Stopujeme přesně XXI. díl

Také stále bojujete s motivací psa při práci na stopě? Potýkáte se s jeho nízkou aktivitou nebo nechápete, proč to často vzdává? Nejste v tom rozhodně sami a další díl stopařského seriálu zaměřený právě na toto téma je tu pro vás!

Jistě se mnou budete souhlasit, že motivace je tím úplně nejdůležitějším základním stavebním kamenem jakéhokoliv tréninku kteréhokoliv zvířete, psa nevyjímaje. A proto se v dnešním díle budeme věnovat právě tomuto – překvapivě velmi složitému tématu.

Když technika nestačí

Možná, že od začátku sledujete náš stopařský seriál a postupujete přísně a přesně pomalu podle jednotlivých kroků, vedete si stopařský deníček, makáte prakticky denně – a přece to pořád není ono. Možná, že stopujete podle úplně jiné metodiky, trávíte dny a hodiny v blátě, máte sofistikovaně propracovaný trénink, a také to pořád není ono. Zkrátka – váš pes umí technicky dobře stopovat, ale k tomu, aby na soutěži překročil svůj stín, mu schází to správné nasazení. To pravé nadšení, vůle, chtění vydat ze sebe maximum navzdory těžkému terénu, obtížným klimatickým podmínkám, vaší vlastní nervozitě… a v nejhorším případě mu nechybí jen to nadšení, ale bohužel „díky“ absenci psovi vlastní aktivity v horších podmínkách dochází k selhání. A možná, že k selhání dochází i opakovaně. Ano – právě jste trefili hřebík na hlavičku – klíč je právě v motivaci!

Mají psi ambice?

Vraťme se k technice. Samotný fakt, že prvotřídně ovládáte matematiku a schopnost z hlavy spočítat 5525 děleno 328 z vás kandidáta na Nobelovu cenu neudělá. Kandidátem se stanete ve chvíli, kdy díky vašemu nadšení pro čísla a neustálému počítání dokážete vyřešit teorii relativity nebo zničit hladomor ve třetích zemích. A na to nestačí si umět s čísly hrát, ale především to chtít, obětovat číslům veškerý svůj volný čas a nenechat se odradit při každém neúspěchu, kterých je ale v konečném důsledku mnohonásobně více než těch úspěchů. Ano, vy jste člověk, a vás vede nějaká vidina – vidina lepšího světa, Nobelovy ceny, nebo zkrátka potřeba něco dokázat. Ale i mezi psy se najdou výjimeční jedinci. Sice je hladomor vůbec netrápí (pokud se nejedná o jejich vlastní hlad), ale soutěžní ambice mají. V úplném začátku je to čistě soutěž mezi psem a vámi (psovodem), kterému chtějí dokázat, že to umějí, že na to mají, že jsou chytřejší než vy. V pokročilém stádiu tréninku a s jistým „vyzávoděním psa“ potom přichází sám od sebe adrenalin, který pohání psa kupředu, který mu nedovolí to vzdát, který ho nutí být lepší, než jsou ostatní. A často jde opravdu o osobní uspokojení typu „tu křížovku prostě musím vyluštit, jinak neusnu.“

Často mi do kurzu chodí lidé, kteří jsou jako psovodi nesmírně poctiví. Jejich nasazení bych přirovnala k vysokoškolskému studiu a jejich píle je obrovská. Bohužel právě tito psovodi nemají štěstí na psy, kteří mají pro pachové práce stejné nadšení. A opravdu velmi často dochází k situaci, kdy psovod by stopoval, až by brečel, ale pes chce brečet jen, co uvidí stopovací vodítko. Proč? Odpověď je jednoduchá. Je to věcí MOTIVACE!

Exota je třeba motivovat skutečně dobře

Jakožto majitel „exota“ a trenér, který se zaměřuje prioritně na méně obvyklá a hůře motivovatelná plemena, moc dobře vím, že motivace psa je alfou a omegou celého výkonu. Ano, technika je důležitá a bez té se to neobejde. Ale sebelepší technika mistra neudělá, pokud mistr nebude sám chtít.  A tady se dostáváme k tomu klíčovému slovu CHTÍT.

Pokud patříte mezi úplné začátečníky v kynologii, zřejmě mi moc nebudete rozumět. Pokud už jste ale trochu pokročilí psovodi a koukáte, co se děje kolem vás, jistě vás neminula taková slova jako shaping, klikr trénink, případně jména jako jsou Martina Klimešová nebo František Šusta. Nechci zde vůbec dělat reklamu nebo někoho posílat na semináře, to je věcí každého psovoda. Ale co je podstatné, je si uvědomit, že mezi tréninkem stopy, poslušnosti, obrany, různých triků a úplně jakékoliv dovednosti vlastně není žádný rozdíl. My něco chceme. Musíme psa přesvědčit o tom, že on to chce ještě víc než my, naučit ho to dobře dělat, a následně ho odměnit takovým způsobem, aby tuto činnost i v budoucnosti sám vyhledával a co nejlépe vykonával. To je podstatou každého tréninku!

Není psovod jako psovod

Pokud se ale psovod příliš soustředí na detaily, často se bohužel stává, že pes dokáže výborně technicky pracovat (v našem případě stopovat), ale dělá to jen:

1. protože musí
2. pro psovoda

Ani jedna varianta bohužel není správná. Pokud bych si sama mohla vybrat, ani nevím, kterou bych volila. Můj pes má své osobní cíle v tomto pořadí:

1. já to chci dokázat
2. já chci vyhrát (získat pamlsky/jídlo, nad tebou / kladečem)
3. já chci být chytřejší než ty (psovod)
4. já ti chci udělat radost
5. vím, že to musím udělat co nejlépe

Všimněte si počtu spojení „já chci“. Pokud má pes tolik důvodů, snadno ho přimějete, aby pokud budou vhodné podmínky, byl opravdu nejlepší. Ale to on prostě SÁM MUSÍ CHTÍT!

Jojo, to jsou pěkná slova, ale jak na to?

A začátek veškeré motivace je právě už ve čtvercích. Ráda bych se vrátila k poučce, kterou mě naučil František Šusta. A to sice, že množství energie potřebné pro splnění jednoho úkolu je konstantní. Je to nějaká množina, která je stále stejná. A rozdíl je pouze v tom, jaký podíl do této energie vložíte vy, a kolik bude muset vložit pes. Pokud vy vynakládáte 99% potřebné síly, potom psovi stačí pouze 1% vynaložené síly a nakonec dojde ke splnění kýženého úkolu. A to často bývá problémem některých psovodů. Mají pocit, že efektu bylo dosaženo – a ono skutečně bylo. Otázkou ale zůstává, kdo vynaložil více energie a tedy kdo, zda pes, anebo psovod má větší podíl na úspěchu. Pokud tím úspěšnějším bývá častěji psovod, na psa už vlastně nezbývá téměř žádná práce. A proč by se také snažil, když psovod valnou část práce odvede za něj?

Pojďme k praktickým ukázkám úplného začátku, tedy práce ve čtvercích:

Přísný psovod – úspěšný pedagog?

Psovod číslo jedna je přísný, pragmatický, zaměstnaný. Má omezené časové možnosti, proto vnímá možnost vyrazit si na čtverec jako příležitost. A očekává, že pes bude šťastný. Nemá finanční limit, proto neřeší počet granulí ve čtverci jako důležitý. Jeho žena je také zaměstnaná, proto se o krmení psů vůbec nezajímá. Zde je pes postaven do čtverce, ve kterém jsou maličké granulky, které je obtížné vyhledávat, Proto, aby se najedl, musí se velmi snažit, nacházet maličké kuličky, a má na to omezený časový limit – protože psovod nemá času nazbyt. Pokud se nenažere ve čtverci, má smůlu.  Pokud je psovod ještě ke všemu trochu nedočkavý, často se snaží vytáhnout psa ze čtverce ještě v době, kdy je v něm dost granulí. Pes svým odporem jasně dává najevo, že má ještě práci, a rozumný psovod ho nechá dál pracovat. Nakonec ale psovodovi dojde trpělivost. Za tu dobu, co jsem tady, mi utekly dva důležité obchody (nadává psovod) a psa násilím vleče ze čtverce, protože už je čas.

Tento pes odchází ze čtverce frustrovaný, protože vůbec neví, jestli se mu podařilo sníst veškeré jídlo (velmi pravděpodobně si je jist, že ne) a zároveň tuší, že nic dalšího už nedostane. Tento pes se druhý den těší na čtverec jako malé dítě, doufá, že se konečně pořádně nají (včera to nebylo nic moc, alespoň z jeho pohledu), a na nic jiného nečeká, než je povel „stopa.“ Ano, zatím jde jen o čtverce. Ale takový pes i v budoucnu bude připravený vydat v minimálním čase maximum, protože se chce nažrat. Neboť mu v jeho snaze nikdo nepomůže, a pokud chce být úspěšný, sto procent energie musí do této činnosti vložit on, protože jeho psovod nevloží ani procento.

Psovod pacifista – nejistý pes!

Psovod číslo dvě miluje svého psa nade vše. Jako člověk je spíše mírumilovný, klidný, všem živým bytostem na planetě přeje jen to nejlepší a svému psovi pochopitelně dvakrát tolik. Proč právě takový psovod nebude slavit úspěchy? Vůbec teď nechci říct, že mistrovství vyhrávají samí hajzlové. Všichni úspěšní psovodi prominou, snažím se jen vyjádřit rozdíl v přístupu k tréninku psa, nikoliv v přístupu k psovi samotnému. Psovod číslo dvě totiž za všech okolností zajistí, aby jeho pes v tréninku příliš netrpěl (žádné obtížné situace, nedej bože počasí), aby se jeho pes cítil vždy co nejlépe (chválení úplně za všechno včetně toho, co pes vůbec nevnímá), aby ve čtverci nezůstala žádná granule nazbyt (jaká škoda) a v neposlední řadě – za každou cenu se snaží, aby se pes nažral, ideálně přežral. Ukazování jednotlivých granulek ve čtverci, používání co největších granulí proto, aby se pes co nejlépe nažral, vybírání toho nejpříjemnějšího terénu, aby se chudáčkovi náhodou nedostala s granulkami do tlamy hlína nebo tráva…. To všechno jsou první příznaky budoucího neúspěchu. Zkrátka – v tuto chvíli je snaha psovoda o mnoho větší, než musí zákonitě být snaha psa.

Takový pes odchází ze čtverce s pocitem – no, s jakým pocitem? Pokud byl dobře naladěn, tak odchází dobře naladěn, protože se dobře najedl. Moc neví proč, což se nám do budoucna zrovna nehodí, ale pozná pocit sytosti. Pokud ovšem nebyl před čtvercem dobře naladěn nebo ještě hůře – nebyl v tu chvíli lačný (protože takový psovod možná krmí psa několikrát denně, aby chudáček netrpěl), odchází s pocitem nechuti. Ano, je znechucen, že musel jíst žrádlo ze země, případně, že ho vůbec musel jíst. S jakým nasazením takový pes nastoupí na další čtverec?

Zlý nebo ambiciózní psovod?

Není zlé mít psa příliš rád, naopak, to je úplně skvělé. Ale zlé je umetat mu cestičku a nenechat ho alespoň trochu bojovat se životem. Dal někdo vám v životě za špatně napsaný diktát jedničku jen proto, abyste nebyli smutní? A co byste udělali příště, pokud by se tak stalo? Naučili byste se na jedničky, nebo byste se opět spolehli na dobromyslnost pedagoga? A co po pár letech? Jak moc byste zlenivěli, pokud byste věděli, že píle stejně k ničemu nevede a být lempl se vyplatí? No… tipuji, že byste se stali doživotním lemplem. A chcete mít takového psa?

Iniciativa ale nesmí být jen na psovi

Samotný fakt, že do čtverce pustíte dobře motivovaného a lačného psa ještě nestačí. Proto, aby ho bavilo se nasytit a abychom mohli využívat výhod plynoucích z případu číslo jedna, je ale nutná ještě jedna věc. A to je vaše osobní nadšení.

Ano, na začátku jsme si sice řekli, že za množství vložené energie by měl být zodpovědný pes. Ale za množství vložené pochvaly (tedy sociální odměny) jste zodpovědní vy. Pokud vás samotné ta práce nebaví, nemůžete předpokládat, že bude bavit psa. V obchodě se často říká, že pokud chcete někoho zapálit, sami musíte hořet. V tréninku psů to platí dvojnásob! Vaše nadšení z dobře odvedené práce si nese domů i váš pes a dovede s ním velmi dobře pracovat. Pokud půjdete ze stopy zklamaní, nemůžete očekávat nadšení ani od psa. A čím více a častěji pes prohrává, tím hůře.

Kouzelné slovíčko „CHTÍT“

Kdy tedy pes chce? Když nemůže, když není snadné to získat, když musí vynaložit nějaké úsilí, když psovod každé úsilí odměňuje minimálně slovně, když psovod má ze společné práce radost, když to psovi přináší UŽITEK! Pokud je práce pro psa bezvýznamná, nebude se na ni těšit ani v budoucnu a nebude ji chtít za nepříznivých podmínek dělat.

Koncová odměna – hřích nebo podpora?

V mnoha dílech našeho seriálu jsme si řekli, že koncová odměna vůbec není žádoucí. Protože nechceme, aby se náš pes učil spěchat na konec, protože chceme, aby se odměňoval během stopy a nikoliv na jejím konci, protože chceme stopu připodobnit k lízátku. K lízátku, které když dolížeme, tak jsme smutní, že už je konec. A taková by stopa opravdu měla být. Co ale s tím, když nám klesá motivace? A to se stává i v lepších rodinách!!! Ano, psi často ztrácejí motivaci a možnost vrátit se k motivaci ve čtvercích není cestou. V největším procentu případů je to z důvodu stereotypního tréninku, ale výjimkou není ani snížená motivace psovoda. V některých velmi dobře zvážených případech bychom tedy mohli použít odměnu průběžnou, resp. odměnu koncovou. Takovou odměnou může být například:

• Koncová nebo průběžná odměna ve formě jídla
• Koncová odměna ve formě hračky

Jídlem v tuto chvíli myslím krabičky. V případě snížené motivace psa můžete někdy, zcela nahodile a nepříliš pravidelně zařadit tzv. krabičky. Krabičky jako průběžná odměna znamenají takové menší „předměty“ o formátu cca 8 x 8 cm, které pes označuje jako předmět a ve kterých je skryta velká odměna. Nějaké extra zajímavé jídlo, které psa v průběhu stopy motivuje k vyšším výkonům, protože v sobě skýtá jisté očekávání, zda takových krabiček do konce stopy ještě několik náhodou nemůže být. Takové krabičky po jejich zařazení do tréninku postupně odbouráváme a stále měníme jejich počet. Někdy žádná, někdy třeba pět krabiček. Abychom neustále podporovali očekávání psa, že krabiček může být po cestě milion, ale zároveň, abychom ho nedemotivovali, když nebude ani jedna.

Zcela samostatnou kapitolou je použití hraček – balonků na stopě. Osobně jsem tuto odměnu v životě použila jen jednou, protože se jedná o silně emociální odměnu. Proto také tuto odměnu používáme téměř výhradně na konci stopy, protože pes po použití této odměny zcela ztrácí koncentraci a balonek na něj většinou působí jako tzv. ukončovací odměna, tedy cvik končí.

Pokud byste balonek/hračku chtěli použít jako průběžnou odměnu, vhodné by bylo našlapat několik stop (například tři) a každou z nich balonkem ukončit.

Stejně jako různé krabičky, tak i balonky a hračky jsou ovšem odměnou s jistou přidanou hodnotou, odměnou zcela výjimečnou, a k jejich použití by mělo docházet spíše sporadicky. Právě v případě potřeby zvýšení motivace. Jakmile bude cíl naplněn, tj. pes se bude více těšit do stopy a bude pracovat s větším nasazením, je třeba je postupně odbourat, resp. postupně vysvětlit psovi, že ne vždy takové odměny musejí na stopě nutně být. Důležitá je jako vždy víra – tedy víra, že tam nějaká taková odměna zkrátka bude…

Stopám zdar!

Foto:  Katka Houšková, Alena Vanžurová, archiv Marie Richterové