Socializace základ života – 1. díl Formování štěněte

Také už jste slyšeli o správné socializaci štěněte, tedy o slovíčku, které slýcháte ze všech možných stran? O tom, že je nesmírně důležitá, není pochyb! Ovšem jak na ni a na co si dávat dobrý pozor? To všechno je už námětem tohoto vynikajícího článku!

Socializace. Slovo, které se stalo téměř zaříkadlem. Každý ji zná, každý ji pro svého psa potřebuje. A přece tak často v trenérské praxi vidím, že se moc nepovedla. Jaký je tedy recept na dobrou socializaci a proč je vlastně tak důležitá? Pojďme se na to tedy společně podívat…

Co to vlastně je?

Socializace je proces začlenění do společnosti. Při socializaci psa mám tedy na mysli jeho učení našim pravidlům, zvykům a přivykání na prostředí a podněty, se kterými se při společném životě s námi setká. Ať už jsou to jiní lidé, různá prostředí, povrchy, zvuky, budovy, pachy nebo další zvířata včetně jiných psů. Těm jsem věnoval samostatný článek o socializaci na psy. V dalším článku jsme se s trenérem Jakubem Beranem zamysleli nad fenoménem psích parků a louček. Dvojdílný text, jehož první část právě čtete, tuto socializační trilogii uzavírá.

Důležitost správné socializace si nejlépe uvědomují ti, kteří špatně socializovaného psa měli nebo se s ním setkali. Když ke mně na trénink přijde dobře socializovaný pes, který nereaguje přehnaně na podněty ve svém běžném životě a je při troše štěstí alespoň trochu motivovatelný, práce odsýpá často až neuvěřitelně rychle. Naopak u psa, který je skvěle motivovatelný, má velice šikovného majitele, ale není dobře socializovaný (ať už na lidi, psy nebo prostředí), je situace často zcela opačná. Všechno trvá mnohem déle a limitem veškerého učení se stává právě úroveň socializace. A tento limit může být přítomen v různých prostředích celý život psa. Často se dá po krůčcích posouvat, ale v některých vážných případech i po letech tvrdé práce uděláte jen takový pokrok, jaký byste ušli s dobře socializovaným psem doslova za několik hodin, dnů či týdnů.

Schopnost psa se začlenit do společnosti je ovlivněna mnoha faktory

Jedním z nich je genetika. Každý pes se rodí s určitými sklony k odvaze nebo plachosti. To může být navíc navázáno na další podněty, takže štěňátka můžou mít predispozici být více opatrná například k lidem, ale jejich ostýchavost u psů bude mnohem menší a naopak. Genetika má také vliv na zdravotní stav psa a ten následně ovlivňuje jeho chování a tím pádem také možnosti i schopnosti správné socializace.

S genetikou souvisí i výběr správného plemene. Toto téma by vydalo na samostatný článek, ale zmiňme alespoň, že výběr správného plemene může mít velký vliv na jeho další socializaci. Pokud si vyberu lovecké plemeno, mám vyšší šanci, že ho bude nadmíru zajímat běhající zvěř. U primitivních plemen můžu mít větší problém s motivací psa zavděčit se člověku případně menší motivovatelností tím, co psu dokážeme běžně nabídnout. Tím pádem je výcvik dobrého přivolání většinou mnohem náročnější, než třeba u plemene, které bylo na spolupráci s člověkem cíleně šlechtěno. Také u psů určených původně na hlídání majetku můžu narazit na nižší práh k reakcím na narušení svého prostoru. Jeví se to jako samozřejmé, ale při své práci až příliš často narážím na situaci, kdy si majitel vybírá pouze podle vzhledu a nemyslí na původní využití dané rasy.

Na povaze feny i prostředí velmi záleží!

Dalším důležitým faktorem je fena, která štěňátka porodila a stará se o ně. V  jedné studii vzali neurotické feně půlku vrhu a dali jej k jiné feně, která však měla zdravé sebevědomí. Člověk by řekl, že za povahou štěněte bude stát primárně genetika, ale ta spíše nastavuje rámec, v němž se chování a reakce psa mohou pohybovat. To se ukázalo i při tomto experimentu. Štěňata odchovaná sebevědomou fenou byla na rozdíl od štěňat odchovaných původní matkou mnohem sebevědomější. Pokud tedy vybíráte chovatele, vždy se podívejte na místě na chování feny. Pokud je sama z lidí nejistá nebo se chová neuroticky, je velká pravděpodobnost, že si štěně přinese podobné vzorce chování.

Dobrý chovatel kryje pouze na povahově vyrovnané a zdravé feně (otec je samozřejmě také důležitý, ale toho až na výjimky nebudete mít možnost potkat). Zároveň zajistí štěněti i podnětné prostředí. Nových stimulů nebude poskytovat ani málo, ani moc. Proto je tak důležité navštívit chovatele alespoň jednou ještě před samotným odběrem. Nedostanete se tak do situace, kdy narazíte na problematickou situaci nebo chování, ale už jste si přece pro štěně přijeli. Dobrý chovatel by měl ke štěňatům také vodit různé lidi, aby se s nimi pejsci socializovali. Muže, ženy, důchodce, děti, velké i vousaté muže, blondýnky i brunetky. V domácnosti by se mělo něco dít, štěňata si vyzkouší různé povrchy, pojedou s chovatelem na vyjížďku autem, podívají se na zahrádku, uslyší vysavač nebo mixér a v ideálním případě se potkají i s jiným zvířetem včetně dalšího psa. A navíc dostávají spoustu lásky, doteků a hraní. Toto důležité období se na štěněti podepisuje obrovskou mírou.

Vývojová období

Kolem druhého týdne štěně otevírá oči a kolem třetího týdne i uši. Je to doba, kdy začíná tzv.  senzitivní/kritické období vývoje psa, které trvá přibližně do 12. až 14. týdne (někdy se dokonce udává 16 týdnů). Kritickým se nazývá proto, že i malá expozice určité zkušenosti může vyvolat obrovský efekt na pozdější chování. Jinými slovy: i pár minut kontaktu s podnětem nahradí hodiny či týdny práce v pozdějším období. Případně se už nedá nahradit vůbec. V různých studiích se ukázalo, že když se štěně nepotkalo s žádným člověkem do třetího nebo čtvrtého měsíce, tak si už nikdy nedokázalo zvyknout na přítomnost lidí jako takových. Pouze na konkrétní osoby. A i u těch trvalo dlouho, než si na ně pes přivykl.

Na kritické období se také váže období zvýšeného strachu (fear period, increased hazard avodiance period) neboli strachové období. První se objevuje kolem pátého týdne ještě u chovatele. A je rychle následováno obdobím zvýšené odvahy. Takže se o něm budoucí majitel ani nedozví. Období, které se nejčastěji nazývá jako první období strachu a je pro majitele nejdůležitější, začíná kolem 8. týdne a končí kolem 10. týdne. Může ale trvat déle nebo začít později, a tím pádem skončit v 11. nebo 12. týdnu.

A tady by měl budoucí majitel zpozornět. Období strachu se vyznačuje tím, že štěně může být více citlivé na nepříjemné podněty a zkušenosti a chová se celkově bázlivěji. Jeden z pohledu štěněte velice špatný zážitek může mít dlouhotrvající efekt na budoucí chování. Proto je lepší se v tomto období vyhnout velkým změnám, nepříjemným zákrokům nebo nepřiměřené expozici podnětů, ze kterých štěně nemá dobrý pocit. Může to být i stěhování štěněte do úplně nového prostředí.

Kdy odebrat štěně?

Proto je nejlepší doba na odběr mezi 7. a 8. týdnem nebo pak může být rozumnější počkat, až strachové období proběhne a štěně si odebrat po 10. týdnu. Případně i trochu později, pokud chovatel usoudí, že toto období ještě trvá. Osobně bych volil odběr štěněte mezi 7. až 8. týdnem, protože mi to dává větší možnosti v socializaci štěněte na prostředí, v němž bude žít. Pozdější odběr bych volil spíše v případě, že jsem si jistý vysokou kvalitou chovatele a věděl, že socializace dál probíhá. Ideálně ji chovatel dělá v prostředí, které se příliš od mého neliší. Popřípadě je štěně vystaveno různým prostředím a zážitkům, takže dokáže lépe generalizovat svoje reakce i na úplně nové prostředí, ve kterém se po odebrání novým majitelem ocitne.

Jenom za poslední rok jsem měl na lekcích deset různých psů, kteří byli odebráni kolem třetího měsíce a byli odchováni na farmách nebo na odlehlejších klidných místech v Itálii, Anglii nebo Česku. Na první pohled ráj pro psa. Avšak když s nimi majitelé přišli na lekce, všechna štěňata měla jeden společný problém: nepřiměřené reakce na své okolí spojené se strachem a nejistotou. Dotek cizího člověka pro ně byl strašidelný, nové podněty a situace psi velice dlouho zpracovávali a venku v reálném prostředí se cvičilo jen velice těžko, protože veškerou mentální kapacitu použili na zpracování okolních podnětů nebo na strachové a útěkové reakce. I když majitelé často odváděli skvělou práci a pejskům to v bezpečném prostředí dobře myslelo, venku jsme s nimi zažívali přesný opak. Tato situace je zpravidla pro majitele velice frustrující, protože i když se snaží sebevíc a k tomu mají štěně z chovatelské stanice, pokroky v pro psa náročných prostředích jsou pozvolné a často nejisté. 

Chovatele je třeba pečlivě vybírat!

Štěně s papíry vám tedy ještě garanci dobré socializace nedá. Když si ale dáte trochu práce s hledáním toho správného chovatele, dramaticky zvýšíte šance na úspěch. Rozdíl je pak patrný zejména při porovnání s mnohými štěňaty z množíren. Takový „chovatel“ nemá čas na zdravotní testy a jen těžko bude mít čas na první krůčky v socializaci, na vystavování štěňat novým zkušenostem a podnětům. Nemluvě o tom, že feny jsou často nevyrovnané, vyčerpané neustálým rozením dalších a dalších štěňat, žijí ve špatných hygienických podmínkách a samy jsou zpravidla špatně socializované. To je jeden z hlavních argumentů, proč bych množírnu nepodpořil. To, že štěně nemá papíry, mi zas tak chybět nebude. Ale fakt, že chovatel z množírny s největší pravděpodobností zanedbá období tak důležité pro další vývoj štěněte, je velmi smutné. Takže když už nechci papírového pejska, tak se radši poohlédnu po útulku. Tam sice také hrozí, že si štěně s sebou nese náročnou historii, ale takhle alespoň mohu pejskovi pomoct prožít lepší život, když už se na něj někdo vykašlal. A to bez podpoření množírenského byznysu!

Jděte štěněti příkladem!

Pokud jste si štěně od chovatele odnesli právě mezi 7. a 8. týdnem, nemusíte mít ze strachového období obavy. U některých štěňat si jej téměř nemusíte ani všimnout. A pokud ano, platí několik základních pravidel. Určitě ho dál s rozumem socializujte. Ale buďte opatrnější v situacích, které by mohly být pro štěně příliš děsivé nebo by jeho hlavičku příliš zahltily. Nesnažte se pejska do interakcí nikdy nutit – to platí i v jiných obdobích, v tomto ale dvojnásobně. Když si není jistý, zaujměte větší vzdálenost od podnětů a radši volte kratší dobu expozice. A hlavně zůstaňte v co největším klidu, když už se něco přihodí. Jděte štěněti příkladem a tvařte se, že se nic hrozného nestalo. Zároveň mu ale vždy dejte možnost vrátit se do bezpečného místa (což může znamenat i vaši náruč, pokud zůstanete v klidu).  Můžete použít i kontrapodmiňování, tedy spárování některých podnětů s něčím dobrým (hrou nebo pamlsky). Hlavně však štěně nikdy netrestejte za strach a jeho projevy!

Kdy a jak začínáme s tréninkem?

Oproti dlouho zažitému přístupu je nejlepší čas pro začátek trénování se psem hned, jak je to možné, tedy klidně i v sedmém nebo osmém týdnu. Vůbec se tu nebavíme o drilu, o tom, že pes musí chodit vzorně u nohy nebo štěkat na povel. To je to poslední, co by mě v tomto věku zajímalo. Naopak je velice důležité, aby se štěně mohlo co nejdříve učit, že spolupráce a interakce s člověkem a směřování pozornosti na něj je skvělá věc, že používání hlavičky se pejskovi vyplácí, že kromě hraní existuje i relaxace, že objevování světa a pročichávání okolí je hrozně fajn.

Ze cviků učím v tomto věku základní nástroje pro pozdější práci, jako je nosetouch (dotyk čumáčkem dlaně), relaxaci na dece (místo), pozornost na psovoda, přivolání, pouštění hračky nebo předmětu a případně i sebekontrolu tam, kde je štěně neřízenou střelou. Co nejdříve zařazuji i jednoduché zdolávání nerovností, povrchů nebo předmětů, např. balanční čočky, plata na vajíčka, ramínka na šaty a mnohé další. Můžu jen doporučit hlavolamy nebo hersenwerk pro psy. Tyto aktivity pomáhají k budování zdravého sebevědomí psa stejně tak i k jeho relaxaci. Z věcí, kterým bych se v tomto věku obloukem vyhnul, je učení sekvencí jako je sedni – lehni, nebo sedni – lehni – pac. Soustřeďte se daleko víc na rozvíjení kritérií jednotlivých cviků (výdrž, rychlost provedení, nadšení, vzdálenost od psovoda, rušivé podněty atd.), než na rychlé opakování sekvencí. Rozvíjení kritérií cviků není sice tak „cool“, ale dá vašemu psovi nesrovnatelně víc. Na sekvence bude vždy čas. A vlastně ani v budoucnu bych to s nimi nepřeháněl, zvlášť pokud nejste zkušeným psovodem.

Pamatujte vždy na to, že stejně jako lidé má každý pes jiné tempo dospívání, míru koncentrace, zvědavosti i motivovatelnosti. Takže někdy paradoxně postupuji v tréninku mnohem rychleji s desetitýdenním štěnětem než s dvouletým psem, ale tato výjimka spíše potvrzuje pravidlo. U štěněte prostě není potřeba spěchat, ani to s tréninkem přehánět (jednou až třikrát denně po jedné až deseti minutách), ale zároveň je škoda tento čas nevyužít.

Pozitivní není vše tolerující!

A pro ty, kteří si stejně jako já vybrali cestu moderního etického tréninku neboli pozitivních metod, je potřeba pamatovat i na to, že „pozitivní“ neznamená vše tolerující. Štěně se snažím za dobré chování odměňovat, ať už pozorností, hrou nebo pamlskem. Když se mi určité chování nelíbí, přemýšlím, jak ho naučit takové chování, které by to nežádoucí mohlo nahradit. Jsem ale také zastáncem toho, že pejskovi je od začátku dobré laskavým způsobem vysvětlit základní pravidla domácnosti. Raději pravidel méně, ale ta, která si vyberu, a dávají smysl, poctivě dodržuji. Díky tomu je moje komunikace „černobílá“. Určete si pravidla hlavně podle toho, jaký život s pejskem povedete a co od něj očekáváte. Vždy mě znovu a znovu pobaví, když se mi klienti až kajícně svěřují, že pejskovi povolili jít do postele. To ale přece není žádný problém. Pokud se mi to tak líbí, pejsek do postele může. Problém nastává, když pejska v posteli nechci a on se tam vnucuje a skáče, nebo mu to jeden den povolím a druhý den ho vyženu.

Jak správně trestat?

Otázkou číslo jedna, kterou od klientů dostávám, zní „jak mám svého psa potrestat, když…“. Začnu příkladem se svým  borderákem Kiwim. Jako malého jsem ho učil, aby nepřecházel přes práh z bytu, i když otevřu dveře. Projít smí, jen když použiju povel „volno“, případně jiný jemu známý povel. Z mého pohledu jde o praktické pravidlo, zvlášť když kolem vás na patře bydlí několik sousedů. Když toto chování zvládal poměrně obstojně, jednou jsem otevřel dveře a pes vyletěl na chodbu. Pořádně jsem na něj zakřičel a dotáhl ho zpátky. Říkal jsem si, že si tohle prostě musí zapamatovat. Přece už chování chápe, tak jak si mohl dovolit neposlechnout?! Zafungovalo to přímo skvěle. Příště Kiwi přes dveře nepřešel ani náhodou. Jenomže nechtěl projít, ani když jsem mu dal povel nebo když jsem ho mile pobízel. Měl strach udělat chybu, tak radši nedělal nic. Zpětně vidím, že nejspíš stačilo chování trochu víc potrénovat a vyzkoušet víc pracovat s rušivými podněty. Chování bych ho naučil, ale nemusel bych se pár týdnů potýkat s psem, který se v dané situaci bojí. Každý pes je jiný, některého by mé chování tolik nevystrašilo, dalšího by položilo úplně. Kiwiho bych zařadil někam mezi. Vzal si to dost na to, aby mi dal také lekci, ale ne tolik, aby to náš vztah víc ovlivnilo. Takže díky Kiwi! To však neznamená, že se bojím na psa zvýšit hlas, když se mi něco skutečně nelíbí. Jen o tom už trochu víc přemýšlím než kdysi.

Vraťme se tedy k otázce „jak trestat, když…?“ Představte si, že si přinesete si domů štěňátko a necháte na zemi boty. Štěně je začne kousat a vy za ním neustále chodíte a snažíte se ho zastavit nebo trestat. Jenomže často je to boj s větrnými mlýny. Jen zajdete za roh, už zase okousává tenisky. Varianta druhá – přinesete si štěňátko, všechny boty schováte a hafanovi dáte různé hračky a podporujete ho v tom, aby si s nimi hrál. Za pár dnů nebo týdnů vrátíte boty zpátky, štěněti často stačí jednou dvakrát říct, aby nekousalo boty a většinou je klid. Prostě prevencí a dobrým nastavením situací často dosáhnete daleko víc a bez vedlejších efektů. A to je i moje odpověď: Když pes dělá něco, co nechcete, hned ho zastavte. To je nejdůležitější. Jestli u toho řeknete „fuj“ nebo „nesmíš“ nebo neřeknete nic, na tom popravdě zas tolik nezáleží. Daleko důležitější je, že psa nenecháte dělat to, co nechcete, aby dělal. Ideálně ho pak převedete na jinou aktivitu. A pokud je to pro něj moc těžké, můžete příště líp nastavit situaci, aby si štěně vybralo jinou cestu. Nebo si žádoucí chování nejprve natrénujete přímo v tréninku.

A ještě k zákazovým povelům…

Určitě mají své místo. Pokud už ale použiju zákazový povel, neopakuji ho znovu a znovu. Jestliže štěně nezareaguje, tak mu prostě ukážu, co od něj chci. Když tedy něco okusuje, tak ho například odsunu dál nebo ho vezmu a odnesu od předmětu pryč, případně mu předmět vezmu. Pokud spojím zákazový povel s mojí „akcí“, štěně postupně pochopí, že když řeknu „nesmíš“, tak to skutečně něco znamená a není to jen začátek písníčky se slovy „nesmíš, nesmíš, nesmíš, fuj, nesmíš“. Písničky tak oblíbené u mnoha majitelů, že by mohla vyhrávat hitparády.

A opět to strachové období

Na první strachové období navazuje druhé strachové období, které je v mnohém podobné tomu prvnímu a opět trvá několik týdnů. Štěně je už ale větší, rychlejší a zároveň už jsme si mohli trochu zvyknout, že je ze všeho nadšené a najednou ho vystraší kdejaká maličkost. Postup je opět stejný jako v prvním období: zůstaňte v klidu a nedopusťte žádné traumatické zkušenosti. V této fázi je opět lepší se vyhnout velkým změnám, stěhování, dlouhému cestování, nepříjemným zákrokům na veterině. Buďte též více opatrní v kontaktu s ostatními psy. A kdy období nastává? Obvykle mezi šestým až osmým měsícem, ale může začít i později nebo trochu dříve. Odborná literatura se zde rozchází. Některá dokonce uvádí rozsah šest až čtrnáct měsíců, jiná k období kolem šestého až osmého měsíce přidává třetí strachové období na prahu dospělosti (některé studie dokonce mluví i o pozdějším čtvrtém strachovém období). V každém případě, ať je to tak či onak, důležité je hlavně sledovat hafana a takové období rozeznat a vědět, že patří k normálnímu vývoji. A pak jde o to zachovat klidnou hlavu a rozumnou dávku bezpečí pro svého psa. Protože opět platí, že jedna špatná zkušenost může mít dlouhotrvající následky.

Dále nesmíme zapomínat na to, že i když je nejdůležitější období na socializaci psa do prvních dvanácti až šestnácti týdnů, socializace probíhá celý život. Jen ve štěněčím věku ji musíme lépe plánovat a věnovat jí víc pozornosti a času.

A teď trocha teorie...

Ještě než se pustíme do praktických tipů na každodenní socializaci, pojďme se podívat na tři metody, které budeme vědomě či nevědomě u socializace často používat. Pokud nejste příznivcem technických názvů a přílišné teorie, ve vlastním zájmu přeskočte následující pasáž. Dobře socializovaný pes reaguje na podněty, se kterými se setkává, přiměřeně. Když pes začne reagovat na jakýkoliv podnět příliš silně, ať už strachem nebo nadšením, přijde nám vhod neutralizace jeho reakce na takový podnět. Tento princip se odborně nazývá desenzitivace. Při ní se setkáme s třemi základními technikami: habituací, kontrapodmiňováním a zvýšením nákladů na reakci.

Habituace je opakované vystavování psa podnětu v průběhu času. Někdy se také nazývá pasivní desenzitivace. Příklad: nasadím pejskovi obojek, ten se mu příliš nelíbí, ale za chvíli si ho přestane všímat. Při každém dalším nasazení pejsek reaguje méně a méně, až už u něj nasazování nevyvolá téměř žádnou reakci. Výhoda: jednoduché použití, habituace často probíhá u psa mnohokrát za den, například v novém prostředí, když soused vymění dveře nebo mám poprvé nasazenou roušku. Nevýhoda: habituace často probíhá velice pomalu a funguje špatně u silných či averzivních podnětů.  Pokud tedy psa obojek škrtí, nemusí si na něj vůbec zvyknout a nastane naopak senzitizace, tedy zesílení reakce na takových podnět.

Druhou technikou je kontrapodmiňování, někdy nazývané aktivní desenzitizace, tedy spárování podnětu, na který pes již reaguje, s něčím příjemným nebo nepříjemným (pokud bychom párovali něco příjemného nebo nepříjemného s podnětem, na který pes reaguje neutrálně, nejednalo by se vlastně o kontrapodmiňování, ale klasické podmiňování. A pokud bychom tedy s kontrapodmiňováním pokračovali, i kdyby se stal podnět pro psa už neutrální, čistě technicky by se již jednalo právě o klasické podmiňování). Příklad: psa po nasazení obojku ihned odměním pamlskem nebo možností jít na procházku. Obojek přestane vnímat jako něco nepříjemného a postupně se pro něj může stát signálem, že se bude dít něco skvělého, a bude se na něj těšit. Výhoda: možnost výrazného urychlení habituace. Nevýhoda: někdy lidé zapomínají na to, že pocit kontroly a bezpečí je mnohem důležitější než to, že zvíře dostane pamlsek nebo hračku (kontrola nad situací a bezpečí samozřejmě mohou být také použity jako odměna). Kontrapodmiňování funguje i opačným směrem. Tedy pokud zvíře reaguje příliš silně a pozitivně na jiný podnět (např. nadšení z jiného psa), je možné tento podnět párovat s něčím nepříjemným (trestem). Tato technika ale často přináší mnoho možných nežádoucích následků, proto bych ji nedoporučoval.

Název metody zvýšení nákladů nebo úsilí na reakci (increased response effort) vystihuje i její podstatu. Při uspořádání situace zvýšíme psovi „náklady“ na to, aby se mu nějaká reakce vyplatila. Příklad: použijeme vodítko, takže pes nemůže pronásledovat zajíce, případně by ho to stalo mnohem víc energie. Nebo zvýšíme vzdálenosti od podnětu, na který pes reaguje. Pokud tedy pes tahá za jiným psem, při zvýšení vzdálenosti na například třicet metrů tato reakce ustává. V tuto chvíli můžeme začít s odměňováním alternativních chování, třeba že se pes místo tahání začichá nebo podívá na nás. Výhoda: velice bezpečný a efektivní přístup, který zvláště s použitím dalších technik produkuje dobré výsledky. Nevýhoda: může být náročné zkoordinovat takové situace.

Spolu s těmito třemi technikami jdou ruku v ruce dva přístupy k tomu, jak vystavit psa podnětu: systematická desenzitizace a zaplavení. První je tedy systematická desenzitizace, jinými slovy zmenšení nebo rozdělení podnětu do tak malých částí, na něž pes reaguje daleko méně. Poté následnou habituací nebo kombinací s kontrapodmiňováním dosáhneme snížení reakce i při zvyšování síly podnětu. Příklad: obojek, jehož se pes bojí, přiblížím k psovi a odměním ho. Později, když mu přiblížení obojku nevadí, obojek dávám blíž a blíž až ho postupně nasazuji na delší a delší dobu. Zároveň můžu jednotlivé kroky odměňovat jak pamlskem, tak zároveň tím, že dám psovi od obojku pár sekund pokoj. Výhoda: výrazné snížení šance na „senzitizaci“, tedy zhoršení situace. Tento přístup je velmi šetrný ke vztahu psovod – pes.  Nevýhoda: často vysoká časová náročnost.

Druhým přístupem je zaplavení neboli flooding. Je to metoda vystavení zvířete podnětu, který je pro něj děsivý, a to na delší dobu bez možnosti úniku až do momentu, kdy na něj zvíře přestane reagovat. Síla podnětu je v tomto případě pro zvíře plná nebo téměř plná. Klíčovým atributem zaplavení je odejmutí podnětu až v momentě, kdy zvíře přestane reagovat. V případě dřívějšího odejmutí podnětu hrozí další senzitizace na podnět. Příklad: přivedu psa do místnosti, ze které je vyděšený. Nebo když se pes bojí střelby, tak vedle něj střílím zbraní. Výhoda: relativně rychlý a jednoduchý přístup. Může fungovat dobře u podnětů, které nejsou pro zvíře reálně nebezpečné, zejména nová prostředí. Nevýhoda: „zaplavuje“ se do té doby, dokud pes nepřestane na podnět reagovat. Což může trvat krátce i velice dlouho, takže může být vystaven obrovskému návalu stresu. Často se v praxi stává, že tato metoda vede k opačné reakci a tou je naučená bezmoc. Zvíře na první pohled dál nereaguje, ale je to proto, že úroveň stresu byla tak vysoká, že zvíře „vyplo“. Slintá, hyperventiluje, třese se, má skleněný pohled nebo nereaguje na další podněty. Světově známým uživatelem této metody je Cesar Milan. Zvíře se jeví jako „zázračně vyléčené“, zatímco se nachází spíše ve stavu šoku. Při příštím setkání s podnětem může jevit silné známky agresivity nebo postupně naopak podmíněnou naučenou bezmoc. I přes značnou oblíbenost této techniky je to ta, na kterou bych dával největší pozor, protože dokáže produkovat kromě rychlých výsledků i zlomená zvířata. Kromě práce s novým prostředím v některých specifických případech ji z tohoto důvodu téměř nikdy nevyužívám.

Je třeba opravdu přemýšlet!

Všimli jste si jednoho jevu, který se objevuje u všech technik? Obchoduji, prodávám, nakupuji. Rychlost a jednoduchost metod vyměňuji za vyšší riziko budoucích problémů. Náročnost a přemýšlení za vyšší jistotu na úspěch. Všechny metody mají svá využití, všechny mohou v různých situacích skvěle fungovat. Jen je potřeba vědět, jaké jsou rizika a benefity. A zejména pokud se jedná o vašeho vlastního psa, je dobré přemýšlet o možných dlouhodobých následcích jednotlivých postupů.

https://psitrenink.cz/cs/

https://www.facebook.com/psitrenink.cz/

Foto: Jan Fafrák, Monika Kocourková, Nikola Váňová, Rozálie Holcová, Věra Pisárová, Aneta Kovačičová, Yoki & Marie, pixabay.com