Shiba je samuraj

Nejmenším z japonských špicovitých plemen je shiba inu. Pes s malým tělem a obrovsky statečným srdcem. Prvního psa do Čech přivezla již v roce 1989 paní Hana Petrusová, která zde chov rozšířila. A pokud jste fanouškem tohoto houževnatého psíka, pak je tento rozhovor právě pro vás.

Nejmenším z japonských špicovitých plemen je shiba. Je to pes s malým tělem a obrovsky statečným srdcem. Prvního jedince přivezla do Čech již v roce 1989 Hana Petrusová, která zde chov rozšířila. A pokud jste fanoušky tohoto houževnatého psíka, pak je tento rozhovor určený právě pro vás.

První shibu jsem koupila na podzim roku 1989 od holandského chovatele pana Cornelise Koota, byla to fenka jménem Quite Good As Aras An Uachtarain. Pan Koot ji s sebou přivezl na výstavu do Dortmundu, kde se pravděpodobně nakazila parvovirem a zakrátko poté, co jsme si ji dovezli domů, mi v náruči uhynula. Byla ale tak fantasticky statečná, a tak bojovala až do posledního okamžiku o život, že jsem shibám zcela a jednou provždycky propadla. S cestou z Dortmundu zpět domů se mi váže jedna směšná vzpomínka. Vraceli jsme se chvíli před půlnocí přes hraniční přechod na Hoře Svatého Šebestiána a nějak jsme vzbudili podezření celníků. Odstavili nás stranou nad montážní jámu a doslova nám auto rozebrali skoro až do jednotlivých šroubků. Prohrabali – k velkému pobavení mého manžela – i pytel se špinavým prádlem. Samozřejmě nic nenašli, protože všechny peníze až do posledního feniku jsme dali za štěně, které jsem po celou tříhodinovou prohlídku držela na rukou. Nikoho z nich nenapadlo, že to nejcennější pašované zboží mají zcela nepokrytě před očima.

Když jsem přišla o svou první fenku, která se chudinka ani nedožila svého zápisu do plemenné knihy, nechtěla jsem riskovat a sháněla jsem dospělou fenu. Spojila jsem se zase s panem Kootem a ten mi za slušnou cenu prodal dvě své dospělé feny. Jednu si dříve sám koupil ve Švédsku, druhá, roční, byla z jeho chovu. Samozřejmě ani jedna z nich nebyla špičkové kvality, proto se jich také zbavoval, ale tehdy bylo v Evropě málo shib a všichni chovatelé začínali s tím, co se jim podařilo sehnat. Pro „Širu“ a „Neeltje“ jsem jela koncem listopadu 1989 a rovněž cesta pro ně se pro mne stala nezapomenutelnou. Jela jsem opět přes Horu Svatého Šebestiána a jako při každé cestě přes hranice jsem měla v žaludku takový ten divný pocit a nepříjemné chvění. Na přechodu tma, nikde nikdo, až po chvíli čekání k mému autu přišel celník, naklonil se do okénka a zeptal se mne: „Máte něco k proclení ?“ Když jsem vykoktala, že ne, usmál se, popřál mi šťastnou cestu a odešel. Odjela jsem z hranic jen pár desítek metrů, zastavila jsem, rozklepaly se mi ruce a začala jsem hystericky brečet. Nebyla jsem dobře půl hodiny schopná jet dál a jen jsem si opakovala, jak jsem šťastná, že jsem se něčeho takového dožila.

Co se týče rozšiřování chovu, to také nebylo jednoduché. Jak jsem už řekla, shib bylo po Evropě málo, kvalita velmi problematická a ceny vysoké. Pro nás nezaplatitelné. V začátcích chovu mi velmi pomohla náhoda – americká chovatelka paní Mary Malone z Ohia si přála českého teriéra a byla ochotná dospělou fenu vyměnit za dva dospělé psy shiby. Oba ve zdraví přiletěli již do svobodného Československa. Jeden z nich, malý a roztomilý Minimeadow Arko se stal otcem mých mnoha štěňat a s oběma fenami z Holandska založil český chov shib.

Shiba je samuraj. Je nesmírně odvážná, veselá, činorodá, pozorná, velmi bystrá, zvědavá, umíněná. Není ochotná poslechnout na slovo, ale dá se přesvědčit, ukecat… Například: snažit se shibu zakřiknout, pokud se rozhodne, že bude štěkat, protože zaslechla neznámý zvuk, je zcela zbytečné. Daleko lepší je jí vysvětlit, že o nepříteli víme, jdeme ho zlikvidovat a děkujeme jí za upozornění. Je velmi čistotná, není výjimkou, že štěně dovezené od chovatele do nové domácnosti nikdy  v novém bytě neudělá loužičku nebo bobek. Nesnáší nečistotu a své shiby jsem nikdy neviděla stoupnout do bláta. Většina z nich se vyhýbá i vodě, především starší shiby nemilují, když jim prší do kožíšku nebo musí  stoupnout do mokré trávy. Shiba má vynikající orientační smysl a pokud neprchá v panice, nikdy se neztratí. Ale i vyděšená shiba se po chvíli uklidní, ve zcela cizím prostředí se zorientuje, vyhodnotí situaci a vrátí se na místo, odkud utekla, nebo přímo domů. Hledat shibu, která odběhla mimo dohled majitele je zcela zbytečné – ona dobře ví, kam chcete jít (neptejte se mne, jak) a buď na vás bude někde po cestě čekat, nebo se vrátí na místo, kde vás opustila, případně rovnou domů. A sedí před brankou a vyčítavě se na vás dívá, kde se couráte.

Shiba pochází z různých menších špicovitých psů, kteří se do Japonska dostávali s přicházejícími osídlenci v rozmezí zhruba 8000 až 300 let př. n. l.  Největší rozmach zažil chov psů v Japonsku začátkem 17. století n. l. za vlády shogunů Tokugawa, kteří byli známí svou láskou ke psům a také tím, že zcela uzavřeli Japonsko vůči ostatnímu světu. Díky jim vznikla a udržela se národní plemena (dnes zvaná Nippon-inu a prohlášená za japonský národní poklad) v maximálně čisté původní formě. Shiba byla vždy loveckým plemenem, používaným pro lov pernaté a velké zvěře. Pomáhaly aktivně při lovu medvědů a jelenů. Odtud pramení jejich velká odvaha. V některých oblastech Japonska jsou jako lovečtí psi používané dodnes, ale okolní svět je chová  jen jako společníky.

Snažím se svá zvířata ukazovat na výstavách, jak jen mi to čas, finance  a rodinné povinnosti dovolí. Pokud chcete svou shibu vystavovat, je třeba s její výchovou začínat již od mládí. Shiby zrovna nemilují, když je někdo nebo něco omezuje, takže je nutné je od štěněte zvykat na slušnou chůzi na vodítku, klidný postoj na stole (shiby se ve většině světa posuzují na stolcích) a vstřícný přístup k posuzující osobě (za velký neklid ve výstavním kruhu, vrčení, napadání osob i jiných psů je pes vyloučen). Kamenem úrazu je u shib prohlídka chrupu – pro tu nemají pochopení a dokážou to dát najevo jednak rozčilenými zvuky, jednak se urputně kontrole chrupu brání – utíkají, škrábou, někdy i koušou. Proto je  nutné již malé štěně učit, že se zuby kontrolovat musí a o prohlídku tlamičky požádat každého známého, který je k něčemu takovému ochotný.

Shiby začínají být u nás i ve světě poměrně oblíbené, hlavně pro svou čistotnost a taškářskou povahu. Mají málopočetné vrhy, takže jich nepřibývá tak hodně, aby byl ohrožen jejich správný chov, stejně jako se to stalo jiným populárním plemenům.  Máme dobré chovné jedince, kteří podle mého názoru mohou většinou dobře konkurovat těm zahraničním a mnozí z našich chovatelů jsou dobří odborníci.

Neřekla bych problém, ale k typickým rysům shib patří jejich samostatnost a s ní spojená menší ukázněnost. Shiba je ideálním psem do města, kde musí být většinou voděná na vodítku a nikomu to nepřipadá divné. Ve volné přírodě ji ale není možné nechat volně pobíhat jako jiná plemena. Shiba nemůže oddaně doprovázet svého majitele (všimněte si, že neříkám „pána“, protože shiba něco jako „pán“ neuznává – její představa je, že já pán, ty pán !),  protože její zvědavost a činorodost jí to nedovolí. Neztratí se, ale hrozí jí úraz. Samozřejmě i shibu lze poměrně slušně vycvičit, jen to chce více času, trpělivosti a umění – prostě musíte přijít na to, jak na ni. Vychovat ji ale pro denní běžný provoz v domácnosti není nic těžkého. Největší úspěchy mají ve spojení se shibami odrostlejší děti, tak nejméně desetileté. Prostě si spolu nejvíce rozumějí.

Shiby jsou velmi zdravým plemenem, a pokud je o ně alespoň trochu pečováno a mají dobré krmení, netrpí žádnými běžnými chorobami.  Jsou otužilé, vyhovuje jim umístění ve venkovním kotci v době, kdy nejsou jejich lidé doma a nemohou se jim věnovat. Mohou doprovázet pěší turisty, běžkaře (ovšem ne olympijské), pomalejší cyklisty a jezdce na koni.

Zlatá barva se světlým „urajirem“ na obličeji a těle je nejoblíbenější a nejčastější. Povolená je také barva „sezamová“, kdy je světlá srst smíšená s černou a pak „trikolorní“, tedy černá se žlutou a bílou. Občas se vyskytnou shiby bílé (tedy světlé krémové), ale tato barva není žádoucí a u nás nejsou bílé shiby zařazované do chovu.

Možná tento: „Dobře si rozmyslete, zda jste schopní a ochotní žít 14 – 15 let se psem, který vás sice bude milovat, ale bude si chtít zachovat svou identitu.“ Nečekejte, že shibu předěláte. Pokud si ji vyberete právě proto, že je to samostatný, odvážný a velmi specifický samuraj, bude to dobře a budete vy i ona spokojení a prožijete spolu krásný život.

Foto: archiv Hany Petrusové