Socializace II. (2.díl)

Jak jsme si již řekli v předchozích dílech, socializace je naprostým základem, na kterém se staví následná práce s terapeutickým psem. Není-li pes správně socializován, pak s největší pravděpodobností nebude pro canisterapie vhodný, případně si jeho příprava pro terapeutickou práci vyžádá hodně času.

Jak ale poznáme, že právě to naše zvíře je socializováno správně a bude tedy bezproblémové?

Na to není jednoznačná odpověď. Co organizace, to jiný názor na to, co terapeutický pes musí zvládnout. Jedním ze zásadních názorů je, že terapeutický pes je moula, který si musí nechat vše líbit. Pojďme si o tomto nešťastném názoru povědět víc. Třeba stejně jako já dojdete k názoru jinému.

Terapeutický pes je úžasné stvoření, které je schopné a hlavně ochotné komunikovat s nejrůznějšími skupinami lidí a věnovat jim kousek sama sebe. Je zážitkem sledovat jeho ochotu pracovat, nabízet chování a zvládnout nejednu těžkou situaci. Pravdou ale je, že i terapeutický pes je stále v první řadě pes. Není to člověk svázaný konvencemi, není to zaměstnanec podléhající pravidlům. Je to svobodná bytost, která spolu s námi věnuje svou energii a pozornost hendikepovaným občanům. Jeho „práce“ je náročná, mnohdy až na hranicích jeho možností. A právě tak bychom se k němu měli stavět. Jako k bytosti, která si zaslouží tu nejlepší péči a odpovídající přístup, protože odvádí práci nenahraditelného profesionála.

Terapeutický pes je ale, stejně jako každý jiný, v prvé řadě živý tvor, který má své potřeby a touhy. Stejně jako člověk. Občas nemusí mít svůj den, občas ho něco zabolí, občas se prostě jen špatně vyspí. Stejně jako člověk. Občas nemá náladu, občas se mu zkrátka práce nedaří. Stejně jako lidem. Občas mu leze na nervy celý svět, občas by si raději hrál, než se věnoval cizím. Stejně jako člověk. Na rozdíl od člověka my ale po svém psu mnohdy chceme, aby šel na hranice svých možností a mnohdy je překročil. Aby své slabé chvíle překonal a odvedl stejně kvalitní práci jako ve chvílích, kdy je naladěn dobře. A to je cesta, která nás dovede sestupnou spirálou k problému.

Terapeutický pes je pes stejný jako každý jiný. Jen má tu zvláštnost, že miluje lidi. Má své pudy, stejně jako psi ostatní. Tím, že se stal psem terapeutickým, o ně nepřišel. A stejně jako ostatní psi i terapeutický pes touží své pudy uspokojovat. Má svůj domov, svou rodinu, kterou může mít tendenci bránit. Proč by nemohl? Má na to právo. Rozdíl ale může být v tom, jakým způsobem jej bude uplatňovat.

Je třeba rozlišovat jaké je zaměření našich psů. Terapeutický pes není psem vodícím či asistenčním. Není nasazen v práci 24 hodin denně, není třeba a ani žádoucí chtít po něm usměrnění energie a povahy až téměř do apatie. Dokonce není ani žádoucí, aby čekal na každý povel svého pána a neudělal bez něj krok. Naopak, psi aktivní, živí, vynalézaví, energičtí, psi s vlastním názorem na svět a svou roli v něm bývají ti nejlepší možní terapeuti. Pokud ovšem prošli kvalitní socializací, která zaručí, že nebudou agresivní. Ale do pojmu agresivita rozhodně nelze zahrnout lovecké pudy či přiměřenou ostrahu svého vlastního objektu.

Samozřejmě, že může vypadat podivně, když terapeutický pes pouští hrůzu na okolojdoucí za plotem, ale ve skutečnosti to není nic, co by nebylo „normální“. Stejně tak se může stát, že terapeutický pes uteče v lese po stopě srn, zvlášť v případě loveckých plemen. Nijak to ale nesnižuje jeho váhu coby terapeuta v ohraničeném prostoru zařízení sociální péče.

Terapeutický pes nemá být v první řadě moula. Má to být pes, který je dostatečně sebevědomý, zkušený a schopný vyhodnocovat situace správným způsobem.

Pokud mu na pozemek vleze zloděj a on jej zažene, bylo to správné vyhodnocení situace.

Pokud jde na volno lesem, před nosem mu přeběhne srnka a v jeho genech jsou lovecké vlohy, pravděpodobně udělá to, co mu velí pudy.

Pokud si na něj nějaký pes bude vyskakovat, bude ho škádlit a nedá si pokoj, pak jej pravděpodobně usměrní. To vše je přirozená reakce zdravého psa.

Samozřejmě, že mít za parťáka psa, který je zdravě sebevědomý a má svou hlavu není vždy nejsnazší. Mnohem jednodušší se může zdát terapie se psem, který udělá jen to, co mu pán přikáže. Ale ono to tak opravdu jen vypadá. Nechtějme od terapeutického psa tupou poslušnost, nesamostatnost a nulovou invenci. Ochudíme se tím o to nejlepší, co dělá psa psem – o jeho přirozenost. Protože právě ta dělá z našeho psa jedinečný nástroj, který je schopný pomoci lidem mnohem víc než zahřívací deka či plyšová hračka.

Foto: Z. Prošková