S pomeranianem světově...

Víte, jaké jsou podmínky chovu ve světě FCI i mimo ni? Pokud vás právě toto zajímá, pak je tu velice přínosný článek právě na toto téma a samozřejmě se týká špiců...

Jsme opět u milovaných „pomíků“, ale tentokrát se na ně podíváme trochu více „ze široka“. Naše známá a oblíbená autorka a chovatelka Hanka Brzobohatá nás tentokrát seznámí s podmínkami chovu psů, a to nejen pomeranianů v několika různých státech světa.

My nejlépe známe především chov řazený pod FCI, tedy mezinárodní kynologickou federaci (Fédération Cynologique Internationale). Ovšem chov psů sahá daleko dále a v jiných zemích mu velí úplně jiné organizace a nezřídka rozhodují a za vše zodpovídaní přímo sami chovatelé. Je to správně, nebo není? Jak to vlastně funguje jinde?

Jaké jsou tedy podmínky pro chov pomeraniana mimo FCI?

Pokud si koupí psa, v našem případě pomeraniana člověk v zemích, jako jsou USA, Kanada, či Anglie, stačí, když chovatel psa zaregistruje v AKC (americká plemenná kniha), CKC  (kanadská plemenná kniha) a v Anglii KC (anglická plemenná kniha) a má volnou a svobodnou  ruku v rozhodování, koho použije v chovu, jaké barvy spojí dohromady a jaký typ psa se mu líbí. Nic víc, nic míň. Pak stačí chodit na výstavy, kde se nezapisuje, co má ten který pes za vady a nedostatky. Rozhodčí mlčí, jen chovatelé a placení handleři krouží okolo něj a ten podle svého mínění postupně řadí po prohlídce na stole psy podle kvality a nakonec vyhlásí vítěze.

Zní to velmi krásně, jenže jak to tak bývá, někdo jistě řekne, to je špatně, my o tom psu vůbec nic nevíme. Ale když to dělají venku tak špatně, proč svobodomyslní chovatelé z těchto zemí mají tak nádherné odchovy a proč si je odtamtud celý svět importuje? Plemeno pomeranian bylo vyšlechtěno právě v těchto „svobodných“ zemích, kde chovatel je na prvním místě a sám rozhoduje o svém chovu.

Znáte podmínky pro zařazení psů do chovu v zemích, které jsou členy FCI?

Protože mi chov těchto malých a naprosto úžasných psů není lhostejný, nebála jsem se oslovit několik chovatelů z Evropy a také z Asie. No, a zde jsou jejich odpovědi:

V Rusku požadují pro zařazení do chovu zaslání jednoho posudku z výstavy vyššího typu s nejhorší možnou známkou очень хорошо = velmi dobrá. Pes může být uchovněný podle uvážení chovatele od 9 měsíců a fena od 15 měsíců věku.

V Rakousku požadují zaslání dvou posudků z výstav vyššího typu s nejhorší možnou známkou sehr gut = velmi dobrá + certifikát na vyšetření luxace patelly. Pes a fena mohou být uchovnění od 15 měsíců.

V Německu požadují zaslání dvou posudků z výstav vyššího typu s nejhorší možnou známkou sehr gut = velmi dobrá + certifikát na vyšetření luxace patelly. Pes a fena mohou být uchovnění od 15 měsíců.

V Estonsku se zase hodně řeší velikost a zde je pro pomeraniana 25 cm příliš. Takový pes je považován za přerostlého a neodpovídajícího přijatelným limitům. Nemají tam povolenou možnost přeřadit ho k malým špicům, ani ho jinak použít do chovu. Jestliže je pes menší, než jak povoluje standard malého špice, je považován za špatného malého špice a je rovněž vyřazen z chovu.

Podmínky jsou  docela přísné a výjimečné. Všichni psi určení pro chov musí dodat doklad o prohlídce luxace patelly. Dále musí předložit výsledky z výstav, nejhorší přípustné ocenění je „velmi dobrý“. Fena nesmí být použita v chovu po třetím císařském řezu. Pes musí být nejméně 12 měsíců starý, fena pak 15 měsíců, pes může krýt až do konce života, fena s chovností končí v osmi letech. Fena může rodit každých deset měsíců, tj. jednou za rok, pes kryje bez omezení.

Například v Dánsku, pokud importujete pejska, musí být zaregistrován do dánské plemenné knihy FCI a když je větší, nelze jej podle pravidla převést do větší variety špice. To znamená, že je pomeranian a vždy pomeranianem bude. A jedinci, kteří jsou velcí, jsou velcí a je na každém chovateli, čím a zda bude krýt.

V Polsku je třeba u psa získat třikrát známku výborná na třech výstavách, a to po dovršení patnácti měsíců věku, stačí jeden posudek z mezinárodní a dva z národní výstavy. Fena potřebuje nejméně třikrát ocenění alespoň velmi dobrá.

V Litvě musí fena získat dvě ohodnocení nejméně „velmi dobrá“ ze dvou různých výstav od dvou odlišných rozhodčích, a u psa jsou to nejméně dvě „výborná“ ohodnocení ze dvou výstav, od dvou různých rozhodčích. Pokud je pomeranian větší, musí změřen a rozhodčí pak rozhodne o diskvalifikaci.

Pokud by chtěl mít někdo ve Švýcarsku chov psů, musí být v prvé řadě registrovaný v klubu chovatelů pomeranianů, potom se musí zúčastnit klubové výstavy (koná se 2x ročně). Dále musí mít oficiální posudek a získat známku nejméně „velmi dobrá“ z výstav vyššího stupně nebo z klubové výstavy. Na výstavě jsou psi posouzeni představitelem klubu, ohodnocení je však podmínečné, nikoliv trvalé.  Představenstvo nebo president klubu předem potvrdí, zda je zvíře vhodné pro chov. Následovně po krytí se musí vyplnit formulář a sdělit toto klubu do dvaceti dnů po spáření. Také velikost se řeší, je zde hodně pomeranianů a německých špiců a vedení má různé názory. Psi do 24 cm jsou zařazeni do třídy trpasličí. Větší pes vyžaduje přeměření na klubové výstavě, majitel pak obdrží doklad, který zašle klubu chovatelů spolu s rodokmenem. Klub oficiálně přeregistruje psa mezi malé špice.

„Z různých českých rodokmenů vím, že i u vás přeregistrují psa z malého na trpasličího a zase naopak. Hodně se diskutuje, zda velký pom má býti ve třídě trpasličí nebo je třeba jej přeřadit mezi malé špice. Viděla jsem na Euro show, že většina malých špiců byla v typu pomeraniana (nebo částečně křížence) a také se mi velmi líbili. Myslím, že kdyby pomeraniani byli odděleni od německých špiců, resp. jejich chov, mohli bychom je mít ve dvou výškových kategoriích. Např. 18 – 23 cm a 23,5 – 27 cm.“ To píše chovatelka ze Slovinska, kterou jsem stejně jako ostatní oslovila. A v něčem má pravdu.

Thajsko - pes nebo fena musí být před krytím nejméně jeden rok staří a to je vše. Nerozhoduje velikost, velcí pomeraniani jsou stále pomeraniani. Záleží na chovateli, jak se rozhodne. Jedinec může být také veden jako malý špic.

Ve Švýcarsku je pro registraci pomeraniana třeba oficiální průkaz původu od FCI (import z AKC zaregistrovat ve švýcarské plemenné knize), následně musí mít alespoň jedno ocenění z výstavy minimálně „velmi dobrý“. Potom dobrý skus, řezáky 6/6, premoláry se nepočítají a ani to není důležité. Pes musí mít ve věku nejméně 12 měsíců jeden certifikát na vyšetření patelly s výsledkem maximálně do stupně 2/2. Následovně jde před komisi s nezávislým rozhodčím a ta po prohlídce napíše zprávu o výsledku. Normálně, když není něco špatně, obdrží  majitel povolení k chovu.

Jestliže je pes nad rozměry normálu, rozhodčí ho přeměří a napíše to do zprávy s doporučením na umístění poma do jiné třídy mezi malé špice. Zpráva se posílá Klubu, hlavní poradce chovu změní míry, pošle se průkaz původu do švýcarské plemenné knihy SKG se žádostí o změnu velikostního rázu, a jestli se změnou velikostního rázu souhlasí. Ve Švýcarsku tak existuje jedno z nejpřísnějších pravidel pro uchovňování v Evropě.

Poznámka autorky

Závidím svobodnému rozhodování o svém chovu v Dánsku, v Thajsku, v Rusku a v dalších asijských zemích, které jsem nestačila oslovit a které jsou členy FCI. V těchto zemích také najdete jedny z nejlepších chovatelských stanic a to nemluvím o přepychové střihové úpravě a přípravě pomeraniana na výstavu. Samozřejmě i zde jako v každé jiné zemi existují i průměrní a podprůměrní chovatelé. Ale kdo chce, najde si vždy renomovaného špičkového chovatele a bude pokračovat v jeho šlechtitelské práci.

Jak to chodí na výstavě v Čechách?

V Česku se na výstavě stejně krouží kolem rozhodčího se psem u levé nohy v pohybu, dále se pes posuzuje ve statice a pak se prohlíží na stole. Jsou slušní rozhodčí a také rozhodčí, které máme zapsané jako „nechtěné“. Rozhodčí mluví k obecenstvu a k ostatním chovatelům a vystavovatelům. Výjimečně se najdou i tací rozhodčí, kteří umí bezohledně, přímo trapně, netaktně a nahlas psa z důvodu některého nedostatku či malé vady ztrapnit a znám i takového posuzovatele, který nemá zábrany a křičí na vystavovatele i sprostě, pokud se k jeho názoru ohradí. Rozhodčí pak diktuje zapisovateli klady či zápory každého jednotlivého psa, tzv. výstavní posudek.

Foto: archiv Hanky Brzobohaté