Srdeční záležitost rozumem těžko vysvětlitelná!

Je vůbec možné, aby německý ovčák odchoval lvíčata? A znáte „hrdiny“ od pejskařů z doby před rokem 1989? Víte, že žena, se kterou si nyní budeme povídat, se za totality postavila Svazarmu a bojovala proti utracení nadpočetných štěňat? A to rozhodně není vše...

Je čtvrtek a s ním vám přinášíme další rozhovor s chovatelem německého ovčáka. Tentokrát jsme si vybrali sympatickou Ing. Irenu Kejzarovou, jejíž život s tímto plemenem je opravdu bohatý. A tak se dozvíme něco o světovém úspěchu odchovu lvíčat německým ovčákem, či třeba něco o boji za život čtyř štěňat, která Svazarm nařídil utratit. Slibujeme, že si naše povídání opravdu vychutnáte..

Pokud mohu hovořit za sebe, byla jsem tímto plemenem infikována v dětském věku. Moje touha byla zaměřena pouze na německého ovčáka, a jedině s rodokmenem, což v rodině, kde pes u boudy hlídal hospodářství, bylo novinkou. Vděčím tomuto plemenu za hodně, ze začátku za svůj vysokoškolský diplom, později za manžela a v neposlední řadě za setkání s mnoha báječnými lidmi, které bych bez psů nepotkala.

Jako  dítě jsem neměla na ZŠ dobré známky. Rodiče požadovali zlepšení a já německého ovčáka. Uzavřela se dohoda, že když bude vyznamenání, tak bude i ovčák. První vyznamenání přišlo až v deváté třídě, na slib rodiče za tři roky již zapomněli, ale otec byl frajer, vzpomněl si a zakoupil ročního pejska z CHS Eliščiny zahrady. Bodo byl následně po celou moji střední školu zvaný učiteli i spolužáky. Bohoušek byl můj nejlepší kamarád a mě byly tolerovány omluvenky i z veteriny.

A u manžela je to tak, že pocházel z rodiny, která vlastnila chovatelskou stanici z Kejzarova dvora, kde největším úspěchem jejím úspěchem byla vítězka zemské výstavy v roce 1947 Inka z Kejzarova dvora.  Když jsem v roce 1968 začala chodit na cvičák, velmi se nám s Bohouškem věnoval. Po padesáti letech soužití jsem od něj dostala k 65. narozeninám štěně Vanta Regina Pacis, kterému je teď rok.

Proč zůstáváme věrni tomuto krásnému plemeni? Inu, je to srdeční záležitost rozumem těžko vysvětlitelná, protože vedle úspěchů přicházejí i neúspěchy, nejhorší jsou samozřejmě nemoci nebo náhlá úmrtí. Chov i výcvik je časově, odborně i finančně náročný, jako auto máme vždy kombíka, občas chodíme do obchodů špinaví, přesto nás ovčáci půl století stále provází a i nadále provázet budou.

Začínali jsme výcvikem, ale ze dvou typů NO se nám více líbil ten výstavní. Nyní jsme se k výcviku vrátili zakoupením fenky z výborné CHS z Údolí Úpy, ale už nám chybí výdrž a fyzická kondice. V sedmdesátých letech minulého století byly výstavy hojně obsazené, např. na výstavě v Táboře v roce 1980 jsme vyhráli s Edinou Kehro  v konkurenci čtyřiceti osmi zúčastněných fen v pracovní třídě, celkem se této krajské výstavy zúčastnilo devadesát devět německých ovčáků, a to v té době nebyly oteírány kategorie dlouhosrstých ovčáků a veteránů. Bylo běžné mít i více než sto přihlášených, třeba v Litoměřicích v roce 1974, kde tehdy posuzoval západoněmecký rozhodčí a vyhrála naše Pegi Vidio, kterou jsme si koupili na svatební cestě po českých chovatelských stanicích.

Posuzování na výstavách bylo dynamické, vycházelo ze standardu ovčáka jako klusáka, a tak jsme klusali třeba i čtyři hodiny, na rozdíl od dalších služebních plemen té doby – boxerů, rotvajlerů, velkých kníračů nebo dobrmanů, jejichž posuzování vycházelo ze statiky. Během této zátěže vycházely najevo nepevnosti hřbetů, nesoulad v chodech a další vady, takže se pořadí stanovilo až v závěru výstavy, a to po mnoha změnách. Na oblastní a krajské výstavy bylo delegováno pro toto plemeno více rozhodčích, kteří po ukončení posuzování ostatním rozhodčím a divákům objasňovali sestavení pořadí předvedených psů a fen, posudky byly vypracovány písemně.

V odborných časopisech bylo vedle seznamu krytí i hodnocení linií s uvedením typických předností, ale i vad. Chovatelé měli tedy odbornou pomoc, kterou se mohli řídit při plánování vrhů. V sedmdesátých a osmdesátých letech chovatelé znali jedince oceněné výbornou, nebo titulem vítěz nebo CACIB z celé republiky.

Začínali jsme jako výcvikáři, s Bodem jsem složila nejvyšší zkoušky a jezdila po závodech klasických i speciálních, jako byla třeba velmi zajímavá Skutečská stopa.

V této době jsem dostala návrh cvičit za tzv. tvrdou měnu problematické psy z výborných západoněmeckých stanic. Místo peněz jsme si za složení zkoušky ZVV1 vyjednali jako platbu  štěňata, většinou formou prvních výběrů z vrhů, což například u CHS Bad Boll nebo Murtal bylo výborné.

Měli jsme štěstí na vlastní odchovy i importované jedince, takže se nám stalo, že v maličkém Dvoře Králové se při odběru setkali Rusové zpoza polárního kruhu s Američany, kteří přiletěli z Floridy a pokračovali do Japonska. Pro nás, kteří jsme v éře socialismu mohli do několika málo zemí socialistického tábora, to bylo tehdy nepředstavitelnou věcí.

Byl to pan Ivan Lendl, který nás kontaktoval při příležitosti své tenisové exhibice v Praze v době jeho první návštěvy ČSSR po roce 1989. Chtěl navštívit několik českých chovatelských stanic  a případně si zde vybrat pro sebe psa plemene, které dlouhodobě miloval. Po exhibici k nám i s rodiči  přijel a probíral s manželem pět hodin krevní vedení u nás, v Austrálii nebo v Německu. Oba rodiče se nudili, v té době byl otec předsedou českého tenisového svazu, a po hodině odjeli navštívit místní tenisový klub, vedle kterého je náš cvičák. Od té doby nebylo žádných rozporů mezi oběma kluby, na tenise se při střelbách a obranách říkalo, že to oni (kynologové) potřebují ke svému sportu.

Pan Lendl si nahrál naše chovné fenky a po nějaké době zavolal, že se pro Ajku rozhodl a zda bychom ji přecvičili ze svazarmovského chování na chování bez útočení tak, jak nyní vypadá zkouška mezinárodního zkušebního řádu BH-VT. Nynější vstřícné chování ovčáků k cizím lidem bylo již na západě běžné a v současné době je vyžadováno i v Česku.  Ajce se v USA narodilo dvanáct štěňat, o kterých nás Ivan Lendl dlouho informoval.

Hodně filmařů spolupracovalo s dvorskou ZOO, tam nás dobře znali, takže se na nás obraceli kvůli účinkování v různých televizních pořadech, kde se měla objevit štěňata nebo dospělí psi. Ovšem hlavní role našich psů, respektive fenky Siti Vidio byla spojena s odchovem vzácných berberských/atlaských lvů, jejichž odchov u ní pan Vágner i po dvaceti letech hodnotil jako největší úspěch dvorské ZOO v odchovu šelem ohrožených vyhynutím.

Půlroční lvíčata s adoptivní matkou Siti, která u nás žila od svého narození, byla hlavními zvířecími účinkujícími v pořadu brněnské státní televize VŠICHNI SE PTAJÍ, KOMU TO HRAJÍvěnovanému řediteli ZOO Ing. Zdenku Vágnerovi a dvorské zoologické zahradě. V době natáčení lvíčata výškou už přerostla adoptivní matku, přesto se k ní chovala ohleduplně, jako kdyby si uvědomovala rozdíl vah, svalů, mrštnosti a možného nebezpečí úderu tlapou lva. Stejně ohleduplně se chovala i k nám a nikdy nevytahovala drápy schopné vytrhnout člověku třeba stehenní sval.

Ovšem tak se chovala pouze k nám a touha vzít si lvíče do náručí končila takovými zraněními, že bylo nutné šití na chirurgii a jen naše pověst zajistila zraněnému pouhé pokývání hlavou na informaci, že byl serván lvy v kotcích psů u Kejzarů a zraněný nebyl odeslán na psychiatrii.

Východočeská ZOO měla v čele zcela mimořádnou osobnost. Vizionáře, který viděl zvířata bez plotů, odborníka, který viděl zoologické zahrady jako záchranu pro ohrožená zvířata v době válek v Africe, lovce, který dokázal shromáždit a přes moře převést největší stádo žiraf v Evropě, spisovatele a vypravěče, který pro divoká zvířata nadchl statisíce lidí nejen v naší zemi. Jeho knihy s nádhernými fotografiemi s osobním věnováním jsou pečlivě uchovávány nejen v naší knihovně.

Není divu, že tomuto řediteli byla nabídnuta účast v experimentu několika světových zahrad při záchraně lva berberského, o kterém se nevědělo, že žije a který byl objeven v pohoří Atlas, podle kterého byl dočasně nazván, než se prokázalo, že jde opravdu o berberského lva.

Zahrady v USA, v Německu, v Číně a také ve Dvoře Králové dostaly smečku lvů a lvic, aby zajistili jejich odchov v zajetí. Ovšem lvi jsou smečková zvířata, kde se mateřství učí náhledem a dvorská skupina narážela na nezkušenost samic, které se po narození o lvíčata nestaraly nebo je zabily. Umělý odchov ošetřovateli nebo veterináři nepřinesl úspěch, tak ředitel ZOO dal na názor nově zaměstnaného kynologa MVDr. Mikulici a lvíčata převezl do naší chovatelské stanice.

Co jsme si zažili při spřátelování lvíčat a fenky, to je na knihu, stejně jako i další příhody během půl roku, co vyrůstali nejdříve v našem obýváku, pak spolu se psy v kotcích.

Stručně shrnuto panem Ing. Zdeňkem Vágnerem, lépe odchovaná lvíčata prý neviděl ani v Africe. I po dvaceti letech uváděl odchov těchto dvou berberských lvů jako největší úspěch dvorské zoo v chovu šelem ohrožených vyhynutím.

Vše jednou končí a půlroční lvíčata jsme wartburgem odvezli do ZOO. Byla zcela ochočená, poslouchala nás a měla nás ráda. Naopak v ZOO se jim nelíbilo, a hladovkou se dožadovala vrácení mezi psy a k nám. I nám se stýskalo, už k nám nechodily školní třídy dětí prohlédnout si lvíčata, ovšem ona byla hvězdami v ceně převyšující půl miliónu korun a nadále se na naší zahradě prohánět nemohla.

Řešení hladovky bylo zvláštní. Poté co jsme odmítli žít ve výběhu se lvy my, došlo na náhradní matku. V té době, kdy psi měli zásadně zakázáno vstupovat do zahrad kvůli nějakým nákazám, tak naše fenka měsíc v ZOO žila, ovšem s vysvětlující tabulkou, že není potravou nýbrž matkou. Další příběhy našeho setkání po půl roce odloučení v ZOO Olomouc, jak jsme to přežili a co nás málem sežralo, jsou také na samostatné povídání přesahující možnosti časopisu.

Jedním z nejstrašnějších kynologických předpisů za bývalého Svazarmu bylo ustanovení, které určovalo, kolik narozených štěňat se smí nechat žít. Její zrušení jsme uvítali a využili při narození tzv. vícepočetného vrhu, kde jsme ponechali naživu všechna narozená štěňata. Za celou dobu chovu, tedy za čtyřicet šest let se nám narodily pouze dva vrhy s deseti a více štěňaty, dramatické to bylo tehdy a pak v letošním roce.

Jenže tehdy nám okresní poradce chovu nad sedmitýdenními štěňaty ohlásil, že směrnici vedení Svazarmu odvolalo a je nutné čtyři z deseti štěňat nechat utratit. Máme je vybrat a on to zajistí. Jsme potomci Mistra Jana Husa, pravda byla na naší straně, poradce byl vyhnán a my zahájili desítky jednání na různých úrovních. Teprve okresní a krajské soudy nám daly za pravdu, že směrnice platí, že Svazarm nezná své vlastní předpisy. Soud rozsudkem zakázal utracení čtyř štěňat a přikázal ÚV Svazarmu, že chovatelé splnili všechna nařízení, a proto všech deset štěňat bude zapsáno do plemenné knihy a budou mít rodokmen. Jsme bez právního vzdělání, přesto jsme se hájili u soudů sami. Na druhé straně jako strana námi žalovaná byl ÚV Svazarmu v čele s generálem v oblasti kynologie, který se svými právníky jezdili do Trutnova a Hradce Králové v pracovní době a na jednání soudu si zvali různé krajské nebo ústřední poradce chovu, činovníky nebo rozhodčí. Do doby soudu a rozsudku jsme hodně výstav vyhrávali, někdy v obou dospělých třídách jsme měli importy nebo odchovy, ale po vítězství v oblasti práva považovalo hodně rozhodčích za svoji povinnost zavděčit se funkcionářům Svazarmu. Ovšem někteří dál posuzovali objektivně a dosud jsme jim za tuto statečnost vděční.

Náš výběr je pouze o kostře v klusu, takže vybíráme vždy ze dvou posuzovaných štěňat to štěně, kterému to tzv. lépe šlape. Začínáme v šesti týdnech a končíme okolo osmého týdne. Pak čekáme na zuby, uši a výsledky RTG. Takhle vybírají i v Německu, kde jsme se to naučili a kde k nám přistupovali jako k odborníkům s málo penězi. Ovšem když jsme měli objednané štěně po Sentě Basilic, a ona se stala vítězkou na „Siegru“, omluvili se nám, že neprodají žádné štěně a nechají si celý vrh. Pro jistotu.

Z importovaných jedinců patrně nejlépe působil Asslan Stettener Schlosli, Inko v Alten Warterhaus, Jim a Cimba Murtal nebo středoevropská vítězka Luni Bad Boll.

Z našich odchovů jsou to národní vítězky Edina a Qeen Kehro, která uspěla dobře i na  výstavě v bývalém západním Německu, na kterou jsme jako na jedinou dostali tzv. povolení k výjezdu.

Byli jsme chovateli pouze německých ovčáků, kde se podmínky chovu za půl století téměř nezměnily. Když dcera běhala se spřežením severských psů, byli jsme velmi překvapeni snadností bonitace u sibiřských husky, malamutů a samojedů. I když je uchovnění pro exteriérové linie těžší, protože hodně cvičáků s kruhovými obranami zaniklo a na tzv. kousání se musí dojíždět na velké vzdálenosti, myslíme si, že inteligence, chuť k práci, odolnost k výstřelu a schopnost obrany k tomuto plemeni patří a tento typ uchovnění pro výběrový chov má své opodstatnění.

Přáli bychom ovčákům, ale i kynologům, aby nemizely cvičáky sloužící pro nevrcholové výkony ve výcviku, protože pouze v široké základně se mohou objevit i talenty pro vrcholový výcvik. Nyní jsme výcvikovou velmocí a chtěli bychom, aby tomu tak bylo i nadále. V chovu je to obtížnější, protože zde je situace podobná minulému století, pouze velmi málo jedinců z našeho chovu uspěje na světové výstavě SV, čest výjimkám, jako je např. VA Prius Framato Rolau, ale i další chovatelé snažící se uspět ve světové konkurenci.

Foto: archiv Ing. Ireny Kejzarové(CHS Kehro Bohemia)

www.kehro.cz