Se špicem najde společnou řeč téměř každý!

Co byste tak trochu netradičně řekli na malou hádanku? Celé prázdniny se budeme věnovat plemeni, které se vyskytuje hned v několika velikostních rázech a barvách, ale jedno má společné. Jsou to velmi aktivní a milující psi s nápadným vzhledem špičatých uší a s huňatým kožíškem. O koho jde? No, přeci o německé špice!

Německých špiců je opravdu mnoho, tudíž jsme se rozhodli věnovat se jim celkem osm týdnů, aby se dostalo opravdu na všechny. Na úvod se ale na ně podíváme najednou, tak trochu obecně, abychom si o tomto báječném plemeni utvořili celkový obrázek a nejspíš se i bezhlavě zamilovali…

Německý špic patří mezi primitivní plemena, ovšem neznamená to, že je to plemeno hloupé, nýbrž staré. Patří k jedněm z nejstarších plemen vůbec. Jako důkaz lze brát i různé vyobrazení na tisíce let starých předmětech, jako jsou například antické vázy. Oblibu špice napříč Evropou lze vypozorovat na různých plemenech, jež z toho původního nepochybně vycházela: tak třeba volpino italiano na jihu Evropy nebo také finský špic na severu… První oficiální zmínka o špicovi pochází z poloviny patnáctého století z Porýní, kde se zmiňuje tzv. Spitzhund. Ač to může znít snad trošku i hanlivě, jméno mu už prostě zůstalo. V této době i v době pozdější se špic větší velikosti využíval především jako hlídač. Na přelomu 19. a 20. století byl v Německu založen Spolek chovatelů německých špiců, který funguje dodnes. O pár let později došlo na zřízení jednotné plemenné knihy. Tehdy se špicové dělili jen na dvě velikosti, malí do 30 cm a velcí v rozmezí 30 – 40 cm. Mezi velké patřil i špic vlčí. Barvy se tehdy rozdělovaly na bílou, hnědou, černou, oranžovou, šedou a strakatou se základní bílou barvou.

Jak tomu bylo v Čechách?

V českých zemích se špic těšil veliké oblibě, skoro na každém statku byl k vidění a také často fungoval jako doprovod pošťáckých povozů. Velkým milovníkem kynologie, panem Václavem Fuchsem, byl na začátku 20. století špic podrobně popsán v knize „Všechny druhy psů slovem i obrazem“.  I Božena Němcová a Jaroslav Hašek ve svých dílech tyto psy rovněž často zmiňovali.

Špice dnes nalezneme prakticky po celém světě. U nás se ale v poslední době poněkud vytrácejí, a ač se jedná o plemeno opravdu přizpůsobivé úplně každému typu majitele a bydlení, do pozadí je vytlačila jiná modernější plemena. V případě velkých bílých špiců nebo například vlčích můžeme hovořit o tom, že došlo téměř k vyhynutí.

Jaký, který, čí...?

Mezi německými špici rozeznáváme několik velikostních rázů. Jedná se o německého špice trpasličího a pomeraniana – to jsou nejmenší zástupci této skupiny. Ač spadají pod stejné plemeno, ráz a standard, oba typy se od sebe v podstatě liší. A „boje“ mezi chovateli trpasličích špiců a pomeranienů přetrvávají opravdu desítky let. Oč přesně jde, se určitě dozvíte. Dalším velikostním rázem je německý špic malý, střední, velký a pak zde máme vlčího špice a jeho variantu keeshond. Keeshond je plemenem, které bylo přiřazeno (podobně jako pomeranian k trpasličímu špici) k plemeni německý špic. Ve srovnání s vlčím špicem je celkově kompaktnější, menší a výrazněji osrstěnější.

Snad žádné jiné plemeno není tak rozmanité v barvách jako právě špic. Deset barev, které vyjmenovává standard, činí špice velice atraktivními. Srst by měla být bohatá a dvojí kvality –podsada a krycí srst. Absence podsady se objevuje zpravidla dvakrát do roka a to v době línání. Krycí srst by rozhodně neměla být suplována vatovou srstí.

Na výstavách bývá často oříškem toto plemeno posuzovat, je to totiž plemeno, u kterého se zadává při úplném zastoupení rázů a barev celkem desetkrát titul BOB a to v rázu trpasličí/pomeranian,  v rázu malých v barvě černá a hnědá, dále v barvě bílá a nakonec ostatní barvy. Stejně je tomu v rázu středních. U velkých špiců je to v barvě bílá, pak hnědá a černá. A nakonec největší ze zástupců vlčí špic/keeshond. Standard plemene je poměrně obsáhlý. Zajímavé na tom je, že co je u jednoho rázu povolené, není žádoucí u některého jiného.

Všechny výše jmenovaní špicové patří do V. skupiny FCI – špicové a primitivní psi. Sekce 4 evropští špicové. Bez pracovní zkoušky.  Jak jistě každý čtenář ví, každé plemeno patří pod nějaký chovatelský klub. A ani špicové nejsou výjimkou. Chovatelským klubem, který je zaštituje, je Klub chovatelů špiců (www.spic.cz). V případě tedy, že hledáte špicího přítele, je nejlepší podívat se na klubové stránky, kde naleznete přehled narozených štěňat.

Lví srdce se vzhledem plyšového medvídka – to je trpasličí špic/pomeranian!

Pomeranian je v poslední době jedním z vůbec nejoblíbenějších plemen na světě. Svědčí o tom i neustálá poptávka po štěňatech. A kde je poptávka, je i nabídka. A ta bohužel není vždy úplně ideální, ale o tom by mohlo vyprávět mnoho chovatelů jiných plemen, kteří si prošli touto vlnou slávy a popularity.

Pomíci, jak jim lidé s oblibou říkají, jsou malí vzrůstem, ale velcí temperamentem. Pořád mají ty čertíky v očích a stále disponují spoustou elánu. Historie tohoto plemene sahá několik set let zpět. Původem to byl pomořanský špic, pocházející z Vorpommern, tedy ze země severovýchodního Německa.

Zásadní proměna plemene a vývoj k současné podobě ovšem proběhl mimo Evropu, a to v USA. Ve spojených státech se plemeno pomeranian chová samostatně. I standard je tam odlišný, než ho známe tady u nás. V Evropě byl pomeranian přiřazen mezi německé špice trpasličí. Z mého pohledu tento nešťastný krok poškodil oba dva rázy, německého špice trpasličího už skoro nikde nenalezneme a pomeraniani mají prostě problém se kolikrát do standardu německého špice vejít...

Proti tomu, aby se obě plemena spojila, vystoupil před cca čtyřiceti lety s velmi moudrými argumenty i známý německý rozhodčí J. Weinberg, jež se o pomeraniany velmi zajímal. Bohužel neuspěl. A tak si VDH vzal pomeraniany pod svá křídla, a jelikož je to plemeno velice atraktivní, pomalu se vplížilo i do rázu malých špiců a není ani výjimkou, že v rázu středního špice občas zahlédneme i jedince, který vykazuje znaky pomeraniana. A to především ve tvaru hlavy a v množství srsti.

Pomeraniani by měli být kompaktní, s pevnou kostrou, přiměřeného osvalení, s hrdě nesenou hlavou, ocas by měl být stočený nad osou hřbetu. Ideálně by měl z profilu tvořit trojúhelník spojnice od kohoutku k ocasu, od kořene ocasu k uchu a od ucha zpět ke kohoutku. Osrstění je bohaté, ovšem v žádném případě ne vatovité. Srst by nikdy neměla psa omezovat v pohybu. Velké diskuze se vedou nad úpravou srsti. Nadměrná úprava a modelace je dle standardu nežádoucí, ale na výstavách je často vidět úplný opak. Takže zde je to vždy na rozhodnutí majitele, do jaké míry svého psa upraví. Ovšem bez žádné úpravy by pomeranian vypadal poněkud divně. Každopádně úprava typu Boo a jim podobné, jsou pro mě absolutně hrozné, kolikrát již po tomto zásahu nikdy psovi nenaroste zpět jeho normální zdravá srst. 

I když se může zdát, že pomík je takovou milou „hračkou“, není pro toto plemeno problémem pohyb a ujít i několik kilometrů by měl rozhodně hravě zvládnout. Právě pohyb mu přináší radost. Věnovat se s ním můžete také některému z moderních sportů. Není výjimkou, že jej potkáváme na závodech agility, dogdancingu a jiných. Vždyť právě špicové patří k plemenům, která byla dříve často viděna v cirkusech a varieté.

Co se týká věku, obecně patří mezi dlouhověké psy, běžně máme doma i třináctileté jedince, kteří jsou pořád plní elánu a hlavně zdraví.

Je těžké popisovat něco, co již bylo popsáno výše. Rozdíl mezi těmito špici je především ve výšce, protože jinak jsou opravdu veselí, hraví, učenliví… No, prostě typičtí špicové. Nejenže se vám dokonale přizpůsobí, ale také si vyberete velikost, která se vám hodí...

Velký špic se vyskytuje pouze ve třech barvách: černá, hnědá, bílá. A přesto jsou tyto barvy  nebo spíš celý tento velikostní ráz v ohrožení. Podíváme-li se do nedaleké historie, pak zjistíme, že hnědá barva se v České republice u velkých špiců vůbec nevyskytovala až do roku 2014 (jeden jedinec). V roce 2017 se v České republice narodily dvě hnědé fenky z experimentálního spojení vlčí fena x černý pes, toto spojení bylo uskutečněno pro rozšíření velice úzké genetické základny tohoto rázu špiců. Černá barva je dominantní, takže se obvykle rodí štěňátka černé barvy, ale i vlkošedá a pokud mají oba rodiče vlohu pro hnědou barvu, mohou se vzácně narodit štěňata barvy hnědé i vlkohnědé. Také černá a bílá varieta se v současnosti potýká s hrozbou vymizení. Chovatelé se snaží tuto variantu špice zachránit.

Není špic jako špic. Ostatně o tom opravdu vypovídá vlčí špic a keeshond. Největší rozdíl mezi keeshondem a vlčím špicem je hlavně v barvě a ve stavbě těla. Oba jsou vlkošedí, ale vlčí špic je tmavší, černý se stříbrnou bez jakékoliv příměsi jiné barvy a štěňátka se rodí téměř černá a mívají tmavé masky. Zato keeshond má směs barev odstínů černé, stříbrné i krémové. Štěňata se rodí světlejší a mívají i krémovou podsadu a nohy, někdy i s nádechem do oranžova, maska je nevýrazná. Keeshond bývá i menší, mnohem kompaktnější a kvadratický. Je velmi bohatě osrstěný s vatovitou podsadou. Má širší čelo, které je celé porostlé chlupy, uši jsou menší, schované napůl v srsti a čenich je kratší. Působí jako roztomilý medvídek. Vlčí špic je naopak vyšší výšky, delší délky těla i čenichu, má větší uši a jeho srst není tak bohatá. Povahově je ostřejší a také je perfektním hlídačem.

Foto: M. Mrázová, M. Stepaniková, J. Řezáč, P. Korejsová, J. Smržová, K. Vaníčková, I. Kašparová, T. Motáková, Š. Nosálová, E. Pochtiolová, Ing. S. Staňková, Romana Kollerová, Z. Nedbálková, L. Vyzelková, L. Musilová, S. Stanková, N. Mudrová, Z. Matoušková, T. Vondrušková.