Štěně z Anglie

Zvažujete také import štěněte ze zahraničí a vůbec netušíte, co všechno to obnáší? A víte, že to lze i přímo na palubě letadla? Třeba vás tedy bude zajímat zkušenost Michaely Čermákové s dovozem malé kavalírky z Anglie.

Ta myšlenka se mě držela už několik roků... Přivézt si kavalíra z Anglie, ze země jeho původu, od skvělého chovatele, který má standardní pejsky i fenky po několik generací nazpátek, který nepoužije do svého chovu nic, co by mu nedělalo čest a který mi ho svěří...

Hurá, dočkala jsem se!

Můj tatínek vždycky říkal: „Když si něco hodně přeješ, ono se ti to splní, tak si dej dobrý pozor na to, čeho si žádáš.“ A měl pravdu. Po letech doufání v zázrak; ono také dostat v Anglii důvěru a k tomu perspektivní štěně není úplně běžné, se vesmír slitoval a malou zrzavou holčičku mi přidělil. No, malou, ona zase tak malá nebyla, protože všechna povinná očkování plus třicet dní navíc to celé trochu protáhly a Lady That Lunches už byla pětiměsíční, když konečně přišla od její chovatelky zpráva, že je připravená k odchodu. První moje myšlenka byla: „Dočkala jsem se, hurááá!“  A hned pak mě oblil studený pot při představě, jak já jenom tu holku dostanu do Čech.

Poletíme letadlem

Možností je jistě víc, existuje například dopravce, který štěně v Londýně vyzvedne a po třinácti hodinách cesty nám ho v Praze předá nebo může děvče letět v zavazadlovém prostoru jako cargo nebo poprosím některého kamaráda, aby mě tam a zpátky odvezl autem… Nebo letadlem v kabině pro cestující a jsme pohodlně za dvě hoďky na letišti v Ruzyni. Jo, to bude ono!

Přátelé, ono to chce mít asi víc štěstí než rozumu a hlavně kamarády, co mají přehled o leteckých společnostech a jejich nabídkách v malíku. Ne každá totiž toleruje psa na palubě a vyznat se v jejich podmínkách je také trochu oříšek... No spíš ořech... kokosovej, takže díky, Borisi, bez vás bych to nedala...

Nemaluj čerta na zeď

Konečně jsme s vnukem, který umí skvěle anglicky a ani se moc nezdráhal doprovodit stařenku pro pejska přes kanál, dorazili k chovatelce. A někdy vám povím, jaké to u ní bylo. Zatímco si Šimon návštěvu parádně užíval, já byla zaražená jako hřebík, protože jsem už dopředu prožívala muka návratu. I když jsem měla na letence napsáno „PET IN CABIN“, tedy mazlíček v kabině, v duchu jsem prožívala všechna úskalí, možné i nemožné komplikace, prostě horor největší. Nakonec jsem se pojistila domluvou, že chovatelka počká před letištěm, a kdyby se nám štěně nepodařilo na palubu dostat, vezme si ho zpátky a vymyslíme jinou přepravu.

Ten úřední šiml…

V přenosce 30 x 40 x 29 cm (podle přepravního řádu letecké společnosti Smartwings největší akceptovatelné rozměry) se fence moc nelíbilo. Vytrvale strkala nosem do zipu, který se ochotně rozvíral, ale naštěstí nijak hlasitě neprotestovala. Nesla jsem ji k přepážce, kde jsme měli dostat palubní lístky a nenápadně ji na pásu pro zavazadla zvážila... No skvělé! Do přípustných osmi kil i s přepravkou jí chybělo patnáct deka, jet si pro ni o tři neděle později, už by musela do Čech běžet po svých.

Za přepážkou seděl zachmuřený Ind, který si nás prohlížel jak škodlivý hmyz. Předložili jsme letenky a Šimon zavedl s pánem rozhovor. Ačkoliv se celé dva dny všude perfektně domluvil, s tímhle člověkem komunikace vázla. Zaplatit šedesát liber přepravného za „tu kočku“ v boxu bylo možné pouze kartou, s čímž jsem moc nepočítala, ale budiž... A máme počkat, až si pro ni (rozuměj, pro tu kočku) přijdou. Marně se mu snažil vnuk vysvětlit, že nemáme v přepravce kočku, ale psa a že s námi poletí na palubě; úředník vrtěl hlavou a s úděsným přízvukem mumlal něco o zákazu, nařízení a pravidlech odbavení.

Ta kočička je vlastně pejsek

„A je to tady,“ pomyslela jsem si zničená představou, že malá poputuje zpátky do Essexu, ale naštěstí za námi dorazil zrzavý kluk v uniformě letištního personálu a srozumitelnou angličtinou Šimonovi vysvětlil, že kočičku, pardon, kolega mě špatně informoval, tedy pejska nemůžeme nést odbavovacím prostorem, bezpečnostním rámem nebo ji dokonce poslat pásem určeným ke kontrole palubních zavazadel. On že ji pronese speciálním koridorem pro odbavení zvířátek a před nástupem do letadla nám ji zase vrátí. Popadl přepravku a očkovák a byl pryč. No, to je skvělé, co když začne psí holčička kvílet nebo se jí podaří ten zip otevřít? Byla jsem s ní jen pár hodin a vůbec jsem netušila, jak se bude v malém boxu chovat. Prošla jsem odbavením jako ve snách a při tom jsem měla uši našpicované, abych nepřeslechla vyvolávání letištního rozhlasu o tom, že se má „Mrs. Cermakova dostavit a odchytit si uprchlé štěně“.

Dobře to dopadlo…

Úplně jiný člověk nám zrzku v pořádku přinesl a my mohli nastoupit na palubu. Zase jsem se bála, jak štěně let zvládne, ale Chelsea se chovala jako rozený cestovatel a když jsme ji nechali pootevřenou přepravku, aby se mohla občas postavit a pomazlit se s námi, vypadala docela spokojeně. Letušky z ní byly na krovkách, donesly nám pro ni vodu a v pravidelných intervalech se chodily ptát, jestli je pejsek v pořádku. Zvlášť jedna se do ní naprosto zamilovala a naplánovala si napřesrok také takové šikovné štěňátko...

Tak jo, lidi moji, zvládli jsme to a od 11. ledna nám tu ruby holčička rovná domácnost... Myslím, že si s ní ještě užijeme spoustu legrace.

Foto: archiv Michaely Čermákové