Stoupáme po schodech nahoru…

Máte už na svém kontě první dogdancingové úspěchy? Složili jste také třeba nějakou zkoušku a cítíte se nyní dostatečně silní v kramflecích? Možná si také říkáte: „A co bude dál?“ Věřte nebo nevěřte, ale všechna úskalí tohoto sportu ještě nejsou zdaleka za vámi.

Zvládli jsme začátky, úspěšně se přenesli přes zkoušky 1. stupně a na závodech se nám začalo dařit a tak je na čase jít zase dál. Předcházející úspěchy nám patřičně zvedly sebevědomí a chuť do dalších nových kroků. To je samozřejmě jenom dobře, ale přesto bychom si měli uvědomit, že další kroky vpřed už nemusí jít tak rychle a hladce.

Zůstaňme nohama na zemi

Pokud se nám třeba podařilo složit všechny čtyři zkoušky prvního stupně na výborně na první pokus, u zkoušek vyššího stupně je velká pravděpodobnost, že zkoušky můžeme opakovat, občas se diskvalifikovat či uspět „jen“ na velmi dobře nebo dobře. A samozřejmě platí, že pokud jsme si navykli při závodech stát vždy na bedně, nemusí tomu tak být na oficiálních závodech, kde nejsou většinou ani rozděleny kategorie tak jako na těch neoficiálních (junioři, začátečníci, pokročilí apod.)  Kategorie bývají pouze dvě – freestyle a heelwork. Každopádně se není čeho obávat, pouze se musíme smířit s faktem, že postup dál bude zřejmě pomalejší a víc se při tom zapotíme.

S obtížností roste i časový limit

Zkoušky druhého a třetího stupně přinášejí oproti jedničkovým dva velké rozdíly. První z nich spočívá v délce zkoušek. Zatímco u jedničkových jsme byli raz dva za minutku u konce a mohl nám spadnout kámen ze srdce, dvojkové zkoušky musí trvat dvě až tři minuty a trojkové dokonce tři až šest minut, což už je opravdu poměrně náročné. Výborným tréninkem na toto je přidávat si čas v sestavách na závody tak, aby pejsek byl vůbec zvyklý na delší vystoupení.

Zapomeňte na posunky!

Druhým a poměrně zásadním rozdílem je, že v porovnání s jedničkovými zkouškami, kde se smí vydávat povely jak hlasové, tak i posunkové, u zkoušek vyššího stupně už to smí být pouze hlasové pokyny. Na ukazování musíme zkrátka zapomenout. Naštěstí nám za to nehrozí hned diskvalifikace, ale pouze citelná bodová ztráta. Píšu to záměrně proto, že toho někteří tanečníci využívají u typu zkoušek, které činí jim a jejich čtyřnohému parťákovi potíže, respektive určitý povinný cvik. Pokud chtějí mít jistotu, že ho pejsek správně provede a nechtějí být diskvalifikováni, oželí raději nějaké body s tím, že vydají posunkový povel. Zbytek zkoušky musí ale tím pádem být téměř perfektní, aby jim bodové ohodnocení vystačilo na výbornou. Bez výborné je sice zkouška také složena, ale není možné pokračovat dál tak, aby tým dosáhl na titul Master daného stupně či divize.

Bez práce nejsou koláče

Vyšší stupně zkoušek jsou pochopitelně náročnější i po technické stránce. Nad čím se dalo přivřít oko u jedniček, nám už dál neprojde. Dalším faktem, se kterým je třeba se vyrovnat, je situace, kdy dáte perfektně celou zkoušku a u jednoho cviku se kupříkladu nedotočí otočka, špatně spočítáme počet opakování apod. Kolikrát si to ani během zkoušky vůbec neuvědomíme, na nástupu vítězoslavně očekáváme kokardu a místo toho přijde hořký disk… Ovšem i to se stává a častokrát už jsem viděla i slzy… Prostě někdy se musí zkouška i vícekrát opakovat. Ovšem odměnou za vynaloženou námahu bývají tituly Master of Dogdancing 2. a 3. stupně, Master of Dogdancing jednotlivých divizí a nakonec i titul nejvyšší, a to Champion of Dogdancing.  Pochopitelně nejtěžší je to vždycky s prvním pejskem, u dalšího už víme, jak na to, vyhneme se spoustě chyb a také máme větší sebevědomí. Zkoušky nemusíme skládat přesně v pořadí (všechny dvojkové a pak trojkové). Můžeme se třeba nejdřív zaměřit na divizi, která nám jde nejlépe a složit si v ní všechny zkoušky.

A nyní se podíváme na oficiální závody…

Těch během roku zase není tak velké množství, o to více jsou ceněny a očekávány. Jedná se v podstatě o dvoje kvalifikační závody na mistrovství Evropy a světa, několik vyhlášených závodů a potom samozřejmě Mistrovství ČR, MČR juniorů a Mistrovství BCCCZ, nepočítám-li ME a MS, či Cruft´s. Každý z těchto závodů má svoje podmínky pro účast. Na ME a MS je to kvalifikace, někde to jsou složené zkoušky nebo nějaký jiný úspěch. Poměrně dost závodníků už se odhodlalo vyjet i na závody do zahraničí a rozhodně se tam neztratí. Asi nejoblíbenějšími destinacemi jsou Německo a Francie.

Nalijme si čistého vína…

I na těchto typech závodů se setkáváme s poměrně velkými rozdíly v předváděných sestavách, i když v posledních dvou letech, jak přibývá konkurence, už favorité nebývají tak jednoznačně určeni. Každý závodník by si měl dobře zvážit, zda už se svým psem jako tým dostatečně dozráli k tomuto typu závodu, protože pokud účast uspěcháme, může se stát, že nás to natolik vykolejí, že následné zdržení bude větší, než kdybychom raději ještě půl roku počkali. Naopak některé týmy by zase měly odhodit zbytečný stud, protože je víc než jasné, že by uspěly. Účast na mistrovstvích a podobných závodech je náročná nejen kvůli psychickému vypětí a trémy, ale také proto, že taneční plocha zde bývá nepoměrně větší, větší je i ruch a počet diváků, většinou i cizí prostředí udělá své. Jsou pejsci, které toto vůbec nijak neovlivní a naopak ti řešivci, kteří si potřebují zvyknout.

Tváří v tvář těm nejlepším

Další novinkou těchto závodů pro mnohé bude i fakt, že se otevírají jen kategorie heelwork a freestyle. Tudíž nováčci nebo junioři se zde potýkají s léty kovanými závodníky, kolikrát ověnčenými mnohými tituly a tudíž je mnohem obtížnější se prosadit a uspět. O to je to víc pak ceněno a radost bývá obrovská. Některá léta se stává, že první místa bývají v podstatě dopředu rozebrána. Občas vídáme u dlouholetých úspěšných závodníků i to, že buď usnou na vavřínech a podcení mladou narůstající konkurenci nebo že dojde inspirace a nápady na sestavy, prostě syndrom vyhoření se může dostavit i v tomto sportu. A to je právě ta příležitost pro nové tváře.

A to není vše…

Pokud se v oficiálním závodě umístíte na bedně, tak kromě veliké radosti to s sebou nese i další následky. Jednak se tyto závody zapisují do výkonnostních průkazů, body se během roku sčítají a na jeho konci se můžete klidně stát nejúspěšnějším závodním týmem. Za druhé se vítěz MČR automaticky kvalifikuje na ME a MS v dané divizi, kterou vyhrál (bez nutnosti účastnit se kvalifikačních závodů). A další už méně příjemnou věcí je, že mistři a vicemistři si tím zavírají účast na neoficiálních závodech s vítězným psem, což je pochopitelné. Možná se mnohým bude zdát, že na tom není nic negativního, ale praxe ukazuje, že mnohé neoficiální závody, jako je například pražský „Vánoční dárek“, jsou už tradicí a v oblíbenosti si nezadají s těmi velkými. Je to asi spíš taková nostalgie, srdeční záležitost, mnohé tyto závody jsou spjaté s charitou pro útulky, se setkáním s přáteli, s předáváním zkušeností i dárečků a takováto kolikrát milá atmosféra se někdy neopouští jen tak snadno.

Foto: archiv Markéty Kunckové, Martina Irglová