Socializace III. (3.díl)

Dali jste si práci se socializací, zvykáte svého pejska na všechno možné, ale nedaří se vám při setkávání s jinými psy? Pojďme se na téma cizích psů podívat trochu pečlivěji.

V některém z předchozích dílů jsme se probrali počáteční socializací. Pokud si dobře pamatujete, byla tam i zmínka o tom, že je velice důležité zamezit u štěňátka jakýmkoli negativním zkušenostem, zejména pak při kontaktu s jinými psy. Špatná zkušenost se totiž do labilnějších jedinců zaryje jako osten do jemné kůže a v nevhodné chvíli může vylézt na povrch. A to my právě nechceme!

Ale abychom nesváděli všechny neduhy jen na negativní zkušenost a neházeli vinu na ostatní majitele pejsků, pravdou je, že celá řada psů neumí s jinými psy vycházet. Důvodů může být vícero, ale výsledek bývá stejný – pejsek hystericky táhnoucí za vodítko. Ať již táhne směrem ke psu či od psa, výsledek ve formě vašich vytahaných rukou bývá stejný.

Povězme si ale čistou terapeutickou pravdu. Je naprosto nezbytné, aby terapeutický pes vycházel dobře s naprosto každým hafanem? Trochu vás asi překvapím, znejistím, možná naštvu… ale pravdou je, že to nezbytné není. Pokud bude váš pes milovat kontakt s lidmi, bude nadšeně pracovat a radost z práce z něj bude sálat, pak je z terapeutického hlediska úplně jedno, jestli by ostatní psy nejraději sežral. Ale vytahanou ruku na srdce – není to zrovna nic moc příjemného, že?

Zaskočila jsem vás? Pravděpodobně ano. Častá představa laiků o terapeutickém psu je totiž shodný s tím, který jsem vám prezentovala v minulém čísle našeho časopisu. Tedy to, že terapeutický pes musí být moula, na kterém lze dříví štípat. A ejhle, já vám tu nyní tvrdím, že to může být klidně pouliční rváč! Nu… ona je to trochu extrémní představa, ale ve skutečnosti je to pravda. Dobrý terapeutický pes může mít opravdu negativní reakci na psy, a přesto může být skvělým pracantem, který přinese lidem mnoho radosti. Vztah k vlastnímu druhu totiž nijak neodráží vztah k lidskému plemeni. A pokud je majitel takového psa dostatečně obezřetný, má tuto negativní vlastnost na paměti a umí s ní zacházet, pak spolu mohou vést celkem dlouhou terapeutickou cestu.

Obvyklým názorem lidí na psa, který reaguje neadekvátně na přítomnost jiných psů, je ten, že je vůči psům agresivní a jeho agresivita pramení z dominance. Dle tohoto názoru je potřeba psu vyznačit jeho místo ve smečce a ukázat mu, že nemá co řešit jakéhokoli jiného psa, protože od toho jsme tady my… trochu za vlasy přitažená představa, která nám vkládá do hlavy utkvělou myšlenku, že pes nás považuje za rovného svému druhu a musí nám být podřízen. My jsme přeci ti pánové všeho tvorstva, a byť nejsme ani rychlejší, ani hbitější a vesměs všechny naše smysly a celkově těla jsou mnohem slabší a zchátralejší, než dovednosti našich psů, přesto trpíme představou, že pes si této naší nedokonalosti není vědom a považuje nás za alfa jedince, který vede smečku. Dominance však není ten hlavní problém, proč jsou psi agresivní. Ano, „mačo“ psi mohou mít problém při kontaktu s jinými psy, ale tento problém při dobře zvládnuté socializaci zpravidla nevyvstává. Zdravě sebevědomý pes totiž nebude mít důvod si na nějakého jiného hafana zbytečně vyskakovat. Bude se na něj dívat s dobráckou shovívavostí.

Velmi častým spouštěčem konfliktu mezi psy ale může být přehnaná bázlivost či nejistota jednoho z nich. Zajisté to sami znáte. Paní s uštěkanou čivavou vás zahlédne, jak kráčíte v poklidu se svým psem jejím směrem, znervózní, hystericky zvedne svého psa do náruče a celá ztuhne strachy. Mnohdy přidá srdceryvnou historku o dávném napadení malého psíčka jiným psem a strašlivém zážitku, který to v malém pejskovi zanechalo. Do té doby byl skvělý, ničeho se nebál, ale teď, když vidí velkého psa, tak se celý třese strachy…. Trochu mě děsí, že podobné povídání jsou schopni stejně srdceryvně odříkat i pánové, kteří vedou na špagátě naháče. Samozřejmě, že pro pejska to mohl být traumatický zážitek. Mnohem víc se to ale obvykle podepíše na psovodovi. A tak místo toho, aby majitel takto napadeného pejska situaci vhodně řešil následným odbouráváním strachu, zvýšením sociálních dovedností psa a začleňováním psa do psí smečky všude kde to půjde, začne psa hystericky střežit na každém kroku, a pokud se náhodou nedejbože již nějakému setkání s cizím psem nemůže vyhnout, bere psa do náruče a je celý zkoprnělý strachy. Pes pak v náruči pána, posílen jeho přítomností, začne reagovat neadekvátně a okolojdoucí nic netušící jiný hafan pak logicky může mít tendenci situaci řešit. Za agresora pak ale není nevycválaná čivava v náruči, ale okolojdoucí pes, který by v případě, že by se mrňavka chovala slušně, prošel zdvořile kolem.

Jindy si psi vzájemně nesednou. I to se může stát. Ať již ve smečce či při setkání s cizím psem. Vzájemné sympatie nebo spíš antipatie se neprojevují jen u lidského plemene, ale i u našich čtyřnohých přátel.

Ať je to jak chce, bez socializace, setkávání s cizími psy a jejich dobré výchovy z našeho psa slušně se chovajícího jedince neuděláte. Pubertální jedince nepočítejte, těm to, doufejte, časem dojde. J Ale co když jste udělali všechno možné, a váš milý pejsánek se při kontaktu s cizími psy mění ve vlkodlaka? To se zkrátka může stát. Pokud jste přesvědčeni o tom, že jste udělali opravdu maximum a nelepší se to, pokračujte v tom i nadále. Nikdy se nevzdávejte. Třeba pes potřebuje najít důvěru v sebe sama, zvednout si sebevědomí, prožít tisíc podobných situací. Třeba se potřebuje hormonálně ustálit a pak teprve vás překvapí svou „dospělostí“. Anebo na to, aby se pohyboval coby seladon v kruhu ostatních čtyřnožců, prostě „není stavěný“. Nic z toho ale neznamená, že by tím pádem nemohl být dobrým terapeutem! Že jsem to řekla již na začátku tohoto článku? No vidíte!

Jak zajistit, aby terapie se psem, který má reakci na ostatní psy, probíhala v poklidu? Je to trochu náročnější, zejména pro vás coby lidskou součást týmu, ale choďte zkrátka sami. Vyhýbejte se více-týmovým canisterapiím, při nichž dochází do zařízení naráz vícero psovodů s vícero psy. A pokud na samostatnou canisterapii nejste stavění a sami to nezvládáte? Vyberte si tedy tandem s týmem, jehož psa ten váš pes snese. Další variantou je chodit se zooterapeutem, který využívá jiné zvíře. Případně si pořídit ko-terapeuta, který bude chodit bez zvířete jako váš doprovod. A jestliže nic z toho nevyjde a váš děsopes zkrátka nikoho jiného nesnese? Buďte single. Být single není sice moderní, ale uleví se vám.

Foto: Zdenka Prošková