Stopařská poradna – Sportovní vs praktická stopa

Pokud se psem rádi stopujete a nemůžete se rozhodnout, zda vám bude bližší sportovní nebo praktická kynologická kariéra a nevíte, kterou cestu bude nejlepší se vydat, potom právě pro vás je dnešní stopařská poradna.

Je to asi nejdůležitější rozhodnutí v životě kynologa-stopaře. Chci dělat sport, nebo se vydám v pachových pracích směrem k praxi? Chci lidem zachraňovat životy, nebo sbírat body na soutěžích? V konečném důsledku i při nácviku praktické stopy můžete zůstat „jen“ u soutěží a do reálné praxe se nikdy nepodívat. Ale to by byla škoda a většina kynologů, kteří se věnují stopám praktickým, je také v praxi využívají. A dotaz, který přišel tentokrát do naší poradny, se týká právě tohoto rozhodnutí. Pojďme se tedy podívat na základní rozdíly v obou možnostech využití našich stopařských schopností!

Dobrý den! V první řadě děkuji za dotaz a v druhé řadě děkuji za pochvalu. Vždy člověka zahřeje u srdce, když vidí, že jeho práce má nějaký smysl a že padá na úrodnou půdu. I v mé odpovědi se budu snažit být stejně srozumitelná a doufám, že vám trochu pomohu v rozhodování.

Sport a praxe je velký rozdíl

Úvodem bych ráda řekla, že ačkoliv pořád hovoříme o stopování, o pachových pracích a o používání čichových schopností psa, rozdíl v tréninku, ve finálním provedení a především ve výsledku práce je diametrální. Dá se říct, že se jedná o dvě zcela odlišné kynologické disciplíny. Proč? Metodika tréninku je zcela odlišná, způsob vypracování stopy je zcela odlišný, a dosažený výsledek jsou v obou případech zcela rozdílné věci. Jediným společným jmenovatelem je radost ze společné práce, z pobytu na čerstvém vzduchu a z mentálního zabavení psa. Tak pojďme na to!

Smysl práce

Smyslem sportovní stopy je získat body. Nic víc, nic méně. Splnit zkoušku, pokud možno za dobré body, případně se zúčastnit soutěže a umístit se s co nejvyšším počtem bodů na co nejlepším místě. Smyslem praktické stopy je nějaké praktické využití, tj. například vyhledání ztracené osoby, dopadení pachatele trestného činu nebo zajištění předmětů doličných.

Způsob provedení

Za co tedy dostaneme na sportovní stopě body? Nejdůležitějším kritériem hodnocení rozhodčího je přesnost. Po psovi se požaduje, aby postupoval od šlápoty ke šlápotě, a aby se pokud možno vůbec neminul, ze stopy neuhýbal, neověřoval… zkrátka aby jednu šlápotu po druhé naprosto precizně vypracoval. Stejná přesnost je požadována u práce na předmětech. Dalším důležitým kritériem je nasazení. Práce psa musí být velmi intenzívní. Na celou stopu je stanoven velmi velkorysý časový limit, který poskytuje opravdu velkou časovou rezervu, díky které pes může pracovat opravdu velmi intenzivně a jeho postup může být velmi pomalý. Na druhou stranu výsledkem nemusí být čistě teoreticky nic. Ano, na konci sportovní stopy po psovi chceme pouze tolik, aby označil předmět. A jeho stopa nemá žádný jiný reálný konec, žádný výsledek. Je o mnoho důležitější soustředit se na práci během stopy, než na konec stopy, na její výsledek. Sportovní stopa v podstatě žádný významnější výsledek nemá. Oproti tomu na praktické stopě není tak podstatné provedení, ale právě výsledek. Přesnost a preciznost vypracování celé stopy je sice bodově hodnocena, ale není příliš podstatná. V reálném životě je totiž podstatný výsledek! Důležité je, jak brzy pes nalezne hledané dítě, kterému hrozí smrt chladem, nebo jak rychle odhalí pachatele, než stihne někam nenávratně zmizet.

Samozřejmě, že je to trochu složitější. Ale základními rozdíly mezi oběma druhy stopování je priorita rychlosti a přesnosti.

A právě v souvislosti s přesností nebo rychlostí souvisí také trénink. Podle našeho očekávání a představy o budoucím tréninku si musíme zvolit, zda se vydáme cestou rychlosti nebo cestou přesnosti. Samozřejmě, že v obou případech musejí obě veličiny zůstat alespoň nějakým způsobem zachovány – tj. na sportovní stopě nesmí pes příliš zdržovat a na praktické by měl jít alespoň řádově přesně. Ale priority jsou jasně dané – sportovní stopa přesnost, praktická stopa rychlost.

Metodika je zcela odlišná

A s ohledem na požadovaná kritéria je nutné také upravit systém tréninku a zvolit správnou metodiku. A nyní se dostáváme k jádru pudla. Nebo jiného stopařského psa. Pokud se rozhodneme pro dráhu praktickou, budeme vycházet z tzv. pudového stopování. Rychlost v dostihnutí kořisti totiž přesně odpovídá přirozenosti lovení psovité šelmy. Pokud by se pse zdržoval s vypracováním každé šlápoty, kořist, tedy nějaká srna, by mu utekla dřív, než by se mu začaly sbíhat sliny. V pudovém stopování psovi velí jeho přirozenost stopovat s vysokým nosem, zcela nepřesně, a dostihnout kořist co nejdříve. Jinak bude o hladu.

Pro případ sportovní stopy my se ale neustále snažíme o pravý opak. Tedy vysvětlit psovi, že žádná srna na konci není, ale že odměna je v každé šlápotě, a proto rychlost postupu nehraje roli a odměňovat se bude v průběhu celé stopy, na jejímž konci není zkrátka nic.

A to je právě ten rozdíl v obou disciplínách. A budete se možná divit, ale pro psa je to rozdíl naprosto a zcela zásadní. Chcete, aby pes pracovat zcela přirozeně? Věnujte se praktické stopě. Chcete ho přeučovat na přesné stopování? Jděte do sportu.

Vše je jen o motivaci

Všechno je totiž jen o motivaci. Je velký rozdíl motivovat psa pro dostihnutí kořisti (vyhledání pachatele, nalezení ztracené osoby…), anebo pro každou jednu šlápotu ve stopě. Dlužno dodat, že varianta sportovní je pro psa výrazně nepřirozená a že je to opravdu do značné míry o disciplíně a schopnostech psovoda. Zatímco přirozené stopování je zkrátka přirození a pro trénink zdánlivě snazší. Na druhou stranu když psa na něco přeučujete, pracujete pouze s tím, co ho naučíte. Zatímco práce na praktické stopě, tedy práce s přirozenými vlohami psa, může být z pohledu porozumění jeho systému práce dost obtížná. Nedá se tedy říct, zda sportovní stopa je těžší nebo náročnější než praktická a naopak. V zásadě veškeré kynologické aktivity, které chcete provozovat na nějaké úrovni, jsou náročné. A i když jedna je pro psa přirozenější, vůbec to neznamená, že v ní bude vynikat spíš než v té méně přirozené. Zkrátka parketa každého psa a každého psovoda je úplně jinde.

Musím si vybrat?

A nyní k otázce výběru. Pokud se ptáte KDY je třeba si tu cestu zvolit, potom bych řekla že přesně na třetí, maximálně čtvrté tréninkové stopě. Pokud začnete pachovými čtverci (sportovní stopa) a po půl roce se rozhodnete, že chcete jít cestou praktické stopy a začít rovnou šlapat delší stopy, o mnoho méně propamlskované, potom zřejmě ztratíte spoustu času, který jste mohli věnovat právě prohlubování schopností pudového stopování. A naopak, pokud první dva měsíce budete natahovat  stopu na xxx kroků a odměňovat proměnlivě, tedy tlačit psa dopředu, do pudového stopování, potom se dost těžko budete vracet do motivace pro každou šlápotu a změna motivace na přesné stopování vám zabere množství času. Ale v každém případě způsob metodiky lze vyměnit kdykoliv, i v pokročilém věku psa. Jen čím později, tím to samozřejmě stojí víc práce, víc času a víc energie.

Pokud otázka zní, zda jdou obě cesty spojit, moje jednoznačná odpověď je NE. Ne, pokud jste člověk jako já a rád děláte věci pořádně. Chcete-li se v jedné či druhé oblasti dostat daleko, potom motat psovi hlavu se systémem tréninku, který je naprostým protipólem, je donebevolající chybou. Ne, že by to nešlo. Ale proč to budete dělat? Výsledkem bude nejistý pes, nejistý výkon, nespolehlivá práce. A to já osobně nemám ráda. Ráda učím psa věci, ve kterých má jasno, a jsem ráda, když v nich uspějeme. On totiž takový úspěch je i velkou motivací pro psa. Protože když jste z vašeho výkonu šťastný vy, velmi snadno přenesete tuto silnou emoční vlnu na psa. A tak způsobíte, že i on bude mít radost. Ale pokud z „práce“ budete odcházet s nejistým pocitem, nebude to těšit ani psa.

Takže apeluji na psovody, aby si položili otázku „proč?“ Proč chci dělat praktickou i sportovní stopu? Chci jen složit množství zkoušek? Potom ano. Napřed si udělejte sportovní zkoušky a potom přeučte psa na pudové stopování. To je ten snazší postup, naopak to jde o mnoho hůř. A potom poskládejte třeba záchranářské zkoušky. Ale pokud se ve sportu nebo v praxi chcete dostat na vrchol a mít z práce vážně radost, potom to nemíchejte dohromady. Raději si zvolte jako druhou cestu úplně jinou kynologickou disciplínu. Osobně jsem se v rámci sportovní kariéry věnovala naráz sportovní kynologii (IGP) a zároveň obedience, a jako relax jsem provozovala nosework a agility. A byla to skvělá kombinace. Ale míchat jednu disciplínu s rozdílným zaměřením mi nepřipadá jako šťastná cesta.

Stopám zdar!

Katka Houšková

www.katcinasmecka.cz

Foto: Zuzana Chlaňová, Michaela Weidnerová, Roman Rakovan