Strakáči jsou takovým prototypem „vesnického voříška“, byť s průkazem původu…

Český strakatý pes jako sportovec? Proč ne? Vždyť jsou to psi plní energie a nadšení. Ostatně, kdo jednou toto sympatické plemeno poznal, asi už nikdy nebude chtít jiné. Je to milý, aktivní, středně velký a řádně ztřeštěný pes. To je prostě český strakáč!

Sympatický Jakub Šmerda je velmi šikovným psovodem, který má po svém boku samozřejmě českého strakatého psa. Povídání s ním právě o jeho skvělé a temperamentní fence Áje bylo opravdovým zážitkem. Mám ráda lidi s nadšením pro svého čtyřnohého parťáka a aktivity s ním prožívané. Takže pokud vás zajímá, co vše je český strakatý pes schopen zvládnout za sporty, tak si nenechte ujít tento fajn rozhovor. Asi budete velmi příjemně překvapení.

Pocházím z městečka Choceň ve východních Čechách. Absolvoval jsem Sportovní gymnázium Pardubice, kde jsem získal atletickou průpravu, která nám teď slouží jako základ pro canicross. Následně jsem vystudoval Mendelovu univerzitu v Brně, která ve mně vzbudila zvídavost a chuť experimentovat, což se projevuje i v přístupu ke kynologickým sportům. Po studiích jsem již v Brně zůstal a aktuálně pracuji na Masarykově univerzitě. Na Ústavu botaniky a zoologie jsem potkal svoji ženu Evu, se kterou jsme si pořídili fenku českého strakatého psa. Eva je hrdou majitelkou fenky Áji (Arnika Strakatá packa), zatímco já jsem jen nadšeným psovodem.

Strakáči jsou takovým prototypem vesnického voříška, byť s průkazem původu. Jsou skladní, inteligentní a mají hezký barevný vzhled. Jako bonus jsou sympaticky potrhlí. Když jsme se byli seznámit s malou Ájou ještě v její chovatelské stanici Strakatá packa, tak se její maminka v jednu chvíli zvedla, protáhla a začala v plném trysku v malém bytě vykružovat osmičky, do kterých zahrnula postel v ložnici a kanape v obýváku. Chovatelka si dodnes myslí, že nás to vyděsilo, ale ve mně to vzbudilo obrovský zájem. V té době mi došlo, že se s Ájou určitě nebudeme nudit a pokud zdědí jen polovinu toho, co předvedla maminka, tak se budeme muset hodně snažit, abychom téhle malé atomové slečně stačili.

Český strakatý pes je stále mladým plemenem a ve Spolku ČSP zatím prozkoumáváme, co vše s ním lze dělat. Zatím jsme neobjevili, v čem strakáč vyniká nad jiná plemena (i když by to mohl být nosework, resp. obecně práce nosem), ale potvrdili jsme si, že si s ním můžete vyzkoušet skoro všechny sporty s výjimkou některých zkoušek ze sportovní kynologie, kde ho limituje výška a neagresivní povaha.

Mým týmovým parťákem a členem rodinné smečky je Ája. Spolu se dlouhodobě věnujeme canicrossu, obedience a dogdancingu. Manželka s ní pak trénuje ještě agility.

Zdánlivě to vypadá, že psa přetěžujeme, ale(!) snažím se trénovat pravidelně, jen po krátkou dobu a nedrilovat. Tedy střídat a kombinovat v tréninku různé prvky z různých sportů. Je to možné i proto, že se všechny výše uvedené sporty významně prolínají. Fyzickou kondici z canicrossu uplatníte v agility, prvky z obedience se z velké části recyklují v dogdancingu a trochu i v agility a naopak. V canicrossu se pes musí naučit dlouhodobě soustředit na práci, a i to mi přijde důležité a přenositelné pro poslušnost.

V obedience jsme na jaře přestoupili do nejvyšší třídy OB3. Jsou tam celkem složité věci a zatím u žádného cviku nemáme velkou jistotu. Nicméně, nejlépe nám asi jdou dřívka (pachová identifikace předmětu a jeho aportování). Z nějakého zvláštního důvodu je pro Áju atraktivní i obíhání kuželu, takže ji celkem baví stromeček (oběhnutí kuželu, zastavení, sebrání aportu a přeskok přes překážku). Nejvíce se trápíme s chůzí – ta nám nikdy nešla a ztrácíme na ní již od počátku hrozně moc bodů. V OB3 si nyní Ája bohužel vytvořila pověru na dlouhodobém odložení (při odložení vsedě si po čase lehne) a tak v poslední době hodně bojujeme i s tímto prvkem.

Ani mě nikdy nenapadlo, že by to mělo být jinak. Jsem rád, že Ája cvičí i s Evi. Jednak trénují jiné věci, a tedy i rozbíjí rutinu v tréninku, posilují jiné svalové skupiny a rozvíjí všestrannost. Musím uznat, že Evi je mnohem lepším psovodem, který dokáže nové věci naučit lépe, rychleji a s minimem chyb. Škoda jen, že nemá více vytrvalosti a cílevědomosti. Co se kompromisů týče, tak mi žena nahlásí, kdy má tréninky a případně závody a já si podle toho upravuji canicrossové tréninky a víkendové závody. Někdy se dostáváme mírně do kolize, ale zatím jsme se vždy domluvili, který závod má přednost. A co na to Ája? Ája má ráda svůj denní režim, ale jinak jí je jedno, co bude trénovat a s kým, hlavně, že za to budou mlsky.

Přiznám se, že o druhé fenečce uvažujeme. Přeci jenom pokud bych chtěl běhat canicross, tak to cca dva až tři roky trvá, než je pes připravený závodit. Podobně tomu je i v jiných sportech. Za dva až tři roky bude mít Ája věk, kdy se odchází do sportovního důchodu. Do té doby by mohla být pro nového člena rodiny inspirací a naučit ho spoustu věcí. Také by to pro Áju snad byla taková zdravá konkurence – teď je rozmazlována jako jedináček a občas si postaví hlavu.

A ano, určitě by to byl strakáč.

Nevím, jak moc můžu zobecňovat. Každý pes má jinou povahu a přeci jen Ája je naším prvním psem, a tedy i prvním ČSP, kterého máme. Co mi přijde takové charakteristické pro strakáče, tak že jsou chytří (možná někdy až vychytralí), nebývají agresivní vůči lidem (proto může být problém je připravit na obrany v rámci kynologických zkoušek) a nesnáší tréninkovou rutinu (časté opakování a drilování jednoho prvku).

Konkrétně s naší fenkou máme již zaběhaný denní režim, který Ája striktně kontroluje a vyžaduje (ranní běh, odpočinek, odpolední trénink, odpočinek, večerní hraní nebo trénink na balonu). Pokud trénujeme a vidím, že naše úsilí nevede k cíli, snažím se najít jinou „cestu“ jak Áje ukázat, co po ní chci. Rozkládám složité věci na jednodušší dílčí kroky, učíme se v rámci her, volím jiný typ motivace atd. Jsem však v tréninku začátečníkem a dělám spoustu chyb, takže je to zatím dva kroky vpřed a jeden vzad. To, že Ája něco neumí, je především moje chyba, než že by se nebyla schopná připravit.

Se strakáčem je to tedy podobné jako u jiných plemen – pokud pes něco neumí, tak je to obvykle chybou nebo nedůsledností psovoda.

Canicross je pro mě takovou srdeční záležitostí. V mládí jsem se věnoval atletice – konkrétně dlouhým běhům. Běhám rád a umím se motivovat do tréninku. Canicross je takový běžecký upgrade. Nejste na trati jen sám za sebe, ale máte parťáka, který vám pomáhá, ale který zároveň sám občas potřebuje pomoct. Zážitek ze závodu je pak výrazně silnější. Je to jako když srovnáváte třeba rychlobruslení a hokej. Hokej i canicross jsou týmové sporty a tedy i emočně mnohem intenzivnější. Jinak canicross s poměrně malým psem je obrovskou výzvou. Musíte předvést mnohem víc než týmy s velkými psy (kteří můžou vážit i 25 – 30 kg). Když se nám s Ájou podaří předběhnout týmy s velkými psy, tak jsem na svou jedenácti a půl kilovou Áju náležitě hrdý.

Obecně každé plemeno si s sebou nese genetickou zátěž, která je odvozená od zakládajícího chovného páru/jedinců. Na strakáčích se prováděl mimo jiné i výzkum epilepsie a chudozubosti. Z toho je zřejmé, k čemu jako plemeno mají nežádoucí predispozice. Je však potřeba zdůraznit, že to není nic dramatického a počet epileptických jedinců je podobný jako u jiných plemen. Bohužel každé plemeno má svoje neduhy, jen se o nich moc nemluví/nepíše. V tomto směru máme obrovskou výhodu, že ČSP je „jen“ národní plemeno (neuznané FCI), které je chováno téměř výhradně v ČR a zatím se daří chovatelskému kolegiu vhodně kombinovat chovné jedince a tím minimalizovat rizika zdravotních komplikací. 

Protože je Ája aktivní pes, tak má i nadstandardní péči. V rámci stravy dostává extraporci vitaminů, kloubní výživu Geloren, lososový olej a řasu kelpu. V poslední době jsem i řešil, že se jí nechtělo tolik běhat. Absolvovali jsme veterinární vyšetření, abych vyloučil zdravotní komplikace (rozbor krve, pohmatová vyšetření, rentgen, Dornova metoda). Objevili jsme jen drobnou svalovou disbalanci, která je důsledkem toho, že Ája nerovnoměrně zatěžuje nohy. Aktuálně tedy obden rehabilituje na balónu, aby se nasvalila a zapojila i menší svaly. Zatím jsem s výsledkem spokojený.

Ája je parťákem a členem rodiny, takže se snažíme minimalizovat situace, které jsou pro ni výrazně diskomfortní. Z tohoto pohledu mi nejvíce vadí silvestrovské ohňostroje, které jsou pro psy vysoce stresující a nejsme schopni je ovlivnit/vypnout.

Strakáči jsou takoví kašpaři. Není to hanlivé označení, jen konstatování, že se jim daří vytvářet situace, které vás rozesmějí, ale i udržují ve střehu. Opravdu mě asi nikdy neomrzí pozorovat Áju, jak si hraje, když spí zkroucená jako paragraf nebo když jí popadne „maminčin amok“ a začne běhat „osmičky“ v obýváku nebo na louce.

Díky Spolku ČSP jsme poznali spoustu skvělých lidí, které bychom jinak nepotkali. Se „strakáčníky“ jezdíme na vodu a pořádáme různé víkendovky i tábory, účastníme se každoročních akcí Štěňata strakatá a Setkání strakáčů atd. S komunitou okolo strakáčů jsme si „sedli“ a vždy se moc těším, že je uvidím.

Asi nemám žádnou konkrétní metu, spíš bych chtěl pochopit, jak efektivně trénovat, abych si zbytečně nekazil psa. Zkrátka, které věci si hlídat, jak motivovat psa, jak ho připravit na závody apod. Věřím, že pak budeme schopní dosáhnout čehokoliv. Na umístění mi zase až tak nezáleží, spíš mě zajímá, zda my jako tým dokážeme v závodu předvést maximum z toho, co máme natrénováno.

Z toho, co se nám asi opravdu povedlo, bych vyzdvihl následující. V canicrossu: 4. místo v kategorii veteráni 40 – 50 let na Trophée des Montagnes 2022 ve Francii (celkově 23. z 207 účastníků); účast v kategorii Canicross muži 40 – 50 let (DCMM40) na Mistrovství Evropy v mushingových disciplínách v Leipě 2022. V obedience: 3. místo v kategorii OB2 na MČR 2022 v obedience všech plemen; složení zkoušky OB3. V dogdancingu: titul Master of dogdancing 1 (MoD1) a složené zkoušky MD2 a HtM2. V agility mají holky zatím složenou jen zkoušku A1, ale kdyby se trochu víc snažily (= trénovaly), tak si myslím, že by mohly už běhat v A3 a usilovat o titul A3Ch.

Přál bych si, aby byl strakáč vždy plnohodnotným členem své rodiny, a aby si ho pořizovali aktivní lidi, kteří zvládnou jeho temperamentní povahu a dopřejí mu výlety, spoustu pohybu a radosti ze života.

Strakáči jsou sympatičtí rošťáci. A moc bych si přál, aby to tak i zůstalo. 

Děkuji vám za rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Jakuba Šmerdy