S kingem je každý den nevšední!

Slyšeli jste už někdy, že o kingovi se říká, že je psem jednoho pána? A tušíte, co to přesně v jeho případě znamená? A víte také, že ho nelze vychovávat silou, nýbrž s citem a láskou? Pokud se vám líbí toto plemeno, tak následující rozhovor vám ho přiblíží ještě více! A to už je jen malý krůček k tomu, aby se vám vryl hluboko do srdce…

Hana Brandstettrová a Hana Fadel Brandstettrová jsou maminka s dcerou, které se již více než deset let věnují ve své chovatelské stanici od Citunky chovu King Charles španělů. Obě se také aktivně podílí na organizaci a řízení chovu v rámci své práce ve výboru Klubu chovatelů Kavalír a King Charles španělů Praha. Velmi zajímavé ale na tom celém je to, že se ke svému tolik milovanému plemeni vlastně dostaly úplnou náhodou. A nejen o tom jsme si společně popovídaly s Hankou mladší.

Přesně tak jak říkáte. Jako malá jsem totiž s vlkodavem vyrůstala a hrozně jsem si přála vlastního a nakonec když se postavil domeček, tak padlo rozhodující slovo a vyrazilo se do chovatelské stanice Bedit, která měla zrovna štěňata. Osud tomu chtěl asi jinak, v té době tam byl zrovna i vrh dvou trikolorních kingích holčiček a prostě jí nešlo odolat a tak jsme nakonec domů odjely jak s fenkou vlkodava, tak s kingičkou Verou. Naprosto nás dostal její výraz, velké oči, pidi nosík a úsměv ve stylu kočky Šklíby z Alenky v říši divů. Dodnes toho rozhodnutí považujeme za jedno z nejlepších, holky spolu fungovaly naprosto bez problémů a dodnes máme ve vesnici pověst: „jéé, to je ta paní s tím velkým a malým psem“.

Jmenovala se Vera Tizian Bedit, původně nám byla prodávána spíš na mazlíka, protože byla vzrůstově trochu menší a měla kratší ocásek. Byla svéhlavá, přátelská a dokonce i výstavně úspěšná, šampionka čtyř zemí, zakladatelka naší chovatelské stanice a mamina šesti dětí. Nikdy nepřestala vymýšlet lumpárny, ráda proháněla ptáky, svoje děti pěkně cepovala a jako správná máma jim ukazovala, co se smí a nesmí, na volno krásně poslouchala a ráda proháněla vlkodavku Ashley. Vzpomínám si, jak jsme koupili mražená kuřata, taková ta celá zabalená v plastu a nechali je venku na rozmražení a ona se do nich pustila. S takovou chutí se snažila prokousat svými malými zoubky a uzmout si kousek. Není den, kdybychom jsme si na ni nevzpomněli. Tři její potomky máme doma a povahově jsou si dost podobní, takže i když nás ve svých jedenácti letech opustila na mozkovou příhodu, jako by tu stále byla s námi.

Svojí povahou jednoznačně, každý king je originální, ale přesto oddaný, milující, pořád pozitivně naladěný, empatický, chytrý aktivní psík, který vám svým pohledem a povahou dokáže přinést do života spoustu štěstí, nevšedních zážitků, lásky a radosti. Říká se, že je to pes jednoho pána a opravdu tomu tak je, ne že by neměl rád zbytek rodiny, samozřejmě se s nimi jde pomazlit, vyvenčit, ale co se týká poslušnosti a příkazů, tak nejvíc právě poslechne svého pána. A také nesmím zapomenout na jeho tvář a výraz, okouzlující velké tmavé oči a nosánek, prostě tlamička k zulíbání.

Nemyslím si, že by barva mohla nějak výrazně ovlivnit povahu kingů, spíše genetika a výchova, ale už jsem o tom také slyšela od ostatních chovatelů. U nás doma máme převážně blenheim a trikolor kožíšky a pouze jednoho ruby psa a black and tan fenu a rozdíl mezi povahou není zásadně velký. 

Řekla bych, že stejně jako u kavalírů je i u kingů nejvíce populární barva trikolor a blenheim. Lidem přijdou výraznější a atraktivnější, hlavně různorodým rozložením barev.

King nemá tendence utíkat za zvěří. Jeho lovecký instinkt se spíše projevuje v jeho domáckém rajonu, kde reaguje na každého vetřelce a snaží se ho chytit. Dokonce dokáže zakousnout i zajíce, kterého si vyndá sám z králíkárny, nebo kanárka, kterého šikovným způsobem povalí i s klecí na zem a pak uloví – vlastní zkušenost. Samotného kinga by to však nenapadlo, ale jak je smečka, tak se nechají strhnout a převládnout lovecké pudy.

Kingové nejsou povaleči, pohyb milují, ale délka výletů by se měla přizpůsobit jejich malým nožičkám.

Kingové jsou v tomhle směru dokonale přizpůsobiví. Pokud se budete chtít válet na gauči, s radostí se k vám přidá. Rozhodnete-li se vydat do lesa na houby, nebo na menší výlet opět mu nebude dělat problém vyrazit s vámi. Kingové nejsou povaleči, pohyb milují, ale délka výletů by se měla přizpůsobit jejich malým nožičkám.

King obecně nechce být sám, miluje a potřebuje kontakt, proto pokud má majitel delší pracovní dobu, tak by bylo vhodné mu pořídit kamaráda, se kterým by se zabavil po čas jeho nepřítomnosti.

V našem klubu jsou vedení převážně kavalíři, aktivních chovatelů kingů proto můžeme spočítat na prstech jedné ruky. V roce 2021 bylo pod naším klubem odchováno celkem dvanáct štěňat ve třech chovatelských stanicích.

Fenky kingů jsou dle mého názoru skvělé mámy, o své děti pečují, brání si je, v dospívání je učí a stanovují jim hranice. Samozřejmě občas se najde i výjimka, kdy fenka štěně nepřijme, ale je to tak jedna z deseti a většinou ještě v případě, kdy se rodí císařským řezem. Ve vrhu se většinou objeví tři až pět štěňat, hodně záleží na velikosti fenky a na ideální hladině progesteronu v krvi. Ovšem párkrát se povedlo i sedm štěňátek. Úspěšnost zabřeznutí je velká, hodně podle mě záleží na pohodě fenky, její výživě a odhadnutí toho správného dne ke krytí.  

Obecně si myslím, že eklampsie u kingů není tak častá. Za celou dobu svého chovu jsem ji naštěstí nezažila. Eklampsie je strašákem, ale pokud fenku budete krmit kvalitní stravou jak před porodem, tak i po něm, šance na rozvinutí eklampsie se rapidně snižuje. Určitě bych do fenky necpala zbytečně vápník a podobné podpůrné prostředky, protože by mohlo hrozit převápnění. Kvalitní granule pro štěňata a kojící feny obsahují vyvážený poměr vápníku i fosforu a jsou dostačující výživou pro matku.

Budoucímu zájemci o štěně kinga bych doporučila navštívit chovatelské stanice a podívat se naživo, jak vypadají, jak se chovají, vyptat se chovatele na otázky, které ho budou zajímat. King není náročným plemenem, zvládne ho i začátečník, ale pokud někdo čeká od kinga stoprocentní poslušnost, tak to bohužel. King je oddaný, ale stále se rozhoduje podle sebe. Vychovávat ho nelze silou, nýbrž s citem a láskou. King je parťákem do každé situace a hlavně právoplatným členem rodiny

S kingem je každý den nevšední, ale nejsilnější zážitek se nám stal, když jsme byly s maminkou na výstavě v Německu. Po posuzování jsme se jely ubytovat a poté jsme vzaly smečku na procházku, naši kingové byli bez vodítka, protože nikde v okolí žádný pes ani člověk nebyl. Jenže jaké bylo naše překvapení, když kolem projel cyklista a naši psi vyrazili za ním. Bohužel nějaké odvolání bylo marné, všichni byli zvyknutí běhat vedle kola už od mala. Samozřejmě jsme propukly v pláč a začaly přemýšlet, co budeme dělat v cizím městě s omezenou jazykovou schopností. Po chvíli jsme opět viděly toho cyklistu a vedle něho všechny naše psy. Když zjistil, že se ho nesnaží zakousnout, tak usoudil, že prostě jen rádi běhají a tak ho napadlo je zase dovést zpátky. Dokonce byl tak hodný, že počkal než všichni dostali vodítko a potom nám se širokým úsměvem zamával a odjel. Smečka na naše hubování a nadávání reagovala vyplazenými jazyky a veselým máváním ocásků, ale já od té doby nevyndám psa z auta, dokud není na vodíku.

Druhá taková sranda se nám přihodila v Rakousku. Po ranním venčení jsme začaly pejsky dávat do auta, protože jsme měly namířeno na výstavu a když se mamka snažila do auta dát posledního pejska Luise, tak jí vykopl klíče od auta z ruky a ty vzhledem k tomu, že jsme parkovaly nad kanálem, spadly přímo dovnitř. Ležely na dně asi tak půl metru od poklopu. Zvednout poklop nešlo, protože na něm stálo auto, dosáhnout na klíče bohužel také ne, protože tam nešla prostrčit ruka, a tak jsme začaly zoufat, kde a jak sehnat pomoc. Po prosbách směrem ke kolemjdoucím, kteří si dozajista mysleli, že jsem nebezpečný blázen, když stojím u auta plného štěkajících psů a křičím: „Hilfe, bitte!“, se nakonec smiloval pán, který nás celou dobu pozoroval z okna paneláku. Přišel dolů s magnetem v ruce, ale jaksi vzdálenost mezi magnetem a klíčem byla velká a tak pán zmizel a po chvíli se vrátil s násadou od koštěte, na kterou přivázal hák a jal se klíče vytáhnout ven. Naštěstí i tenhle náš zážitek měl šťastný konec a my jsme nakonec stihly dorazit na výstaviště včas.

Moc děkuji za moc prima povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Hany Fadel Brandstettrové

https://odcitunky.estranky.cz/