Socializace IV. neboli ten pes si přece už musí na lidi zvykat, no ne?!

Vím, co si říkáte. „Už zase socializace? Kdy přejdeme k činům?!“ Nu, řekněme, že kvalitní příprava vám usnadní praxi. Samozřejmě, že můžete vzít svého psa, vrhnout se na povahové zkoušky u některé z organizací, které mají momentálně nedostatek canisterapeutů (rozuměj všechny) a hrrr do práce. Ale…

Vím, co si říkáte. „Už zase socializace? Kdy přejdeme k činům?!“ Nu, řekněme, že kvalitní příprava vám usnadní praxi. Samozřejmě, že můžete vzít svého psa, vrhnout se na povahové zkoušky u některé z organizací, které mají momentálně nedostatek canisterapeutů (rozuměj všechny) a hrrr do práce. Nikdo vám v tom nezabrání. Určitě ne já se svými články v našem časopise. Ale protože se zooterapiím věnuji poctivých 20 let, prošlo mi rukama nespočet zvířat a přeci jen nějakých pár návštěv už mám za sebou, tak věřím, lépe řečeno vím, že je naprosto zbytečné potýkat se s nesnázemi a chybami, kterými již dávno někdo jiný prošel. Zvlášť, když je někdo ochotný se o své zkušenosti podělit. A to já jsem. Takže ano, ještě chvilku u socializace zůstaneme, ale slibuji, že na konci mého článku najdete odměnu… jakou? Půjdete se mnou na další návštěvu do terénu. Ale nešvindlujte a nejprve si přečtěte teorii!

Od canisterapeutického psa čekáme, že bude mít rád lidi. Alespoň do té míry, že je nepokouše. Pokud máte štěstí, tak zrovna ten váš pes je od svého příchodu domů nadšeným oblizovačem a vítačem kohokoli, kdo přejde přes váš práh. A nejen to. S potěšením se vrhá do náruče cizinců na autobusových zastávkách, na procházkách vám utíká za okolojdoucími lidmi, komukoli i bez požádání ukáže bříško… prostě mazel k pohledání. Murphyho zákony jsou ale neúprosné i mezi námi, terapeuty. Minimálně polovina z nás se totiž potýká se psy, kteří jsou v kontaktu s cizími lidmi spíše vlažní, případně jej vysloveně nevyhledávají. Když už se nechají přemluvit, tak u klienta chvilku postojí a jdou zase dál, hledají si drobky na podlahách, se zájmem se věnují dalším zvířatům obvykle chovaným v prostorách zařízení… prostě žádná terapeutická sláva. Po pravdě, nevím jak vás, ale mě dost naštve, když se probírám chovatelskými stanicemi, vybírám tu nejlepší, konzultuji, vybírám nejvhodnější štěně, usiluji o kvalitní socializaci v podstatě od narození… a to zvíře, když se jen trochu doma rozkouká, ztratí zábrany i touhu nechat se muchlat kýmkoli a mě do očí bije, že jsem sáhla vedle. Zatímco soused má bez námahy a jakékoli práce zvíře, které je pro canisterapie zrozené, tak to moje třeštiprdlo se jí sice se mnou je ochotno věnovat, ale mnohem raději by lítalo po lese nebo lovilo veverky.

Znáte to? Ano? Potěším vás – neházejte flintu do žita! Nic není ztracené. Socializace zvládne mnohé. Sice vám ze psa neudělá terapeutickou hvězdu, ale spolehlivého parťáka, který bude mít z canisterapií radost ano.

Tak jdeme na to! Ale jak? Zvoláme „Pojďte si všichni honem mého psa pohladit, ať si zvyká!“? Neeeee. Tak by to nešlo. Psa je potřeba s lidmi seznamovat opatrně. Tím nemyslím, že by kolem něj měli lidé chodit jako kolem porcelánu, ale vyhněte se neuváženým hrrr akcím s větším počtem lidí. Budujte důvěru psa k cizím lidem. Čím pečlivěji a pomaleji ji budete budovat, tím jistější si můžete být, že pes v kritické situace zareaguje správně.

Pro začátek vám bude stačit jeden cizí člověk – přítel, soused. Ideální je, když se posadí zády k vám a bude u sebe mít pamlsek, který váš pejsek miluje. Až se psem dojdete do jeho blízkosti, povolíte vodítko, případně úplně pustíte, a necháte přirozenou zvědavost psa pracovat. Váš pomocník nebude na psa mluvit, dokonce se na něj nebude ani dívat. Prostě počká, až k němu pejsek přijde. Při prvním přičuchnutí ke své osobě odmění psa pamlskem. Ale prosím klidně, bez přehnaných emocí, ty můžete dát najevo vy, pomocník ale musí být klidný a vyrovnaný.

Po dvou, třech opakováních pomocník trochu zvedne laťku, bude se na pejska dívat. V další fázi proběhne lehký dotek. V další pohlazení. V další bude pomocník stát…… myslím, že na pozitivní motivaci bylo již vydáno mnoho knih a nebude pro vás problém se s jejich obsahem seznámit. Jakmile toto vše pejsek zvládne s jedním člověkem, přidá se další. Později se pomocníci nahradí jinými. Následně budeme žádat třeba u obchoďáku cizí lidi, aby si pejska pohladili…. Vše je třeba ale dělat vše v klidu, bez přehnaných emocí.

Volba pomocníka je důležitá. Musí to být člověk, který je schopen a ochoten sedět klidně i delší dobu nehnutě, aby bázlivějšího jedince nevyplašil. Musí být schopen udržet emoce na uzdě a hlavně musí být ochoten vám pomoci. Vaším úkolem je psa podporovat. Jak? Tím, že mu budete věřit. Zbytečně na něj nemluvte, nechte situaci na něm, ať ji vyřeší. Pokud bude příliš bojácný nebo úplně mimo a pomocníka bude ignorovat, můžete jej k pomocníkovi dovést na vodítku a zájem o pomocníka v něm nenásilně vyvolat. Ale v žádném případě psa k pomocníkovi netahejte násilím! Vodítko musí být vždy prověšeno, případě tah na vodítku musí být v psí režii a směřovat směrem k pomocníkovi, v žádném případě ne od něj.

Co je při tomto cvičení důležité? Postupovat pomalu a opatrně. Nenechat na psa sahat příliš mnoho lidí najednou, i když by to třeba zvládl. I při tomto cvičení totiž upevňujete váš vzájemný vztah. Tak nic neuspěchejte.

Pokud neseženete žádného vhodného pomocníka, zkuste oslovit rodinu, případně můžete využít osazenstvo kavárny, restaurace, nakupující v obchodě… ale o tom si povíme zase příště, protože příště již vezmeme pejska na socializaci do cizích prostor.

A teď již se mnou pojďte na slíbenou návštěvu do zařízení, kde se tentokrát věnují dětem. Konkrétně dětem s mentálním postižením. Následující text je záznam (zpráva) z mé vlastní canisterapie, jedné z úvodních, při níž dochází teprve k seznamování s prostředím, klienty i personálem. Jména a podrobnosti, které by mohly vést k identifikaci klientů, jsem pozměnila.

Jedním dechem – strašné vedro. Strašné, úplně strašné. Okno jsme si vyprosily otevřít, ale dopadlo to tak, že jeden praktikant u něj musel celou dobu sedět, aby mu některé z dětí z okna nevyskočilo. Vypadalo to tak, že okno otevřel, když byly děti opodál a bleskově zavřel, když se některé z nich přiblížilo.

Vedro se podepsalo na psech. Moje vlkodavka Ginna byla unavená, horko špatně snáší, takže po patnácti minutách práce si lehla a pracovat se jí už nechtělo.

Přítomno bylo 8 dětí, věkově mezi 7 a 15 lety. Jedním z dětí byl Ondra, syn ředitelky. Hladil všechna naše psiska, snažil se si s námi povídat, ale dostat se k němu jakkoli blíž bylo pro nás nemožné. Paní ředitelka, která dnes byla terapii přítomna, nám do práce silně zasahovala. V jednu chvíli vytáhla pro děti svačinu, posadila je ke stolům, podala jim rohlíky se salámem a vyzvala nás, ať „začneme“. Jinými slovy si pravděpodobně představovala, že zatímco se společně najedí, my si odbudeme svůj program a oni nás budou při jídle pozorovat, jako by byli někde v cirkuse. S touto představou se potýkáme celkem často, zejména při úvodních návštěvách.

Dalším účastníkem byl Pavlík, chlapec s autismem, který při minulé návštěvě psa nepohladil. Dnes se pokoušel Ginně cucat ocas a velmi dlouho si s ním hrál.

Daneček, také s autismem, se mě chytl za ruku a společně jsme se procházeli chvilku po chodbě. Postupně se o mě opíral víc a víc, až jsem jej držela kolem ramen a povídali jsme si o obrázcích na chodbě, čárách na zemi, světlech na stropě… o čemkoli, co mě napadlo. Daneček se mnou nemluví verbálně, používá své tělo. Není snadné vytušit, co mi zrovna sděluje, ale když se chvíli soustředím a obzvlášť v situaci, kdy se o mě opírá, vnímám uvolnění, napětí, nervozitu… spolu s námi po chodbě chodila i Corry, která byla na vodítku a šla mi u nohy. Ginna mezitím odpočívala na dece na chodbě, nevzdalovali jsme se jí z dohledu.

Vojta je chlapec na vozíku, který prý neumí účelně ovládat ruce. Všimla jsem si ale, že když chtěl sáhnout Corry na nos nebo si chytit vodítko, tak je používal velmi dobře. Podporovala jsem ho v jeho snaze, postupně sáhl Corry na nos, uši, dvakrát se chytil vodítka. A tak jsme použili měkký balonek – hakisák, který si Vojtík mohl v ruce mačkat. Chvilkami mu upadl, a v tom případě nastoupila Corry, která mu jej podala. I Vojtíka jsem vzala na chodbu na procházku. Chytl si vodítko na jehož konci byla Corry a společně jsme se s ní prošli. Po chvilce se k nám znovu sám od sebe přidal i Daneček, chytl se mě za ruku a chodili jsme takto ve čtveřici. Do té doby Daneček skákal v místnosti po stolech, židlích, byl neustále v divokém pohybu. Ve chvíli, kdy se přidal k „procházce“ se celý zklidnil a pomalinku nás doprovázel.

Bára je slečna na vdávání. S mou kolegyní zapředla rozhovor na téma chovatelství a vystavování psů. Moc jí to zajímalo, takže jí kolegyně půjčila na vodítku Sid a Baruška si zkusila psa vystavit. Měla obrovskou radost z každého úspěchu, tleskala ručkama a oči jí zářily. (Později na další terapii nám Barborka hlásila, že doma učila maminku vystavovat svého jorkšíra)

S Bárou jsem zažila velké dojetí ve chvíli, kdy mě neustále přesvědčovala, že se známe, že jsem za ní na canisterapii s vlkodavem již před lety byla. Já ji přesvědčovala, že si to nemůže pamatovat, v době, kdy jsem chodila k dětem, byla ještě malinkatá…. A pak mi došlo, že Barušce je 19 let a je studentkou školy, na kterou já jsem coby canisterapeutka se svou první vlkodavkou před lety chodila. V době, kdy já jsem tam chodila na pravidelné canisterapie jí bylo 7 let... Dojalo mě, že dívka, která mě neviděla přes 10 let, si mě pamatuje. A nejen ona, říkala mi jedna z přítomných maminek, že její syn si mě pamatuje také. (Zvláštní setkání, které jsem si musela zvěčnit fotkami. Když se na ně se mnou podíváte, uvidíte, že ta dívka z článku je si pořád podobná.)

Po občerstvení dětí jsme se pokusili přivést děti blíže k sobě. Terapie probíhá v nevhodném prostoru učebny. Proto bylo zapotřebí přemístit lavice i se židličkami, abychom dostali děti do kroužku. Nicméně podlaha je tvrdá, nepříjemná, proto na příští návštěvu vezmeme deky, na které si uprostřed místnosti společně sedneme. Vytvoříme si jakýsi piknik, který umožní psům, kteří těžce zvládají vedro, více si odpočinout.

Po zakončení canisterapie jsme si s paní ředitelkou chvilku sedli a probrali vzájemná očekávání a podmínky, za kterých bude naše dobrovolnická práce vykonávána. Vyjasnili jsme si, proč tam jsme a jakým způsobem pracujeme, aby nedocházelo k dalším podobným nedorozuměním.