Socializace I. (1.díl)

Dostáváme se k tématu, které je v případě terapeutických psů naprosto zásadním. Socializace je totiž tou nejdůležitější složkou při přípravě psa pro terapeutickou práci. Pokud se zanedbá, je více než pravděpodobné, že pes nebude schopen správně vyhodnocovat stresové životní situace a nebude tudíž pro terapeutickou práci vhodný. Proč? Protože jeho reakce nebudou adekvátní dané situaci.

Pro fázi socializace jsou naprosto zásadní první čtyři měsíce života štěňátka. V této době pejsek nasává jako houba všechny události a situace, se kterými se potká. Ty se mu ukládají do hlavinky a v budoucnu předurčí jeho chování v podobných chvílích. V prvních dvou měsících se o správnou socializaci stará maminka, smečka, ve které vyrůstá a v nemalé míře i chovatel, který se štěňátkem pracuje. Proto je výběr správného chovatele, jak jsme si již v předchozích dílech našeho seriálu řekli, velmi důležitý. V dalších dvou měsících – a nejen v nich, ale minimálně po celý první rok psa se o kvalitní socializaci musíme postarat sami.

Co to tedy obnáší?

Je naprosto nezbytné, aby zejména v tomto období štěňátko získávalo co nejvíce pozitivních zpětných vazeb od světa a všeho, s čím se v něm setká. A nejen to. Je třeba, aby zároveň získalo co nejméně, ideálně žádné negativní zpětné vazby. I špatnou zkušenost si štěňátko v mozku uchová a ta se podepíše na jeho reakcích. Pro majitele budoucího terapeutického psa je toto velmi důležitý faktor, který nesmí nikdy podcenit. Zajistit však pro štěně pouze pozitivní zážitky po relativně dlouhou dobu je mimořádně obtížné, chce to dobře plánovat společné aktivity, události a snažit se předcházet nehodám. Sem patří i domýšlení důsledků zvolených aktivit. Co si pod tím představit? Ukáži vám to na vlastním příkladu.

Svou mladou teriéří holčičku jsem jako obvykle vzala s sebou na rodinný výlet. Při cestě nedalekým městem jsme si všimli akce spočívající v rekonstrukci bitvy z doby napoleonské. „To bude báječná socializace!“ Rýsovalo se mi v hlavě a hezky jsem si idealizovala, jak proběhne krásná socializace teriérky s koňmi, lidmi, dětmi, bude tam hluk, sem tam někdo vystřelí… Na zahajovací ránu z děla jsem měla připravený páreček, aby si tuto jedinou ránu spojila s něčím opravdu dobrým. Nenapadlo mě ale, že bitva bude spočívat v soustavné palbě z dobových děl a střelbě z mušket po dobu více než 1 hodiny, hromového hlasu moderátora akce z obrovských reprobeden, podmalované děsivou hudbou… Fenka do té doby neměla sebemenší reakci na střelbu, při této akci jsem ji ale nebyla schopna udržet, zmatkovala, snažila se zahrabat, schovat, utéct. Musela jsem ji zvednout za kšíry do vzduchu a odnést do vzdálenosti zhruba 500 m, než přestala zmatkovat a vydržela sedět na místě.

Jak vidíte na příkladu, byla to samozřejmě od začátku až do konce moje chyba. Účast na akci byla spontánní, nepromyšlená, moje představy byly založené na mých předchozích zkušenostech z podobných bitev, ale neměla jsem potvrzené, že právě tato bitva bude probíhat stejně. A šup, Murphyho zákony samozřejmě zafungovaly a nepřipravenost celé akce se mi hned vymstila.

Co v takovém případě dělat?

Přímo v tomto případě jsem okamžitě uplatnila zásady systemické desenzibilace, tedy došla jsem s fenkou na práh jejích hranic, tam, kde ještě byla schopna na mě reagovat a byla ještě ochotna přijmout pamlsek. Obvyklá reakce psů na příliš velký stres či rozrušení je nežravost. Moje fenka je abnormálně žravá, ale při extrémním rozrušení na jídlo nereaguje. Proto se ochota přijmout pamlsek pro mě stala prvním signálem toho, že jsme pro ni v bezpečné vzdálenosti. Stále k nám ještě doléhaly rány z děl a dunění reprobeden, ale bylo to pro ni ve snesitelné míře. Fence jsem chvilkami dávala jí notoricky známé povely. Za každý splněný povel dostala pamlsek. Pokud při plnění povelu došlo zrovna k výstřelu či většímu hluku a ona povel splnila, dostala bonus ve formě většího množství pamlsků. Udržovala jsem oční kontakt, soustředění na mě ne na okolí. Chvilkami jsem dala volno, psa jsem položila a různými dotykovými technikami pracovala na jejím uvolnění. Ve chvíli, kdy došlo k uvolnění, fenka klidně dýchala, ochotně přijímala pamlsky a povely vykonávala bez známek stresu, jsme přešly o něco blíže k bitvě. Ale jen tak blízko, aby fenka stále ještě pamlsky přijímala, a celé kolečko jsme opakovaly znovu, až i na tomto místě dokázala být fenka v klidu. Poté jsme přešly zase o kousek blíž. Po zhruba třech přiblíženích jsme se otočily a o několik stovek metrů odcházely dál od bitvy. U fenky tak mohlo dojít k samovolnému uvolnění, relaxaci, nic ji v tu chvíli neohrožovalo, nepřátelské zvuky byly daleko za ní. Poté jsme se vrátily na poslední místo, kde jsme cvičily, pár cviků zopakovaly a přešly o kousek blíž bitvě… tímto způsobem jsme se dokázaly bitvě přiblížit na 150 metrů. Trvalo nám to hodinu, mě to stálo promočené oblečení, protože po celou dobu vytrvale pršelo a 60,- Kč za klobásku, kterou fenka dostala na závěr (na našem posledním stanovišti byl stánek). Výsledkem byl ale pes, který si neodnášel z této pro nás špatně zahájené akce nezpracovaná traumata.

Proč nestačilo jen rychle odejít a dostat fenku do bezpečí?

Toto je vždy velmi individuální věc. Pokud by míra stresu pro psa byla až taková, že by se dostal do šoku, který by ho vážně ohrožoval, pak je samozřejmě jediné možné řešení rychle odejít, umístit psa do klidného prostoru a věnovat mu pozornost a péči která psu, prodělávajícímu šok, patří. Vždy jde ale o posouzení výše stresu u konkrétního jedince, schopnost pána reagovat a nabídnout odpovídající řešení, styl vzájemné komunikace a míra spolupráce. Pokud pes prožívá velký stres, který jej ale na životě neohrožuje, pes se nestává přehnaně pasivním či agresivním, pak je vhodné se pokusit situaci obrátit a napravit. Tak, aby pro psa končila pozitivně. Kdybychom totiž z akce narychlo utekli, psu bychom jen potvrdili, že situace byla natolik vážná, že jeho snaha o útěk byla oprávněná. Upevnili bychom v něm tuto reakci a příště bychom se s velkou pravděpodobností dočkali reakce stejné. Pokud by se podobných negativních zážitků stejným způsobem zakončilo víc, mohlo by se stát, že pes bude postupně vyhodnocovat podobným způsobem celou řadu i mnohdy neškodných akcí.

Naopak v uvedeném způsobu jsme psu umožnili snížit míru stresu, ale zároveň jsme upevnili vztah, dodali psu důvěru v naší osobu, že situaci zvládneme a není tedy třeba, aby ji příště řešil bez nás. Dostal signál, že se na nás může spolehnout a že v naší blízkosti je bezpečí.

Nicméně vždy je třeba přihlédnout k danému jedinci, síle jeho nervové soustavy, k jeho reakcím a našim vlastním schopnostem. Naším cílem je vychovat samostatného, na člověka orientovaného, vyrovnaného psa. A byť jsme si od chovatele vybrali štěně, které má silnou nervovou soustavu a předpoklady vyrovnané povahy, nedosáhneme toho tím, že pejsek bude polehávat doma na gauči. Ale protože v této oblasti je třeba řádná příprava, rozhodně se nemůžeme spolehnout na nějakou „hurá akci“, která by nám v konečném důsledku mohla psa spíše poškodit.

V příštích dílech se tudíž probereme postupnou socializací spolu. Těšte se!

Foto: Z. Prošková