S pomeranianem do „hloubky“

Všimli jste si, že pomeranian versus německý špic – trpasličí je takový nikdy nekončící příběh? Je to stále stejná diskuse a to je špatně. Jedno plemeno „zabilo“ druhé. To je něco, o čem člověk neznalý problematiky vůbec neví. Když jsou to tedy dvě plemena, jak je možné, že jsou vlastně vedená pod jedním plemenem?

Než jsme se pustili do špiců, ani nás nenapadlo, že je to tak složité. A o to více nás potěšila reakce jedné naší čtenářky, která nám objasnila původ – historii tohoto krásného plemene. A možná i pro její názory a snahu prosadit pravdu a držet tato dvě plemena od sebe, nenašla mnoho pochopení. Bojuje ale dál. My vám tedy otevíráme „pravdivou“ historii pomeranianů prostřednictvím povídání jejich dlouholeté chovatelky Hanky Brzobohaté.

Mapa Pomořanského vévodství ze 17. století. Zdroj: wikipedia.cz

Název plemene pomeranian vychází z latinského označení historické oblasti „Pomerania“ (česky Pomořansko), kterou tvořilo jižní pobřeží Baltského moře (dnešní území Německa a Polska). Už přibližně v polovině 18. století právě pomeranian zcela ovládl srdce anglické královny Charlotty, meklenburské princezny a manželky anglického krále Jiřího III. Plemeno zmiňuje anglický lord Haarcourt v jednom ze svých dopisů – popisuje v něm párek „Pomeranian dogs“, které coby dar „from Pomerania“ věnoval královně. Šlo o psa Mercuryho a fenu Phoebe. Ti se záhy stali miláčky dvora. Často pózovali na portrétech společně s královskou rodinou a zažilo se pro ně označení „pomeranian“.

Viktorie s Albertem a jejich psi (E. Landseer). Zdroj: Google

Další velkou milovnicí pomeranianů byla o necelých sto let později královna Victorie – plemeno nejen zpopularizovala, ale zasloužila se i o jeho postupné zmenšování velikosti. Její láska k němu byla inspirací i pro ostatní chovatele, a tak v letech 1900 – 1930 bylo často nejpočetněji zastoupeným plemenem na britské národní výstavě Cruft´s.

Cesta německého trpasličího špice a pomeraniana byla společná a rozdělovat se začala začátkem 20. století, a to ve chvíli, kdy se pomík dostal do Ameriky. Ze začátku vypadali všichni jedinci stejně, protože pocházeli z jednoho území a souběžně se plemeno zmenšovalo jak v Anglii, tak i v Německu. Ale angličtí chovatelé měli pohled na plemeno zcela jiný. Standard v Anglii KC vznikl o osm let dříve. K vývoji trpasličího špice došlo v Německu a dalších zemích kontinentální Evropy, zatímco pomořanský špic se vyvíjel v Anglii. Ale původní základ byl stejný – z území Pomořanska. Chovné linie jsou od sebe ale odděleny již přes sto let! Vývoj těchto dvou probíhal paralelně, ale obě formy již  nemají stejný genofond. Jak to tedy vše bylo?

V roce 1888 byl první pomeranian Dick přivezen do USA a byl zapsán do plemenné knihy American Kennel Clubu. V roce 1892 se pak jako první zástupce plemene předvedl na výstavě v New Yorku. AKC ho uznalo již v roce 1900 a jeho popularita zde velmi rychle rostla. V roce 1909 byl americký Pomeranian Club přijat za řádného člena klubu AKC. V roce 1938 byl pomeranian Sealand Moneybox zakoupen za neuvěřitelných 2.500 dolarů v Anglii a dovezen do USA. Do poloviny století byl pomeranian jedním z nejpopulárnějších psích plemen v Americe. V sedmdesátých letech minulého století se řadil na 14. místo ze 155 plemen registrovaných AKC. A za ta léta prošel i proměnou. Změnila se struktura a bohatost srsti, zmohutněla mu kostra, změnilo se úhlení předních i zadních končetin, a tím i související pohyb psa, povaha, hrdě nesená vztyčená hlava a hlavně i vzhled hlavy. Hlava připomíná plyšového medvídka, anebo vzhled dětské hlavičky.

Ohromný rozvoj zažilo plemeno v osmdesátých letech minulého století v Německu, kdy byly Joachimem Weinbergem do NSR importovány tři oranžové feny z USA. I přes problémy s uchovněním (do té doby byli v Německu chováni pouze trpasličí špicové, a to v barvě bílé, černé a hnědé – oranžovou barvu standard vůbec nepřipouštěl) se tyto feny v chovu uplatnily, a to díky narychlo přijatému rozhodnutí Spolku německých špiců z roku 1974. V zájmu udržení této barvené variety byla u trpasličího špice přijata barva „jinobarevná“, která zahrnovala jak barvu oranžovou, tak i krémovou a strakatou. Zájem o trpasličí špice tak pro jejich nové líbivé zbarvení celkem pochopitelně vzrostl. Bohužel prokřížením importovaných fen s domácími špici plemeno postupně „zplanělo“ zpět do typu německého trpasličího špice a zbyla tak po nich právě jen nová barva.

Pouze hrstka chovatelských stanic udržela čistý chov pomeraniana – např. chovatelská stanice Piccolini´s Angeliky Kamm, která dovezla několik jedinců z Kanady, USA a Velké Británie nebo chovatelská stanice Stugerd´s, Gerdy Heek, která svůj chov založila na krevní linii Cygal´s z Velké Británie. Situace v tehdejší NDR byla ještě dramatičtější. Tam se chovalo pouze na malých německých špicech, trpasličí špicové byli z chovu vylučováni pro svůj příliš malý vzrůst – označovaný jako nanizmus. Po spojení Německa začali chovat i trpasličí špice.

Jedná se o poruchu normální funkce hypofýzy (podvěsku mozkového), je to jev, který byl kdysi chovatelsky podchycen. Laicky řečeno, je to podchycená dědičná vada normální funkce podvěsku mozkového. Jde o záměrné podchycení trpasličího vzrůstu psa. S trpasličím vzrůstem se pojí další změny v anatomii psa, k čemuž patří zkrácení čenichové partie, zkrácení lebky, nápadný stop, pozdější výměna chrupu, přetrvávající první zuby, zpomalené uzavírání lebečních kostí nebo nedostatečné uzavření lebečních kostí atd.

Pokud tedy chceme dodržovat standard plemene 18 – 22 cm, nebo UK či AKC/CKC do max. váhy 3 kg, a i když některé projevy nanizmu jsou podle standardu nežádoucí, nikdy se těmto nežádoucím projevům nevyhneme, protože chováme záměrně trpasličí plemeno a to podle daného standardu – trpasličí velikost!!!

Vyloženě „čistý“ chov pomeranianů mají ty členské státy FCI, které chovají plemeno odděleně od německých špiců a pomeraniana mají začleněného mezi společenská plemena (všechny asijské státy, severské státy Evropy Dánsko, Norsko, Švédsko a Nový Zéland). Ostatní velikostní rázy špice chovají samostatně. Tím se zachovává čistota a prošlechtěnost každé velikostní variety špice. Proto v dnešní době záleží jen a jen na etickém a morálním kodexu každého jednotlivého chovatele a na vedení klubů! Ale o klubech až jindy...

Chceme–li udržet typ pomeraniana, musíme samozřejmě důsledně dodržovat nejen čistotu plemene, ale i pohledový standard – exteriér plemene podle standardu AKC,

Vylučující varietou v FCI bylo v roce 1998 pouze – jednobarevný jedinec s bílými skvrnami a bílými znaky na nohou a náprsence a některé nevyjmenované barvy a zakázaná barva merle. Nový standard FCI z roku 2019 ze dne 04/09/2019 celé znění https://www.cmku.cz/cz/seznam-plemen-159/108,kde jsou vypsané povolené barvy špiců, zvýšená výška u trpasličího špice z 22 cm na 24 cm. To znamená 6 cm výškový rozdíl od nejnižší povolené výšky 18 cm.  Myslím si, že je to dost velký rozdíl u trpasličího plemene a jako chovatelka se obávám, že budou další odchovy výškově rozhozené.

Konečně  jsou povolené  i chybějící řezáky. Což je plus – je to bráno jako hrubá vada.  I o těch jsem vždy mluvila, že by u společenského plemene neměly být vyřazující vadou. Co se týče fontanel, měly by i ony být hodnoceny rozhodčími a podle stupnice 0,1,2,3,4, stejně jako je tomu u luxace patelly. Stupeň 4 mm by byl vylučujícím.

Hodnotit  fontanely by  měli veterináři s aprobací na vyšetřování lebky. Nikdy nemůže žádný amatér na bonitaci zjistit velikost jamky a jizvy po fontanele a určit je-li fontanela od spodu zavápněná nebo ne. Za třicet pět let chovu trpaslíků jsem ve svém chovu nenarazila na fontanelu, která by ohrožovala psa na životě!!! Nikdy!!! Hysterie, která vznikla okolo malých fontanel, není podložená, že by psa ohrožovala na životě, natož argument, že je ložiskem pro vznik hydrocefalu u psa. Je to pouze dogmatizmus. U plemene čivava byla fontanela do nedávna brána jako plemenný znak. Pokud by se začaly přísně posuzovat čivavy a vyhazovaly by se z chovu, protože mají malou fontanelu, asi by nezůstal kámen na kameni a čivavy by jako plemeno zmizely.

Jinak zbarvený špic:  Označení „jiná zbarvení“ platí pro následující barvy:

creme, creme-sable, orange-sable, black and tan a strakoš. Strakoši musí mít základní barvu bílou. Barevné skvrny musí být v jedné barvě, buď černé nebo hnědé nebo vlkošedé nebo oranžové nebo orange-sable nebo creme nebo creme-sable a musí být rozděleny po celém těle. Pozn.: Všimněte si již dalšího nelogického vyjmenování barev v mezinárodním jazyce a barva strakoš (vybarvení, které je do světových jazyků nepřeložitelné a je vypsané v českém rodokmenu) má svůj mezinárodní název parti color.

Vylučující vady u pomeraniana: Barevné varianty, které nejsou vypsány v odstavci o zbarvení. Pomeranian, kterého se ujali Němci jako nechtěného dítěte a spravují toto plemeno pod německým špicem, musí pochopit, že v Anglii a USA, kde byl vyšlechtěn, uznávají daleko víc líbivých barev. Nechápeme, proč jsou vylučujícími ostatní barvy, když jsou pomeraniani importovaní z celého světa a nesou tyto barvy geneticky!!! Přece kluby a jejich představitelé by měli tuto otázku k Němcům vznést a za barvy pomeranianů se postavit !

Pomeraniani jsou většinou velmi zdraví a houževnatí pejsci. Jako všechna ostatní trpasličí plemena ale mají sklony k některým zdravotním problémům, jako jsou luxace čéšky, hypotyreóza, kolaps trachey, hypoglykémie, alopecie X (více najdete pod tímto odkazem https://www.spicove.cz/chov-spicu/ztrata-srsti-u-pomeranianu.php) nebo přetrvávání štěněčích zubů. Na zubech se obvykle tvoří zubní kámen, který je potřeba svépomocí nebo odborně nechat vyčistit. Pes by také měl mít pořád ostříhané drápky.

Jelikož původní standard zněl do výšky 18 až 22 cm, nový standard mluví o 18 až 24 cm. Ano, tato výška je dobrá pro feny, ale pejsek by měl být vždy menší, aby se velikost pomeranianů dále nezvyšovala.

Standard se změnil, a pokud chcete vědět o pomeranianech více a standard si více rozebrat či se dozvědět něco více o chovu ve světě, pak se těšte na další čtvrtek, tj. 30 července 2020.

Foto: H. Brzobohatá, Google

http://www.pomeranian.cz