Stopujeme přesně XXIII. díl

V minulém díle našeho seriálu jsme probrali prioritu stáří stopy a tentokrát se podíváme na další důležité kritérium, a tím je délka. Že vám zatím stopy přišly časově náročné? Tak odteď budou ještě navíc delší! Pojďme konečně našlapat pořádnou stopu!

Kritérium délky stopy je stejně jako všechny ostatní dovednosti nutné trénovat. Zde se ale nejedná až tak o věc schopností psychických, jako především o schopnost fyzickou. Až doteď jsme se zabývali technickým tréninkem jednotlivých disciplín na stopě – jak naučit psa sledovat stopu, sledovat ji přesně, za různých podmínek, přesně označovat konkrétní předměty, umět si poradit s těžkým terénem a obtížnými klimatickými podmínkami a tak dále, a tak dále. Než ale vyrazíme směrem ke stopám úrovně FH (tedy přes tisíc kroků), musí náš pes mít především výdrž! Ale samozřejmě nejen ji, tak pojďme na to!

Zvyšování kondice = základ úspěchu

Stejně jako člověk-sportovec, například běžec, trénuje postupně na delší a delší trasy a zvyšuje náročnost svých tréninků s ohledem na jeho zvyšující se kondici, ani pes nemůže prostě z ničeho nic pracovat na stopě na delších vzdálenostech. Sice by to s velkou pravděpodobností zvládl, ale mohlo by vás to přijít dost draho.

V první řadě by vás to mohlo stát motivaci. Pokud si od začátku říkáme, že trénink (a to nejen na stopě!) by měl vždy skončit v nejlepším, potom je zřejmé, že ani stopa by neměla končit v okamžiku vyčerpání psa. Člověku se to tak vůbec nemusí zdát, ale pravdou je, že intenzívní práce psa při přesném stopování je fyzicky opravdu velmi, velmi náročná. Pokud pes delší stopu sotva dojde, těžko si můžeme myslet, že se bude na další takovou příliš těšit.

V druhé řadě by se mohly dostavit chyby. Pokud bude pes od poloviny stopy unavený a na konci stopy vyčerpaný, je více než pravděpodobné, že se začne dopouštět chyb. Chyb, které budou důsledkem jeho ubývající fyzické kondice. Z přesného stopování se může stát nepřesné, protože pes už nebude mít sílu sledovat každou šlápotu a začne odpočívat. V návětrných úsecích si začne pomáhat sledováním pachového mraku a začne využívat naučených stereotypů – například v rovných úsecích (většinou po předmětu a za lomem) nebude stopu sledovat vůbec a bude jen nárazově ověřovat. Výsledkem může být jednak i úplná ztráta stopy, jednak z dlouhodobého hlediska může dojít k pokažení některých celých tréninkových prvků. Jinými slovy můžete mít co dělat takovou paseku potom napravit.

Náročnost člověku nepochopitelná

Připadá vám to jako nesmysl? V přírodě je pes přece schopný sledovat stopu daleko delší, než je 1800 kroků. Ano, máte samozřejmě pravdu, ale takovou stopu nesleduje přesně a sleduje ji pouze v případě, že je natolik silná, že má šanci na úspěch. Zatímco my po psovi chceme přesnou práci v každé šlápotě a za všech okolností. Sama si vzpomínám na zkoušku SVV3, kde byla stopa dlouhá 1800 kroků a stará tři hodiny, našlapaná v poměrně obtížném terénu a vypracovaná za silného větru. Moje fena po této stopě v autě usnula, a když jsme měly jít na poslušnost, měla jsem dost práce s tím, abych ji vůbec vzbudila. Přiznávám, že trénink délky stopy jsem v té době dost podcenila, a to se bohužel projevilo na kondici feny a samozřejmě i na provedení dalších oddílů zkoušky. Na její další nasazení do pachových prací to naštěstí nemělo žádný vliv. Ale než jsem se pustila do FH zkoušek, kde se při závodech podle IGP-FH předpokládá maximální nasazení psa dva dny po sobě na dvě stejně obtížné stopy, na prioritě délky stopy a přípravě fyzické kondice jsem několik měsíců pracovala.

Jak na to?

Metodika, podle které bychom měli zvyšovat prioritu délky stopy, není nikterak složitá. Daleko složitější je umět odhadnout možnosti a schopnosti našeho psa a správně nastavit rychlost postupu. V zásadě jde stejně jako u zvyšování ostatních kritérií pouze o to postupně šlapat delší a delší stopy a ty pravidelně prokládat stopami výrazně kratšími, které nám pomůžou se zvyšováním motivace. Opět jak jinak – s ohledem na ostatní kritéria a na jejich obtížnost. A především s přihlédnutím k danostem a vlastnostem psa, jeho zkušenostem, věku a jeho aktuální fyzické kondici. Některému psovi můžeme denně zvyšovat délku o dvě stě kroků, některému týdně pouze o sto.

Počasí opět na prvním místě

Stejně jako v minulém díle o zvyšování priority stáří stopy se budu odvolávat především na klimatické podmínky. Prioritu délky stopy zvyšujeme vždy pouze za příznivých podmínek. To znamená, že v tréninku nikdy neprodlužuji stopu v případě, že je extrémně horko, extrémní vítr či příliš náročný terén, který s povětrnostními vlivy úzce souvisí. Aby práce na stopě byla pro psa fyzicky náročnější pouze z pohledu délky stopy, nikoliv z pohledu délky stopy a zároveň i obtížných podmínek. Jak už jsem v minulém díle ovšem zmínila, tak v případě tréninku na FH stopy už stáří stopy nikdy nenechávám méně než dvě hodiny.

Motivaci zvyšuji především na konci!

Ruku v ruce s náročností samozřejmě také přidávám na motivaci a při prodlužování stopy kladu velký důraz na odměňování v druhé polovině stopy a zejména na jejím konci. To samozřejmě neznamená, že v první polovině stopy úplně odbourám odměny, ale jejich větší část přesunu do druhé poloviny stopy. Aby s ubývajícími silami a tím i náročnější prací přicházelo více a více odměn, které udrží motivaci psa až do konce. A tím nemyslím jen čistě žrádlo ve stopě, ale také odměnu sociální, tzn. vlastní povzbuzování a pochvalu. Zkrátka čím blíže je pes konci stopy a čím více je unaven, tím více se snažím působit na jeho psychiku, aby udržel plné nasazení až do konce. Pokud pes není schopen udržet plný výkon, potom jsem někde udělala chybu a nejlepší cestou je skončit u nejbližšího předmětu a oželet poslední úseky stopy. A raději skončit ještě ve chvíli, kdy pes skutečně může a jeho motivace ještě nezačala příliš klesat.

Bez fyzické zdatnosti to nejde

Samostatnou kapitolou, která úzce souvisí s prací (nejen) na stopě, je samozřejmě kondice psa jako taková. O tom bychom mohli napsat další seriál, a proto bych toto téma jen nakousla. Je zcela logické, že pes, který nemá dobrou fyzickou kondici, nemůže ani na stopě vydržet pracovat v plném nasazení příliš dlouho. Proto se u svých psů soustředím na jejich kvalitní výživu a na zdravý životní styl, ve kterém nechybí pravidelný pohyb a fyzicky náročné aktivity. Někomu to může připadat směšné, ale kromě denních procházek zařazuji do tréninku pravidelně agility, hoopers, dogfitness a další fyzické aktivity, které udržují psa stále v kondici. Pokud bych toho sama byla fyzicky (a hlavně psychicky) schopná, chodila bych se psy pravidelně běhat. Mimo to často zařazuji pohyb těsně před stopu. Ne vždy, ale zejména před závody nechávám fenu před stopou lehce unavit a na stopu ji přivádím zadýchanou. V rámci hesla „těžko na cvičišti…“ Buď položím stopu někde na kopec, na který před tím musíme společně vystoupat, nebo těsně před stopou jdu na krátkou poslušnost nebo prostě jen použiju balonky a nechám fenu vyběhat.

Práce s vlastními silami

Pokud je váš pes v dobré fyzické kondici a úspěšně zvládáte postupně prodlužovat délku stopy, sám od sebe se dostaví další efekt. Pes se naučí pracovat s vlastními silami! Při postupném a správně připraveném tréninku si pes velmi brzy uvědomí, že jeho možnosti jsou omezené a že nesmí přepálit začátek, aby mu zbyl dostatek sil na konec stopy, který nikdy neví, kdy přijde. Výše jsem hovořila o občasném střídání s kratšími stopami. Kratší stopa sice skvěle dokáže zvyšovat motivaci psa (tedy jednou za čas si vyzkouší, jaká je to paráda skončit v polovině a plný sil a optimismu), ale pokud bychom kratší stopy zařazovali příliš často, nedosáhli bychom právě tohoto efektu, ale naopak, pes by se mohl naučit „flákat”. Pokud tedy chceme, aby pes uměl šetřit síly, aby s nimi uměl během celé stopy pracovat, musíme držet jednotlivá kritéria stále v určité obtížnosti. V očekávané obtížnosti!

Jaká by tedy měla být ta minimální obtížnost?

Opět platí, že každý pes je jiný. Ale obecně se dá říci, že zatímco stáří stopy by nemělo být menší než dvě hodiny (což je zhruba polovina průměrného staří běžné tréninkové stopy), ani délka stopy by neměla být kratší než polovina aktuální průměrné tréninkové stopy. Pokud tedy mám psa ve fázi zvyšování tohoto kritéria a aktuálně chodím stopy kolem jednoho tisíce kroků, motivační stopa by neměla být kratší než pět set kroků. A pokud jsem již ve fázi přípravy na závody a chodím stopy kolem 1800 – 2500 kroků, potom by motivační stopa neměla být kratší než 900 kroků. Abychom psovi nedali příčinu myslet si, že stopa někdy může být skutečně krátká a příliš čerstvá a neúmyslně ho neučili práci na stopě si ulehčovat, když to jde.

Už vás bolí nohy ze šlapání dlouhých stop? Potom i vy potřebujete lepší kondici! Proto šlapejte, šlapejte a šlapejte! Jednou se vám to všechno vrátí.

Stopám zdar!

Foto:  Roman Rakovan