Stopujeme přesně XXVIII. díl

Mohli byste nám vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení? Pro veselé historky si nemusíte hned pouštět archiv České televize a hledat pořad Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Dnes pro vás mám totiž jednu veselou příhodu ze stopování i já. Myslíte si, že na stopách je nuda?

Stopařina je považována za dost suchou disciplínu, zatímco v jiných kynologických aktivitách je srandy kopec. Na poslušnosti občas hodíte balonek úplně jinam, trefíte někoho činkou, na obranách figurant upadne, na agility ani nemluvím, tam se to legračními momenty jen hemží… Jen na těch stopách je to většinou pořád dokola to samé. Když už uděláte nějakou chybu, většinou je to chyba tréninková, a ta není legrační, ale spíš k pláči – když si spočítáte, jak dlouho ji budete opravovat. Ale za ty roky přece jen už mám pár těch veselých příhod a co si budeme povídat, je potřeba se umět zasmát také sám sobě! 

Budiž tato veselá historka motivací, ale také radou pro začínající „trubkaře“, kteří se jistě po mém vyprávění vyvarují podobné chyby. 

Kdo je to trubkař? 

Když je vám dvacet, nemáte problém s pohybem. Našlapete klidně šest set plně propamlskovaných kroků a přesně tolikrát také ohnete hřbet. Jednak je vám to fuk, poněvadž je vám (i vašim zádům) těch dvacet… jednak vám to jde od ruky, protože je vám taky fuk (v mladické nerozvážnosti), kam ten pamlsek padne. Když ale trochu stopařky dospějete, tak si začnete všímat polohy umístění pamlsku ve šlápotě, začnete chápat, že pamlskování má svá pravidla a začnete se snažit pamlsky přesně umisťovat. Pamlskování už vám nejde tak od ruky, docela to trvá, a mimo toho dospěla také vaše páteř, a ohnout se tři sta krát za sebou v rámci jedné stopy se vám pravděpodobně vymstí. 

Fyzioterapeut by řekl, že se nemáte ohýbat, ale máte dřepovat. Tak se totiž páteř neničí. To se mu snadno řekne! Ale jednak tři sta dřepů neudělám (ne, fakt neudělám), jednak při dřepování jdou dost blbě pokládat pamlsky do stopy. A tak jsem si pořídila trubku! 

Všichni moji starší kolegové už ji dávno samozřejmě mají, já jsem dlouho odolávala. Pořád jsem si připadala děsně mladá a fit. Až jednoho krásného jarního dne, třetí den na plně propamlskované stopě, jsem se na dvoustém kroku ohnula naposledy. Po krátké rekonvalescenci a rehabilitaci vedla moje první cesta do instalatérských potřeb, kde jsem zakoupila asi za dvě eura a pár centů PVC trubku odpovídající délka a s vnitřním průměrem na míru velikosti mých oblíbených granulí. To se to bude stopovat! 

Pořád ještě nevíte, kdo je to trubkař? 

No trubkař chodí na stopu s trubkou! Mechanika pokládání stopy je poměrně snadná. První podmínkou tedy je, že musíte mít volné ruce, takže pamlsky/granule si přesypu z nádoby do kapes u výcvikové vesty, abych měla jednu volnou ruku na pamlsky, a jednu na trubku. Po každém kroku uhnu buď nohou o pár centimetrů zpět, nebo naopak, ukročím o pár centimetrů vpřed. A do vzniklé mezery následně položím trubku, vezmu granuli, vhodím do trubky, a když trubku zvednu, mám pamlsek přesně tam, kde jsem ho chtěla mít. Naprosto přesně! A navíc, aniž bych musela ohnout hřbet! 

Trubka je mojí záchranou, mojí novou nejoblíbenější kynologickou pomůckou, mojí stopařskou spásou. První stopa na trávě a šlo to fakt jako po másle. Jedna tři sta kroková plně propamlskovaná stopa a druhá čtyři sta kroková, pamlskovaná asi ze tří čtvrtin. No kdybych se měla šest set krát ohnout, to by byl mazec! Trénovat dva mladé psy má své nevýhody, tiše vzpomínám na stopy, kdy jsem dávala pamlsek do každé sté šlápoty…. 

Ukládání pamlsků pomocí trubky má hned několik výhod: 

• Pamlsek namíříme naprosto přesně do konkrétního místa. 
• Pamlsek nám na tvrdém povrchu nikdy neodskočí a nemusíme ho potom hledat a zase sbírat. 
• Je úplně jedno, zda pokládám pamlsky do paty nebo do špičky, s trubkou můžeme libovolně manipulovat. 
• Když se neohýbáme, tak neztrácíme stabilitu ani přehled o terénu. 
• A hlavně, nemusíme se ohýbat! 

A co se nestalo? 

Na druhou stopu s trubkou jsem se vydala na hlínu. Ráno pěkně napršelo, takže pole bylo opravdu jedno odporné bláto, ale i v takových podmínkách se musí trénovat. Pěkně se to lepilo na boty, a hlína byla úplně holá, bez porostu. Ha, říkám si, musím dávat zvlášť velký pozor, aby mi pamlsky na takovém terénu neodskakovaly mimo šlápotu. Ale co – vždyť mám trubku!  

A tak jsem si dala s ukládáním pamlsků fakt záležet. Trubku jsem vždy přiložila až těsně k zemi, aby nevznikla mezera, kudy by mohl pamlsek proniknout mimo šlápotu. A šlapu si to, jeden oblouk, druhý oblouk, nějaké ty lomy… a libuji si, jak mi to pěkně jde od ruky! Trubku až na zem, šup do ní pamlsek, a jdeme další krok. Vždy se snažím, abych i navzdory pamlskování šla dost rychle, aby se pes neučil, že stopy s pamlsky jsou výrazněji napachované. A tak jsem si vůbec nevšimla, jakým způsobem vlastně ty pamlsky do stopy ukládám. Jen koukám po terénu, kde to zase zalomím, kolik už mám kroků, kontroluji množství zbylých pamlsků v kapse… a najednou se mi začíná zdát, že ta trubka je nějaká těžká. 

Taková PVC trubka totiž neváží skoro nic. Odhadem asi dvacet deka? A najednou se mi s ní nějak hůř manipulovalo. No nic, říkám si, asi už mně bolí i ruka (fakt už asi nejsem nejmladší…) a točím stopu do protisměru. A jak si to šlapu asi pět metrů podél již položené stopy, najednou koukám, že v ní žádné pamlsky nejsou!  

Ano, byl to mžik. Asi tři vteřiny, než mi došlo, že ve stopě není jeden pamlsek, že trubka je nějaká těžká, a že šlapu v hodně měkkém blátě. Ano, ve stopě vážně nebyl ani jeden. Trubka byla zespodu zalepená blátem a všechny pamlsky byly uvnitř. 

Tak to jsem zase jednou zvorala našlapání stopy. Nebylo to poprvé a jistě ani naposledy! 

 Stopám zdar a trubkařům zvlášť! 

Stopám zdar a trubkařům zvlášť! 

Katka Houšková 

www.katcinasmecka.cz