Samojedi jsou návykoví!

Samojed a dogdancing? Nakonec proč ne! Když se chce, všechno jde a my vás o tom v tomto našem rozhovoru určitě rádi přesvědčíme. A nebude chybět ani špetka humoru. Přejeme příjemnou zábavu!

Znáte holky z Boudy? Tedy z kynologické haly s názvem Bouda? Jednou z nich je i Míša Husáková. A právě ona propadla samojedům na celé čáře a doma jich má hned několik. Věnuje se s nimi především tanci se psem, ale zkouší i další sporty. A k tomu všemu už ve své chovatelské stanici Amundsen´s Furrend stihla odchovat i tři vrhy těchto nádherných bílých klubíček. Život bere s nadhledem a nezdráhá se udělat si legraci i sama ze sebe. A nám samozřejmě velmi ochotně odpověděla na nejednu zvídavou otázku…

Především proto, že tak, jak jsou krásní a ušlechtilí navenek, tak přesně takoví jsou i uvnitř... Je to báječný společník, v podstatě vám do rodiny přibyde další dítě, tentokrát ale maskované v krásném bílém kožíšku.

Jsou návykoví! Jeden je málo, a navíc oni jsou smečkoví, dokáží mezi sebou nádherně komunikovat, a je radost koukat se na to, jak spolu jako celek fungují. Jsou k sobě neuvěřitelně tolerantní, potřebují se, a jsou na sobě závislí.

A tady to začíná vypadat jako rébus, i lidé, kteří mě znají hodně dlouho, mají problém se někdy „dopočítat“, kolik těch usměvavých kousků vlastně mám. Se mnou žijí čtyři – Cookienka, Sofíš, Alf a Kšandy.

Cookie je mojí první samojedí láskou, je to fenka s neuvěřitelně krásnýma očima a s mozkem ovčáka. Plní moje přání, už ne proto, že se jí to vyplatí, ale protože chce, že ji ta práce se mnou baví. Má citlivější povahu, umí se zbořit z pocitu, že se jí něco nedaří, nebo když má pocit, že se na ni zlobím. A přitom já se na ni – vlastně na nikoho z nich – ani pořádně zlobit nedokážu.

Alf je štěňátkem naší Cookienky. Její úplně první štěně, a pro mě to úplně první, u jehož narození jsem byla. Možná jsem jej tehdy z nedostatku zkušeností prodala lidem, kteří se mi jevili jako báječní budoucí majitelé, ale nakonec jsem si jej musela převzít zpět. Naštěstí s tou typickou až bezstarostnou samojedí povahou se u nás aklimatizoval, a je z něj báječný puberťák, který mě zlobí jen tím, že chce ulovit sousedovic kočičky.

Sofíš je oživlým sloganem „Když ji miluješ, není co řešit“, je to sluníčko, je to zvíře s fantastickým výrazem Vážně, ona má mimiku jako člověk. Je zábavná, ona opravdu ví, kdy se bavíme nad jejími kousky, a výrazy, a pak přidává, aby nás pobavila ještě více!

Kšandy – to je moje miminko. Samojedi jsou obvykle dost samostatní, ale ona je neuvěřitelně závislá, a lásku mi dává najevo mimořádně dojemným způsobem. Má tvář, do které se každý zamiluje!

Ebinka patří mojí mamince, ale často ji hlídám, a ona má úplně specifickou – v rámci lidského světa až autistickou povahu, když vezme do tlamy plyšového méďu, vždy víme, že nejprve dojde do kuchyně, pak do chodby, poté do předsíně a teprve potom se s ním uvelebí do pelíšku. Je neuvěřitelně něžná. Je to sestra Sofie, já jsem brala z vrhu jednu holčičku pro sebe a jednu pro mamku, protože jsem se zamilovala do jejich maminky a věděla jsem, že po ní chci mít štěňátko.

Týna je také maminčina, to právě proto, jak jsou samojedi návykoví a společenští. Také Ebinka totiž potřebovala sestřičku, a je to opravdu sestřička, opět po stejné matce. Je roztomilá, a podezříváme ji, že zakrněla někde ve věku štěňátka, že nikdy nedospěla. Pořád je to takový vysmátý neodolatelný tuleň!

Bred žije u naší rodinné známé, stal se jejím smyslem života, oba se našli ve správný čas – podobně jako Alf jej rodina odstrčila jako nechtěného, tak mu tenkrát chovatelé hledali nový domov, a já jsem mu jej našla. Sice ho mám jednou za čas, většinou na výstavy, protože má obrovský výstavní potenciál, ale vždycky si to spolu užijeme, je to bezproblémový chlapeček, je to můj zakletý princ.

Díky své práci mám možnost vyzkoušet si většinu psích sportů. U nás vede jednoznačně dogdancing, dále obedience, zkoušíme pást ovečky, a kdybych nebyla tak neuvěřitelně prostorově nepraktická, tak by smečku rozhodně bavilo agility. Moc se mi líbí i hoopers, zde je skvělé, že se dá cvičit od nejútlejšího věku až do stáří pejska.

Ono je to těžké. Samojed se v podstatě hodí na většinu psích sportů, ale není to typ psa, kterého by si lidé pořizovali na provozování běžných kynologických sportů. Tím, že má tak báječnou povahu, si ho majitelé často pořizují jen jako psa do rodiny k dětem, a pokud jim už hledají nějakou práci, jsou to například výstavy, dále jdou opět díky povaze využít na canisterapii, a pak samozřejmě na outdoorové sporty, jako jsou běh, tah a mushing.

A proč tanec se psem? Jednou jsem viděla dogdancingové vystoupení, zaujala mě ta spolupráce, to jak to oba bavilo. Dodnes mám pocit, že je to nejzábavnější sport, je zde velká benevolence v pokynech psovi, a hlavně je to kreativní. Každá závodní sestava je jiná. I ve zkouškách, kde jsou dané cviky, si to každý tým uspořádá tak, jak se jim to hodí. Je to hodně uvolněné, svobodomyslné, a hravé, a přesně takoví jsou moji samojedi.

Jednoznačně freestyle, právě proto, že je tam možnost výběru vlastních cviků a triků, je zde mnohem větší prostor pro fantazii. I pro moji smečku je příjemnější, a hlavně se musím přiznat, že jsem trochu flink a nebaví mě drilovat heel pozice, což je samozřejmě pro heelwork nezbytné.

Všichni moji psi začínají trikem podávání pacek. Je to zřejmě nějaký můj rituál, protože tohle jsem naučila všechny naše psy, i ty, které jsem měla ještě s rodiči. Samojedi mi navíc přijdou takoví „packoví“. Je to jejich výborný komunikační prostředek, packou vás mlátí, hladí, provokují, a hlavně hrabou!!! Tedy se práci packami učí velmi dobře.

S čím jsme se trápili, byl povel „styď se“, a to i přes nejrůznější doporučené metody, ale pak najednou cvak! A od té doby patří k našim nejoblíbenějším.

Tady je to jasné, za každou chybou psa hledej chybu psovoda! Nejvíc se například s Cookienkou trápíme s otočkami, kdy jsem ze začátku udělala chybu, že jsem ji dlouho naváděla rukou. Také s prací na dálku je to trošku problém, a opět moje chyba. Má prostě problém pracovat dál ode mne, všechny pozice a triky jsem ji učila moc blízko u sebe a v podstatě nepřidávala kritéria. Spokojila jsem se s málem a to se mi vymstilo.

Co se týče toho, že něco nejde, snažím se, abychom v tréninku takových momentů moc neměli, na samojedy se nemá tlačit, zde je potřeba nechat jim pocit, že je to strašně baví, a že ta společná práce je tím, na co třeba celý den čekají. Přeháním to s hlasovým projevem, nešetřím pochvalami, prostě se snažím být středobodem jejich vesmíru, být tou jejich nejzábavnější hračkou.

Jak v čem, já mám tedy občas pocit, že se lidem tyto škatulky hodí jako výmluva, „No jo, je to seveřan, s ním to nejde.“ Mě naopak baví dokazovat, že ledacos jde. U samojedů bývá paradoxně problémem ta laskavá a milá povaha, protože jsou schopni se uprostřed tréninku, nebo i zkoušky sebrat a odejít prostě proto, že mají pocit, že si někdo bude více vážit jejich krásy a roztomilosti, a může je pořádně podrbat a pomazlit, což je určitě lepší než „stupidní“ slalom, nebo chůze bokem, kterou po nich chcete vy.

Motivace je opravdu důležitá a klíčová. U samojedů především. Snažím se uvnímat každou věc, každý moment, který jim přijde zábavný, abych měla tu správnou odměňovací techniku, pro kterou se přetrhnou, protože motivace nemůže být jen na pamlsek, tam by to skončilo v okamžiku, kdy pes už nemá hlad. Jsou to různé druhy sociálních odměn, fyzický kontakt, podrbání, nadšený hlasový projev, a některé svoje poklady jsem roztrhala na hračky.

Samojedi se neučí tak rychle jako pracovní plemena, to je fakt. Když třeba hlídám kamarádovi borderku, tak to, co ona se naučí za tři opakování, samojed tak na potřicáté. Ale oproti tomu mají naši bělouši obrovskou výhodu, že se nepřetáčí, že nekazí věci z rychlosti, nebo že by si pamatovali řetězce cviků. Jedou si v tom své tempu, a pak ve finále překvapí.

Co se týče plemene, tak jsem díky Cookience postavila samojedy na čtvrté bramborové místo v porovnání plemen, která se zúčastnila celoroční soutěže dogdancing týmů roku 2019 v oblasti freestyle.

Také je zde potřeba zmínit jednu důležitou věc. Já si nevybírala psa na určitý sport, já si vybrala plemeno, a pak se teprve rozmýšlela, co spolu budeme dělat. Kdybych viděla, že je dogdancing nebaví, našla bych jinou aktivitu.

Ještě jich není celá řada, ale měla jsem za sebou hezkou sezónu, kdy se mi podařilo s Cookienkou  obsadit 1. místo na oficiálních závodech asi z jedenácti startujících. Ovšem opravdovým úspěchem bylo to, že Sofie hrála ve studentském FAMU filmu Sněžka, kde měla klíčovou roli právě Sněžky. Musela jsem ji poměrně rychle naučit štěkat na povel. Příběh se z velké části odehrává na pláži, kde musela lítat po břehu a samozřejmě na volno, ale ona je rozená herečka, vše ustála, a v okamžiku se stala miláčkem celého štábu.

Hned na prvních zkouškách, v narvané hale, kde lidé sledovali, jak bude ten chlupatý méďa cvičit, se Cookienka uprostřed zkoušky vykadila přímo doprostřed plochy. Uf! Myslela jsem, že už nikdy na žádnou zkoušku nenastoupím! Tuto historku přidávám k dobru, když vidím ty nervózní startující, co je třeba čeká první zkouška a závod. Mně to vlastně moc pomohlo v tom, že od té doby si říkám, že se mi vlastně už nic horšího stát nemůže!

Sofíš je zase legrační v tom, že když máme spolu závodní sestavu a hraje tam roli cokoliv, na co se dá vylézt, tak mi to někdy udělá naschvál. Vyleze na rekvizitu, a nechce slézt. Tváří se velmi důležitě, a začne odmlouvat, že nesleze dolů. A přestože se pochopitelně neumístí, sklízí většinou za svá vystoupení obrovský aplaus, všem přijde zábavná, a jí ten zájem dělá neuvěřitelně dobře.

Vybrala bych si rally obedience, u nás to ještě není tak známý sport, jedná o hravější formu obedience. Co bych si ráda vyzkoušela, je nosework, zde jsem stálý začátečník, máme mnoho dobrých trenérů, ale nějak se nemohu odlepit z místa. Ale říkám si, že na noseworku je super, že se to dá dělat i ve vyšším věku psa, tak třeba ten čas ještě přijde!

Chtěla bych letos s Cookienkou zkusit MČR dogdancingu, s Alfem a Kšandy dotáhnout jedničkové zkoušky, Sofíška připravit na další dvojkovou, a asi to nebude v blízké budoucnosti, ale mám s Cookíí cíl pokořit titul Champion of Dogdancing, který se uděluje týmu, který složí všech dvanáct zkoušek na známku výborně.

Kšandy utekla výstavní sezona, takže si na tu příští brousíme drápky, a to nejen na českém kolbišti, ale i v zahraničí!

A aby to nebylo jen o sportu, už se mi moc stýská po štěňátkách, takže bych chtěla mít zase vrh, a to asi po Sofíškovi, tedy dát světu tři až devět báječných samojedích kuliček!!!

Hezký rozhovor, moc ti za něj děkuji.

Foto: archiv Míši Husákové, Markéta Sousedíková

https://amundsens-furrend.webnode.cz/