Sibiřský husky se narodil pro mushing!

Mushingová sezóna u nás právě vrcholí a zrovna nyní odstartoval největší český závod Šediváčkův long. Ostatně právě na start této soutěže se postaví i musher, se kterým vznikl tento rozhovor. A tak pokud se chcete seznámit s někým, kdo startuje v Orlických horách, máte možnost. Ale nejen to. Opět se podíváme trochu více na chov a život se sibiřskými husky.

Mushing je láskou, vášní a posláním. Ale také je to velká dřina, které musíte obětovat skoro všechen nejen čas, ale také život. Opět mě v tom ujistil i další respondent mého lednového „seriálového“ povídání o sibiřských husky a vše kolem nich. Tentokrát jsem pozdržela od tréninku a přípravy na Šediváčkův long sympatického mushera pana Ing. Martina Svobodu, který mi moc pěkně pootevřel dvířka do tohoto světa…

Vše začalo před dvaceti devíti lety, kdy jsme se jeli podívat na našeho prvního huskyho, jmenoval se Alf a byly mu asi čtyři měsíce. Mně bylo třináct a bráchovi deset let rodiče se nás ptali, jestli ho chceme. Hádejte, co jim asi tak dva malí kluci řekli? Nevěděl jsem, co to je saňový pes, ale líbil se mi jeho kožich a jeho krásné hnědé oči, takže něco jako láska na první pohled. Byl to ale útěkář, lovil slepice a husy u sousedů, a tak jsme mu koupili kamarádku Sindy. Časem spolu měli první štěňátka, takto to celé vzniklo a měli jsme doma dva kluky a dvě holky a začali s nimi jezdit s taťkou na kole.

Máme dnes čtrnáct dospělých holek a jednoho návštěvního kluka, můj odchov, který je u naší kamarádky v Olomouci a jezdí k nám běhat a dělat blbiny s holkami. Lídry spřežení, tedy ty, které vedou celý tým, jsou Ashley neboli Eliška a Bella neboli Bělka, na ty je největší spoleh. Šéfovou celé smečky je ale Dannie, neboli Danuška. Ta se narodila jako první štěňátko tam, kde dnes bydlíme s celou naší smečkou. Je to největší fena a má přirozený respekt ostatních.

Jezdíme MIDové a LONGové závody v Česku i v zahraničí, tedy střední a dlouhé tratě. Sprintových závodů se neúčastníme, protože jet závod půl hodiny ve dvou dnech a přesouvat se kvůli tomu přes celou republiku mi nedává smysl, to se raději projedu s pejsky u nás doma a je to více na pohodu.

Začínáme trénovat v září v okolí našeho domova, bydlíme u lesa a máme celou řadu cest a cestiček proto, abychom nejezdili stále stejnou trasu. Náš typický trénink je v rozsahu cca 20 – 25 km, více nejezdíme. Závody pro nás zpravidla začínají poslední víkend v říjnu, kdy jezdíme do rakouského Reingers, poté následuje několik závodů doma v Česku. Celým cílem podzimu, a to jak tréninků, tak i závodů je připravit celý tým na zimní sezónu, která je pro nás ta nejdůležitější. V zimě pak porce před závody zvedáme na cca 50 – 70 km denně.

Ano, budeme se účastnit již po čtvrté, Šediváčka jezdíme od roku 2020, nejeli jsme jen 2021, kdy se z důvodů covidu žádné závody nekonaly, to jsme tehdy trávili celou zimu na mých oblíbených Pustevnách. Ve velkých týmech sibiřských husky, tedy do dvanácti psů ve spřežení, na trati 200 km býváme zpravidla jedinými Čechy, našimi soupeři bývají zahraniční musheři. Důvodem je to, že ostatní čeští musheři mají buďto menší týmy nebo z většího týmu vybírají ty nejlepší a nastupují do závodu v jiných kategoriích. Pro mě nejsou závody o umístění nebo o medailích. Účastním se proto, aby se moji pejskové projeli jinde než tam, kde jezdí většinu kilometrů. Jezdím proto s pejsky, kteří jsou zdraví a nejsou v seniorském věku. V týmu tak běhají haskouni od dvou do cca jedenácti let věku, pak už babičky těm ostatním nestíhají a chodí jen na procházky. Jinak Šediváčkův Long je pro nás osobně sice fyzicky hodně těžkým závodem, ale je to takový svátek, na který se vždy těším a beru to jako psychickou dovolenou.

Vepředu jsou lídři, to musejí být ti nejspolehlivější psi kvůli řízení celého týmu, vzadu jsou silní zadáci, kteří odvádějí tu největší práci v tahu. Jinak ale často běhají spolu rodinní příslušníci, tedy například Cattie, neboli Kačenka se svojí Frozen, neboli Rozárkou nebo Barry, Barunka se svojí Elsou neboli Lojzičkou. Když některá holka z týmu odchází v důsledku věku, přemýšlím, jestli ji nahradím nějakým novým pejskem nebo změním pozice v celém týmu. Zpravidla ale páry během sezóny i meziročně moc neměním, pokud k tomu není vážný důvod a holky spolu tak, jak běhají v týmu, také bydlí v přívěsu. Jsou tak páry jak doma při tréninku, ale také při cestování a na závodech.  

Naši pejskové tahají více nejdříve v osmnácti měsících, kdy už mají hotovou kostru. Do té doby jen procházky a základní učení povelů v běžném životě a také ve spřežení. Starší pejskové odcházejí do psího důchodu zpravidla po desátém roce života, ale je to dost individuální stejně jako u lidí. Není na to žádné obecné pravidlo, jen prostě musím sledovat, jak se chovají při tréninku a také po něm a rozumně vyhodnocovat, jestli na to ještě mají nebo ne. Babičky se pak starají o nová štěňátka, chodí na procházky nebo jezdí například na krátké projížďky na koloběžce.

Ano, na první pohled je to opravdu romantika, ale je to jako každý jiný sport, když ho chcete dělat na profesionální úrovni. To znamená hodiny a hodiny tréninků na suchu a na sněhu v různém počasí, protože ti pejskové prostě musejí jít ven a většinou tréninky přizpůsobujeme cílům, které máme v zimě.

Většinou to začíná tak, že si koupíte jednoho kamaráda jako společníka, takoví jsou zpravidla odběratelé našich štěňátek. Pak je ale začne zajímat, jaké to je, když jezdím se spřežením a zkusí třeba koloběžku, pak ale zjistí, že mít jednoho psa je vlastně málo a chtějí dalšího. Tam to většinou končí, ale u nás se to, jak se říká, tak nějak zvrtlo. Říkal jsem si, že maximum je těch patnáct pejsků včetně důchodců, ale teď jsme náš limit posunuli na dvacet a řešíme, jak budou dále babičky jezdit, protože odstavit je jen tak, když celý život běhaly, není vůbec jednoduché, dají to vždy hodně najevo třeba vytím a nechtějí být odstaveny na druhou kolej.

Dali nás dohromady naši pejskové a ano, říkám, že jak nás dali dohromady, tak nás také můžou rozdělit. A ano, občas se kvůli nim hádáme, jsou jako naše děti. Bývá to třeba proto, že já si jezdím za zábavou po závodech anebo po Pustevnách, ale on už to dneska není ani koníček, ale po finančním poradenství, které mě hlavně živí, tak jsou pejskové druhou nejvíce časově náročnou činností. Ivča ode mne dostala Carmen neboli Káju jako svatební dar, ale své spřežení nemá. Nedílnou součástí smečky je totiž i zázemí doma. Když jsem například tři dny na závodech nebo třeba na Pustevnách a spím tam, tak se stará o mlaďochy a také o babičky, jinak by to ani nešlo. Občas jezdí se mnou na káře nebo na saních, ale není to zase tak často. Jinak říkám, že má Ivča pejsky raději než mě, někdy je to fajn, ale někdy zase ne. Na Šediváčkovi mě ale většinou doprovází a pomáhá mi s týmem na start a v zázemí závodu, takže taková naše zimní společná dovolená.

Naši pejskové třeba loni zbaštili asi dvě a půl tuny granulí a masa, a tak se snažíme na jejich život vydělat nejen provozem e-shopu s krmivem, ale nabízíme také různé zážitky. Nejoblíbenější je asi jízda se spřežením na saních v zimě, ale tam je to hodně odvislé od toho, jaká zima vlastně je a kolik je sněhu. Pokud někdo netrvá na sněhu, tak děláme jízdy také na káře na jaře či na podzim. Lidé se ptají, co je lepší? Já říkám, že každé má svoje. Saně jsou super, ale musíte z hor rychle odjet, když je tam hodně lidí a hlavně psů. Jízda na káře probíhá doma a naši zákazníci mohou po jejím ukončení s pejsky strávit více času a koupit si jako součást balíčku třeba den či půlden s haskouny, kdy s mladými pejsky nebo babičkami jdeme do lesa na procházku, nakrmíme společně celou smečku a lidé se mohou s celou smečkou i jen tak pomazlit a strávit třeba fajn den.

Jízdy lidé většinou pořizují jako dárek k Vánocům, kdy jim vystavíme takový dárkový poukaz a povídání o tom, co je čeká. Takže když chce jen někdo strávit den s pejsky, může také, pokud máme štěňátka, tak třeba i den se štěňátky. V současné době nabízíme také husky víkendy, kdy je s námi rodina celý víkend, mají své ubytování, protože pronajímáme malý domek a mohou tak využít více zážitků dohromady. Ale jsme otevření všemu, co dává smysl pro naše zákazníky, je dobré pro naše pejsky a pořád vymýšlíme něco nového. Už jsme jeli i závody s malým parťákem Sebastianem na káře a mohl tak s námi a pejsky strávit zase celý víkend.

Ano, je to práce, která je i koníčkem a pro nás jsou pejskové prostě rodinou, a tak k nim také přistupujeme. U nás doma se vše řídí podle pejsků a také podnikatelské aktivity jsou spojené s nimi. Každá věc, která se bere profesionálně a má za něco stát, potřebuje spoustu času a úsilí, ale nikdy jsem neřešil, kolik hodin s tím strávím, protože každý sport je žroutem času. A s tím také souvisí to, že nám s naší husky rodinou pomáhají partneři a my zase pomáháme jim. Pokud bych mohl s dovolením jmenovat a tímto jim poděkovat, byl bych moc rád. Hlavními partnery, kteří s námi spolupracují v oblasti výživy a zdraví a jejich produkty používáme denně, jsou špičkové granule Marp, skvělé konzervy Falco a také kloubní výživa Geloren. Nedílnou součástí je pak samozřejmě při běhání výstroj od značky ManMat s vybavením pro sport psích spřežení a také Dokonalá Láska, s jejíž pomocí pečujeme o zdraví našich miláčků a také nám pomáhá při léčbě zdravotních obtíží v pozdějším věku. Díky vám všem si můžu plnit své sny a mám jich ještě pár pro další roky. Doufám, že naše partnerství budou trvat ještě dlouhou dobu, protože jsou pro nás jejich výrobky ty nej… nej… a to je také mottem našeho eshopu, tedy „Prodáváme jen to, čím sami krmíme!“ a „Nejsme prodejci, jsme hlavně chovatelé!“

Nevím vlastně, jak velká je vaše redakce, ale takový husky víkend s vaší redakci nebo kombinace jízdy se spřežením a den s haskounky by mohly být fajn. A jaké mám přání? Budu rád, když nasněží a pojedeme zase Šediváčka jako každý rok a strávíme tak s Ivčou a naší smečkou pár dní v Orlických horách. Důležitým přáním pro letošní rok, je aby Frozen s Elsou měly štěňátka „Ch“ a „I“ a mohli jsme tak mít další holky, které nahradí v budoucích letech babičky, které dnes stále ještě ve spřežení běhají. A v dalších letech? Ty přání si prozatím nechám pro sebe, ale není jich zrovna málo.

Děkuji vám za rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Ing. Martin Svoboda

www.shusky.cz, www.snowhusky.cz