Srovnání československého a saarloosova vlčáka

Lidé se vlků odjakživa báli, ale zároveň jim tyto šelmy imponovaly. A tak není divu, že zatoužili, aby něco z vlků přešlo na psy. Jsou to psi nebo vlci? Jak dalece v nich zůstala vlčí krev? Lze vůbec najít rozdíl mezi československým a saarloosovým vlčákem? Jak moc se od sebe liší?

Nejprve něco málo z historie obou plemen

Československý vlčák (ČSV) je plemeno mladé, vzniklo zkřížením německého ovčáka a divokého druhu karpatského vlka. Vznik plemene se datuje od roku 1955, kdy se Ing. Karel Hartl začal zabývat křížením karpatského vlka s německým ovčákem. Zpočátku bylo křížení prováděno jako vědecký experiment s cílem vylepšit například vytrvalost německého ovčáka. O pár let později se však zrodila myšlenka vyšlechtit nové plemeno a cílem chovu bylo a je zachovat vlčí vzhled, zdraví a přitom upevnit povahové vlastnosti pracovního psa.

První kříženci vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje (F1) se narodili 26. května 1958 v Libějovicích. Celý projekt byl poměrně velkoryse koncipován. Štěňata byla pečlivě sledována, vychovávána v různém prostředí, byly zkoumány jejich předpoklady k výcviku. V dospělosti byla znovu spojována s nepříbuznými německými ovčáky, takže s každou generací klesal podíl "vlčí krve" až na 6,25 % ve čtvrté filiální generaci. Tak mohly být porovnávány anatomické znaky, fyziologické vlastnosti i charakteristické prvky v chování zvířat nejen mezi vlkem, psem a jejich kříženci, ale i mezi jedinci na různých úrovních křížení.

V roce 1966 zpracoval ing. Karel Hartl návrh standardu nového plemene, které nazval českým vlčákem. V té době byly již v chovu čtyři generace kříženců z první linie, založené vlčicí Britou a německým ovčákem Cézarem z Březového háje a dvě finální generace z druhé linie po stejné vlčici a NO Kurtu z Václavky. O rozšíření československých vlčáků se na Slovensku zasloužil mjr. Rosík. Dalším důležitým datem v chovu je 20. březen 1982, kdy byl založen Klub chovatelů českého vlčáka. Zde se také dohodlo na ustanovující schůzi z podnětu slovenských chovatelů usnesla na změně názvu plemene, dodnes známého jako československý vlčák.

První saarloos, který má oficiální rodokmen, k nám byl dovezen v roce 2005 paní Soukupovou a první vrh však byl odchován v CHS Miraja. Obě tyto chovatelky však přivezly zvířata z Finska, resp. z Francie. První zvíře, které k nám bylo dovezeno ze země původu, tedy z Holandska a postaveno na starých originálních krevních liniích, bylo dovezeno až v roce 2011, což způsobilo značný rozruch, protože dosud se nikomu nepovedlo navázat s holandským klubem spolupráci. Toto zvíře jsme dovezli my.

Způsob křížení i práce s plemenem má odlišnosti. Mám zástupce obou plemen, v případě ČSV, vlastním dvě feny, jedna je po zvířatech z českého chovu, a druhá fena je ze Slovenska, která má starou slovenskou vlčí krev. Kromě exteriéru je tam značný rozdíl v povaze. Česká fena je povahově absolutně bezproblémová, v klidu, nenechá se ničím rozhodit, je přátelská k lidem i k dětem, cestuje bez problémů. Na straně druhé má horší exteriér. Slovenská fena je velmi výrazný vlčí typ nejen v exteriéru, ale i v povaze, je nedůvěřivá, kontakt s lidmi nemá ráda, selektuje, s kým bude kamarádit a s kým ne. Nevadí jí děti, ženy toleruje, muže nemá ráda. Nenapadá a její vztah se psy je vynikající, vždy ví, kde je její místo a dokáže se se psy domluvit. Nemá povahu, kterou by lidé považovali za ideální, neboť vše neznámé jí vadí, cestovat se učila velmi dlouho, je destruktivní, a velmi chytrá, umí si vše otevřít. Nemá problém přeskočit i 2,5 m vysoký plot! Kontakt s lidmi ji vadí. Já osobně však vidím jako její pozitivum to, že nevyvolává konflikty s lidmi a nemá problém se psy. Její výdrž při chození na horách a skalách je vynikající. Nemá problém s jakoukoliv nadmořskou výškou a bez problémů ujde za víkend 100 km. O štěňata se příkladně stará, dokáže se postarat i o cizí mláďata.

Saarloosův vlčák byl jako plemeno tvořen blíže neurčeným množstvím vlků a za skutečný vznik v podobě chovatelské práce u tohoto plemene jsou považována 80. léta 20. století, kdy oficiálně vzniknul holandský klub NVSWH. Co spojovalo obě plemena v počátku, byl tvrdě řízený chov, který měl za cíl rozšířit populaci. Po pádu komunismu se český chov ČSV od směru tvrdě řízeného chovu odchýlil, v Holandsku na nějakou dobu zůstal. V Holandsku si klub majitele sám vybíral, zodpovědnost za chov nenesl na trh chovatel, ale klub, což je obrovský rozdíl, oproti jiným plemenům. Pokud se nemohl majitel o psa starat, klub byl povinen mu najít nový domov, což takto funguje i dodnes. Podmínky chovu, tzv. fokkerreglement, byl závazný pro každého chovatele i majitele a neexistovalo, aby jej někdo nedodržoval. Mezi závazné podmínky byla přesně stanovená cena štěněte (část peněz dostával majitel krycího psa, část asociace a zbytek chovatel), počet vrhů u feny nesměl přesáhnout 3 a počet štěňat 15 a max. počet krytí u psa, 3. cílem bylo použít i jeho sourozence. To se přestalo líbit pár ambiciózním chovatelům, kteří chtěli na štěňatech začít vydělávat a začaly vznikat první podvody v podobě neexistujících spojení (po existujících rodičích – reálnými rodiči byli vlci, českoslovenští vlčáci, malamut). Vyvinulo se to až do současného stavu, kdy reálně čistokrevných je cca 20% populace. Bylo by velmi nefér házet vinu na jednu zemi a jednoho chovatele, podvody se děly napříč Evropou a způsobilo to izolaci holandského klubu vůči ostatním chovatelům a chovatelským klubům. Holandský klub víceméně uzavřel svou plemennou knihu, a podobně jako u plemen koní (např. kladrubský kůň) začal chovat pouze v uzavřené populaci. V současné době se však podařilo aspoň částečně otevřít holandský klub pro vybraná zvířata a po několika letech bylo umožněno oficiální krytí mimo území Holandska!

Vlčí či vlčákovská povaha?

Povaha saarloosova vlčáka se má posuzovat především v normálním prostředí. Normální protředí NENÍ výstavní kruh nebo bonitace! Je to zvíře rezervované, nekontaktní k cizím lidem, zato absolutně odevzdané vlastní rodině, je to milé plemeno k jiným psům, typický saarloos by neměl nikdy v životě potřebovat košík. Rozdíl mezi holandským zvířetem a ČSV nebo křížencem saarloose je obrovský. Staří holandští chovatelé říkají. Pokud necháte saarloose vyrůstat jako dříví v lese, nikdy se vám z něj nestane agresivní nebo dominantní jedinec. U těch dvou ano. Je to jeden z rozpoznávacích znaků související s chovem. Při tvorbě plemene byli u saarloosů bez milosti vyřazováni z chovu agresivní psi, cholerici. U ČSV, kde byl kladem důraz na větší cvičitelnost oproti saarloosovi, byli vyřazování melancholici, neboť i cholerik s vhodným majitelem dokáže cvičit a fungovat.

U československého vlčáka se chovatelé snaží o bezproblémovou veselou povahu, především mít psa jako společníka, nebo parťáka pro běžný život, ti šikovnější dokonce se psy cvičí (není to žádní legrace). V čem je však ČSV opravdu nepřekonatelný, jsou vytrvalostní sporty – dogtrekking, jízda u kola, skijöring. Kdo rád chodí po horách, dlouhé trasy, ten bude s ČSV spokojen. Československý  vlčák bez problémů přejde např. celý hlavní hřeben Roháčů, nebo vrcholové partie 3500 m v Alpách. U saarloosů byl trend holandských chovatelů mít psa jako parťáka, ale pouze pro mne a rodinu, ne pro nikoho cizího. Není cíl, aby pes byl vítací, naopak, cílem je, aby cizím lidem nevěřil. To ho má odlišit od ČSV.

Chov vlčáků je velmi složitý, proč?  Snad zde naleznete odpověď.

Otázka chovu je velmi složitá, protože v současné době probíhá výrazná obměna zvířat a systému, jak má saarloos vypadat. Problém je, že drtivé množství rozhodčích nikdy vlastně originálního holandského saarloose nevidělo, tak se snaží jít svou cestou, což je více než kde jinde nebezpečné. Spousta rozhodčích nerespektuje standard, kde je jasně napsáno, že plemeno je rezervované, může reagovat na kontakt s rozhodčím (i na ostatní neznámé věci) i útěkem a je to jeho přirozená vlastnost daná několika desítkami let chovatelské práce. Rozhodčí chtějí z něj vlastně mít takového jiného československého vlčáka, což ale není možné. Občas se vyskytnou jedinci, kteří jsou přátelští, hraví a veselí. V zemi původu je to považováno za hrubou vadu, která v chovu nemá co dělat. Můžeme o tom diskutovat, nemusí se nám to líbit, ale měli bychom to respektovat. Jako největší problém pro budoucnost čistokrevných saarloosů vidím sníženou schopnost reprodukce a též vady skusu (bohužel začíná se objevovat zejména u holandských zvířat nekorektní skus). A obecně jako u každého plemene vidím problém velkochovů a používání nadměrného množství rodokmenově stále stejných zvířat při reprodukci.

Bereme li základní rozdíly v obou plemenech a začneme-li od těla, tak saarloos má mít především výrazně lepší kostru než ČSV, a jinak utvářenou hlavu. Uši má větší a více rozvěšené. Má mít charakteristickou masku, která je odlišuje od ČSV. Oproti ČSV má mít delší tlamu. Barva oka má být výrazně žlutá, oproti ČSV, kde je povolen jakýkoli odstín jantaru. Barva ČSV je pouze vlkošedá, u saarloose máme možnost ještě druhé bos-bruin – tedy lesní hnědé, která je druhou nejpopulárnější barvou po vlkošedé. V tuto chvíli se vyskytují i bílí a krémoví jedinci, ale tito jedinci vymřou, neboť po nich není žádné potomstvo. Ve standardu však tato barva je a v roce 2015 se narodil v ČR vrh v CHS Kalimero Bohemica, ve kterém jsou jedinci nositeli bílé barvy. Systém chovu u nás je velmi odlišný od chovu saarloosů v zemi původu. Zde je chov založen na formě tzv. chovatelské zkoušky, která není nic jiného, než procházka v lese pohromadě s vícero psy a zkoumá se reakce na jiné psy a podněty. Tato zkouška má za cíl vyřadit zvířata agresivní nebo dominantní, nic jiného se nedělá.

V ČR je chov postaven na bonitaci, která má za cíl, co nejvěrněji popsat předváděného jedince se všemi jeho přednostmi a nedostatky. Není cílem psa vyřadit z chovu, cílem je vhodně najít k němu partnera, aby kvalita potomstva byla vždy lepší než jeho rodiče. Zdravotní testy pro saarloose jsou velmi tvrdě nastaveny již od počátku. Před každým krytím musí mít žadatel o krycí list testovanou fenu na dědičné oční vady ne déle než jeden rok, v případě, že není zvíře testováno na DM a dwarf, musí být spojeno pouze s jedincem s výsledkem čistý. Další podmínky jsou dány FCI – tedy RTG loktů a kyčlí s posouzením. V zemi původu sice podmínky stanoveny nejsou, ale většina slušných chovatelů testuje automaticky. Co se týče zdraví a chovatelské etiky, patří čeští chovatelé mezi špičku v obou plemenech – u ČSV i u saarloose. Pokud srovnáme ostatní evropské chovatelské kluby pro obě plemena, tak můžeme s hrdostí říci, že práce, kterou se u nás snaží odvádět poradci chovu u obou plemen, je vynikající. V případě saarloosů je snaha vždy eliminovat rizika bezpapírového chovu a najít společnou cestu v rámci chovu, chovatelé se svými odchovy komunikují a pracují, neboť všichni dobře ví, že se jedná o jedno z nejnáročnějších plemen na odchov a výchovu. Výsledkem je narůstající popularita plemene a též exporty českých chovatelů do zahraničí.

Pro koho jsou vhodní?

Zatímco ČSV je vhodné pro člověka se srdcem na pravém místě, který je rozhodný, klidný a nedělá si nic z rozbitého nábytku, u saarloose přidám ještě povahu skoro až flegmatickou. Je to o tom, že obě plemena si ráda tipují svého páníka, co snese, kolik vydrží.  Zatímco ČSV je schopno trest unést, u saarloose na trest víceméně můžete zapomenout. Uzavře se do sebe a přestává komunikovat. S ČSV majitel může zkusit výcvik, s typickým saarloosem neudělá ani ZOP. Co je však velká výhoda saarloosů, je např. u veterináře, když probíhá vyšetření, tak saarloos se ani nehne, neožene se, necvakne zubama. A k dětem je o poznání hodnější než ČSV. Ne, že by ČSV neměli děti rádi, ale oproti saarloosům ve štěněcím věku více štípají těmi malými zuby. Vztah k jiným mazlíčkům se dá naučit, je to o výchově.

Častokrát je úsměvné sledovat zejména vztah mezi saarloosem (čsv) a kočkou, kdy kočka je správný generál v domě. Obě plemena velmi ctí osobnost nejen svého pána, ale i zvířete, ale při výchově musí majitel vždy zpočátku být velmi ostražitý a nedopustit jakoukoliv křivdu na obou stranách.

Co se týče zdraví – saarloos oproti ČSV je prostý DKK a DLK, holandská zvířata netrpí ani na DM a dwarf (geneticky podmíněné choroby), ostatní saarloosové mají v současnosti problémy s epilepsií, tzv. ridgem na nose, luxací patelly, maligní hypertermií (zvíře se neprobudí z narkózy), rozštěpy páteře a samozřejmě s DM a dwarfem. ČSV je sice zdravé plemeno, ale bohužel DKK i DLK ho trápí o něco více než saarloose.

Zdroj fotografí: staré snímky saarloosova vlčáka jsou zveřejny s laskavým svolením holandského klubu.

Foto: SAV - Saarloos Wolfhond Club Czech republic, ČSV - Peter Krotkovský