Stopujeme přesně - úvod do seriálu

Královská disciplína – jak jinak nazvat pachové práce? Mnoho psovodů stopy ale příliš nebaví. Patříte také mezi ně a chtěli byste to změnit? Stáli byste o to, aby se váš pes naučil spolehlivě a s radostí stopovat? Seznamte se tedy s metodou přesného stopování! Nový seriál z pera Katky Houškové právě začíná!

Na stánkách magazínu eCanis bych se s vámi ráda podělila o to nejlepší, co vím o tréninku sportovních stop. Záměrně říkám sportovních, protože metodika přesného stopování je přímo předurčena pro sportovní stopy, zatímco pro stopy praktické je spíš nevhodná.

Psal se rok 1988…

…a já jsem, coby skoro jedenáctileté děcko, stála na cvičáku se svým prvním psem – briardkou Aikou. Ponechám stranou úvahu nad tím, jak moc dobrý nápad měli moji rodiče, když malému dítěti koupili briada… A zase si říkám „možná díky bohu,“ že tenkrát nesehnali toho hovawarta. Ale měli dost rozumu, aby mě alespoň poslali na cvičák, a za to jim mohu být celý život vděčná. Ale pojďme k věci. Mnoho z nás pamatuje Svazarm, a i když já jsem zažila „bývalý“ režim už jen chvíli, metodika přetrvávala ještě řadu let a s tou jsme pracovali, protože nic jiného-lepšího  zkrátka nebylo.

Moje paštikové začátky

„Namaž si na botu paštiku a běž!“ Zněla první rada, kterou jsem ohledně stopování získala. Jakožto desetiletý obyvatel Prahy 1 jsem příliš možností, jak se vypravit na vhodný terén, neměla – a po pravdě mě ani nenapadlo se vhodností terénu zabývat. Tak jsem sbalila do batůžku nášlap vyrobený ze staré vařečky, desetimetrové vodítko, paštiku, a vyrazila směr Riegrovy sady. Pražáci už se smějí, pro ostatní jen v krátkosti – je asi málo tak frekventovaných parků jako je „Rígrák“, kde by bylo tolik lidí, dětí, psů… a dalších elementů, a tedy o nějaké čistotě terénu pro začátečnickou stopu nemůže být ani řeč, ba přímo naopak.

Co vám nejde, to vás nebaví

Nebudu dlouho popisovat, že s paštikou na botě uprostřed parku v centru Prahy jsem ten nejlepší základ stopování nepoložila, a samozřejmě jsem nechápala ani základní principy této disciplíny a nebyl ani nikdo, kdo by mi nějakou teorii vyložil. Tenkrát to na víc než na uplácanou ZMku (nepamatuji si přesně, ale asi za limit) nedalo, a tím jsme skončili se stopováním celkově. Když vám něco nejde, tak vás to logicky ani nebaví. V průběhu dalších let, kdy jsem trénovala jiná plemena, jsem vyzkoušela mnoho dalších způsobů. Od vlečky, přes vyhledávání sama sebe i jiných osob, až po vypamlskované stopy. Nemůžu říct, že by nějaká metodika byla špatná, ani si to nemyslím. Vždy jde o to, jaké priority má psovod, jaké schopnosti má pes, a kam a jak se chtějí společně dostat. Mně ani jeden z vyzkoušených systémů nepřesvědčil, stopy jsem měla vždy průměrné a často nespolehlivé. Možná to nebyla ani chyba metodiky jako takové – možná to byla chyba moje, ale k opravdovému stopování jsem se dostala až časem, o mnoho a mnoho let později…

Dvacet let poté, aneb nejen režim potřebuje změnu

  A trvalo to přesně dvacet let! V roce 2008 jsem potkala člověka, který zcela změnil můj kynologicko-stopařský život a obrátil ho o sto osmdesát stupňů. Na semináři o klikr tréninku, se kterým jsem tehdy začínala, jsem se seznámila s Ivo Srbem. Naše tréninkové smyšlení bylo velmi podobné, a i když jsme se každý věnovali úplně jinému oboru kynologie (Ivo praxi a já agility), slovo dalo slovo, a naplánovali jsme, dnes bychom tomu asi říkali stopařský seminář, ale tenkrát to bylo zkrátka setkání lidí, kteří chtěli stopovat. Já jsem dodala reprezentativní vzorek hovawartů – od štěňátek, která neuměla ještě nic, až po dospělé a zkušené psy se spoustou špatných stopařských návyků i zlozvyků, a Ivo dodal rozpracovanou metodiku a zkušenosti. Tenkrát se u mne začala tvořit asi první sofistikovaná metodika přesného stopování.

Od policie mezi prostý lid

Terminus technicus „policejní čtvereček“ jsem znala už dávno, dokonce jsem se svými psy pachové čtverce dělala. Jen jsem moc netušila, k čemu jsou dobré, resp. jak je smysluplně využít. Pravda je totiž taková, že metody profesionálních psovodů se ne příliš často dostanou mezi nás, obyčejné smrtelníky, a když už – chybí podrobný návod. Když mi Ivo ukázal pachový čtverec, nespatřovala jsem v tom tedy nic převratného. Pak ale následovala řada velmi podrobně rozpracovaných kroků s videoukázkami postupu od štěňátka po dospělého psa, které nejen že dávaly smysl, ale celý systém evidentně fungoval. Určitě bych měla zmínit, že metodika se vyvíjela ve výcvikovém centru v Dobroticích, kde v daném čase působilo několik psovodů, kteří měli chuť a dali si tu práci, metodiku zpracovat.  

Ivo už se na moje stopy dívá z druhé strany, a vždy když se něco nepovede, tak si říkám: „Ty to vidíš!“, a nemyslím tím pána Boha, ale usměju se při představě, jak by mi asi Ivo dal přes ruce. Metodika přesného stopování samozřejmě není věcí jen Iva a mě, na podobných principech pracuje řada předních kynologů na celém světě. Ale já bych se s čtenáři magazínu eCanis ráda podělila o zkušenosti, které jsem za těch posledních deset let s přesným stopováním učinila právě na základě začátků s Ivem, s hovawarty a s dalšími nadšenci, kteří se na přesné stopování dali.

Teorie je základ

Než se pustíme do prvního dílu a základů přesného stopování, je třeba si říci, že začátek pachových prací by měl být ještě daleko před tím, než výběr vhodné metodiky. Asi není stopaře v kotlině české, který by nečetl „Pachové práce služebních psů“ od Dr. Viléma Eise. Nečíst Eise a začít stopovat, je asi jako neznat dopravní předpisy a sednout do auta. Ano, postačí, když vám někdo vysvětlí, kde je brzda a plyn, a když je to dobrý řidič, možná vás naučí i dobrou techniku řízení auta. A můžete jet. Ale na první křižovatce zákonitě musí dojít k problému. A když ho  překonáte, na dalších semaforech způsobíte hromadnou nehodu. Kdo si až doteď myslel, že si přečte pár článků a už z něj bude stopař, toho musím bohužel zklamat. Teoretická příprava je stejně důležitá jako ta praktická, a bez základní znalosti teorie pachů a fungování psího čichu nemůžete „sednout do auta“ a pomýšlet na úspěch. Pokud ale ovládnete základní principy, vše ostatní už je jen o tréninku mozku psa a vašich dovednostech.

Líný psovod, snaživý pes      

Stopařina je nejen o velkém množství teorie, ale následně o obrovském počtu opakování. Bez pravidelného tréninku to prostě nejde, a asi ještě více než poslušnost a obrana jsou stopy prostě o vychození. A stejně jako v ostatních disciplínách zde platí, že je lepší chyby nedělat, než je potom komplikovaně opravovat. Proč bych to nepřiznala – jsem líná. Jsem líná od malička, a proto si v životě snažím všechno usnadnit. A stejně to mám i v kynologii. Ty doby, kdy jsem zmatečně pobíhala po cvičáku a točila balonkem nad hlavou, abych upoutala pozornost mého psa, jsou dávno pryč. Nyní používám klikr a můj pes se snaží upoutat moji pozornost. A stejné je to i se stopou. Snažím se maximálně vyhýbat jakékoliv snaze přimět psa stopovat, ale naopak, učím psa, aby sám stopovat chtěl a aby pro něj tato práce byla odměnou. Také se snažím vyhýbat chybám. Nenechávám psa chyby dělat proto, abych je nemusela opravovat. Protože chyba vznikne během chvilky, ale její oprava potom stojí množství času a ne vždy se nakonec podaří ji úplně napravit. Hezky se to poslouchá, že? Nemuset se snažit, nedělat chyby…, ale tomu všemu vždy předchází náročný začátek. Pokud jste také líní jako já a chcete mít jednou stopy bez práce (velmi expresivně řečeno), potom musíte na začátku makat. No dobře, se slovy „bez práce“ jsem to trochu přehnala, přiznávám, raději bych slovní úsloví vyměnila za „bez zbytečné práce navíc.“ Ale pokud položíte pachovým pracím skutečně kvalitní začátek, na kterém se dá stavět, tak se vyhnete množství komplikací, oprav, karambolů, a budete moct jít za svým cílem. Pokud totiž na začátku dobře naučíte psa, co má dělat, jak to má dělat a vysvětlíte mu, proč to má dělat, potom se soutěžní stopy stanou už jen věcí psa, a vy budete pouze prostředníkem k jejímu vypracování a oporou na konci stopovací šňůry. Pokud si teď někdo říká: „Tak to je super, budu měsíc tvrdě pracovat a výsledek se dostaví“, tak mám další špatnou zprávu. Než ze psa vychováte dobrého stopaře, bude to trvat několik let.

Metoda dobrá tak pro slepici        

Když vycházely první články o přesném stopování v tištěném konkurenčním časopise, vyjádřil se jeden kynolog – mimochodem člověk, kterého si velice vážím a který toho v praktické kynologii mnoho dokázal – velmi hanlivě o přesném stopování. Asi nebudu citovat doslova, ale smysl jeho posměšného výroku byl v tom, že takhle by naučil stopovat i slepici. A já říkám – ano! Je to pravda. Nezkoušela jsem to, protože mám i lepší věci na práci než trénovat opeřence, navíc naše slepice nejsou příliš socializované. Ale ano, je dost dobře možné, že takto by se dala naučit  stopovat i slepice. A já se ptám – není metoda, díky které se naučí stopovat tvor ke stopování tak nevhodný jako kur domácí, dobrá i pro psa? Jistěže ano. Je nejen dobrá, ale je přímo výborná – a je výborná také pro začátečníky. Protože každý krok na začátku tréninku vyžaduje obrovské množství opakování, během kterého i začátečník začne chápat, na jakém principu vlastně metoda funguje, naučí se poznávat svého psa, a než dojde do fáze, kde by za normálních okolností nasekal spoustu chyb, už bude relativně zkušený na to, aby je neudělal.

Pokud si shrneme fakta:

-        Přesné stopování naučí vašeho psa:

• vypracovávat přesně
• vypracovávat staré stopy
• nechybovat
• milovat stopování
• Metoda je vhodná pro začátečníky.
• Není složité metodu pochopit.
• Je vhodná pro lenochy, jako jsem já!

Na první pohled by se zdálo, že je to splněný sen!

  Ale není tomu vždy tak. Jako v každém kynologickém oboru – ne každá metodika je vhodná pro každého psa a pro každého psovoda. Metodik pro pachové práce je celá řada, a jak už jsem zmínila v úvodu – každému vyhovuje něco jiného, s jinou metodikou dosáhne úspěchu. Netvrdím, že přesné stopování je jediné dobré a všechny ostatní systémy jsou špatné. Každý systém, který vede k vámi předurčenému cíli, je dobrý. A je úplně jedno jestli ho prosazuje Hanka nebo Franta. Jen tvrdím, že přesné stopování je dobré pro mě, že jsem s ním dosáhla řadu úspěchů u psů, kteří trénovali pod mým vedením a byli to vždy úplní začátečníci. A také, že bude vyhovovat každému, kdo stejně jako já nerad na zvířata tlačí a pracuje raději s odměnou, než s trestem. Řečeno slovy klasika – nemusíme s tím souhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je asi to jediné, co s tím můžeme dělat.

Naslouchejte svému psovi!

Pokud se mnou nebudete souhlasit – nevadí. Nenutím nikoho, aby tuto metodiku používal a ani se nebráním jakékoliv konstruktivní kritice. V kynologii platí, že se stále učíme. Našimi nejlepšími učiteli jsou naši psi a měli bychom jim dobře naslouchat. A moji psi prozatím říkají, že přesné stopování je baví. Možná že váš pes říká něco jiného. Naslouchejte mu. Pouze poctivá týmová práce vede k úspěchu – a to platí úplně pro každý systém.

Foto: archiv CHS Katčina smečka, I. Panýrková

www.katcinasmecka.cz