Silvestr s neslyšícím psem je pestře barevný a radostný

První adventní týden je téměř za námi a my v redakci si předvánoční období vychutnáváme plnými doušky. Vyprávíme si vtipné i dojemné příběhy z předchozích let, vyrážíme s pejsky do zasněžených lesů a těšíme se na letošní pohádkové Vánoce. Pojďte se s námi začíst do vyprávění Marty Janko o její sněhobílé fence Aljašce, které hluchota vůbec nebrání v užívání života naplno.

Marta Janko je milující majitelkou neslyšící fenky Aljašky, kříženky Jack Russell teriéra a stafordšírského bulteriéra. Vyprávěla nám o tom, jak mají nastavenou komunikaci a jaké příhody spolu zažívají. Že Aljaška neslyší, si prý už někdy ani neuvědomuje…

Jak komunikujeme

Když jsme v Aljaščiných dvou měsících zjistili, že je hluchá, měli jsme velkou ambici naučit ji celý znakový jazyk. To nám však nevyšlo. V tuto chvíli ovládá „sedni“, „lehni“, „pojď sem“, „zůstaň“, „dej packu“, „pozor“, „hodná“ a „fuj“. Naučit ji tyto signály bylo velice snadné, například u „sedni“ není rozdíl oproti učení slyšícího psa. Začali jsme navedením na jídlo, poté jsme jídlo odbourali a nechali jsme jako signál ukázání prstem, pouze jsme na konec nepřidali slovní povel. Signál „hodná“ se rychle naučila tak, že když udělala něco správně, zamávala jsem na ni a ona si to spojila. Teď když na ni určitým způsobem zamávám, začne vesele vrtět ocáskem, protože si vytvořila asociaci, že to znamená pochvalu.

Rozdíl v komunikaci je v tom, že ji nemůžu oslovit jménem. Takže jí povel můžu ukázat jen, když se na mě dívá. Aljaška si nás po očku hlídá, jednou za čas se na nás preventivně podívá. Ostatní komunikace na dálku funguje tak, že si dřepnu. V tu chvíli se většinou rozeběhne za mnou.

Jak se nám žije v Praze

Na místech, kde jezdí auta nebo může někam utéct, ji nepouštíme z vodítka. Na rozdíl od Aljašky jsme hodně opatrní. Jelikož ji máme od štěňátka a nikdy se jí nic zlého nestalo, není lekavá, ať už okolo ní jede auto nebo na ni lidé sahají zezadu bez předchozího upozornění. Máme spíše opačný problém, že nic špatného neočekává. Neví, že by ji třeba mohla srazit tramvaj. Větší opatrnost by byla v centru Prahy užitečná. Pouštíme ji na volno jen v parcích, jelikož víme, že park dobrovolně neopustí. Naopak ji odtamtud při odchodu nemůžeme dostat. Při jednom venčení v parku snědla lidem na pikniku kuře. V takových situacích se můžeme spolehnout, že se na nás určitě předem nepodívá, až následně se spokojeným výrazem.

Nevšimla jsem si ani, že by ji hluchota omezovala v komunikaci s ostatními psy. Někdy začne při hře zvláštně pištět, když jí třeba druhý pes skočí na nohu. Psi se na ni pak chvilku divně dívají, ale nedokážu interpretovat, co si o tom myslí. Jinak vydává běžné psí zvuky. Má rozdílný štěkot při hře oproti tomu, když štěká ze spánku. Při přetahování o hračku někdy v zápalu hry vrčí.

Jak slavíme

Fakt, že Aljaška neslyší, je super na Silvestra. Jelikož má ráda světýlka, chodíme s ní pozorovat ohňostroje. Miluje lidi a na Silvestra si vyloženě užívá, jak ji všichni chválí a hladí, že je statečná.

Několikrát jsme s ní byli i na hudebním festivalu a lidé nás osočovali, že je to týrání psa kvůli hlasité hudbě. Přitom Aljaška si spokojeně spala a rušili ji jen její „zachránci“. Těm vždy trpělivě vysvětlujeme, že ona absolutně nic neslyší. Je skvělé, že se lidi zajímají, ale zejména když vidí, že pes před nimi spí, mohli by se místo útoku nejdříve slušně zeptat, proč tam je a jestli je v pořádku.

Hluchota je také výhodou v kontaktu s malými dětmi. Máme v rodině skupinu dětí pod pět let, Aljaška je jejich miláček. Nechá na sebe sahat, je trpělivá a jako bonus jí nevadí jejich křik, i když jí křičí přímo u ucha. Také jí říkají slovní povely, které vůbec nedávají smysl, z čehož si ona ani my neděláme hlavu.

Jak si užíváme strachu

Jednou nám Aljašku omylem unesli v Anglii, kde jsme tehdy žili. V neděli ráno jsme šli do obchodu, nechali jsme Aljašku chvíli čekat venku, nakoupili jsme a vrátili se domů. Večer šli naše spolubydlící také do obchodu a jelikož jsme to dělali běžně, vzali Aljašku, aby se cestou vyvenčila. Šli do stejného obchodu a také ji nechali čekat venku. Zrovna šla okolo paní, která situaci vyhodnotila tak, že tam je ten pes uvázaný od rána. Probudil se v ní záchranářský komplex, jenže si neuvědomila, že je neděle večer a nedovolá se žádnému veterináři nebo jiné pomoci. Napadlo ji super řešení, totiž že opodál má hospodu její známý, takže tam psa přes noc nechá a v pondělí ráno s ním půjde na nejbližší veterinu.

Když jsme zjistili, že Aljaška zmizela, obvolali jsme všechny pohotovosti, které byly otevřené, všude nám však řekli, že jim nikdo žádného psa nepřivedl. Chvíli jsme si mysleli, že ji skutečně někdo unesl. Jak jsme běhali kolem obchodu a telefonovali, zaslechla nás nějaká dobrá duše, která předtím viděla odcházet paní s bílým psem právě do blízké hospody. Když jsme tam vešli, Aljaška si uprostřed dění vesele užívala života, byla středem pozornosti a vůbec jí nevadilo, že je obklopená cizími lidmi. Smrděla cigaretovým kouřem a na několika místech měla bílé tělíčko opusinkované růžovými rtěnkami. Tato příhoda nás vyškolila v tom, že náš pes půjde opravdu kamkoli s kýmkoli a už ji nikdy nenecháváme samotnou před obchodem.

Jak jsme získali novou čtyřnohou spolubydlící

Když začala válka na Ukrajině, zjišťovala jsem možnosti, jak bychom mohli pomoci. Našla jsem stránku jedné z organizací pomáhajících tamním zvířatům, kam bylo možné se přihlásit a vypsat, jaké zvíře a na jak dlouho jsme schopni ubytovat. Nabídla jsem pomoc na tři až čtyři měsíce. Takže patnáctiletá kočka Lala je u nás déle než rok a jsme domluveni s majitelkou, že už nám zůstane. Patřila rodině, která mířila přes Brno za rodinnými známými na Island. Lalu si nemohli vzít s sebou hned kvůli komplikovanému přesunu i ubytování, které tam měli sehnané, v němž nemohla být zvířata. Měli v plánu se pro ni vrátit, ale jejich situace jim to zkrátka nedovoluje.

Čerpali jsme služby veterináře, který zvířatům z Ukrajiny poskytoval základní veterinární péči zdarma. U běžného placeného veterináře jsme řešili to, že se Lale během mrouskání projevil zánět dělohy. Její majitelka nám řekla, že se to děje běžně a bere na to léky. Veterinář nám ale objasnil, že se jedná v podstatě o antikoncepci pro kočky, která je na Ukrajině na rozdíl od ČR legální. Takže jí museli vyndat dělohu a nechali jsme ji vykastrovat. Kromě toho se jí vytvořil nádor na pacce, ten jí také operovali. Jelikož bylo Lale při kastraci už čtrnáct let a hrozilo, že se neprobudí z anestezie, museli jsme kontaktovat její majitelku a ukrajinsky hovořící veterinární sestra od ní po telefonu získávala souhlas s operací. Nicméně Lala je stále čilá a rakovina se jí nevrátila, tak jsme zvědaví, jak dlouho s námi ještě bude.

Jak se máme v kočko-psí domácnosti

Aljaška je nekonfliktní, v živote by nikomu neublížila, spíše se bojí, a nebylo tomu jinak ani s Lalou. Ta ji prvního půl roku hodně šikanovala, až tak, že jsme zvažovali, zda si ji budeme moct nechat. Lala se totiž nejprve přirozeně také bála, její reakcí bylo syčení a škrabání. Aljaška kolem ní chodila obloukem, ale problém nastal, když už ji opravdu několikrát škrábla. Byly také chvíle, kdy si kočka sedla vedle misky s vodou a Aljaška se kvůli tomu nešla napít, protože se kolem ní bála projít, aby znovu nedostala drápem. Později už ji bez varování napadala, i když Aljaška spala na svém pelíšku. Došlo to do bodu, kdy jsme je nechali chvíli doma, přišli jsme a pes se třásl strachy v jednom rohu místnosti, protože kočka strategicky seděla na místě, odkud si zabírala celý zbylý prostor.

Zlom paradoxně nastal, když nám dala kamarádka na hlídání svého psa. Byl to ten typ, který chtěl jednoduše kočku zabít. Než jsme je stihli oddělit, prohnal ji po bytě. Jako by si Lala uvědomila „aha, ten pes, kterého mám doma, mi nic nedělá, mohlo by to být o dost horší” a začala Aljašku tolerovat. Když sedím na gauči, přijdou obě za mnou tak blízko, že se skoro dotýkají, ale stále si udržují bezpečný odstup. Pohybují se volně po bytě a nejeví žádný zájem o to, že by se naháněly, nebo si nějak škodily. Vycházejí si vstříc, když třeba kočka někde leží a pes si chce dojít k vodě, kočka se pohne a ustoupí.

Jídlo má Lala na skříňce, kam Aljaška nedosáhne. Ale myslím, že ani tak by jí do misky nešla, protože z ní má respekt. Když naberu granule Aljašce, Lala si přijde čichnout a zase odejde. Vodu už mají ve společné mističce, protože když je měly odděleně, Lala stejně chodila pít z té Aljaščiny.

Teď již klidně pijí obě ze stejné misky a soužití nás všech je celkově harmonické.

Marta Janko

Foto: archiv Marty Janko