Šediváčkův long pohledem závodníků!

Stáli byste o pohled samotných aktérů na náš nejdelší a nejtěžší závod psích spřežení, který se pravidelně jezdí koncem ledna v mnohdy drsných Orlických horách? Pak si určitě nenechte ujít následující zajímavé čtení…

Jména, jako jsou Roman Habásko, Lucie Müllerová nebo Petr Kolář, nejsou jistě neznámá ani mezi mushery, ani mezi běžnou kynologickou veřejností, která se byť i jen trochu o tento druh psího sportu zajímá. Vždyť všichni tři patří mezi naše velmi úspěšné závodníky. Takže bude určitě velice zajímavé se dozvědět, jak to vidí oni. A máme štěstí, že byli ochotní se s námi o své bezprostřední dojmy také podělit.

ŠEDIVÁČKŮV LONG se letos pojede již po pět a dvacáté. O historii samotného závodu jsme již psali.

Šediváčkův long je mezi mushery legendou!

Slyšeli jste už někdy o Šediváčkově longu? Pak jistě víte, že je to velmi náročný ...

13.11.2021MushingŠediváčkův long

A také již víme, že je náročný nejen pro samotné organizátory, jak již přibližoval jeho ředitel Pavel Kučera.

Šediváčkův long má i long přípravu!

Zajímalo by vás, jak se „vaří“ nejslavnější, nejdelší a také nejnáročnější závod ...

28.11.2021Šediváčkův longMushing

Medailonky třech závodníků, se kterými jsme vedli rozhovor.

Roman Habásko

• V letošním XXV. ročníku závodu pojede ve třídě LTO 9–12 psů plemene sibiřský husky
• Úspěchů na ŠEDIVÁČKOVĚ LONGU má na svém kontě víc. Ať už od samotného zdárného dokončení závodu až po absolutní vítězství v něm. Podle něj ale není důležité závod vyhrát. Vítězství je podle něj jen takovou třešničkou na dortu. Závod se vždy snaží jet hlavně pro radost.
• Se psy jsem začínal závodit v sezoně 1996/97. Svého prvního psa SH, Maxe, si koupil okolo roku 1995.

Lucie Müllerová

• Účastnila se ŠEDIVÁČKOVA LONGU celkem dvakrát a v roce 2020 skončila na 2. místě v kategorii LT2.
• Mushingu se věnuje od dětství, závodí od roku 1998.

Petr Kolář

• V závodě ŠEDIVÁČKŮV LONG se stal třikrát v řadě vítězem kategorie SKJ, běžkař s 1–2 psy.
• Sportu se psem se věnuje od roku 1995, kdy si pořídil svého prvního psa.

Roman Habásko

K mushingu mě přivedl kamarád Václav Krásny z Lazen, byla to strašně fajn doba. S jeho smečkou psů jsem se učil trénovat i zapřahat. Později mě právě on přivezl na první závody na Křivoklátě a Stožci.

Zprvu jsem jezdil kategorii jezdec na kole s jedním psem, označovanou jako BKJ. Až v roce 1998 jsem nastoupil na první závod se spřežením čtyř psů C1. V současné době jezdím závody od osmi do dvanácti psů ve sprintu, midu (středních vzdálenostech do 40 km) a závody typu long, na více jak 200 km. Právě tyto longové závody mám ze všeho nejraději a dávají mi smysl při přípravě psů i při samotném závodě.

Lucie Müllerová

K mushingu mě přivedl táta, který se jako milovník hor a zimních sportů do tohoto životního stylu zamiloval. Postupem času jsme závodili oba, a nakonec jsem tento koníček převzala celý já. Se spřežením (v různé délce dle aktuálního složení smečky) jezdím přes dvacet let.

Petr Kolář

K mushingu mě přivedl náš první aljašský malamut Cid z Majdalenky. U mě je to tak trošku naopak, než u ostatních. My jsme si pořizovali psa k běžkám, na kterých už jsme uměli.

Roman Habásko

Od začátku, co se sportu psích spřežení věnuji, závodím pouze v tzv. kategoriích čistokrevných. Sibiřští husky jsou pro mě srdcovou záležitostí a zůstávám tomuto plemenu věrný.  Současná smečka, kterou doma chovám, čítá devatenáct psů tohoto krásného plemene.  Nejmladším členům smečky je osm měsíců a nejstarší pejsek Joy je třináctiletý.  Z celkového počtu devatenácti psů však pravidelně trénuji s dvanácti, a to vždy s ohledem na jejich aktuální kondici

Lucie Müllerová

Mám smečku sibiřských husky, která se skládá z celkem třinácti fen ve věku od osmi měsíců do patnácti let. Z těchto třinácti letos bylo v tréninku osm fen, ale nejmladší a nejstarší ŠEDIVÁČKŮV LONG nepojedou.

Petr Kolář

Aktuálně mám dva šestileté alaskány od Hely Levíčkové. Jsou z jednoho vrhu, jmenují se Ole a Einar.

Roman Habásko

Kolikrát? No... tak to tu počítám na prstech a letos to bude po šestnácté. Náročný se mi závod zdál první tři ročníky. Pak jsem pochopil, o čem to celé je a přestal se stresovat z nástrah trati a začal brát závod takový, jaký momentálně je. Takže pokud je v něčem náročný, tak pro všechny stejně.

Lucie Müllerová

Šediváčkův long jsem jela zatím pouze dvakrát. První ročník byl extrémně těžký, spousta sněhu, na kterém saně drhly, v cíli jsem brečela dojetím, že jsem závod dokončila. Rok na to jsem už věděla, do čeho jdu, sněhu bylo naopak málo, což hrálo do karet psím holkám, které nemají takovou sílu jako psi/kluci. To byla naopak úžasná jízda, kterou jsem si nesmírně užila. Šediváček je pro mě takovou osobní výzvou, natrénovat pejsky problém není, ale sebe psychicky připravit, to ano.

Petr Kolář

Šediváčka jsem se zúčastnil celkem čtyřikrát. Poprvé v roce 2013 s jedním malamutem. Od roku 2018 už s alaskány. Vždy to pro mě byl vrchol sezóny a tomu každoročně podřizuji celou přípravu.

Roman Habásko

Se psy začínám trénovat někdy na přelomu srpna a září, vždy s ohledem na počasí. Jezdíme ze začátku jen něco kolem dvaceti minut a postupně přidávám čas zátěže. Trénink vrcholí v druhé polovině prosince a začátkem ledna, kdy se psy trénuji pětkrát týdně, z čehož každý trénink je delší než čtyři hodiny.

Nejtěžší momenty na trati zažívám, když vidím, že dojíždím mnohem pomalejší spřežení v místě, kde se trať hodně zužuje nebo prudce klesá. To je pak loterie, zda se mi povede rozjeté spřežení zpomalit natolik, abych neohrozil své psy a závodníka pomalého týmu s jeho psy.

Lucie Müllerová

Spřežení připravuji poctivým tréninkem minimálně čtyřikrát týdně se zátěží na káře. Jezdíme 30 – 35 km trasy, delší by psům mohly oddělat klouby. Sníh je pro nás bohužel nedostatkovým zbožím.

Na závodě je pro mě nejtěžší rozhodně bivak, a to z několika důvodů, zejména tedy kvůli mé alergii na slámu a koně. Zázemí je tam přitom v konírně, takže to mám smůlu. A další důležitou věcí je, že já nejsem prostě úplně dobrodruh, co by si užíval spaní ve stanu na sněhu na louce plné psů.

Petr Kolář

Připravujeme se od 1. září. Aktuálně máme v nohách 1400 km během sedmdesáti osmi tréninkových nebo závodních vyjížděk. Celkem za sezónu najedeme cca 2000 km. Za dobrou sezónu považuji tu, kdy na sněhu strávím alespoň 1000 km.

Nejtěžší v tomto závodě jsou sjezdy v tobogánech. To vždycky lituji, že nemám saně, kde je brzda.

Roman Habásko

Tak XXV. ročník ŠEDIVÁČKOVA LONGU své vítěze ještě nemá, ale co si pamatuji z posledních let, tak je to vždy krásné. Sice to trvá jen chvilku, ale vždy si vzpomenu na všechny své psy, co jsem tu kdy s nimi jel.

Pak je to zase skok do reality, postarat se o pejsky v cíli závodu, pomalu začít balit věci na cestu domů a to si člověk najednou uvědomí, že zase něco krásného končí a začne přemýšlet o účasti v dalším ročníku tohoto jedinečného závodu.

A plány do budoucna…? Rád bych se zase po pár letech vrátil na závod Finnmarkslopet a Femundslopet v Norsku.

Lucie Müllerová

Přestože jsem při své druhé účasti skončila na úžasném druhém místě a zajela to, myslím, ve skvělém čase, největší emoce jsem měla po dokončení prvního ročníku. Bylo to vážně extrémně těžké, pro mě, pro psy, nevěděla jsem přesně, do čeho jdu, neměla spřežení tolik naučené tahat, nevěděla, jak natrénovat, lidi mě ujišťovali, že dojedu přece v turistovi a není to ostuda (tj. kategorie pro ty, co nezvládnou celý závod, dá se do ní kdykoliv přestoupit) – prostě mi ani nevěřili. A já to dojela. V cílovém sjezdu, místo, abych se držela saní, jsem si balila obličej do šátku, aby neviděli, jak mi dojetím tečou slzy, a když se ke mně pak seběhli kamarádi, byl to jeden z nejhezčích pocitů, co jsem kdy zažila.

Do budoucna nic měnit nechci, protože tak, jak teď jezdíme s psími holčičkami, je prostě naprosto bezchybné. Můžu si snad jen přát, ať stárnou pomaleji...

Petr Kolář

Patřím k těm, co si vítězství neumí moc užít. Pro mě je nejdůležitější, když to psy celou dobu baví a na konci vypadají stejně jako na začátku. Největší zásluhu a ovace si podle mě zaslouží ten poslední, který je v etapě celý den. Komunita běžkařů na tomto závodě je trošku specifická a jiná než na kratších závodech. Moc se mi líbí a rád se do ní vracím.

Plánovat do budoucna v době pandemie je těžké. Rád bych si konečně odjel Ledovku, potom Krainu Wilka a Innerkrems. Poslední závod a rozloučení se sezónou bude určitě na Radíkově.

Markéta Bělíková

Foto: Martin Brzek, Pavel Slezák