Široké srdce, do kterého se mu vejdou všichni lidé i všichni psi!

Další minisérie o loveckých plemenech je tady! Tentokrát vám představíme málopočetného malého hrubosrstého vendéeského baseta. Z nádherného výkladu od Ing. Formánka se dozvíme zajímavosti a velmi krásně vysvětlený a rozebraný název plemene. A opět budeme přesvědčení o kvalitách loveckých psů.

V poslední době se malí hrubosrstí vendéeští baseti začínají zabydlovat v povědomí pejskařů do takové míry, že mnoha zkušeným návštěvníkům výstav již nedělá problémy správné pojmenování a zařazení jeho příslušníků. Přesto se stále ještě často stává, že náhodný kolemjdoucí při pohledu na veselého střapatého rošťáka „potěší“ jeho majitele pochvalným úsudkem o roztomilém voříškovi.

Název plemene 

Poněkud delší oficiální název – malý hrubosrstý vendéeský baset (Petit Basset Griffon Vendéen) výstižně popisuje základní charakteristiky příslušníků tohoto plemene. První přídavné jméno v názvu upozorňuje, že se jedná o malého psa velikosti 34 až 38 cm kohoutkové výšky, na rozdíl od jeho většího „bratrance“, jehož rozměry se pohybují od 39 do 44 cm a nazývá se velký hrubosrstý vendéeský baset (Grand Basset Griffon Vendéen)). Další označení „hrubosrstý“ vypovídá o struktuře jeho osrstění. Drsná srst s hustou podsadou činí tohoto psa otužilým a chrání jej před nepohodou počasí i před trny hustých křovin. Třetí část názvu „vendéeský“ upřesňuje lokalitu jeho původu. Oblast Vendée se nachází na západním pobřeží Francie, mezi Bretaní a Gaskoňskem. Konečně slovem baset je označena specifická skupina nízkonohých honičů.

Používané mezinárodní označení zní Petit Basset Griffon Vendéen, zkráceně PBGV. Ve Spojených státech jej nazývají jako „Petits“, v Anglii jako „Griffs“ nebo „Roughies“, v Dánsku „Griffs“ nebo „Petits“. U nás mluvíme o příslušnících tohoto plemene jako o vendéenech nebo vendéenáčcích, případně v klubovém slangu příslušníků Klubu chovatelů honičů jako o „chlupatých“.

Starobylý původ

Vendéeští hrubosrstí baseti jsou francouzským plemenem loveckých psů se starobylou historií. Region Vendée, ze kterého pocházejí, patřil k lokalitám s hojným výskytem zvěře, kde byla lovu a chovu vhodných loveckých psů od nepaměti věnována zvláštní pozornost. Menší smečky těchto houževnatých a odolných psů hledaly ve zdejším obtížném terénu, v houštinách a porostech ostružin králíky, zajíce a lišky a naháněly je na čekající lovce. V průběhu času zde vznikla řada plemen loveckých psů s příznačnými rysy povahy – hlasitostí na stopě, vytrvalostí, vrozenými instinkty a citem pro pachovou práci. Z vendéeských hrubosrstých psů se do dnešní doby zachovaly čtyři plemenné varianty – malý hrubosrstý vendéeský baset (Petit Basset Griffon Vendéen), velký hrubosrstý vendéeský baset (Grand Basset Griffon Vendéen), malý hrubosrstý vendéeský honič (Briquet Griffon Vendéen) a velký vendéeský grifon (Grand Griffon Vendéen).

Honiči z této části Francie patří k nejstarším loveckým psům. 

Používali je již starověcí Galové a pocházejí přímo od blíže nespecifikovaných bílých psů z jihu. V případě vendéeských grifonů se uvádí, že první zmínka o jejich původu a nejbližších předcích je datována kolem roku 1200. Z této doby nalezneme první zprávy o smečce otterhoundů, kterou vlastnil francouzský král. Tato zvířata pocházela pravděpodobně ze smeček francouzských hrubosrstých psů z Bretagne, Vendée a Nivernais. K předkům vendéeských griffonů patří legendární „King´s White“ – bílí královští velcí griffoni krále Ludvíka IX. (1215 – 1270), šedí griffoni sv. Ludvíka z Bresse, bretaňští plaví honiči, černočervení psi sv. Huberta z Arden a bílotřísloví italští honiči.  V některých pramenech z 12. století se uvádí jako jeden z prvních chovatelů Francois Rabelais, královský kronikář – písař (francouzsky greffier). Odtud se z „Greffier dogs“(tedy „písařovo psů“) časem stali „Griffons“. Z počátku toto jméno bylo užíváno pouze pro několik výborných psů ze smečky tohoto chovatele, ale v průběhu let se stalo charakteristickým označením pro hrubosrsté lovecké psy. Několik griffonů dostal darem i král Ludvík XII., jemuž prý tito psi připravili spoustu radosti a krásných loveckých zážitků. Proto byli zmiňováni i jako plemeno „Chiens Blanc du Roi“ – bílí královští psi. Některé prameny uvádějí, že původ vendéeských hrubosrstých basetů lze vystopovat do 16. století a jejich prapředkem je větší a mohutnější Griffon Vendéen. Toto potvrzují i historické údaje vypovídající o Karlu IX. (1550 – 1574), který všechny tyto staré francouzské rasy psů používal při svých královských lovech. Zhruba v polovině 19. století se zmiňuje Le Gayeur o třech typech honičů chovaných v regionu Vendée, z nichž jeden popis se hodí pro baseta. Pozdější zprávy jsou z konce 19. století a popisují již psy téměř takové podoby, kterou známe dnes. V roce 1885 byl na výstavě v Paříži oceněn cenou presidenta republiky jako nejlepší baset Francie trikolorní hrubosrstý baset – chovný pes „Royal Combattant“ z majetku hraběte Christiana d´Elve, předsedy prvního Klubu francouzských basetů. Významný chovatel artézských basetů pan Le Couteulx de Canteleu píše v roce 1890 o pozoruhodných basetech chovaných v malém množství v departementu Vendée. Tito psi střední velikosti měli  hrubou srst bílého zbarvení se žlutými a šedými skvrnami, nepříliš dlouhé, silné tělo a byli velmi vytrvalí. V této formě byli známí již v 50. letech 19. století a byli mezi chovateli-lovci oblíbeni hlavně pro svoji vytrvalost a tradovalo se, že vydrželi lovit bez přestávky po dva až tři dny od rána do večera. Vendéeští basset-grifoni nebyli v té době ještě exteriérově ustáleným a konsolidovaným plemenem. Chov byl velmi variabilní z hlediska velikosti, typu i osrstění. Na jedné straně se objevovali jedinci s krátkou srstí, jiní zase měli dlouhou jemnou srst.  Dnešní dělení na dva typy – malý a velký hrubosrstý vendéeský baset však neexistovalo.

Dlouhá cesta k cíli

Až do druhé poloviny 19. století nebyl v rámci vendéeských hrubosrstých bassetů podniknut žádný pokus o typizaci. Na francouzských výstavách v té době rozhodčí posuzovali předváděné psy pouze subjektivně až do konce roku 1898, kdy byl navržen a posléze přijat první oficiální standard pro francouzské hrubosrsté bassety panem Paulem Dezamy, který se v roce 1907 stal prvním presidentem nově založeného Club du Basset Griffon Vendéen. Rodina Dezamy se zasloužila o ohromný pokrok v chovu a stala se synonymem pro tyto psy ve Francii. V průběhu tří generací zformovala pravidla chovu, založila zmíněný chovatelský klub, napsala definitivní standard a od roku 1907 až do roku 1985 její příslušníci nepřetržitě vykonávali funkci presidenta klubu. V roce 1909 rozlišoval standard pro BGV dva typy lišící se pouze rozměry a utvářením postoje předních končetin. Sám Paul Dezamy osobně nechoval Petits, ale byl předním chovatelským znalcem. Byl to jeho zeť Abel Dezamy, kdo napsal v roce 1951 první standard zaměřený speciálně na malé hrubosrsté vendéeské bassety. Do té doby byly oba typy, velký i malý hrubosrstý basset popsáni v jednom standardu a kříženi mezi sebou. V roce 1972 až 1975 zásluhou třetího presidenta klubu pana Huberta Dezamy bylo toto křížení prakticky zastaveno a od roku 1977 bylo francouzským klubem zakázáno. Výsledky dlouhodobého křížení těchto dvou typů s rozdílnými tělesnými rozměry a dalšími charakteristickými znaky způsobilo však, že se ještě dlouhou dobu objevovaly ve vrzích oba typy štěňat.

V honitbě ďábel, doma anděl!

Toto přirovnání uváděné ve standartu plemene výstižně charakterizuje vášnivý zájem vendéenů o stopu zvěře. Na jedné straně tuto vlastnost uvítají všichni myslivečtí kynologové, na druhé straně vzbuzuje jisté obavy u zájemců, kteří nehodlají tyto psy využívat v lovecké praxi. Pravda je někde uprostřed. Při loveckém výcviku je nutno tyto vrozené vlastnosti systematicky rozvíjet výcvikem s důrazem na poslušnost, protože bezhlavě honící lovecký pes bez dalších potřebných vlastností nepřináší svému vůdci žádný užitek. V žádném případě však tito psi nejsou agresivními zabijáky zvěře, ostrými daviči, nýbrž specialisté na stopu, při které využívají svůj vynikající nos, pohyblivost a zájem o pachovou práci. Podle mých zkušeností u tohoto plemene převažuje zájem o sledování a držení stopy zvěře nad ostrostí a tvrdým zakončením dosledu pronásledované zvěře, k čemuž ostatně tito psi nemají u spárkaté zvěře ani dostatečné fyzické předpoklady. Chovatelé, kteří vendéeny nehodlají využívat v lovecké praxi, a kteří preferují jejich další ideální společenské vlastnosti, pak musí využít jejich ochotu ke spolupráci při základním výcviku, potlačit jejich lovecký instinkt a nabídnout jim dostatečné uplatnění v jiné činnosti.   

Původní skvělé lovecké vlastnosti prokazuje dodnes ve světě řada vendéenů. 

Pro svůj vrozený vášnivý zájem o stopu zvěře, přirozenou hlasitost na stopě, vynikající nos, vytrvalost, obratnost a pohyblivost jsou v současné lovecké praxi využíváni především pro práci při dosledu zvěře a pro nahánění v hustých nepřehledných porostech. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že dosled spárkaté a černé zvěře s malým hrubosrstým vendéeským basetem je zážitkem, který potěší i náročného mysliveckého kynologa. Je škoda, že u nás však spočteme tyto pracovní vendéeny na prstech. Podle mého názoru je důvodem malá informovanost myslivců a kynologů o výborných vlastnostech tohoto plemene, které je zatím velice málo početné. Svou roli zde hraje i pochopitelná konzervativnost myslivců, kteří preferují tradiční lovecká plemena, se kterými mají dostatek zkušeností.

Avšak „vendéeňáčci“ vedle těchto vrozených loveckých vloh mají i další dobré vlastnosti, pro které si získávají stále více příznivců jako společenští psi. Jako plemeno psů původně chované ve smečkách jsou naprosto neagresivní vůči ostatním psům a jejich milá, přátelská, veselá a vždy nadšená povaha je řadí k ideálním domácím mazlíčkům. Mimo jiné patří k jejich základním potřebám kontakt se svou smečkou, tj. se svým pánem a členy rodiny. Upozorňuji, že vendéen vyžaduje skutečný fyzický kontakt. Rád se mazlí a kde může, snaží se vetřít do přízně pro pohlazení, podrbání, olíznout tvář pánovi či návštěvě, a ze všeho nejvíc miluje možnost sdílet se svým pánem křeslo či postel.

Srdíčko má otevřené pro každého…

Malý hrubosrstý vendéeský baset není plemenem pro každého. Jeho uličnický vzhled sice nemůže soupeřit s  plemeny psů předvádějícími svoji vznosnou eleganci, či vlající osrstění, atletickou muskulaturu nebo impozantní tělesné rozměry, avšak každého, kdo se s ním setká, okouzlí svým šarmem a svojí veselou, nadšenou, přátelskou a zcela nekonfliktní povahou. Jako typický představitel rustikálního prostého plemene zaujme svým rošťáckým vzhledem a veselým živým temperamentem, přitom si však zachovává hrdý a pyšný projev, přičemž přírodní výraz je součástí jeho půvabu. Tito psi přímo dychtí po tom udělat svým pánům radost, za což však chtějí být pochváleni a odměněni. Opravdový milovník psů s dávkou trpělivosti a se smyslem pro humor se s tímto psem nebude nikdy nudit. Jeho milá, přátelská a zcela neagresivní povaha přitahuje stále více lidí, kteří chtějí mít doma společníka, přítele a rodinného miláčka. V zahraničních kynologických materiálech se v souvislosti s vendéeny často užívá slogan, že „Vendéen má v pravém slova smyslu široké srdce, do kterého se mu vejdou všichni lidé a všichni psi!“. Je ideálním a trvalým společníkem pro každého člověka, který jej jednou pohladí. Velice dobře vychází s dětmi, které miluje a trpělivě toleruje i jejich občasné překročení hranic únosnosti her. Typický vendéen se šťastným a inteligentním pohledem představuje vrchol hrdosti a pohotovosti a je vždy nadšeně připraven na cokoliv, zejména na hru, dovádění, lov, či jiné aktivity.  V žádném případě však není pouze „psíčkem na klín“. Je hravý, veselý, neúnavný, vždy překypuje energií a vitalitou. Nesnáší nudu a potřebuje dostatek pohybu, aby uplatnil svůj temperament, obratnost a pohyblivost.  Nemusí to být však pouze lov. V zahraničí se dobře uplatňuje v soutěžích agility, je výborným společníkem při turistice a v současné době se nabízí celá řada nových pohybových aktivit, při kterých by se projevil jeho základní smysl pro spolupráci se svým pánem a radost z pohybu. Pro svou přítulnou a přátelskou povahu jistě nalezne časem prostor i v canisterapii.

« Vendéen je ideálním a trvalým společníkem pro každého člověka, který jej jednou pohladí! »

Bydlet může i v paneláku, ale

Kvalitní osrstění hrubými pesíky a hustou podsadou ovlivňuje jeho otužilost a poskytuje mu ochranu před nepřízní počasí, ať jde o nízké zimní teploty nebo letní vedra. Přes tuto otužilost není vhodný pro trvalé umístění do kotce. Potřebuje společnost a co největší kontakt s lidmi. Ideální je pro něj dům se zahradou, ale stejně dobře se cítí i v panelové garsonce, pokud mu dopřejete dostatek pohybu a trvalý kontakt se svými lidmi. Jeho vrozenou hlasitost ocení zejména myslivci, není však bezdůvodně „uštěkaný“. Vendéen při svém pobíhání kolem domu a zahrady hlásí vše. Svoji bystrostí, ostražitostí a permanentní bdělostí upozorní na vše, co se děje, na jakoukoliv návštěvu, či na jakýkoliv pohyb v okolí svého teritoria. Pouze však upozorní, protože vendéeni bezmezně milují lidi a při své přátelské povaze nikomu neublíží. Kdo by chtěl psa na hlídání, musí se obejít bez vendéena, protože ten stejně nadšeně uvítá jakoukoliv návštěvu, ať přichází s dobrými, či nekalými úmysly. Po bouřlivém uvítání příchozích návštěvníků se za chvíli vrátí ke své předchozí činnosti, dále již neobtěžuje, pouze občas již decentně přijde zkontrolovat, zda mu návštěva věnuje stále stejnou přízeň.  

Text a foto:  Ing. Jiří Formánek