Strach má velké oči!

Chodíte rádi běhat a máte panickou hrůzu z volně se pohybujících psů? Nebo jste naopak majitelem psa, kterého hysteričtí běžci vytáčejí k nepříčetnosti? Sportovci a psovodi se často nemají příliš v lásce a důvodem bývá ve většině případů vzájemné nepochopení. Dnešní článek nechť je pokusem o smír mezi těmito dvěma znesvářenými skupinami.

Život většiny běžných lidí se během korona krize výrazně změnil. Nemáme tolik možností provozování volnočasových aktivit a tak se více než kdy dříve sportuje v přírodě. Zatímco pro nás, pejskaře, se toho tolik nezměnilo (stále chodíme třikrát denně ven se psem), spousta obyčejných lidí najednou neví co s volným časem a tak v přírodě potkáváme mnohonásobně více sportovců, turistů, cyklistů a také běžců. Někteří začali běhat, protože během lockdownu a sezení doma ručička na váze ukazuje jaksi nepřijatelné hodnoty, jiní začali běhat proto, že jsou zavřená obchodní centra. Každopádně běžců je najednou všude plno a dříve poklidné procházky pejskařů se najednou mění v noční můru. Stejně tak novopečení běžci jsou často v šoku, kolika setkáním se psy musejí během jedné sportovní aktivity čelit. Proč je situace pro obě strany tak nepříjemná a jak ji řešit?

Když se bojí člověk

Jmenuji se Katka a povím vám svůj příběh. Vyrostla jsem v centru Prahy, na Václavském náměstí, v místě, které by mnoho rodičů považovalo za ne právě bezpečné. Stejně tak tam vyrostli všichni moji kamarádi a spolužáci a až na drobné incidenty jsme všichni prožili šťastné dětství. Když ale člověk dospěje, občas kouká večer na zprávy, tak mu nějak dojde, že centrum velkoměsta přímo vybízí k aktivitám různých deviantů, úchylů a lupičů. 

Jmenuji se Katka a povím vám svůj příběh. Vyrostla jsem v centru Prahy, na Václavském náměstí, v místě, které by mnoho rodičů považovalo za ne právě bezpečné. Stejně tak tam vyrostli všichni moji kamarádi a spolužáci a až na drobné incidenty jsme všichni prožili šťastné dětství. Když ale člověk dospěje, občas kouká večer na zprávy, tak mu nějak dojde, že centrum velkoměsta přímo vybízí k aktivitám různých deviantů, úchylů a lupičů. 

Když se bojí pes

Jmenuji se Godzila a jsou mi dva roky. Sice jsem vyrostla na vesnici, ale máma mě od malička tahá po všech čertech, takže jsem, jak se říká, dobře socializovaný pes. Znám spoustu lidí a mám hromadu psích kámošů. Jsem hovawart a mám v popisu práce hlídat. Dávat bacha na mámu, na dům, na auto, rozhodovat o tom, kdo je nebezpečný a kdo je kámoš… a řeknu vám, je to na jednoho puberťáka fakt náročný. Ale mámu mám jenom jednu, tak tu si musím hlídat, kdo by mě asi krmil? Takže na ni dávám pozor, ať jdeme, kam jdeme. 

Na procházky chodím ráda. Potkáváme hodně lidí a psů. Cizí psi mně moc nezajímají, mám svých kámošů dost. Ale většinou mají s sebou lidi, co mají plné kapsy jídla. S těmi kamarádím. Také potkáváme hodně lidí bez psů, ti žádné jídlo nemají, a tak mě nezajímají. Někteří mají s sebou děti, s těmi bývá legrace. Někteří mají hůlky jako máma, a máma s nimi občas pokecá. A potom je tu divná skupina lidí, kteří se, čert ví proč, pohybují rychleji, než všichni ostatní. Nikdy nemají jídlo, nikdy se nezastaví a nepokecají, nikdy nemají s sebou žádného psa nebo dítě – prostě nejsou ničím zajímaví. Většinou je ignoruju, protože pro mě vůbec nic neznamenají. Běhám si po okolí a čuchám si to svoje. Ale absolutně nechápu proč pokaždé, když takový divnočlověk běží kolem, máma mě k sobě přivolá. Dřív mi to přišlo jako náhoda, ale vypozorovala jsem, že to dělá skoro vždycky. Což o to, za mámou běhám ráda, vždycky má plný kapsy mlsek. Ale proč ona to dělá?  

Nedávno jsem na to kápla, ona mne určitě volá, protože má strach. Bojí se a chce, abych ji ochránila. Vždyť je to taky moje práce! Proč se asi bojí těch běhajících lidí? Zatím mi nepřipadali až tak podezřelí. Ale máma ví, co dělá, tak asi nebude od věci dávat na ni trochu větší pozor. Budu ty běžce radši sledovat, jeden nikdy neví.

A včera to přišlo! Moje teorie se potvrdila, jsou to vážně nebezpeční šílenci! Jdeme si tak s mámou po cestičce podél vody. Potkaly jsme spoustu psů i lidí, několik cyklistů i běžců a všichni se chovali úplně normálně. Sice je po očku sleduju, pro jistotu, ale dělám jako že nic. Až proti nám vyběhla ženská. Už z dálky mi přišla divná. Všichni běžci voní potem a taky jim většinou hodně voní nohy. Tahle ženská ale smrděla už na dálku! Podobně smrdí máma, když se večer někam chystá, a říká tomu šanel. Hrozně to štípe v nose. Vítr foukal k nám, takže to mělo fakt grády. Běžela rychle a najednou zastavila a úplně ztuhla. Cítím ten šanel s příměsí nervozity a strachu.

Sakra, tak teď asi přišla moje chvíle, a budu muset zasáhnout. A v tu chvíli máma volá. No jasně! Otáčíme to a zdrháme, pojď honem, mámo, než nás ta ženská doběhne. Ale máma ne – prý nikam nejdeme? Tak to nechápu. Říkám ti, je nebezpečná, pojď radši pryč! Máma mě drží za obojek a vyráží směrem k té šílené osobě. No dobře, nehádám se, možná to zvládnem. Najednou ženská začíná ječet a mávat rukama. Já to věděla, teď nás obě zabije! Tak mě teda pust a já ji sejmu! Ale dělej, nebo praští ona tebe a to bude zlý, já tě neunesu a jak já ti zavolám pomoc? Bože, to je den, že jsme radši nezůstaly doma.

Ukázala jsem té ženské bláznivé, jak jsem si ráno vyčistila zuby a utekla. Uf, to mi odlehlo, že jsem se nemusela prát. Jsem fakt šťastná jak blecha, že jsme to s mámou přežily, ale příště – příště už si na ty běhající lidi budu dávat sakra velký pozor!

Katka Houšková 

www.katcinasmecka.cz

Foto: Roman Rakovan, Martina Páleníková