Soužití s kraťandami je pravým balzámem pro duši!

Krátkosrstá kolie a treibball – to je pecka, že? Pojďme se tedy společně seznámit s Cecilkou, první kraťandou, která to dotáhla až do dvojek (zatím!). Nevěříte? Následující povídání s její majitelkou vás jistě přesvědčí!

Když Tereza Kmoníčková objevila krátkosrstou kolii, obrazně řečeno pro ni všechna ostatní plemena přestala prakticky existovat. A když pak poprvé uviděla v pražském Pesoparku trénovat treibball, bylo také rozhodnuto. A tak se do toho tato sympatická dvojice s chutí pustila. Jistě už také hoříte zvědavostí, jak se tedy ťuká do míče „po kraťandím“. Povídat si však budeme nejen o tom…

To je docela jednoduché. Zcela jednoznačně fyziologicky dokonalou stavbou těla a také nekonečnou ochotou spolupracovat. Zásadní pro mne rovněž bylo skvělé zdraví plemene. Po neveselých zkušenostech z chovu anglického bulteriéra, kdy člověk neustále bojoval buď s vrozenou (a vlastně žádoucí) samostatností plemene anebo s podlomeným zdravím, je pro mne soužití s kraťandami pravým balzámem pro duši. A jak jedna moje kamarádka zcela výstižně prohlásila: „Po objevení KK pro mne ostatní plemena přestala prakticky existovat…“

Má první kraťanda Rozárka (Flying Heartbreakers Famous Blue Rose) je jedenáct a půl roku „mladá“ blue merle fena importovaná z Lucemburska a je matkou druhé naší fenky – trikolorní Cecilky (Carmen In-Sitú). Ta se narodila v naší chovatelské stanici před pěti lety. Rozárka byla výstavně velmi úspěšná (JCh CZ, JCh SK, JCh PL ) a stala se zakladatelkou našeho chovu. Je vášnivou lovkyní koček a neunavitelnou aportérkou. Cecilka absolvovala úspěšně několik výstav (JCh CZ), ovšem výstavní maratony jako s Rozárkou mne již nenaplňovaly takovým štěstím, a tak jsme se tomuto „odvětví“ příliš nevěnovaly. Obě naše holky jsou povahově velmi vyrovnané a jejich schopnost se něco učit mě nepřestává těšit a překvapovat. Jsou také naprosto zdravé, což je opravdová radost.

Vzhledem k mé velké časové vytíženosti na poli hypologickém (vlastním welsh coba, se kterým se aktivně účastníme kompletních závodů spřežení) je naší hlavní náplní chození po lesích a pravidelné tréninky treibballu v našem milovaném PESOPARKu. Na nic dalšího už bohužel nezbývá čas. Než jsem si pořídila vlastního koně, složila jsem s Rozárkou několik zkoušek (ZZO, ZOP, ZPU1, OBZ, OB1 a zkoušku vloh ovčáckého psa). Rozárka chápala většinu cviků na druhý, třetí pokus. A Cecilka mi občas připomíná border kolii... Stačí ukázat jen jednou...

Přiznám se, že o dalších psích aktivitách příliš neuvažuji, protože nezbývá mnoho času a raději se přikláním k tomu, že je vhodné dělat jednu věc pořádně, než deset polovičatě. Naše holky náramně baví pro radost vyhledávat v lese „ztracené“ členy rodiny (Rozárka najde ukrytou osobu i na pět metrů vysokém posedu) a baví je třeba nosework (princip pochopily obě během několika minut). Zaujal mne také hoopers, protože pracuje se psem na dálku a některé principy jeho vedení jsou podobné treibballu, tedy kdo ví...

Podle mne je to opravdu univerzální plemeno vhodné pro jakoukoliv spolupráci s člověkem. Ale jak již bylo zmíněno v medailonku plemene, nehodí se příliš pro klasický služební výcvik. Výjimky se samozřejmě najdou, ale myslím si, že je nepřeberné množství jiných činností, ve kterých může kraťanda excelovat a netrápit se tak zbytečně něčím, co jí není přirozené. Nejsou to povahově tvrdí psi, zato však velmi rády spolupracují s člověkem a při pozitivním výcviku dokáží opravdové divy.

S treibballem jsme se poprvé setkaly v Pesoparku, což je naše domácí tréninkové centrum. Věnovala se mu pro radost právě majitelka Pesoparku se svým kraťandím krasavcem Alim. Zaujalo nás to z důvodu podobnosti s pasením oveček, které obě holky mají tak rády.

Začátky nebyly vůbec jednoduché a to hlavně z důvodu mé zbrklosti a neschopnosti dobře koordinovat povely slovní a povely tělem. Cecilka se snažila, chápala velmi rychle, ale já jí poněkud brzdila. Dlouho nám také trvalo pochopení směrování do brány, což je úplný základ.

Ano, tento sport se dá cvičit pouze pozitivní formou, donucení zde nemá místo... Pouze občas je nutná větší důraznost, když potřebujete chybujícího rozjetého psa usměrnit. A zcela na rovinu? Největší motivací pro Cecilku je čerstvý vídeňský páreček!

Nyní se s Cecilkou věnujeme treibballu třetím rokem a jsme v předposlední nejvyšší úrovni TRB2. Podle našich informací je Cecilka první kraťandou v této kategorii. Do poslední úrovně se příliš nehrneme. Převážet totiž na tréninky osm velkých gymnastických míčů, už vyžaduje vlastní dodávku… 

V září se konalo MČR v Heřmanově Městci. S Cecilkou jsme poprvé závodily na úrovni TRB2 L a nutno říci že úspěšně. Proti nám stály téměř samé BOC, ale i přesto jsme si vybojovaly titul 2. vicemistra ČR z celkem sedmi účastníků. Závody byly výborně zorganizované a přálo nám i počasí. Měly jsme tedy všechny důvody ke spokojenosti.

Myslím si, že rozhodně ano. Kraťandy sice nejsou tak rychlé, ale jsou výborně řiditelné. Jsou tak na rozdíl od přetočených BOC schopny napravit případné chyby.

Najděte si zkušené trenéry! Bohužel dle mého názoru ne každý, kdo v ČR treibball trénuje, má dostatek zkušeností. My trénujeme s manželi Stoklasovými, kteří jsou absolutní špičkou v tomto sportu. Pořiďte si vlastní zástěny. Dle mé zkušenosti, dokud pes nesměruje do opravdové brány, těžko chápe vlastní podstatu a cíl práce, tedy směrování do brány.

Snad jen ať si tento sport každý užije a bere ho jako zábavu!

V příštím roce máme v plánu pokračovat v trénincích v Pesoparku a vyjet na některé závody v ČR. Snad se nám bude dařit jako doposud, kdy zatím na všech závodech (TRBZ, TRB1 L a TRB2 L) Cecilka skončila na bedně.

A držet palce vám budeme i my v redakci. Děkuji vám za rozhovor.

http://www.in-situ.cz

Foto: archiv Terezy Kmoníčkové a Pesoparku Uhříněves (http://www.pesopark.cz/)

Videa: manželé Stoklasovi