Stopujeme přesně XXX. díl

V minulém díle stopařského seriálu jsme se zabývali předzávodní (především psychickou) přípravou psovoda. A dnes se podíváme na tu ještě trochu důležitější část – a tou je předzávodní psychická příprava psa.

Minule jsme nakousli, jak by měla vypadat závodní příprava psychické stránky psovoda. Na jeho rozpoložení totiž bude hodně záviset i psychická pohoda psa, protože jak víme, na své psí miláčky přenášíme svou náladu, své problémy i svou radost. Pokud jsme tedy zvládli svůj vnitřní boj a jsme vyrovnaní a připravení na soutěž, můžeme začít připravovat také psa. Naše pohoda je totiž jen jednou částí z toho, co na psa přeneseme a čím psí psychiku zatížíme. 

Pokusím se vám popsat ty nejdůležitější součásti každé soutěže, které je dobré mít natrénované. A čím máme slabšího nebo řekněme citlivějšího psa, tím více je to potřeba! 

Nejistota psa – náš největší strašák 

Proč o psychické přípravě psa tolik mluvíme? Pes totiž sází na jistotu! Psi mají rádi pořádek, mají rádi pravidla, a úplně nejraději jsou, když vše běží podle plánu. Jako vždy! Mají rádi, když přesně vědí, co je čeká. A jakékoliv narušení nebo jakákoliv změna zažitého režimu je přivádí do nejistoty. A pes nejistotu nesnese! Slabší psi při pocitu nejistoty upadají do nervů, začínají panikařit, a v takovém stavu pochopitelně nemohou podat optimální výkon. My se tedy musíme co nejvíce snažit, aby ten soutěžní den připomínal každý jeden tréninkový den. Aby byl pes v pohodě a přesně věděl, co ho čeká! 

Nestopujte nikdy sami 

Pokud si doma stopujete pětkrát v týdnu sami, nejlépe ještě za humny na poli, kam chodíte pěšky, potom těžko můžete očekávat úspěch na soutěži, kde nastavíte psovi úplně nové podmínky. Na soutěž přijede spousta psů, spousta lidí, všichni tam pochopitelně dorazí autem – a najednou už to není to vaše známé pole, ale místo, kde je úplně jiný pohyb, jiné rušivé podmínky, a jak z toho má chudák pes poznat, že jde na stopu, když na stopu chodí vždycky sám? 

Ideální samozřejmě je, když nestopujete sami téměř nikdy. Ano, ono to moc nejde, sparing partneři na stopování se shánějí dost těžko. Ale pokud máte na cvičáku dobrou partu, tak se dohodněte a alespoň jednou měsíčně vyrazte společně. Připravte psovi podmínky jako na soutěži – množství lidí, hodně zaparkovaných aut a dalších psů.  

A nezapomeňte, že na stopu by s vámi měl jít kladeč a rozhodčí – a měli by se tak také umět chovat. To znamená nežvanit celou stopu a nerušit psa, ale naopak být potichu, hodnotit práci psa a dávat psovodovi potřebné signály (například u předmětu). 

Na pořadí záleží 

Když jdete na stopu sami, tak přijedete na terén, našlápnete, vyřídíte si dva telefonní hovory a jdete zvedat stopu. Třikrát do týdne ten samý scénář. Kdy se vám ale na soutěži stane, že půjdete na řadu první? Tedy že takový scénář zopakujete? Jedině tak na nějakých začátečnických zkouškách, na soutěži vyšší kategorie můžete na svoji stopu čekat až do odpoledne. I proto je tedy výhodné trénovat s dalšími lidmi, a čím víc, tím líp. Protože potom probíhá trénink zcela odlišně. Přijedete na terén, napřed se domluvíte, jak si ho rozvrhnete, potom začne šlapat první... a než bude zvedat stopu ten desátý, uběhne spousta času. Tedy čekání, na které si pes bez problémů zvykne, pokud ho z tréninků bude znát, a nepřekvapí ho na soutěži. 

Když on to doma všechno umí! 

Jako bych se slyšela, na jedné ze svých prvních stopařských zkoušek na neznámém cvičáku mi fena úplně vybouchla. A nebylo to tím, že by neměla natrénováno, to určitě ne. Bylo to změnou prostředí. 

Na domácím cvičáku už máme všechno vypilované. Umíme zvládnout svoje nervy, umíme přesvědčit psa, že nejde na zkoušku, ale na trénink, a že musí, i když nenajde pamlsky. A přesto se to na jiném cvičáku nějak zázračně nepovede. Proč? Změnili jsme toho moc. Pokud stále chodíme jen na ten jeden cvičák, potom nám na nějakém cizím může pes parádně vyhořet. A nebude to jeho vina! Co radím? Jezděte na zkoušky na cizí cvičáky. Nemusíte je vždycky dělat, můžete si tam po skončení stop našlápnout tu svoji čistě pro ten trénink. 

Rituál jako základ úspěchu 

O rituálu před stopou se nebudu už moc rozepisovat, protože jsme ho v rámci našeho seriálu probrali už mnohokrát. Takže jen zopakuji, že rituál děláme prostě vždy, a tím spíš před každou soutěží, kdy si potřebujeme psa co nejlépe namotivovat. 

Bez hlášení ani ránu 

Už jsem to v rámci seriálu zmiňovala mnohokrát a zase to zopakuji. Pokud se připravujete na soutěž, VŽDY podávejte hlášení. I kdybyste ho měli podávat nějakému stromu nebo si postavte deset metrů od nášlapu nějakou židli. Zkrátka hlášení musí být. Je součástí rituálu a nedílnou součástí každé jedné soutěžní stopy. Proto ho musíte umět, jako když bičem mrská a pes musí být na tuto situaci tak zvyklý, že i pro něj musí znamenat nedílnou součást práce na stopě. Pokud jedete na soutěž do zahraničí, je pochopitelně nutné umět podat hlášení v adekvátním jazyce (buď v angličtině, nebo v jazyce, kterým hovoří rozhodčí). 

Náááááááástup! 

Všichni víme, že na každé zkoušce se jako první dělá nástup. Je to i běžnou součástí většiny soutěží. Pouze na větších soutěžích nahrazuje ranní nástup slavnostní zahájení s losováním, kterého se ale psi většinou neúčastní. Proto je dobré mít nástup natrénovaný jako rutinu, stejně jako hlášení.  

Proto, až se budete domlouvat se svými kolegy na tréninku, nedávejte si sraz v terénu. Udělejte to jako na normálních zkouškách! Sejděte se ráno všichni na cvičáku, udělejte si kávu, potom si nastupte i se psy, proveďte kontrolu čipů, a potom můžete teprve vyrazit směr terén. Aby se vaše chování a celý scénář tréninkového dne co nejvíce podobaly soutěžní atmosféře.  

Cestování jakou součást tréninku 

Je řada kynologů, mezi které patřím také já, kteří jezdí se psem úplně všude. Všichni moji psi projeli půl Evropy a jsou zvyklí cestovat desítky hodin autem. Nepřijde jim to nijak nepříjemné ale naopak, těší se na výlet, na nové zážitky. Pokud ale váš pes dojel nejdál vlakem do Berouna, těžko můžete očekávat, že po dvanáctihodinové cestě do Belgie bude připraven podat jakýkoliv výkon, resp. že vůbec bude chápat, že má stopovat. S největší pravděpodobností bude v obrovském stresu a nebude mu ani dobře od žaludku. 

Pokud ale také berete svého psa všude a je zkušeným cestovatelem, potom doporučím ještě malé vylepšení – až zase příště pojedete na dovolenou, našlápněte si tam druhý den stopu a udělejte si tam trénink. Nevíte, kdy se vám taková příprava bude hodit! 

Můj pelech, můj klid 

Pokud už jste někdy byli se svým psem na nějakém výcvikovém táboře, tak vám tenhle scénář bude povědomý. Přijedete na místo, ubytujete se v hotelu. Pes celou noc těžce dýchá, přechází po pokoji sem a tam. Druhý den s ním pracujete a už odpoledne vykazuje známky únavy. Zavřete ho do pokoje, kde se sice snaží spát, ale pokaždé, když přejde někdo po chodbě, tak začne štěkat. Je mu horko, neví, kam jste zmizeli a kdy se vrátíte (zatímco vy popíjíte s výcvikovým referentem) a když ho druhý (teprve druhý!!!) den vytáhnete cvičit, už nechce ani pamlsek. A to se přitom misky ještě ani netknul! Proč? Protože (vrátím se k prvnímu odstavci) pes je zvyklý na svůj klid a na své jistoty. V prostředí hotelu si nikdy náležitě neodpočine, a proto nemůže plnohodnotně pracovat. Jak z toho ven? Naučte ho to! Nejde o nic jiného, než o zvyk. Jezděte se svým psem na výcvikové tábory, berte ho do různých ubytovacích zařízení a naučte ho, co je to odpočinek, kdy přichází, a že je potřeba k práci! Inteligentní pes, který má aktivního psovoda, se naučí odpočívat sám, protože mu nic jiného nezbude. Méně chytrého nebo méně vytíženého psa to budete muset naučit. Od věci potom samozřejmě není ani vzít si na pokoj klec, ve které je pes zvyklý, a nechat ho spát tam. Protože tam si odpočine. Někteří psi si dobře odpočinou i v autě (kde jsou zvyklí přespávat) nebo ve vozíku. 

Není tráva jako tráva 

Poslední věcí, která může pořádně zamávat s vaším výkonem, je terén. Často slýchám zklamaného psovoda, jak říká: „Ale on má trávu natrénovanou!” A určitě mu věřím, určitě má. Ale není tráva jako tráva! Stejně jako není hlína jako hlína. Samotný fakt, že často střídáte terény, ještě neznamená, že váš pes měl někdy v nose podobný terén, jaký se vám naskytne na soutěži. A důvodů je moc! 

Tráva může být ostrá, šťavnatá, suchá, nízká, vypasená, pohnojená, plná vláhy u potoka nebo vyschlá mezi poli. Hlína může být jílovitá, písčitá, kyprá, hrudkovitá, suchá, podmítka... Zkrátka možností je opravdu celá řada. A když váš pes nemá nějaké podloží natrénované, může to pro něj znamenat fatální selhání. Kde ale natrénovat všechno? Úplně jiná hlína je na severu, jiná je v nížinách, jiná je ve středomoří. Možnost je pouze jedna – udělejte si před soutěží trénink! Jeďte alespoň o jeden den dřív a v den před soutěží si našlapejte krátkou stopu. Samozřejmě můžete zařadit i motivační prvky.  

Účelem této stopy ale nebude něco ještě dotrénovat (to ani nezkoušejte!!!), ale jen a pouze zpracovat terén. Vysvětlit psovi, co se bude čuchat, s jakým podložím má tu čest, a zkrátka ho s tím terénem seznámit. Pořadatel by vám měl/mohl takový trénink umožnit na terénech co nejpodobnějších těm soutěžním. A pokud ne, potom si můžete našlapat stopu v kterémkoliv podobném terénu poblíž, protože druh a kvalita zeminy tam bude velmi pravděpodobně totožná. 

Suma sumárum… 

Když to všechno sečteme, tak trénink před soutěžemi by měl ideálně vypadat asi takto: 

• Dáme dohromady partu kamarádů. 
• Zajistíme si víkendové ubytování. 
• V pátek odpoledne přijedeme na místo (zvykáme psa na hotel, zatímco popíjíme s kolegy). 
• V sobotu dopoledne uděláme krátký motivační trénink (večer opět popíjíme s kolegy, pes musí být sám). 
• V neděli ráno si uděláme nástup nebo alespoň kontrolu čipů. 
• Celé dopoledne se potom plácáme po poli, a pes jen čeká v autě. 
• Odpoledne si všichni vypracujeme stopu, která bude vypadat jako soutěžní, tedy v soutěžní atmosféře s kladečem a rozhodčím. Nezapomínejte, že rozhodčí má v ruce desky! Samozřejmě můžeme použít motivační pomůcky, ale pouze s mírou! 

Po stopě nezapomeňte na odhlášení. 

A je to! Říkáte, že to je trochu moc? Ano, je to moc. A pokud máte psa zvyklého cestovat a při té příležitosti trénovat, pokud často trénujete s partou lidí, jezdíte často na tábory, tak nemusíte dodržet všechny body. Ale pokud jste stopaři samotáři a váš pes se cítí dobře jen doma ve své boudě, potom vám takový trénink vřele doporučuji ještě před tím, než se na nějakou soutěž přihlásíte! 

A to je konec našeho povídání o předzávodní přípravě. Tedy o té, které musíme věnovat pozornost ještě dávno před tím, než si podáme přihlášku na soutěž, nebo ještě lépe, než vůbec o nějaké soutěži začneme uvažovat. Příště si povíme, jak by mohla nebo spíš měla vypadat taková příprava na místě, tedy přímo před soutěží! 

Stopám zdar a hodně štěstí! 

Katka Houšková 

www.katcinasmecka.cz 

Foto: Katka Houšková