportovní kynologií živ je beauceron! Ano, je to především pes určený k ochraně stád. Přesto se ale jedná o plemeno se zařazením mezi „pracovní” a jako takové se velmi často uplatňuje v různých dalších disciplínách. Zajímá vás, jak se s beauceronem dostat až na úroveň IGP3?

Beauceron je exot. Ano, z pohledu sportovní kynologie se jedná o ne úplně typické plemeno, i když v konečném důsledku dovede podávat opravdu výjimečné výkony. S německými ovčáky nebo s maliňáky se bude jen těžko měřit, přesto pro něj takové cíle jako zkouška IGP3 nejsou vůbec nereálné! Své o tom ví také Ivana Indrová, chovatelka a trenérka, která nejenže se svou fenou tuto vrcholovou zkoušku složila, ale také se zúčastnila Mistrovství světa francouzských ovčáků právě v této kategorii. 

Ivano, náš dnešní rozhovor se bude točit především kolem výcviku. Předtím, než se ale dostaneme k jádru pudla (tedy beaucerona), řekněte nám, prosím, něco o sobě. Jak dlouho se kynologii věnujete? Byl beauceron vaším prvním psem? 

Jak začít? Mým prvním vymodleným pejskem byla jorkšírská teriérka Lentučka, se kterou jsme tenkrát chodily na cvičák do Náměště na Hané. Se skupinkou stejných nadšenců jsme se účastnili různých výcvikových ukázek, kde Lentuč sklidila vždy velký obdiv a vytvářela úsměv na tváři jak dětem, tak i dospělým. Uměla přes dvacet triků včetně povelu mrtvá, štěkej nebo zavrč. V té době mi bylo asi šestnáct let. 

Pro beaucerona jsem se v podstatě rozhodla poté, co se rozešly naše cesty s beauceronkou Aidou, která mi byla svěřena do péče na socializaci a naučení základních povelů. S ní jsem tenkrát složila zkoušku ZOP, a lehce jsme zabředly do záchranařiny. Rok po maturitě jsem ale odjela do zahraničí a musely jsme se rozloučit. 

Ten rok jsem se dostala na moji vysněnou veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně, tak jsem se zase vrátila a s Lentuč, pilnou studentkou, jsme se učily a pilně studovaly až do druhého semestru. V červnu na mě na Facebooku vykoukla fotka štěňátka Dorotky a už to bylo. Výcvik v plánu nebyl na žádné vysoké úrovni, chtěla jsem psa společníka. Dorča se mnou absolvovala opravné termíny zápočtů, chodila se mnou na samostudia histologie a počkala na mě, i když mě vykopli z posledního termínu anatomie. 

Tehdy, po ukončení studia, se z nás staly bludné duše, a tak jsme zkusily ten výcvik. Dorča měla vlohy a chuť do práce od začátku. Měla skvělý sociál od chovatelky a nebála se nikdy ničeho. Byla žravá, aportovací, přetahovací, měla vlastně všechno, co pro práci se psem chceme, akorát jsem to tehdy neuměla uchopit. 

Když byl Dorči rok, měla za sebou asi šest figurantů, a pořád to nebylo to, co jsem si představovala. Práce s Dorčou začala dávat smysl až po táboře s naším trenérem Martinem Plecháčkem, který ač nerad, uměl pracovat s exotem, co není tak dobrej jako maliňák. A systematicky ji připravil na vrcholovou zkoušku IPO3, což se na začátku zdálo v podstatě nereálné. 

Dá se tedy říct, že sportovní kynologii se věnuji na plno asi osm let. 

Každý máme své důvody, proč si pořídíme to nebo jiné plemeno. Čím vám učaroval beauceron a proč jste si ho vlastně vybrala? 

Byla jsem poblázněná z Aidy, beauceron mi vyhovoval pro život, který jsem tenkrát žila. Výlety, občas nějaký výcvik, sranda, pohoda, vandr. Byla to ale potvora, rvala se se psy, když se jí něco nelíbilo, a byla na beaucerona dost tvrdá. 

Ame Magnanime Dorothée d'Or, alias Doris. To je ta, o kterou tu běží! Když jste si ji pořizovala, uvažovala jste už tenkrát nad vrcholovým výcvikem, nebo to přišlo tak nějak samo? 

Dorča byla takový štěstí v neštěstí. Byla naprosto neplánovaná, chtěla jsem velkého psa. Jednou. Aby mi dělal společnost, ale chodila jsem do školy a nebyl vhodný čas. A pak jsem viděla tu fotku... a bylo vymalováno. Za měsíc už nás okusovala doma. K výcviku jsme se dostaly po předčasném ukončení studia a tím, že byla divoké a temperamentní stvoření, musela jsem jí najít nějaké zaměstnání. 

Trénovat na určité úrovni, to si vyžaduje čas, množství energie, ale také dobrý tým. Kdo vám nejvíce pomáhá? 

To máte pravdu, těch osm let, co trénujeme, je náš život pěkná divočina, koloběh do práce, z práce, rychle za psíkama, něco potrénovat, nebo na procházku a tak pořád dokola. 

S výcvikem mi pomáhají především členové ZKO Sezemice, kde společně trénujeme poslušnosti a občas i stopy a pak obrany. Jsou to lidi, kteří ve svém životě se psy dokázali daleko víc, než jeden závod, a přesto jsou ochotní vždy poradit. A toho si velice vážím. 

Účast na Mistrovství světa byla už jen třešničkou na dortu. Byla cesta ke zkoušce IPO3 trnitá? Potýkala jste se s nějakým zásadními problémy? 

Účast na MS byla něčím, co jsem udělala spíš na truc. Několikrát jsem toho litovala, ale nevzdaly jsme se bez boje. Vždycky, když mi někdo řekl, že jsem se snad zbláznila, abych jela složit IPO3 na svět, jsem polkla tu slzu hořkosti a řekla jsem si, že to dokážeme, a že Dorči budu prostě věřit, že to zvládne. 

Největším strašákem jsou pro mě stopy a Dorča byla vždycky o deset kroků napřed, o nějaké systematice se s její vyčůraností nikdy nedalo ani uvažovat. Stopa na závodě vedla kolem ohrady se zvědavými koníky, takže mi zazdila dva předměty, protože přemýšlela na vším možným, ale ne nad stopou. Dalším oddílem, kde jsem nikdy nevěděla, jak to dopadne, byla obrana. Nakonec mi jenom dvakrát utekla na bočním doprovodu. Poslušnost jsem si s ní vždy užila, chodí v koncentraci, vesele s ocasem nahoře od začátku do konce, má rychlé aporty i přivolání. Akorát ta vysílačka byla na závodě humorná. Na konci placu za plotem běhalo stádo daňků. Takže se položila až na druhý povel.  

Když si dnes na Mistrovství světa vzpomenete, jaké to bylo? Užila jste si závod, nebo to byly nervy? 

Jooo nervy to byly, do kontroláku jsem nevěděla, jestli zvládne tlak od tak velkého figuranta, protože Dorča není až takový kořistník, jako je aportér. Byla drzá jak opice, když figurant zakřičel, tak ani nezvedla hlavu, abych jí poslala, našponovala se dopředu a vypla mozek, takže běžela a netrefila rukáv napoprvé. Potom mi ještě utekla na bočním doprovodu. 

Doris přivedla na svět tři vrhy a celkem 21 potomků. Je těžké skloubit chov a sportovní kariéru? 

Pro někoho je to možná v pohodě, ale my jsme si prošli peklem. Po prvním vrhu, když bylo štěňatům šest týdnů, tak Dorča dostala klíšťovou obrnu. Nikdo tenkrát nevěděl, co jí je a doktoři se s tím prý nikdy nesetkali. Já jsem to jednou viděla na praxi a pak se to i potvrdilo, po asi čtrnácti dnech, co Dorka nebyla schopná vstát a jen ležela, jsem našla takový malý klíště, vytáhla ho a asi za tři hodiny si sedla, pak vstala a bylo vidět rychlé zlepšení. A vlastně na svět jela ani ne po půl roce, co se tohle stalo. 

Druhý vrh byl v pohodě, štěňátek bylo jenom pět a zůstal mi tu jenom jeden pejsek, který jel do Norska a fenka Anča, kterou jsem si chtěla nechat do chovu. 

Třetí vrh byl asi nejhorší, to bylo období, kdy o štěňata nebyl až takový zájem, a tak jsem měla doma 4čtyři pětiměsíční lumpíky, a s každým člověk musí pracovat odděleně. Islanďan tu byl až do osmi měsíců, protože všechno zavřeli kvůli koroně. Tam musel jít bohužel výcvik stranou, spala jsem asi čtyři hodiny denně a nebylo možné odjet na celý den trénovat. 

Dorka se po odstavu dávala do kupy relativně rychle, byla vždycky skvělá matka, měla rychlé porody, třeba ten poslední trval čtyři a půl hodiny a porodila deset štěňat. 

Beauceron jako trochu méně typické plemeno pro vrcholový výcvik má jistě svá specifika. Které disciplíny vám nejvíc jdou a nejvíc vás baví a se kterými naopak nejvíc bojujete? 

Dorka je v podstatě povahově docela netypickým jedincem, je nezávislá, nic si nebere osobně, cokoliv dělá, tak na sto padesát procent. Pro nás byly nejhorší stopy, tam se mi nikdy nepodařilo udržet ji v klidu, aby se soustředila na práci. Ona má ráda výbušnost, rychlost. Teď se jí moc líbí  flyball, tam je jako v ráji- balonek a běh. 

Dnes už máte ve smečce dalšího člena, a to belgického ovčáka malinois, navíc z velmi slibné pracovní krve. Můžete tedy kriticky posoudit, jak velký rozdíl je v tréninku beaucerona a maliňáka? 

Jako první bych řekla, že největším rozdílem je to, že Gardík mě má fakt rád. Dorča je taková prospěchářka, ona bude pracovat, ale za něco – balonek. Gardík se rád mazlí, má rád kontakt.

Maliňák je prostě střela. Je víc ochranitelský a uměl by mě ubránit, kdyby mi někdo ubližoval. U maliny si člověk musí dávat trošku pozor, aby neranil jeho city. Výcvik je náročnější, psovod musí přemýšlet nad tím, aby mu pes pořád věřil, potom bude pracovat, ať se děje, co se děje. Člověk musí být v klidu při práci, je hodně citlivý na energii, kterou mám já, a když jsem nervózní, tak se na práci radši vyprdnu a jdeme na procházku.

Jaký je tedy ten správný přístup k beauceronovi? Jaké vlastnosti by měl mít trenér takového plemene, aby to dotáhl tak daleko, jako vy? Co se v tréninku bosíka nevyplácí a bez čeho se naopak neobejdete? 

Majitel beaucerona by hlavně neměl být extrémně ambiciózní. Práce s bosíkem je specifická, jsou občas tvrdohlaví a je to dřina. Nikdy se nevyrovná mistru světa jiného plemene, i když je pár beauceronů, u kterých si řeknu wow, ten je fakt šikovnej. 

V začátku to chce notnou dávku trpělivosti, dospívají později, takže netlačit na pilu. Ono si to časem sedne, mají paměť jako slon a většinou nesnesou křivdu.  Neobejdete se bez smyslu pro humor. Radovat se z každého pokroku je důležité, ale to, myslím, platí u každého plemene. 

Když máte dnes možnost porovnat – bude ještě někdy další beauceron, nebo už zůstanete u malin? 

Bohužel asi zklamu, měla jsem doma jak štěňata po Dorotce, tak štěňata po Gardíkovi. Byla to dobrá zvířata, ale zřejmě nedokážu nesrovnávat. Nakonec jsem musela mladou nadějnou beauceronku Anču poslat do Finska, protože jsem měla velké nároky a pravděpodobně to na ni bylo moc. Stejně tak už jsem nezvládla cvičit s maliním Ubbíčkem, který teď pracuje ve Švédsku. Všichni mají skvělé majitele. Momentálně se nezvládnu postarat o tři psy tak, aby žádný z nich nebyl ošizen a žil život, jaký si zaslouží.

Až tito moji dva kamarádi odejdou, pořídím si nejspíš šiperku, to je takovej malej čert!

A poslední otázka se nabízí... Jaké jsou vaše tréninkové cíle a plány do budoucna? Máte nějakou sportovně-kynologickou vizi? Kam se budou ubírat vaše další kroky? 

Plány a vize, podařilo se nám splnit zkoušku IGP3, Gardíkovi jsem slíbila závod, ale celý se to kvůli koroně nějak poprdělo. Nebyly tréninky, nemohli jsme se scházet a trénovat tak, jak jsme byli zvyklí. Takže pokud všechno klapne, pojedeme CACIT v Dobříši. Gardík bude mít šest let, to nejlepší už máme za sebou, moje pracovní nasazení se s vrcholovým sportem dá čím dál tím míň skloubit, baví nás chodit po horách, to je náš jediný odpočinek v této ambiciózní době, kdy na vás každý klade vysoké nároky.  

Mně se splnil sen, že mám doma psy se složenými nejtěžšími zkouškami, moc si jich vážím a mám z nich radost. Udělali toho pro mě tolik, že si zaslouží, abych jim to oplatila.

Ivano, moc děkuji za rozhovor! Na Dobříš určitě pojedu fandit, takže držení palců je jasná věc! A tak trochu doufám, že se někdy v budoucnu spolu potkáme třeba právě na place! 

Katka Houšková 

Foto: Ivana Indrová, Martin Lejsek, David Neff, Lucie Komoňová