Stopujeme přesně XXXI. díl

A mohli byste nám vyprávět nějakou veselou historku ze stopování? No, jasně, že jo! Oživíme náš v zásadě odborný stopařský seriál a tentokrát se trochu pobavíme. A víte, co je na tom nejlepší? Bavit se totiž budeme na účet autorky seriálu. Ano, i mistr tesař se někdy utne a i mistr světa dělá chyby.

Na podzim loňského roku jsme zveřejnili veselou historku ze stopování a od té doby jako by se s podobnými taškařicemi roztrhl pytel! Každou chvíli mi někdo nějakou vypráví. Některé jsou vtipné, jiné smutné, a některé rozhodně stojí za sdílení. A tak, zatímco se náš stopařský seriál nezadržitelně blíží ke svému konci, bych se s vámi o pár z nich ještě podělila. Protože se jedná o situace, které se můžou stát prostě každému! A tak si možná právě na tento díl stopařského seriálu vzpomenete, až budete na poli a podaří se vám stejnou chybu neudělat. 

Story první a chyba, která se mi (to nepochopíte!) nestala bohužel jen jednou… 

Poslyšte, jak jsem si už tak dost mizerné předměty ještě víc pokazila. Poprvé se mi to přihodilo v tréninku, to se ještě dá omluvit. Ale podruhé, bohužel (jsem fakt hrozný psovod) na soutěži. Naštěstí to bylo „pouze“ na soutěži IGP1, kde rozhodčí nad mou hloupostí ještě trochu přimhouřil oko. I když od té doby si mě samozřejmě opravdu dobře pamatuje! Do této situace se můžete dostat, pokud jste stejné pako jako já, a především, pokud máte dlouhosrstého psa. 

Jdeme si po stopě, hrůzu v očích, kdy dojdeme k předmětu a co se stane. A už ho vidím. Předmět. Fena zalehává. Hurá! Nestává se to totiž až tak pravidelně. A když podávám hlášení, často mám chuť slovní spojení „pes předměty označuje“ změnit za „pes předměty ignoruje“. Ale dnes néééé! Dnes se to povedlo, první předmět krásně označený. Ještě navíc rychle a přesně. Dmu se pýchou, odebírám předmět, ukazuji rozhodčímu. Uznale kývá hlavou a já s velkou hrdostí chválím fenu. Postavím se do základní pozice, zhluboka se nadechnu, ještě jednou se potěším ze získaných bodů a velím tichým hlasem „stopa“. Fena nic, leží jako přibitá. A sakra, to jsem asi byla moc potichu, tak zkusím víc nahlas. „Stopa!“ Fena zase nic. Začínám polykat nadávky a litovat, že jsem se radovala předčasně. A jak se nadychuji ke třetímu povelu, rozhodčí tiše zakašle „ehm ehm…“ Podívám se na fenu, jak mi nešťastně leží vedle levé nohy, a tak ráda by vyrazila do stopy, ale nemůže. Proč? No, protože jí neschopný psovod stojí na ocásku! Tedy přesně řečeno na chlupech. 

Story druhá, také předmětová. To se prostě občas stává! A komu ne, ať hodí kamenem. 

Můj první důležitý závod. Sice jen v jedničkách, ale v rámci kvalifikačních závodů IPO3. Stadion, nástup, čtyři mezinárodní rozhodčí, prostě velká akce. Proč já se jen hlásila, takový nervy! No, znáte to. Adrenalin, tréma, stres… jeden neví, kde mu hlava stojí. První disciplína – samozřejmě stopa. Jediná ženská ve startovním poli, ještě navíc blondýna. Ale na mě si ti chlapi nepřijdou! 

Našlapala jsem si to fakt dobře, musím se pochválit. Přesně vím, kde mám lomy, a úplně přesně vím, kde mám první i druhý předmět. Nemůže se nic stát! Klimatické podmínky jsou také ideální, to by mohlo vyjít. Navíc můj pes je dobrý stopař, no, prostě se cítím na dobrý body. A jde to jako po másle! Pes jde pomalu, přesně, první lom trefuje bez problémů, první předmět krásně označený. Druhý lom rovněž přesný a blížíme se do cíle. Je to paráda, strachy ani nedýchám a už vidím známku „výborná“ zapsanou ve své výkonnostní knížce. Pes zalehává druhý předmět. Krve by se ve mně nedořezal, jen aby se od předmětu nezvedl. Pes leží, ani se nehne – výborná už je mi málo! Vidím to na kilo! Škoda, že nemůžu dostat třeba 102, že jo? Zvedám předmět, ukazuji rozhodčímu. Rozhodčí se usmívá a zapisuje si do nákresu stopy (určitě samé chvály, co mi za chvíli sdělí). Postavím se vedle psa, a směle velím „Stopa!“ Rozhodčí se potutelně usmívá a praví: „Jste na konci stopy, paní kolegyně.“  

Tož stává se i v lepších rodinách, že? Rudá jsem byla až na zadku, uvést se hned na začátku soutěže jako úplný idiot rozhodně nebylo mým plánem. 

Story předmětová třetí 

Poučena z předchozích nezdarů si zvednuté předměty počítám. Když jsem poprvé vyrazila na soutěž FH, tak jsem byla úplně mrtvá strachy, že se nedopočítám do sedmi a buď skončím u šestého předmětu, nebo opět pošlu psa do stopy, která tam už nepovede. Jaké bylo moje nadšení, když jsem zjistila, že na FH soutěžích jsou všechny předměty očíslované. Nemůže se tedy nic stát! Na každém předmětu si přečtu skupinu, číslo stopy, a pořadové číslo předmětu. Prostě paráda!  

Stalo se to na Mistrovství světa IHF ve Francii. Po prvním dnu jsme byli pouze čtyři s bodovým hodnocením přes 90 – já, Němka, Maďarka a Francouzka. A tak jsem pomýšlela na bednu. Přiznávám. O to byl samozřejmě větší tlak, větší stres, větší adrenalin – a větší možnost, že to zase nějak podělám. Od rána čekáme na výsledky z druhé skupiny a hodnotíme moje šance. Francouzka pouze 86 bodů, Maďarka nedokončila. Tak to vypadá, že bedna vážně vyjde! Těsně před mým nástupem na stopu přichází zpráva, Němka má 98 bodů. Moje tajné toužení po bedně se změnilo v toužení po vítězství (jak typické) a počítala jsem. Abych dosáhla na zlato, musela bych udělat také 98, protože jsem měla ze soboty o bod více. 

Mojí nedělní stopu posuzoval Belgičan, starší, velmi příjemný pán. Už při hlášení trochu vtipkoval. A když viděl, jak jsem zelená, zřejmě usoudil, že by si ze mě mohl trochu vystřelit. Tak jdu po poli, brodím se blátem, stopovačku pevně svírám v ruce. Můj obličej již úplně pozbyl barvy, počítám a kontroluji každý krok své feny. Jsem sice úplně tuhá strachy, ale je to nádhera, fena jde jako stroj. Na ostrém maličká chyba, to bude za půl bodu. Na křížení malé ověření, to bude druhý půl bod. U jednoho předmětu trochu křivě, no, celý bod bych si nestrhla, ale uvidíme. Vychází mi to na 98 minimálně. Fena lehá u posledního předmětu, rychle, krásně, už vidím tu zlatou medaili na krku! Zvedám předmět, ukazuji a kontroluji, je na něm číslo 7. Jsme v cíli, jsme mistři! Jinak to dopadnout nemůže! Ukládám předmět do kapsy, dávám fenu k noze a už si to fičíme k rozhodčímu. „Co se stalo?“ ptá se rozhodčí. „Proč nepokračujete?“  

Já (trochu rozhozená): „Jsem na konci stopy.?.?.?“ 

Rozhodčí: „Jak jste na to přišla?“ 

Já (velmi zmatená, ale odhodlaná): „Mám v kapse sedm předmětů!“ 

(Bože, já to spletla, jsem úplně neschopné hovado a zasluhuji zakopat dva metry pod černou zem) 

Rozhodčí: „Ale dneska máme 8!!!“ 

Já (na pokraji infarktu): „Cože???“ 

Rozhodčí (strašný smích)… „Kdybyste se viděla…“ 

Ano, bylo to za 98 a titul mistra světa máme doma. EKG jsem si natočit nenechala. 

Pokud jste se v mých historkách našli, potom jste se z nich určitě už poučili. A pokud ne, potom vás nějaké jiné, stejně nebo i více zábavné určitě čekají! Neberte se moc vážně, protože o psychické pohodě je stopování především! 

Katka Houšková 

www.katcinasmecka.cz 

Foto: Katka Houšková, Roman Rakovan, Petra Holíková