Stopařská poradna – Můj pes si nechce lehat do bláta!

Také máte psa, který je tak trochu cíťa, a bojujete s označováním předmětů vleže za špatného počasí? Tak to nejste rozhodně sami! Naše čtenářka má stejný problém a my se ho dnes v naší stopařské poradně pokusíme vyřešit.

Zcela nejběžnější pozicí pro označování předmětů je jednoznačně pozice „lehni”. Je tomu tak z mnoha důvodů, a protože je to lety prověřené, nejčastější – zkrátka dělají to tak všichni – tak málokterého psovoda napadne, že tomu tak být vůbec nemusí. Tedy, že si pozici pro označení předmětu na stopě mohou sami zvolit. A přitom brát trochu ohled na svého psa. Stejnou chybu udělala i naše čtenářka, která nyní bude muset celý cvik označení předmětu zřejmě přeučit. Ale nic není ztraceno, pojďme na to! Možná že tento dotaz právě v tomto ročním období potěší mnohé další stopaře! 

Dotaz: Dobrý den, obracím se na vás s dotazem. Mám dvouletou boxerku, se kterou trénuji stopování. Stopuje celkem dobře, na jaře jsme začali s označováním předmětů. V létě bylo všechno fajn, ale jak přišel podzim a zhoršilo se počasí, moje holčička si do bláta (nebo na studenou zem) prostě odmítá lehat. Jak ji mám donutit? Nechci jí stopování otrávit, ale jsem úplně bezradná. Kamila. 

Dobrý den Kamilo, děkujeme za dotaz. Nejprve jedna dobrá zpráva – nejste v tom rozhodně sama! A nejenže v tom nejste zdaleka sama, ale hladkosrstých psů, kteří jsou choulostiví na své spodní partie, je opravdu celá řada a i mezi „chlupáči” se najdou tací, kteří si do vlhka a mokra lehají zkrátka neradi. A na tom, přiznejme si, není nic divného. Větší „princezny” asi najdeme v řadách fen, zatímco psi-samci jsou odolnější a taky trochu větší čuňata, takže jim je to jedno.  

Na úvod bych ráda řekla, že každý psovod by měl znát svého psa a ještě před tím, než se pustí do učení označování předmětů, by si měl zvolit, v jaké pozici a jakým způsobem má pes označovat.  

Co nám říká zkušební řád? 

Možnosti, jakým způsobem se dá označit předmět, jsou dvě. Buď označením, anebo zvednutím či přinesením. Osobně nejsem se zvedáním a aportováním předmětu úplně ztotožněná a nikomu ho nedoporučuji. Sice v takovém případě, jako je ten váš, by se to jevilo jako výhodnější, ale je to z mého pohledu zbytečně složité (je to vlastně cvik navíc), navíc při aportování může pes částečně nebo zcela ztratit koncentraci na stopu, protože se vlastně jedná o přerušení práce.  

Druhou možností je označení, a to v jedné ze tří pozic – vsedě, vleže nebo ve stoje. A tady jsme u kamene úrazu. Zřejmě jste buď nečetla zkušební řád, nebo vás na to nikdo neupozornil, nebo zkrátka chodíte trénovat s lidmi, kteří preferují označování vleže, takže jste nabyla dojmu, že to tak musí být. To ale vůbec není pravda! 

Označení předmětu vleže je ze všech tří pozic jednoznačně nejpřesvědčivější a nejbezpečnější z pohledu možného předčasného rozejití se psa do stopy ještě před vaším příchodem. To každopádně. Pokud si ale váš pes nerad lehá do mokra, potom je to pro vás tou nejhorší volbou. Naprostá většina stopařských závodů se totiž odehrává na jaře nebo na podzim, a to většinou moc teplo a sucho nebývá. 

Nic není ztraceno! 

Fakt, že si vaše fenka nechce lehat do mokra, jste už ale musela pozorovat dříve, například při poslušnosti nebo při tréninku odložení. A správná cesta by byla tomu přizpůsobit i výběr jiné (lepší) pozice pro označení předmětů. Ale nezoufejte, nic není ztraceno! Pozice pro označení předmětu se totiž dá bez problémů přeučit, anebo dokonce naučit psa, aby označoval podle svého uvážení. To ovšem pouze v případě, že se chystáte na dráhu mezinárodních zkoušek IGP, nikoliv národního zkušebního řádu. 

Jaké jsou výhody a nevýhody jednotlivých pozic pro označování předmětů, jsme shrnuli v šestém díle našeho stopařského seriálu, na který bych vás ráda odkázala, ať nemusíme opakovat už jednou řečené https://www.ecanis.cz/clanky/stopujeme-presne-vi-dil_631.html. 

Pozor na rozdíly označování! 

Nyní je ale třeba doplnit výše zmíněnou poznámku o zkušebních řádech. Pokud se totiž hodláte věnovat řádu národnímu (zkoušky ZM, ZVV, ZPS...), tak musíte mít pozice označení u předmětu jasně danou. Při hlášení sice neudáváte konkrétní pozici (pokud nežijete na Slovensku, tam to Národný skušobný poriadok vyžaduje), ale zato pes musí označit všechny předměty ve stopě ve stejné pozici. Zatímco podle Mezinárodního zkušebního řádu IGP je to jedno a každý předmět smí pes označit v jiné pozici, aniž by došlo k bodové penalizaci. 

Co z toho plyne? Pokud byste se totiž chystala na zkoušky IGP resp. FPr, potom byste u přeučování měla dvě možnosti. 

1. První možností je přeučit natvrdo označení předmětu do jiné pozice, a to buď do pozice vsedě, anebo do pozice stůj. Pokud si fenka do mokra nechce lehnout, je dost pravděpodobné, že i sedat si bude dost neochotně. Proto byste asi měla volit pozici ve stoje. To znamená, že byste měla pozici „lehni“ zcela opustit a naučit pozici novou, tedy stůj. 

2. Druhou možností je nechat to na psovi. Tato varianta může velmi dobře fungovat zejména u inteligentních zvířat, která ale mají dostatek sebekontroly, aby takovou „anarchii” na stopě,jako je benevolence při označení předmětů,nezneužívali, ale naopak ji využili ve svůj a následně i ve váš prospěch. V takovém případě byste naučila psa obě pozice, tedy nově byste přidala „stůj“, ale občas byste nechala psa lehnout. A nakonec byste mu dala na vybranou.  

Na první pohled to vypadá jako nesmysl, že dáte psovi dvě možnosti. Jsme přece zvyklí, že pes má poslouchat jednoznačné povely. Ale právě tím, že mu dáte jistou svobodu, mu v podstatě dáváte důvěru (a to mají psi rádi) a navíc také možnost volby, která pro něj v zásadních a nepříjemných momentech na stopě (studí mně bříško) může být zcela zásadní a hlavně příjemná. Místo frustrace z nutnosti zalehnutí tedy přijde úleva v podobě možnosti označit předmět ve stoje. A na druhou stranu, pokud je to možné a není to psovi nepříjemné, tak může zalehnout a odpočívat.  

Je velký rozdíl mezi tím, zda pes musí, anebo chce!  

Samotnou by mně to asi nikdy nenapadlo psa takhle učit, pokud bych nevycházela z vlastní zkušenosti. Sama jsem měla fenu, která by do bláta nešlápla, ani kdyby se uprostřed louže grilovalo kuře. A při výcviku se to pochopitelně neblaze projevovalo ve všech třech disciplínách, stopa na tom byla nejhůře. Na našich počátečních stopách, když bylo nepříjemné počasí, tak fena trpěla. Vždy stála nešťastná u předmětu, zoufale se na mně ohlížela a očima prosila, aby si nemusela lehnout. Vždy jsem jí silou vůle donutila zalehnout, ale dost nám to komplikovalo motivaci na stopu a náš dobrý vztah.  

Časem ale fena přišla na to, že na zkoušce na ni „nemůžu”, a tak začala předměty ignorovat. Několik výrazných bodových ztrát na zablácené stopě mně přivedlo do nutnosti přeučování označení předmětů na pozici ve stoje. A potom to přišlo! Na jedné tréninkové stopě to fena udělala sama, že zkrátka předmět v přijatelném terénu zalehla a u předmětu v odporném terénu se pouze zastavila. Obě varianty označení jsem plnohodnotně odměnila a od té doby bylo jasno – mohla si vybrat. Paradoxně od chvíle, kdy pochopila, že si může vybírat, už ve stoje označovala minimálně. A jsem si jistá, že to bylo tím, že tu možnost volby měla a nebyla stresovaná z toho, že si lehnout prostě musí. Je totiž velký rozdíl mezi tím, zda pes musí, anebo chce!  

Co tedy zvolit? 

Pokud tedy své feně věříte, dejte jí na vybranou. Nezapomeňte na správnou motivaci a využijte zimní měsíce, kdy se nedá moc stopovat, k vyřešení označení předmětů. Můžete začít například tak, že označení vleže budete trénovat pouze doma a označení ve stoje venku, kde je zima, bláto a sníh.  Pokud ovšem sama sebe nepovažujete za schopného psovoda, potom raději volte variantu 1. a natvrdo přeučte cvik do pozice stůj. 

Pevně věřím, že jsem vás trochu namotivovala a že se vrhnete do práce a na jaře už bude označování předmětů za plný počet bodů! Držím palce! 

Stopám zdar! 

Katka Houšková 

www.katcinasmecka.cz 

Foto:  Luisa Postlerová