Saluki je bytost, dar od Boha…

Souhlasíte, že saluki musí na první pohled upoutat každého milovníka psů? Jsou to však nejenom nádherní, ale i něžní a oddaní psi a také skvělí parťáci pro aktivní majitele. V následujícím rozhovoru si povídáme nejen o běžném soužití dvou čtyřnohých kluků, přípravě a úpravě na výstavy, výletech, krmení, ale také o originálních hedvábných šátcích. Tak si ho nezapomeňte honem přečíst!

Sympatická Hana Jirásková se pro plemeno saluki rozhodla už velmi dávno. Na svého prvního psa si však musela počkat opravdu hodně dlouho, ale, jak sama říká, stálo to za to a jí i jejímu manželovi nastala nová a samozřejmě báječná etapa života. Oba pro své salučí kluky doslova žijí, tráví s nimi téměř veškerý volný čas, chodí hodně do přírody a rádi vyjedou i někam na výstavu. Navíc paní Hanka překrásně maluje na hedvábí. A hádejte, co asi tak může být hlavním tématem?

Paní Jirásková, vy jste na svého prvního psa čekala prakticky celý život. Proč jste se nakonec rozhodla pro saluki?

Je to tak, počkala jsem si opravdu dlouho. V naší původní rodině nikdy psi nebyli a jen já jsem už jako dítě byla milovníkem psů a koní. Měla jsem atlas psů kapesního formátu, ve kterém jsem si často listovala a představovala si, které plemeno bych si tak vybrala… Až jsem se jednou trochu zvláštním způsobem setkala s chrtem, žlutým greyhoundem. Bylo mi asi deset a šla jsem po prázdném hřišti. Najednou kde se vzal, tu se vzal, běžel proti mně velký pes, skočil mi předními na ramena, olízl mi obličej a zase zmizel. Zůstala jsem v šoku stát. No, dnes v tom můžu vidět tak trochu i znamení.

Pak jsem začala chodit na výstavy. Vždycky jsem si vyhlédla kruh afghánů, ti se mi moc líbili. O salukách jsem tehdy ještě nevěděla. A pak jednou jsem ji uviděla… Tu krásnou, elegantní a vznešenou saluki. V té chvíli jsem zcela jasně věděla, že jestli snad jednou budu mít doma psa, bude to jen a jen saluki. Začala jsem shánět všechny dostupné informace o plemeni, a čím víc jsem se o jejich povahových vlastnostech dozvídala, tím jistější jsem si byla, že právě saluki je pes, po kterém ze srdce toužím. A také miluji poušť s jejími dunami. Mnohokrát jsem ji navštívila a cítím se tam dobře. „To máme se saluki společné“, říkala jsem si. Zaujalo mě, když mi místní říkali, že v domě, kde žije pes, nežijí andělé. To však neplatí pro saluki. Saluki je bytost, dar od Boha.

Uplynulo ještě mnoho let, plných pracovního vytížení než jsem jednou v den svých narozenin v lednu manželovi oznámila, že jsem se pevně rozhodla a ať se připraví na příchod saluki do naší rodiny. Zprvu se zděsil, co je to za bláznivý nápad, zanedlouho jsme se však na naše první štěňátko těšili společně. Můj první vytoužený salučí chlapeček k nám přišel v srpnu téhož roku a začala se psát nová etapa našeho života.

Po svém boku máte momentálně dva chovné psy. Mohla byste nás s nimi blíže seznámit?

Členy naší rodiny jsou salučí kluci Dumont a Abisha.

Starší Arshan Dumont (Blue Nile Reason to Believe x Arshan Audree) je šestiletý zlatý grizzle. Říkám mu, že je naše „klidná síla“. Je sebevědomý, silný, intenzivní, přesto však něžný a starostlivý pes. Je velice přátelský a vítací ke svým lidem, miluje jídlo, rád se učí novým kouskům, vše dělá s vervou a nadšením a také se rád předvádí ve výstavním kruhu. Miluje však i své pohodlí, nemá rád plemena typu bull a k obdivnému zájmu okolí je netečný. Dumontek je tátou štěňat ze dvou vrhů v ČR a v Polsku. V českém vrhu kuriózně zplodil třináct štěňat. Ráda zmíním, že všechna štěňátka přežila díky skvělé péči chovatelky Kristýny v CHS Atifa. V Polsku se narodilo v CHS Lazuryt šest štěňat. Jen pro zajímavost – jedno ze štěňátek z českého vrhu, malý Ashu, žije ve skvělé rodině veterinářky v Jižní Koreji. Tam o něm dokonce natočili i TV dokument, který nám jeho milá majitelka Dasom přeložila a poslala. Také se úspěšně účastní tamních výstav.  Žije si svým bezkonkurenčním a hýčkaným životem, protože v celé Jižní Koreji je údajně jen osm saluk.

Náš mladší pětiletý Abisha Arshan Devon Exe (Impala Imperator x Arshan Blandine) je vlastně Dumontovým „bratrancem“, mají společnou „babičku“. Je to náš červený kluk, mazel a věčné děcko, něžný a oddaný. Miluje hračky, vždy si z bedny nějakou vybere a vyzývá nás ke hře. Stejně jako Dumont se i Abisha rád předvádí ve výstavním kruhu. Od malička je také hodně zvídavý a přátelský a za svým cílem si dokáže jít velice vytrvale. Abishka štěňátka zatím ještě nemá. Oba psi skvěle vycházejí s našimi malými vnoučaty a ta je přímo zbožňují.

Je mezi nimi poměrně malý věkový rozdíl. Máte nastavená nějaká pravidla, aby nedocházelo ke vzájemným konfliktům nebo si prostě tzv. „sedli“?     

Ano, věkový rozdíl je jen patnáct měsíců. Můžu ale říct, že si od malička svými povahami sedli. Na příchod mladšího psa jsme byli připraveni. Jejich první setkání proběhlo na louce „za naším“ a do domu již vstoupili společně. Dumontek s příchodem tříměsíčního štěňátka potlačil svoji vrozenou razantnost a choval se k němu velice něžně a opatrně. Jemně se s ním přetahoval o hračky a dokonce ho nechával „vyhrát“. Svoji misku si ale vždycky hájil. Podle toho jsem nastavila pravidlo přednosti staršího – misku s potravou dostává jako první, jako prvnímu mu zapínáme obojek, když se jde ven. Abisha Dumonta respektuje jako vůdce smečky, sám je však velkým pokušitelem. Někdy svým poštěkáváním na jiné psy způsobí málem „konflikt“, ale pak se za Dumonta schová a nechá to řešit jeho.  Toto jemné nastavení vyhovuje oběma. Přesvědčují mě o tom jejich honičky na zahradě, kdy se vzájemně střídají v roli prchajícího a pronásledujícího. Teď už jsou ty jejich hrátky a měření sil více v klidu, ale v jejich věku jeden a půl až čtyři roky jsem z těch výjevů mnohdy měla nervy na pochodu.

Z vlastní zkušenosti bych také chtěla podotknout, že na příchod druhého psa – štěněte, by měl být připraven hlavně majitel. Musí si uvědomit, že je to relace psího světa, kdy ten malý a ještě tak trochu neznámý tvoreček začne terorizovat, kousat a otravovat vašeho doposud jediného a nejmilovanějšího mazlíka, který se na vás ještě k tomu urazí, že jste si dovolili přivést jakéhosi malého drzouna.

Kterým aktivitám se společně věnujete?

S manželem máme to štěstí, že již nemusíme chodit do práce, a tak s našimi psy trávíme celé dny. Bydlíme v Brně, přímo v centru pod Špilberkem. V době koronaviru jsme se uchýlili na naši chalupu na Vysočině a do Brna dojíždíme na dva dny v týdnu. V Brně si užíváme společné procházky rušným středem města nebo parkem Špilberku, zajedeme si za kamarády do psího parku nebo na trénink v psí škole K9. Tím psy udržujeme v odpovídající socializaci.

Na Vysočině chodíme na denní šesti až osmikilometrové procházky do přírody, kde si kluci pobíhají na desetimetrových stopovačkách. Jindy popojedeme autem do nové oblasti a nabízíme jim tak nové podněty. Mnohdy se naše procházky protáhnou na dvacet kilometrů a více. Často nás navštěvují naši salučí přátelé a k tomu patří i společná vycházka se smečkou. K odpolední aktivitě mají kluci na zahradě k dispozici malé agility, které je baví. Oni celkově vítají zaměstnání a společnou činnost.

Víkendy občas věnujeme výstavám. V loňské nepříznivé situaci jsme ale vystavovali jen jednou v lednu a teprve teď v srpnu jsme se po dlouhé pauze úspěšně zúčastnili dvoudenního DUOCACIB v Brně. Následně plánujeme účast na naší klubové výstavě v září a na světové výstavě v říjnu.

Jak moc je náročné připravit takového krásného psa vlastně na výstavu?

Příprava na výstavu je dlouhodobým procesem. Majitel i pes se musí mnoho naučit. Majitel, který si chce psa předvádět sám, se musí učit ještě víc. Předvedení psa v postoji a v běhu vypadá jednoduše, když to oba umí. Z vlastní zkušenosti však mohu říct, že začátky jsou náročné. Nám nejvíce pomohl několikaletý výcvik a doposud občasný trénink u Gábinky a Staníka v psí škole K9. Po tomto výcviku, který simuluje výstavní kruh a atmosféru výstavy, je předvádění pro moje saluky zábavou, ale i důležitým zaměstnáním, které mají rádi.

Samozřejmě, že péče o exteriér a kondici výstavního psa musí být soustavná. Pečlivě dbám, aby měli při každém krmení návlek na uších, a tak chránili dlouhé třásně. Jinak je každý den jen vykartáčuji a pročešu dlouhou srst na uších a ocasu. Péče o zuby, uši, drápky je stejná jako u ostatních plemen. Den před výstavou kluky vyčešu a zbavím staré srsti, zastřihnu linii třísel a břicha a podle potřeby vykoupu a vyfénuji.

Máte na svém kontě řadu úspěchů. Našel by se nějaký výjimečný, kterého si asi nejvíc vážíte?

Oba naši saluki postupně dosáhli stejných výstavních titulů – CZ junior šampion, CZ šampion, CZ grand šampion, SK šampion a PL šampion. Každý úspěch mi udělá radost. Nejšťastnější jsem ale, když vím, že můj pes i já jsme TO udělali, jak jsme uměli nejlépe a společně si užili pěkné i trochu adrenalinové chvíle ve výstavním kruhu. A jak říkám, vždycky jsme tam jen my dva spolu a za sebe s naším tajemstvím, které své salučce pošeptám do ucha před nástupem do kruhu. A pěkná slova rozhodčího potěší. Z výstavních úspěchů si snad nejvíc vážím Abishkova titulu J BIG na národní výstavě, cením si i obou českých grand šampionátů.

S dobrou kondicí zvířete ve všech směrech pochopitelně souvisí i kvalitní a vyvážená strava. Co se nejlépe osvědčilo vám?

Nechtěla jsem se spokojit s pohodlným krmením granulemi, a tak oba psi vyrůstali na stravě BARF. Krmím převážně hovězím a kuřecím masem s přiměřenou dávkou kostí, jako přílohu podávám nejčastěji rýži, občas kuskus nebo trochu vloček. Odmala jsou zvyklí na zeleninu, takže součástí krmné dávky je strouhaná mrkev, celer, petržel a nasekané čerstvé byliny ze zahrádky (bazalka, listy i květy pampelišky, květy sedmikrásky, rozmarýn, máta, meduňka – od každého stačí dva až tři listy).  Přidávám ještě dávku ostropestřecového oleje, který střídám s lososovým a lněným a nakonec přípravek na podporu kloubů, lžíci pivovarských kvasnic a kelpy.  Zdá se to složité, ale za deset minut je vše přichystané v misce. Krmím dvakrát denně a dávky pro každého psa odvažuji podle jejich momentální kondice. Trendy ve výživě psů sleduji na internetové stránce americké veterinářky Karen Becker.

Když zrovna nemáte v plánu žádné výstavy, jistě je třeba kluky zaměstnat nějak jinak. Kolik pohybu podle vás saluky přibližně potřebují, aby byly spokojené?

Jak jsem již zmínila, chodíme na dlouhé každodenní procházky. Kluci mají rádi neznámá místa, kde je stále co objevovat a mohou „pročítat nové zprávy“. Myslím, že těch šest až osm kilometrů na stopovačce je dostatečně uspokojí. Jednou týdně podnikáme delší cca patnácti a dvacetikilometrový výlet do vzdálenějšího okolí naší chalupy. Nikdy nezapomínáme vzít s sebou láhev s vodou a misku!

Oba psi mají rádi zaměstnání. Vždycky přivítají krátký výcvik malé poslušnosti – nebo spíš ty pamlsky za odměnu. Ale pokyny (zdráhám se říct „povely“), jako jsou „sedni, lehni, zůstaň“, je baví stále. Také zdolávání prvků agility, samozřejmě za odměnu, je selektivně baví. Stejně tak jako hlavolamy ukrývající psí dobrůtky.

Ale nenechte se mýlit. Saluki jsou také velcí pohodlníci a požitkáři, kteří dlouhé hodiny odpočívají na gauči ve vaší blízkosti a po očku vás sledují nebo hledí na obzor ze svých dvou speciálně pro ně udělaných vyhlídek na zahradě.

Berete své psy s sebou také na dovolenou? Kde jste byli nejdál nebo na který výlet nejraději vzpomínáte?

Psy bereme s sebou všude. Jezdí s námi běžně sem a tam na trase mezi Brnem a chalupou. Často s úsměvem říkám, že příchodem saluk do naší rodiny se z nás stali nomádi. Tak i dovolené plánujeme s ohledem na kluky. Doposud jsme s nimi byli nejdál na desetidenní dovolené u polského Baltu v Lebě. Společný výlet na tamní proslulé duny byl nezapomenutelný a já měla tak trochu pocit, jako by se vrátili na okamžik do své domoviny. Také ráda vzpomínám na výlet do rakouského Melku. Je to krásné fotogenické město a naši kluci byli neustále v centru pozornosti japonských nebo snad čínských turistů, kteří si je fotili a natáčeli jak filmové hvězdy.

Vy ale máte ještě jednoho velkého koníčka, který se vašeho plemene také tak trochu týká. Pověděla byste našim čtenářům, co to je a jak jste se k tomu dostala?

Věnuji se malbě na hedvábí a nosným motivem jsou právě saluki. Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou, protože jsem se doposud žádné výtvarné činnosti nevěnovala. Na internetu jsem uviděla portrét černé saluki na fialovém pozadí. V hlavě mi blikla myšlenka, že by se takový motiv krásně vyjímal na hedvábí.

Zaujalo mě to natolik, že jsem už za týden nastoupila na první lekci malby na hedvábí v zájmovém kroužku. Pro radost jsem si vytvářela různé designy a po nějaké době se osmělila a uveřejnila je na svém FB.  K mému překvapení se mi začali ozývat zájemci z Evropy, USA i Austrálie. Vytvořila jsem si tedy značku Salukis on Silk, kterou své výtvory signuji. Tvorba mě moc baví, naplňuje a uspokojuje. Je to i jistý druh arteterapie. K dnešnímu dni jsem vytvořila určitě víc než dvě stovky šátků, všechny mají své majitele v Evropě, USA a Austrálii. Po jednom šátku jsem posílala i na Zanzibar a do brazilského Sao Paula.

Jak dlouho zhruba trvá vyrobit takový krásný šátek a kde berete inspiraci?

Inspirací jsou mi mí kluci a elegance saluk všeobecně. Se salukou se mi pojí orientální nádhera se svojí zdobností a tu se snažím přenést na nejušlechtilejší textilii – na hedvábí. 

Šátek vytvářím minimálně týden, mnohdy však déle. Miluji detail, a tak se někdy zapomenu a rozpracovávám další a další drobnosti. Do toho času nepočítám přemýšlení o návrhu pro každého konkrétního zákazníka. Vždy mi velmi pomůže, když ho znám alespoň podle fotky, abych zvolila vhodnou barevnou kombinaci a celkovou dynamiku tématu. Každý můj šátek je originál, nikdy však nejsou dva stejné. Používám profesionální napařovací barvy, které se fixují čtyřhodinovým napařováním ve speciálním zařízení. Volím hedvábí nejvyšší kvality. Můj atelier opouštějí jen ty výtvory, se kterými jsem sama osobně spokojená.

Malujete i jiná plemena nebo třeba i nepsí tématiku?

Původně jsem myslela, že budu malovat jen saluki a florální motivy. Časem mi však začaly přicházet objednávky s žádostí o namalování jiných plemen. Nedávno jsem to počítala. Už jsem vytvořila malý hedvábný atlas patnácti plemen psů. Někdy jsou objednávky velice specifické, ale poradila jsem si se žirafami, lamami a dokonce i s kabrioletem BMW.

Vrátím se ale zpět k salukám. Váš pes nedávno kryl moc pěknou fenu z jedné známé chovatelské stanice ve Francii. Neláká vás tedy svou smečku ještě trochu rozšířit?

Nebudu zastírat, že mě velmi potěšil zájem o Dumonta jako krycího psa pro krásnou fenku Kiri z renomované chovatelské stanice, jejíž majitelka chová saluki již víc než třicet let. Kiri jsem si za ty čtyři dny jejího pobytu u nás úplně zamilovala. Věřím, že s Dumontem zplodí krásná a zdravá štěňata.

To víte, že mě vždycky lákalo dovést do smečky štěňátko po Dumontovi.  S manželem jsme ale naši situaci reálně a střízlivě zhodnotili a vzhledem k tomu, že už máme své roky a že chceme našim pejskům i nadále dopřávat maximální péči a zároveň si zachovat všechny naše aktivity, naši dvouhlavou smečku rozšiřovat nemíníme.

A co byste na závěr perským chrtům a jejich majitelům popřála do budoucna? 

Perským chrtům přeji, aby si uchovali svoji jedinečnost a původnost, aby plemeno jako celek bylo zdravé a každá jedna saluki měla majitele, který chápe její mimořádnou povahu a sám se zasadí o čistotu rasy. Aby se saluki nestali módními psy. Opravdu to není pes pro každého… Majitelům přeji, aby se svojí salukou prožili krásné roky plné harmonie, pochopení a vzájemného obohacení.

Já sama vděčím osudu, že mě k salukám přivedl. A úplně závěrem, nechť jsou pro nás všechny mementem závěrečná slova všemi salukáři milované básně:

I am a Saluki… guard me and keep me   

I am a Saluki… do not change me

I am a Saluki…

Moc vám děkuji za překrásný rozhovor a přeji, ať se i nadále daří.

Michaela Weidnerová

https://www.facebook.com/salukisonsilk

Foto: archiv Hany Jiráskové, Kristina Kunclová, Dana Václavíková, photo elfka