Správná motivace psa je tím, co mne přivedlo k trenérství!

Věčné téma „motivace“ se pro vás již brzy otevře na online MET konferenci. Pokud je to i vaší „Achillovou patou“ nebo se o ní chcete dozvědět doslova vše od A až do Z, pak si vám nyní dovolíme představit známou českou trenérku, která se bude právě této problematice na MET věnovat…

Prvním českým trenérem, který vystoupí na MET konferenci již krajem dubna, je MVDr. Martina Magnoli Klimešová, která je několikanásobnou světovou šampionkou v agility, uznávanou trenérkou a autorkou knih o agility. Stala se třikrát mistryní světa v soutěži jednotlivců MS FCI, dvakrát mistryní světa v soutěži družstev MS FCI, je vítězkou FCI European Open jednotlivců 2015 či vítězkou FCI European Open družstev 2019. Vedle samotné práce se psy se Martina věnovala učení a mentorování mnoha českých trenérů. Pojďte se s námi společně seznámit nejen s ní a jejími psy, ale také s tím, co všechno má pro nás na MET přichystané...

Sice je to už dost dávno, ale na své úplné začátky si pamatuji velmi dobře. Mým prvním vlastním psem byla vlčí špicová Andy. S ní jsem začala chodit na klasický cvičák. Aničku ale obrany samozřejmě moc nebavily a tak jsem hledala něco vhodnějšího. Začala jsem ji učit všemožné triky, udělala jsem z ní tažného psa… a pak jsem v jednom časopise četla o agility. Sama jsem si vyrobila na zahradě překážky. Agility jsem naživo viděla poprvé až na prvních závodech. A úplně mě učarovalo. A také jsem tenkrát asi dost pobavila některé závodníky, protože já ani netušila, co že to je ta prohlídka parkuru.

Agility se mi líbí proto, že jeho podstatou je rychlost spojená s dokonalou ovladatelností. Jde o souhru mezi psem a člověkem. Oba si musí rozumět. Pokud je psovod v dobré fyzické formě, je to velká výhoda a já mám sport ráda odjakživa. Nejde jen o to běžet rychle, člověk musí umět mnohem více než jen sprintovat. A to samé platí pro psa. Vítězem se nemusí nutně stát pes, který je na rovince nejrychlejší, jde také o techniku, schopnost číst parkur a k tomu všemu je třeba dobře odvedená práce psovoda. Pořád je co se učit, pořád je co zdokonalovat. Agility je velmi proměnlivé. A to mě na tom baví, hledat nové a lepší cesty výcviku psa, zdokonalovat systém vedení, pracovat na svém vlastní výkonu atd. Závodně se již jiným sportům nevěnuji, ale všichni moji psi umí spoustu cviků a triků, věnujeme se fitness cvičení, canicrossu a skijöringu a s borderkama trochu paseme (dokonce jsem jim proto pořídila kachny, ovce mít nemůžeme, to už by bylo moc).

Se psy trénuji denně, jen občas se naskytne nějaká výjimka. Netrénujeme ale denně agility a už vůbec neběháme denně parkury či sekvence. Pro mě je nejdůležitější udržet psy zdravé a to jak fyzicky, tak i psychicky. Trénujeme tedy již zmíněná fitness cvičení, mám spoustu her, které pomáhají udržet bystrou hlavu a podporují rychlé a přesné reakce. No, a k tomu pochopitelně cvičíme věci přímo spojené s agility. Denně chodíme na dlouhé procházky.  Každý pes dostává alespoň jednou za rok minimálně šestitýdenní agility pauzu, kdy se nevěnujeme agility vůbec, ale přesto stále denně cvičíme. Tato pauza je dobrá pro psa i pro mě, na chvíli úplně vypnout od agility je velmi prospěšné a to i když trénovat, přemýšlet o tréninku a vymýšlet nové cesty mě velmi baví. Psi relaxují na magnetu či při pravidelné masáži, já si nejvíce odpočinu u koní. Koně na mě mají speciální uklidňující účinek.

Nejvíce si vážím prvního místa v jednotlivcích na MS 2018 ve Švédsku. Stanout na nejvyšším stupínku s deseti a půl letým psem je něco neskutečného. Byla to pro mě ta největší možná  odměna za mé nasazení v udržení Kiki v top kondici. Navíc si doteď vybavuji ten pocit. Já totiž cítila už na startu finálového běhu, že do toho Kiki hodlá dát vše, že cítí, jak je to pro mě důležité. A pak jsem celý běh cítila, jak letí. Bylo to neskutečné. Ještě dnes, když o tom po letech píši, mě to dojímá.

Můj borderák Wifi mi byl zabaven mým synem (z čehož mám samozřejmě velkou radost, syn se o něj krásně a s láskou stará a i když Wifi na začátku nedal synovi nic zdarma, syn si musel vše zasloužit, tak nyní je z nich úžasná dvojice a Wifi by se pro něho rozkrájel). Takže mám skoro čtrnáctiletou mudičku Kiki, čtyřletou borderku Nemi a pětiměsíční mudičku Malinku. Vzhledem k tomu, že mám štěně, tak dalšího psa na dlouhou dobu neplánuji. Navíc manžel má dvě maliňačky. Tak to máme doma vyrovnané – dva mudíci, dvě borderky a dvě maliny.

Myslím, že trénink psů je pro mě skoro až obsesí. Tak moc mě to baví! Nikdy jsem ale netoužila mít hodně psů. Kdysi dávno jsem si to odzkoušela, když jsem se více věnovala mushingu, ale není to nic pro mě. No, a trénovat stále dokola jen pár psů je sice zábavné, ale člověka to moc nikam neposune. K tomu je zapotřebí mnohem více psů, protože každý pes člověka naučí něčemu novému. První trenérské lekce jsem začala dávat již ve svých šestnácti letech. Nevěděla jsem ani zlomek toho, co vím nyní, ale vždy jsem se snažila dělat vše tak nejlépe, jak to v daný okamžik šlo. Pořád jsem se učila, nejenom o psech a jejich výchově a výcviku, ale také o tom, jak učit lidi. Udělala jsem jistě spoustu chyb, ale kdykoliv jsem se ohlédla, viděla jsem, že se zlepšuji. Zkrátka jsem se držela svého pravidla, dělat vše co nejlépe. Jsem velmi vděčná za všechny své studenty a jejich psy, to oni mě posunovali dále a dále. Takže ano, bylo to těžké, ale bylo (a je) to krásné.

Ona ta motivace souvisí i s agility. Se psem, kterému se nechce, je těžké pořízení. Nevím proč, ale tak nějak se na mě začali obracet lidé v koncích, tedy lidé se psy, kterým se nechtělo. Díky nim jsem se o motivaci naučila velmi mnoho. Ne, nepotkala jsem zdravého psa, který by byl nenamotivovatelný. Ti psi, kteří za mnou s touto nálepkou přišli, byli buď velmi chytří (ne vždy je nadprůměrně inteligentní pes výhrou, pokud tuto chytrost používá k tomu, aby si naprosto perfektně vycvičil svého o tomto nic netušícího pána) nebo měli nějaký vnitřní problém (například strach), který byl třeba vyřešit jako první. Nenamotivovatelný by znamenalo, že člověk nemá v rukávu vůbec nic, co by pes mohl chtít a že psovým jediným snem je být sám se sebou ve svém světě. Po tom by ale domestikovaný pes prahnout neměl.

Pamatuji si, že to oslovení skončilo přes hodinu dlouhým rozhovorem. Jak se začnu bavit o tréninku psů, nejsem k zastavení. Oslovení mě nadchlo právě z toho důvodu, z mé velké lásky k práci, kterou dělám.

Pokud si pamatuji dobře, téma vyplynulo z toho dlouhého výše zmíněného rozhovoru.

Vnitřní motivace je například to, co mě navedlo k trenérství. Právě ona mě žene kupředu a to ona stojí za tím, že mě trénování psů i lidí baví. Tato motivace může mít různé formy. Je to jedna z nejsilnějších motivací. Psi mají také vnitřní motivaci, proto si tak rádi hrají. Je to takový vnitřní oheň. U některých psů je to jen takový malinký zastrčený plamínek a může trvat dlouho, než se na něj naskládá dostatek dřeva, aby se rozhořel. U jiných psů je to úplný požár a stačí jen málo, aby se projevil. Tento, alespoň doutnající oharek, má v sobě podle mě každý pes. Když se nám ho podaří rozhořet, získáme tak pracanta s velkým nasazením. Když jsem s tréninkem psů začínala, neměla jsem o tomto ohni ani tušení. K tomu jsem se dostala až mnohem později. Moc ráda se podělím o své „objevy“ a zkušenosti.

Motivaci vztahem, nebo „láskou“ známe ze života asi každý. Kolikrát bychom sami sebe klidně odbyli, třeba bychom si dali k večeři cokoliv, co je po ruce, protože jsme už unavení. Avšak pro své drahé s láskou připravíme výbornou večeři. Znám spoustu lidí, kteří nemají čas nebo prostředky na to zajít si na masáž, ale přesto dopřejí ošetření svému psovi. Protože ho prostě milují a cítí, že se o něj musí postarat. Pokud nás pes miluje, udělá pak pro nás věci, které by za normálních okolností sám pro sebe neudělal. Například zaběhne parkur ve svých deseti a půl letech jako zamlada, nebo překoná strach z rozhodčího nebo mikrofonu. Nebo místo do tunelu, který psa magicky přitahuje, zvolí pes slalom, protože si to jeho milovaná panička přeje. Vybudovat silný vztah není vždy jednoduché a je třeba mít na paměti, že je třeba hodně dávat, pokud chceme následně hodně získávat. K tomu je ale navíc potřeba vědět co dávat a jak to dávat, aby vznikla láska a ne příživnictví. Jakmile se podaří vztah vybudovat, pak už vše plyne tak nějak samo. Ani vnitřní motivace, ani motivace vztahem se nedá popsat takto v jednom odstavci. Je potřeba o tom pohovořit trochu podrobněji a vysvětlit jasněji. A to provedu právě na MET.

Já také děkuji. Myslím si, že je úplně jedno, jaké má kdo se psem cíle, jakému sportu se chce věnovat nebo zda má pejska jen jako společníka. Ve všech případech se hodí, pokud člověk umí pracovat s vnitřní motivací psa a s motivací vztahem. Pes se pak učí mnohem snadněji, protože opravdu chce. Protože se jedná o velmi silné motivace (silnější než třeba jídlo nebo hračka), je potom mnohem jednodušší, aby nás pes poslechl v různých, i v pro něj těžkých situacích a aby podal výkony, které by čistě sám pro sebe nevykonal. Pokud vás toto téma zajímá, pak se na vás těším druhého dubna!

Martino, velice vám děkuji za rozhovor. Nevím jak ostatní, ale já se na duben už strašně těším.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Martina Magnoli Klimešová