S erdelem ušijete terapii na míru komukoli!

Erdelteriér a canisterapie? Sedí vám to dohromady? Nakonec proč ne! I nekorunovaný král všech teriérů může pomáhat potřebným lidem a rozsévat kolem sebe jen a jen radost. A my vás o tom moc rádi přesvědčíme!

Předsedkyně spolku Pes A Člověk paní Zdenka Prošková propadla před více než čtvrt stoletím nejen canisterapii, kterou s nadšením celé ty roky napříč různými zařízeními i skupinami klientů provozuje, ale také úžasným erdelteriérům, kteří se k této záslužné činnosti báječně hodí. Jak tedy toto plemeno pracuje ve sféře, kde by ho možná málokdo hledal, se dozvíme v následujícím rozhovoru.

Canisterapii se věnuji dvacet sedm let. V sedmnácti letech jsem si v časopise Pes přítel člověka přečetla inzerát tehdy první Canisterapeutické organizace v Čechách, která hledala dobrovolníky pro návštěvní programy v zařízeních sociální péče. Přihlásila jsem se, dojela do Prahy na prvotní školení a absolvovala se svým prvním terapeutickým psem povahové zkoušky. V našem městě jsme byly celkem čtyři canisterapeutky a střídaly jsme se na jednotlivých odděleních domova důchodců v Ústí nad Labem.

Postupně, jak jsem získávala zkušenosti a pronikla do oboru trošku víc, přišlo mi líto, že takhle úžasná věc funguje jen v jednom zařízení v kraji, když jich tu bylo na šedesát. Po snaze přesvědčit své kolegyně o náboru nových lidí a rozšíření canisterapie do dalších zařízení jsem narazila na odpor. Holky rozumně odhadly své časové schopnosti a na rovinu řekly, že jim jedno zařízení stačí. Navíc doba tehdy nebyla ještě zralá, canisterapie byla nová a ústavy nabídku docházení týmů ve většině případů nedůvěřivě odmítaly.

A tak jsem se snažila sama. Postupně jsem inspirovala pár studentů, ale i starších lidí, kteří se mnou zprvu chodili na „mé“ canisterapie jako doprovod. V roce 1999 jsem nakonec založila občanskou iniciativu, která v roce 2000 byla zaregistrována jako nezisková organizace Pes A Člověk. Bylo mi dvacet let, byla jsem nadšená. A s čistým svědomím můžu říct, že stále jsem.

Můj první terapeutický pes byl nalezený kříženec. Posléze pudl, německý ovčák, pak znovu kříženec z útulku. Ve dvaceti letech jsem si pořídila svou první irskou vlkodavku, k ní přišla kříženka lhasa apso z útulku. Všichni mí psi byli úžasné duše, které mě při canisterapiích provázely napříč zařízeními a skupinami klientů.

Irská vlkodavka Christen Legenda Belfast Midas se mnou chodila na canisterapie devět let. Ve chvíli, kdy v devíti a půl letech zemřela, bylo to pro mě hodně těžké. Vlkodav je pes, kterého většina majitelů považuje za polovičního člověka. Vzájemný vztah bývá velmi silný a ztráta takové bytosti je velmi, velmi bolavá. Když k tomu připočteme vyjímečnost vztahu upevněného společným konáním dobra, je to ještě o fous horší.

Prvních pár dní po její smrti jsem už žádného psa nechtěla. Nikdy. Tu bolest ze ztráty jsem už nechtěla znovu prožít. Ale už třetí den jsem silně postrádala psího společníka. Po týdnu jsem už téměř „lezla po zdi“ a vykazovala reálné abstinenční příznaky na psí chlupy a pach. A tak jsem si položila do klína atlas psích plemen, vytvořila si seznam, na který jsem vypsala své požadavky a podle nich hledala to správné plemeno pro mě. Vlkodav, pro mě tehdy nejkrásnější a nejdokonalejší pes nepřipadal v úvahu, na to byla ta rána příliš čerstvá. Volila jsem psy úplně jiné, aktivní, veselé, nelínající. Přinávám, že erdel byl až třetí na seznamu. A já začala obvolávat chovatelské stanice i inzeráty. Shodou náhod zrovna mnou vybrané první dvě rasy nebyly v dané chvíli v chovatelských stanicích k dispozici. A já už byla ve stavu, kdy jsem byla ochotná adoptovat cokoli, co mělo tlapy. Narazila jsem na inzerát na erdelího kluka a byla z jeho kukuče unešená. Ale než jsem si pro něj dojela, chovatelka ho prodala jinému zájemci. A to už jsem věděla, že jsem se zamilovala, že tuhle rasu chci, že to je ta pravá. Čirou náhodou jsem pak narazila na inzerát, že je k mání rok stará erdelí slečna. Jela jsem se na ni podívat i s rodinou. Pamatuji, že jsem měla naprosto stejné pocity, jako má člověk před prvním rande. A hlavní obavu jsem měla z toho, zda si spolu dokážeme vytvořit dobrý vztah, když je to teriér a je mu už rok. Navíc, já do té doby teriéra nikdy neměla.

Můj první pohled na onu roční erdelí fenku byl úsměvný. Byla vytrimovaná úplně na krátko, dlouhý nos, žirafí krk... vzhledově se mi, přiznávám, zrovna nelíbila. Oproti kráse a eleganci mé vlkodavky tohle byl takový kašpárek. Dostali jsme svolení vzít ji na výlet... a zpátky domů se už vracela s námi.

 Moje první erdelí dáma se jmenuje Corry Od Komáří Vížky. Má přezdívku Košišáková a pro mě je to pes, který mě naučil ze všech mých psů nejvíc. A také pes, díky kterému už navždycky budu erdely mít. Začátky nebyly zrovna lehké, protože mi chvíli trvalo přijít na to, co za psa erdel je, jak se k němu člověk má chovat a že musíte očekávat úplně všechno. Erdel je prostě samostatně uvažující jednotka. Ale když se vám podaří nalézt společnou řeč, je to nejvěrnější přítel.

Košišákové je nyní dvanáct a půl roku. Je to jemná, lehce rezervovaná dáma, která je na mě nečekaně závislá. Nikdy nebyla mazlícím typem a ve svých projevech lásky je velmi rezervovaná. Ale jakmile nejsem doma, tak je nešťastná, vyje, nežere a teskní. Nesnáší nespravedlnost a kdykoli něco takového vidí, zasáhne. Je to zvlášní bytost, taková trochu spíš kočka. Na druhou stranu se ochotně učí, asi jako každý erdel. Umí celou škálu asistenčních prvků, od vyndání prádla z pračky přes sundání mi ponožek, k podání věcí, na které ukážu. Umí spoustu triků, šlo jí i pasení ovcí a ještě v deseti letech se mnou obden běhala 5 km. Ukázala mi erdelí všestrannost, nevtíravou láskyplnost. I fakt, že s tímhle plemenem se opravdu nikdy nebudu nudit.

Při terapiích je jemná, ohleduplná, ale také si udržuje lehký odstup. Prošla se mnou pestrou škálou různých skupin klientů a oblíbila si klienty s duševním onemocněním a závislostmi. Nyní, na stará kolena, je již v terapeutickém důchodu, ale občas ji pro radost ještě vezmu k seniorům.

Moje druhá erdelí slečna je osmiletá Celtee Interhaf, domácky Keltička. Vybírala jsem si ji záměrně jako štěně od rodičů, kteří se věnují se svou majitelkou preventivním programům na školách a školkách. Dostala jsem nádherně připravené štěně, v podstatě vybrané mně na objednávku. Dodnes si myslím, že ji chovatelka nějak stvořila k obrazu mému. Původně z ní canisterapeutka být neměla, chtěla jsem se s ní věnovat primárně záchranářské práci, která nás obě bavila. A jsem přesvědčená o tom, že v rukách jiného psovoda by v této činnosti excelovala. Ale karty byly rozdány, Keltička je pes můj, takže nakonec se stejně jako všichni moji psi stala terapeutkou. A je to činnost, kterou miluje. Ona je úžasný pracant, do všeho jde celým srdcem i tělem. Což by teoreticky mohlo být při terapiích na škodu, ale opak je pravdou. Kel je srdcař, pro ni neexistuje dělat cokoli jen napůl. Dává do všeho všechno. Miluje lidi a má jednu úžasnou vlastnost – dokáže se u padesátého klienta chovat stejně nadšeně jako u prvního. I když teď už trochu vnímám, že začíná stárnout a první známky únavy u ní rozpoznám.

Když projevy svých holek porovnám, tak Košišáková je takový typ, co lidem říká: „Ty jsi smutný? Nemusíš být. Já jsem tady. Koukni, sednu si a můžeš mě hladit. Bude ti líp.“ Ona odebírá špatnou náladu a nastoluje v duši klid. Zatímco z Kel tryskají emoce a v překladu by to určitě bylo: „Ty jsi smutný? Nebuď smutný! Já jsem veselá! Vidíš? Tak se usměj! Honem, usměj se! Já tě totiž milujuuuuuu.“ Kel špatnou náladu lidem neodebírá, ona ji prostě přetluče radostí a veselím. A je jí jedno, jestli o to člověk stojí nebo ne. Prostě zjistí, že nemáte dobrou náladu, tak vám ji vnutí.

Erdel je pracant. Je to pes, který potřebuje činnost, a to nejen fyzickou, ale potřebuje zaměstnat hlavu. Jsou to ale psi laskaví a láskyplní, obzvlášť trpěliví jsou v případě dětí. A protože jsou do každé práce nadšení, není problém je do canisterapie zapojit. Samozřejmě, stejně jako u kterékoli jiné rasy platí, že erdel musí být na terapeutickou dráhu připraven. A musí mít rád lidi. Pak to jde v podstatě samo.

Já osobně preferuji osobité rasy, psy, kteří dokáží samostatně přemýšlet. Mají totiž při terapii obrovský potenciál. Zatímco ovčácká plemena obvykle dělají při terapii to, co chce pán, případně mají podobný mustr chování, protože tak zkrátka byli vyšlechtěni, teriéři mají svou hlavu a jdou na tu práci jinak. A jakmile tohle člověk pochopí, erdel mu otevře dveře do zcela jiného canisterapeutického světa.

Stejně jako jakákoli jiná rasa, ani erdel nemá v tomto limity. Vždy jde o preference celého týmu, pána i psa, co jim konkrétně bude vyhovovat. Každý tým má jiný styl práce, protože osobnost člověka i psa je jedinečná, stejně jako jejich vzájemný vztah. A tak si sami musí vybrat, co jim nejvíc sedí. Já sama se nejraději věnuji seniorům. Je to pro mě naprosto srdeční skupina. U nich jsem začala a u nich také skončím.

Mohou být. Ale při terapiích se to stává málokdy. Teď tedy mluvím o průměrném erdelovi, ne o své Keltičce.

Nicméně, jak jsem se již zmínila, vždy jde o práci týmu. A erdelí hrrrr povaha se dá naopak perfektně využít. Není to pes, který by měl potěšení z toho, že bude při terapiích dělat to, co chce pán. On to udělá, pokud psovod na tom bude trvat, ale přestane ho taková práce brzy bavit. Ale pokud má tým skvělý vzájemný vztah založený na důvěře, tak erdel dokáže svého psovoda vést. Ukáže mu, co konkrétně jednotliví klienti potřebují. Protože nikdy to není tak, že každý klient potřebuje to, co ostatní. Takže jednolitá technika nebo styl práce nefunguje. Je potřeba svou činnost upravit podle toho, s kým zrovna pracuji. A erdel dokáže krásně zrcadlit co je zrovna třeba, jestli někde mám být veselá, jinde tišší, jestli klient trpí bolestmi nebo se třeba blíží ke konci své cesty.

Nadšení. Ochotu pracovat až dokud nepadnou. Ochotu udělat cokoli, co si majitel vymyslí. Rychlé učení se. Silnou nervovou soustavu. Údržbu srsti a skutečnost, že po většinu roku erdel nelíná. Ale hlavně, to nejúžasnější na něm je zkrátka erdelí povaha. Správná dávka chytrosti okořeněná smyslem pro fér hru, humorem, láskou a praštěností. S erdelem ušijete terapii na míru komukoli.

Ideálně se začíná už od narození. Ale v podstatě lze vychovat terapeuta z jakéhokoli psa. Jen u některých to stojí trochu víc práce. Záměrně používám slovo vychovat, protože nejde o výcvik. Základní ovladatelnost by měl mít každý pes, ale pes terapeut by měl mít zejména odolnou nervovou soustavu, lásku k lidem a stoprocentní důvěru ve svého pána. Ten zbytek je jen omáčka, která je hezká, usnadní práci, ale není pro terapeutický proces nezbytná.

Příprava na samotnou canisterapii zabere již pár dní předem. Pes se musí připravit, tedy vykoupat, vyčesat, abychom omezili množství alergenů v srsti. S tím se veze i údržba pelechu, aby se do terapie nezmazal, lehké uzpůsobení krmení, tedy jeho obohacení o bylinky a vitamíny. Večer před terapií si připravím tašku s dekou, na které pes během terapie odpočívá, cestovní lahev na vodu, vodítka, ručník na tlapky. Já tedy vozím víc druhů zvířat, takže připravuji komplet výbavu i pro ně. Ráno psy vyvenčím, lehce nakrmím, vyčešu a jdeme za klienty. Holky už stepují zpravidla den předem při jakémkoli mém oblékání se a braní tašek do ruky, protože vědí, že jakmile beru větší množství zavazadel, jedeme za klienty.

Jednotlivá terapeutická práce trvá maximálně jednu hodinu jedenkrát týdně. Množství klientů vždy souvisí s tím, jaké zvíře do zařízení přijde a také zda jde o skupinovou terapii nebo individuální návštěvy na pokojích. Vždy sledujeme signály zvířat, jakmile jsou unavená, terapii ukončujeme. Já mám výhodu, že kromě erdelů využívám i potkany, morčata a fretku, takže zvládneme obsáhnout celé jedno zařízení se zhruba padesáti klienty. V případě, že je toho na psa moc a tým zvládá méně, vždy je možné se se zařízením domluvit na snížení počtu klientů, případně domluvit druhý tým a chodit ve skupině.

Canisterapii v současném zařízení, které navštěvujeme, zahajujeme ve společenské místnosti, kde na nás již čekají klienti. První přichází na řadu psi, klienti si je dosyta pomazlí, zatímco já si s nimi povídám. Následně jdou psi odpočívat na svou deku, kde dostanou možnost se napít. Během odložení psů moji koterapeuti nabízí klientům k pomazlení morčata a potkany. Já mezitím dohlížím na psy a zapojuji do práce svou fretku, která klienty pomazlí a na závěr předvedou fretka a po ní psi pár triků, pokud o to klienti stojí.

Tento styl práce se nám osvědčil. Každý klient tak má možnost chvilku pobýt s tím svým oblíbeným druhem i člověkem. Psi chvílemi odpočívají, zatímco pracují ostatní druhy zvířat a mají tak možnost trošku zregenerovat před návštěvami pokojů.

Do pokojů vcházíme zpravidla po jednom, podle druhu zvířete, které klient preferuje. Někdo preferuje psa, jiný morče, někdo další potkana... je to individuální a podle toho postupujeme dál. Po samotné terapii dostane pes napít, v teplých dnech se stavujeme po cestě domů na zmrzlinu, kterou dostávají psi i potkani a pokud to psi potřebují, jde se po příjezdu domů a obstarání menších zvířat na procházku, aby ze sebe holky dostaly nahromaděné napětí. V současnosti to moje dámy ale nevyžadují, takže doma dostanou najíst, přičemž v krmné dávce vždy navyšuji vitamín C a B. Keltička pak doma proklimbává zbytek dne, protože ta do terapie dává opravdu celé své já. Košišáková se poflakuje, je nabitá energií a dobrou náladou, takže připravena k dalším aktivitám. Odpočívá obvykle až druhý den.

Už hodně let při canisterapii odměny nepoužívám. A ani to canisterapeutům nedoporučuji. Stává se pak, že pes je příliš zaměřený na psovoda. A my chceme, aby se zaměřil na klienty. Snažím se i o to, aby klienti psa nekrmili, protože pak vznikají situace, kdy pes dává přednost tomu klientovi, od kterého ví, že něco přijde. Na druhou stranu, pokud se psem předvádím triky nebo potřebuji jeho pozornost zaměřit na sebe, pak odměny využívám. Nicméně tou hlavní odměnou terapeutickému psu by měla být samotná terapeutická práce, kontakt s klienty. Proto je dobré se této činnosti věnovat vždy jen se psem, který lidi miluje.

Já už mám teď holky starší, takže nepotřebují tolik páry upouštět. Ale za jejich mládí do našich běžných činností patřilo denní běhání pěti až deseti kilometrů v kopcovitém terénu, procházky, učení se trikům, záchranařina, běh u kola, frisbee, stopa... stejně jako u jakéhokoli jiného psa, zkusili jsme všechno, co je bavilo. Nyní spolu hlavně jsme. A jak společně stárneme, aktivity se přizpůsobily. Holky se mnou pracují v dílně, chodí na procházky, občas si zacvičíme, něco se naučíme, denně mi pomáhají s běžnými činnostmi, ale vždy přizpůsobuji své aktivity tomu, na co zrovna stačí a co chtějí. ¨

Osobně, až budu znovu koukat po novém štěňátku, budu volit osvědčeného chovatele, který bude stát o kontakt se mnou i v budoucnu. Vysvětlím mu svoji představu o štěňátku a vhodného jedince vybereme spolu. To se mi povedlo u Keltičky a opravdu mě nezklamala.

Zažila jsem ale také názor dlouholetých chovatelů, že dvouměsíční štěně je v podstatě hloupé, žádné povahové rysy u něj nelze odhalit a tak je vlastně jedno, co si vyberu. Tak to prosím ne. Jednotlivé povahy a preference štěňátek jsou znát již ve velmi brzkém věku. Určitě bych volila štěně, které bude nebojácné, bude mít zájem o lidský kontakt a bude ochotně zkoušet nové věci. A velmi, velmi důležité je nepodcenit výběr chovatele. Protože ten správný vám s přípravou štěňátka na terapeutickou práci může hodně pomoct.

Historek je spousta, od klientky, o které si personál myslel, že je němá a ona při setkání se psy promluvila, přes nové klienty zařízení, kteří sedí smutně na chodbě, protože rodina jim napovídala, že tam na ně mají počkat, že jen jedou do krámu a hned si je vyzvednou... a vy jste jedni z prvních lidí, které klient v zařízení potká. Až po klienty, kteří se rozpláčou dojetím, když je pohladíte, nebo klienty, kterým vaše návštěvy natolik zlepšují náladu, že se jim výrazně prodlouží intervaly manických fází.

Krásným zážitkem bylo i setkání při terapii se slečnou, která byla jednou z prvních klientek našeho spolku. Zažila mou první vlkodavku a znovu se se mnou setkala po  deseti letech za přítomnosti mé vlkodavky druhé. Překvapilo mě, že ta tehdy maličká holčička je už dospělá slečna, která si navíc mé návštěvy pamatuje.

Ale abych se vrátila k našemu plemeni erdelímu a zakončila pozitivněji, tak zrovna Košišáková při terapiích vždy sršela humorem. Jednou jsem skupině dětí chtěla ukázat, že mi umí pomáhat s oblečením. Nechala jsem ji, aby mi svlékla mikinu a následně ji odhodila s povelem „podej“, na který mi ji měla přinést a podat do ruky. Košišák se na mě podívala, pak se podívala na mikinu, pak znovu na mě s vysmátou tlamkou a běžela pro ni. Jenže místo, aby mi ji přinesla, tak si lehla na zemi na bok a mikinou se přikryla. Děti měly záchvat smíchu a já se přiznám, že také, protože tohle byl jasný záměr. Ona si nikdy, nikdy nelehla před cizími lidmi na bok. Byl to prostě její vtip.

Keltička pro změnu u podobného triku, opět u dětí, měla podat tašku s piškotama, kterou jsem odhodila do prostoru. Jenže jsem si nevšimla, že je rozepnutá. Takže Keltička tu tašku chytla, zvedla do vzduchu a samozřejmě za dno, místo ucha. Celý obsah se vysypal, Kel se do něj pustila, děti se smály, až se za břicho popadaly a já měla nakrmeného psa.

Zkrátka terapie s erdelem je vždycky jistota, že bude sranda.

Ale je to i tak, že erdel pracuje, i když nemusí. Když jsem ještě pracovala v sociálních službách, Košišáková se mnou chodila do práce. Při jedné ze supervizí týmu se řešila vypjatá situace, ze které byla kolegyně velice nešťastná. A jak tak o tom mluvila a emoce se na ni valily, Košišáková, do té chvíle spící u mých nohou, se sama od sebe sebrala, přešla celou místnost a posadila se kolegyni k nohám. Nechala se hladit a seděla tam celou dobu, dokud supervize neskončila. Pomohla kolegyni ty emoce překonat.

Pokud toužíte po psu, který bude jednat samostatně, bude schopen s vámi podniknout cokoli si vymyslíte, který má smysl pro fér hru a rád se učí nové věci novými způsoby, pak není nač čekat.

Erdel je skvělým plemenem. Univerzálním. Možná trochu náročnějším, ale spíš na sebeovládání pána. Nahlédne vám do duše a odhalí to dobré, ale i vaše rezervy. A přizpůsobí se. Bude takový, jací jste vy. Nic pro něj není nemožné. A přiznám se, že občas mám pocit, že čte myšlenky.

Moc vám děkuji za krásná slova a přínosné povídání. Ať se vám

Jsem asistenční pes! Ne roztomilý plyšák!

Také vás někdy napadlo v okamžiku, když vidíte vodícího nebo asistenčního psa někde ve ...

CanisterapieOstatní rozhovory

... přejít na všechny články z rubriky

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Zdenky Proškové

www.pac.mypage.cz