S cotonem na parkúr agility! Proč ne?

Už třetí týden se vás snažíme přesvědčit, že coton de Tuléar není žádný gaučák, ale malý akční sportovní pejsek. Tak proč nezkusit třeba agility? Nakonec udělejte si na základě následujícího dvojrozhovoru úsudek nejlépe vlastní! A směle do tohoto!

Akční sport, jakým agility bezesporu je, si v současné době oblíbilo mnoho kynologů všech věkových kategorií a také se mu naplno věnuje. Není tedy divu, že učarovalo i dvěma majitelkám cotonků – Monice Němcové a Kateřině Jelínkové. A jak se tedy vlastně běhá s bavlnkou z Madagaskaru, co myslíte?

Moniko a Katko, prozraďte mi, co každou z vás přivedlo k plemeni coton de Tuléar?

Monika: Prvním rodinným psím parťákem byla Enny, fenka zlatého retrívra úžasné povahy. Ještě když byla malé štěndo, začala jsem s ní docházet do psí školky, kde jsme se kromě her s našimi čtyřnohými miláčky učili i základům poslušnosti. A vzhledem k tomu, že se lektorky kurzu věnovaly také agility, dogdancingu, frisbee a dalším sportům, ukázaly nám, co vše je možné formou hry pejsky naučit. Okamžitě nás mimo jiné nadchlo agility a asi i nejvíce ze všeho. Jak mnozí ví nebo tuší, zlaťáci milují vše, co dělá jejich páníček, když to není zrovna běh a překonávání překážek. Proto jsem si začala pohrávat s myšlenkou pořídit své Enny kamarádku. Měla jsem jasno, že to bude menší pejsek, a to nejlépe takový, který bude moci trávit více času venku s Enny, a že se stanou nerozlučnou dvojkou. Slýchala jsem, že na agility je prý skvělý pudlík, šeltie, jack russell apod. Nebylo to snadné. Každý má to své oblíbené plemeno, které preferuje. No, nepřesvědčili mě, a tak jsem hledala dál a neřeknu vám, co přesně mě tehdy přivedlo právě ke cotonkům. Pamatuji si však, že jsem listovala v atlasu psů a tam jsem ho viděla poprvé, a čím víc jsem se o něm dozvídala, tím víc jsem si uvědomovala, že ten a žádný jiný. A úplně jsem přitom zapomněla, že to měl být pejsek „venkovní“. A tak se stalo, že jsme si jednoho krásného dne jeli směr Královéhradecký kraj pro naši první cotoní holčičku Beatrise alias Bibi. V únoru příštího roku tomu bude už pět let. 

Katka: Mým prvním psem byl briard. Bylo mi patnáct a mohla jsem si dovolit velkého psa, chodit s ním na cvičák a věnovat mu dlouhé procházky. Když jsem si pořizovala svého druhého psa, byla jsem v úplně jiné situaci. Měla jsem dvě malé dcery (dva a šest let), a tak chtěla jsem plemeno, které by zvládly i ony. Ale protože se mi briard líbil i vzhledově, hledala jsem psa podobného, ale menšího. Vousatá kolie či polský nížinný ovčák se mi však stále zdáli velicí, ale pak mě známý upozornil na plemeno coton de Tuléar. Psal se rok 1999 a o internetu jsme ještě nic nevěděli. Koupila jsem si tedy časopis, prohledala inzeráty a odjela do Roztok u Prahy podívat se na štěně. Do té doby jsem totiž živého cotona nikdy neviděla. Kdo ale ví, jak roztomilá jsou štěňata cotonů, toho nepřekvapí, že jsem odjížděla jako nadšená majitelka pejska jménem Ichifer Revoka, čili Iči. Z dnešního pohledu se mi to zdá trochu nerozvážné, nezjistit si nic o povaze rodičů, nevědět nic o vlastnostech plemene, ale ten risk se mi velice vyplatil.

Seznamte naše čtenáře blíže s „bavlnkami“, které žijí po vašem boku.

Monika: V říjnu tomu budou dva roky, kdy nám přišla krásná zpráva od chovatelky Jaroslavy Holasové. Poslala nám totiž fotografii právě narozené cotoní princezny, jediné holčičky z vrhu a s pro mne vysněnými flíčky (se znaky). Leontýnka z Vraní osady byla od prvního okamžiku naše. A tak stalo se, že jsme měli najednou pejsky tři. Enny byla holkám skvělou tetou, tou nejlepší, jakou si jen mohly přát (Je to ještě hodně bolavé. Při zmínce o Enny se mi vždy zalijí oči slzami, nedávno nás totiž opustila, bylo to náhlé). Leontýnka s Beatrise mají velmi rozdílné povahy. Bibi je „dáma“ a Leontýnka spíš „čertík z krabičky“, ale to srdíčko… Srdíčko mají obě dvě veliké a dokáží dávat tolik lásky. Společnice jsou to neskutečné!

Katka: V současné době s námi žije psí slečna Bonnny Krkonošský květ, doma zvaná Nocaima. Koupila jsem ji vlastně manželovi k narozeninám. Když jsme si ji brali, měla jsem představu malé fenky a byla jsem spokojená, že Nocaima je nejmenším štěnětem z vrhu. V osmi měsících jsme s ní byli poprvé na klubové výstavě a já zjistila, že nám z ní vyrostl obřík, který přerostl nejen bráchu, ale i většinu fenek i pejsků, kteří na výstavě byli. Z dnešního pohledu agiliťáka – každý centimetr se hodí.

Věděly jste už od začátku, že se s nimi budete chtít věnovat nějaké sportovní činnosti a dá se u nás v současné době sehnat štěně cotona, nadneseně řečeno, po tzv. „pracovních“ rodičích?

Monika: Bibinku jsem si pořídila s přáním, aby ji bavilo a dařilo se jí v agility nebo dogdancingu a to se mi splnilo. Není ze spojení „pracovních“ rodičů, bylo to o štěstí, kterého jsem se nepustila a při výběru druhého cotonka jsem šla cíleně po genech a hledala její příbuzné. K mému velkému překvapení jsem zjistila potěšující skutečnost. Leontýnky babička Beruška Bohemia von Niemes se agility aktivně věnovala, a tak volba chovatelské stanice při výběru mé fenky byla jasná.

Katka: Fenku jsme si pořídili jenom proto, že nás opustil Ichifer a bez bílého huňáče jsme už neuměli a ani nechtěli být. O nějakých sportovních ambicích nemohla být ani řeč. Jenomže Nocaima byla od příjezdu do naší rodiny rozmazleným jedináčkem a jevila zájem jenom o lidskou společnost a o jiné pejsky se moc nezajímala. Takže cvičák byl pro nás prvotně věcí socializace a ne nějakých sportovních výkonů. A dokonce téměř rok od začátku výcviku jsem tvrdila, že nikdy závodit nebudeme.

Sportujících cotonů asi nebude takový počet, aby se dalo hovořit o nějakých pracovních liniích v chovu. Ale to je úplně jedno, neboť coton má v povaze udělat pro vás vše, co po něm budete chtít, zvláště když to bude nějaká legrace.

Proč u vás ze všech možných aktivit zvítězilo právě agility?

Monika: Proč právě agility? Těžká otázka... Možná právě proto, že mi agility nabízí mnohem více než jen parkúr s překážkami. Jsou to hlavně přátelé, čas strávený s mými holkami, legrace, zážitky, štěstí, emoce, výzvy, relax nebo celodenní výlety na závody. Když jsem se s agility seznamovala v psí školce, byla jsem se také podívat na prestižních mezinárodních závodech Moravia Open v Rožnově pod Radhoštěm, a právě tam se zrodil nápad… Seděli jsme s holkami (účastnice psí školky) na tribuně a žasly nad výkony závodních týmů. Ze srandy jsme tenkrát pronesly větu: „Tady si jednou také zaběháme!“ a domlouvaly se, jaké barvy budou mít naše trička. Měly jsme z toho tenkrát velkou legraci, ale my se nakonec Moravia Open v červenci 2016 opravdu zúčastnily.

A co pro mě agility znamená? Změnilo mi život. Velmi těžko se mi o tom píše, ale před devatenácti lety jsem onemocněla. Dnes mohu říct, že jsem díky obrovské podpoře mého muže a dětí, úžasné partě lidí, kteří se mi stali velmi blízkými a hlavně i zásluhou mých cotoních holek – Beatrise a Leontýnky, dokázala nemoc „uspat“ a nedovolím, aby se znovu probudila, i kdybych si musela pořídit třetího cotonka.

Katka: Od prvního tréningu mě to neuvěřitelně bavilo. Ne tak Nocaimu. Ale i ona tomu pomalu přišla na chuť a dnes to miluje. Obě moje dcery se dříve vrcholově věnovaly sportu. Byla jsem zvyklá s nimi jezdit na soutěže, závody i turnaje. A když vyrostly a začaly jezdit samy, trochu, vlastně dost, mi to chybělo. S agility jsem zase získala nový svět nových soutěží, nových závodů a vlastně i nových medailí. Líbí se mi atmosféra závodů. Není tu ta hrozná rivalita a nevraživost. Navíc je to velmi příjemný způsob, jak se protáhnout, a to i v dešti nebo v zimě.

Zajímalo by mne, jak často trénujete a co je pro vaše pejsky nejlepší motivací ke společné činnosti?

Monika: Cvičíme jednou až dvakrát týdně, ať už pod vedením instruktora nebo máme trénink individuální, kdy pilujeme jednotlivé pasáže a v zimním období pak jezdíme na intenzivní tréninky cca jedenkrát za měsíc. V průběhu roku zařazujeme i klidový režim, kdy tréninky probíhají omezeně a to je právě ten správný čas věnovat se i jiným psím aktivitám, které nejsou tolik fyzicky náročné. V obedience se daří Leontýnce, pachové práce a taneční prvky zase baví nejvíce Beatrise.

Největší motivací jsou u nás určitě domácí šunka a vařená kuřecí prsa, a kdo mě zná, tak „juchání“ (v překladu slovní pochvala).

Katka: Trénujeme dvakrát týdně a občas si dopřejeme i nějakou tu intenzivku,  tj. intenzivní trénink. Jednou až dvakrát měsíčně pak vyjíždíme na závody. Nejlepší motivací ke společné práci je u nás jednoznačně míček na šňůrce. I když poslední dobou ho hodně dohání pamlsek, kterému říkáme játrovka podle Nadi.

Která překážka nebo pasáž na parkúru vám dala nebo stále dává nejvíce zabrat, a co vám jde naopak velmi snadno, případně co vaše pejsky nejvíce baví?

Monika: O Bibi je známo a je to zvláštní, že například téměř neshazuje skočky. Stalo se to za dobu, co se věnujeme agility jen párkrát a většinou to všechny k mému pobavení velmi překvapí. Nejtěžší překážkou byla pro Bibi určitě houpačka. Ta nás trápila dlouhá léta a tato sezóna je konečně první, ve které jsou naše problémy již minulostí. Nebylo to vůbec snadné, konzultovali jsme různé techniky s více trenéry a závodníky na profesionální úrovni a bez výsledku. Až mě napadlo vyzkoušet změnit těžiště na houpačce a skoro po půl roce skončila má noční můra. Nejoblíbenější překážka je pro Bibi určitě tunel. Dříve se stávalo, že jej upřednostňovala místo jiné překážky a na závodech jsme si „díky“ tomu „vysloužily“ diskvalifikaci (DIS).

Katka: Tak tady je odpověď velmi jednoduchá. Nejvíce zabrat nám dává houpačka. Zatímco na kladinu lezla sama s nadšením od prvního tréningu, tak tak prkno, které se zvrátí a bouchne sebou o zem, v ní vyvolávalo veliký strach. V současné době jsme v boji s houpačkou přibližně v polovině. Nocaima jí opatrně přejde, ale s velikou časovou ztrátou. A tady bych opět vyzvedla povahu mé fenky. Když vidíte, jak strašně se houpačky bojí a přece ji přejde jenom proto, aby splnila úkol a udělala mi radost, tak je to prostě dojemné. Naopak nejvíce si užívá dlouhé pasáže se skočkami a přeběhy za zády, kdy se jakoby honíme a běžíme spolu. Skáče vůbec s radostí a počet latěk, které kdy shodila, bych spočítala na prstech jedné ruky.

Cotonek běhá na oficiálních akcích standardně v kategorii small, patří však mezi plemena s kratšími nožičkami a nižší kohoutkovou výškou. Není tato skutečnost oproti např. šeltiím, pudlům nebo některým teriérům na závodech spíše handicapem?

Monika: Kratší nožičky u cotonků rozhodně nejsou překážkou. Jsou plemena, která mají tento handicap mnohem větší, a proto je na oficiálních akcích uvidíte jen zřídka. Jsou to např. čivavy, jorkšíři nebo jezevčíci. Tato plemena potkáte spíše na klubových závodech, kde jim umožní snížit skočky na tzv. XS. Bibinka není z nejmenších cotonků, a tak mi to nikdy tak nepřišlo. Leontýnka je naopak sice menší, ale o to mrštnější.

Katka: Nemyslím si to. V kategorii small běhají i čivavky nebo papiloni, takže coton se velikostně pohybuje někde uprostřed. A navíc, jak už jsem psala, Nocaima je veliký coton. Ale každý, kdo viděl běhat Moničinu Leontýnku, která je opravdu droboučká, musí uznat, že ani malý cotonek není v této kategorii nijak handicapován. MojeNocaima není úplně nejrychlejší běžkyní, ale zase výborně poslouchá povely a čte posunky, takže nedělá chyby a to je v tomto sportu určitě stejně důležité, ne-li důležitější. A vlastně se nám povedlo vyhrát neoficiální závod, kde dohromady běžela kategorie S a M. Nechali jsme tenkrát za sebou i foxteriéra a to je velký a rychlý pejsek.

Podělíte se s našimi čtenáři i o své úspěchy v tomto sportu a případně jaké máte další cíle?

Monika: Bibi se od malička učila novým věcem velmi rychle, a tak jsme se postupně společně naučily pár triků z dogdancingu a krůček po krůčku jsme zvládaly nejprve lehké a později těžší překážky na parkúru agility. S přáteli ze psí školky jsme si založili vlastní agility klub AGIrebels, z. s. (www.agirebels.cz/monika/) a pod vedením různých trenérů jsme začali trénovat pravidelně. Netrvalo dlouho a troufli jsme si s Bibi na naše první oficiální závody. Od té doby uběhly už tři roky a má fenka se za tu dobu vypracovala do elitní kategorie A3 a je už jen krůček od získání titulu A3Ch(šampion). Díky tréninkům pod vedením Adriany Slezákové, která mimo jiné získala již dvakrát titul „Vicemistr světa v agility“, jsme se na II. kvalifikačních závodech v Martinicích kvalifikovaly i na MČR v agility 2018. Velmi si cením i umístění v klubové soutěži „Cotonek šikula“, kde má Bibi v loňském i letošním roce obsadila první místo.

A mé cíle a plány? V září jedeme na 19. speciální výstavu Coton de Tuléar v Praze a má mladší Leontýnka je tam přihlášená na bonitaci. Mým velkým snem je Lyly uchovnit a za pár let si nechat její štěně z „pracovního“ spojení.

Katka: Když jsme spolu začínaly běhat, přála jsem si postoupit do kategorie SA2. To se nám podařilo překvapivě velmi rychle. Přála jsem si porazit fenečku Ferdu z HAFBa, protože se mi vždycky líbilo, jak běhá a zdála se mi nedostižná. A přála jsem si medaili z nějaké soutěže SA2. I tato přání se mi již splnila. Za úspěch považujeme i 2. a 3. místo na závodech v Ondřejově. I když to je závod neoficiální, konkurence tu je vždycky obrovská. A nesmím zapomenout na naši klubovou soutěž „Cotonek šikulka“, ve které jsme skončily loni i letos na druhém místě hned za Moničinou Beatrise.

Jeden cíl před sebou ale ještě mám. Chci se s Nocaimou zúčastnit Mistrovství ČR seniorů. Nevím, jestli si troufneme už letos, nebo to necháme až na příští rok, to záleží na té hrozné houpačce.

Jak jde vlastně dohromady tento sport s péčí o krásnou bílou srst? Netrpí třeba nějak? A poradily byste případně nějaké vychytávky, jak ji udržovat v dobré kondici pro případ, že majitel cvičí a zároveň chodí i na výstavy?

Monika:  Naše fenky s námi kromě sportu jezdí na dovolené, chodí na túry po horách, na procházky do lesa nebo třeba do ZOO. A srst? Absolutně bez starostí!  Dvakrát týdně ji vyčešeme a ani ne jednou za měsíc vykoupeme.  A to platí, i když jedeme v zimě na zkoušky do koňské haly, kde běháme půl dne v písku, nebo proletíme bahnem. A to si Leontýnka dokáže náležitě vychutnat, kdyby mohla, přeplave každou louži. To Bibinka je čistotnější.

Katka: Agility a výstavy skloubit dohromady určitě jdou. Konečně my jsme toho zářným příkladem. S Nocaimou jsme se zúčastnily šesti výstav, z toho čtyř klubových a dvou krajských a vždy s hodnocením výborná. A na charitativní výstavě na pražském Džbáně jsme dokonce vyhrály celou kategorii IX. tj. společenská plemena. Nutností je ovšem udržovat srst co možná nejčistší, to znamená pravidelně koupat a česat. Na trhu je veliké množství kvalitních šampónů a kondicionérů, a když najdete tu pravou kosmetiku, která vyhovuje srsti vašeho pejska, máte vyhráno.

Pokud už třeba nyní někdo další uvažuje o tom, že by si agility s cotonkem rád zkusil, co byste mu poradily a kdy je podle vás nejlepší začít?

Monika: Pro začátečníka je určitě nejrozumnější řešení najít si v okolí kynologický klub, kde se agility věnují a trénují pod vedením zkušeného instruktora. Ten vám pak dá odpovědi na všechny otázky a nastaví trénink s ohledem na zdravotní stav, kondici a věk pejska.

Katka: Začít se dá kdykoli. Samozřejmě jinak se cvičí s pejskem, kterému je půl roku a jinak s tím, kterému jsou čtyři. Ale rozhodně bych doporučovala svěřit se do rukou zkušeného trenéra nebo trenérky. Vyvarujete se chyb, které se vám budou později špatně odnaučovat. Najděte si v okolí klub, kde se agility věnují a jděte tam. Nestyďte se přihlásit se k nejlepšímu trenérovi nebo trenérce, přestože „to přeci nechci dělat vrcholově“. Ani ten nejlepší trenér netrénuje jen reprezentanty, ale bude mít vychytávky, jak jednotlivé cviky naučit, co zkoušet nejdřív a s čím naopak počkat a naučí vás jak správně běhat. Protože agility je mnohem těžší pro lidi než pro jejich pejsky.

A na závěr vás poprosím o nějaký pro vás nezapomenutelný zážitek nebo okamžik, ve kterém hlavní roli hraje některý z vašich úžasných cotonků.

Monika: S cotonkem je nezapomenutelný každý okamžik.

 Katka: Celý život, ať s Ichiferem nebo s Nocaimou, je jeden nezapomenutelný zážitek. Zůstanu ale u agility a u Nocaimy. Nezapomenutelné okamžiky zažívám vždy při povedeném běhu. Když stojíte před těžkým parkúrem, který má dvacet až dvacet sedm překážek, tak mi přijde, že to nikdy nemůžeme dát. Ale pak se rozeběhneme a Nocaima se stane jakoby mojí součástí. Jako by byla prodloužením mojí ruky, úplně jí cítím. Dělá přesně to, co dělat má a to je nepopsatelný zážitek. Přesně v tu chvíli víte, proč se na soutěžích používá slovo „tým“. Po takovém běhu zažívám obrovskou radost a Nocaima také. Vím to.

Foto: archiv Moniky Němcové a Kateřiny Jelínkové