Strašák se zkratkou NCL-A

Že nevíte, oč tu běží? Zbystřit by měli zejména majitelé kříženců amerických stafordšírských teriérů a amerických pitbulteriérů. Právě tato plemena mohou být postižena dědičným onemocněním skrývající se pod zkratkou NCL-A - cerebelární ataxií. Přestože věda značně pokročila, toto onemocnění nelze léčit. U amerických stafordšírských teriérů byla, díky povinnému testování chovných fen a krycích psů u nás, prakticky vymýcena. Křížence a „čistokrevné psy bez PP” však testuje málokdo. O svém boji s ataxií u adoptované fenky Viki nám řekne více Jana Halabrínová.

NCL-A postihuje část mozku zvanou mozeček (cerebellum). Mozeček je úzce spojen s vestibulárním systémem a spolu s dalšími částmi mozku řídí koordinovanost pohybů těla. K prvním projevům nemoci dochází až v dospělém věku, mezi druhým a pátým rokem života. Zpočátku jsou příznaky nepatrné, psi jsou lehce nemotorní, zakopávají při rychlých pohybech. Jak nemoc postupuje, těžkopádnost se stává výraznější – psi často padají při pohybech hlavou ze strany na stranu, samci často ztrácí stabilitu při zvedání nohy při močení. V běhu, při hře a rychlých pohybech v zatáčkách psi zcela ztrácí koordinaci a padají. Při sledování očí psů, poté co rychle kroutili hlavou, je možné pozorovat zvláštní pohyb ze strany na stranu či dokolečka až minutu po vykonaném pohybu hlavy. Dalšími časnými příznaky mohou být kolaps, nenadálé ztuhnutí nohou, krku a těla i na několik sekund.

S postupem nemoci mají psi čím dál tím větší potíže s chůzí a problémy udržet se na nohou při žraní, proto velmi hubnou. Ve finálním stádiu se psi nejsou schopni zvednout a majitelé jsou nuceni nechat zvíře předčasně utratit, většinou ve věku sedmi až osmi let (zdroj).

Původně jsme měli psa jen jednoho – stafordšírského bulteriéra Dodíka. Ačkoliv jsme s ním chodili na cvičák a mezi pejsky, neměl žádného kamaráda ke společným hrám. A protože už jednoho psa z chovatelské stanice máme, rozhodli jsme se tentokrát udělat šťastným nějakého pejska z útulku. Volba tedy padla na adopci a já jsem se začala poohlížet po vhodném parťákovi pro Dodíka i pro nás. Do oka mi padla fenky Viki z klatovského útulku. Byla tam však krátce a já si myslela, že se určitě vrátí k původním majitelům, a že se třeba jen zaběhla. To se však nestalo. Vedoucí útulku je moje známá, takže jsme se domluvily, že bychom se mohli přijet na Viki podívat. Byli jsme však upozorněni, že by mohla mít problém s muži. Na první návštěvu jel tedy můj partner Pavel. Vše proběhlo přímo skvěle. Ve stejném duchu se Viki seznámila s dalším „mužem” v domě – s Dodíkem. Hned při prvním venčení byli parťáci a vypadali, že se znají odjakživa. Protože byla Vki na útulku čerstvým přírůstkem, musela ještě absolvovat povinnou karanténu. Potom už adopci naštěstí nic nebránilo.

Viki přivedli lidé, kteří ji viděli se toulat bez majitele. Odchytili ji nedaleko Klatov a odevzdali ji nejbližšímu útulku. O její minulosti jsme tak nevěděli vůbec nic.

Asi po dvou letech od doby, co jsme ji adoptovali. Všimli jsme si, že při běhu jí to jakoby unáší do strany. Občas také do něčeho narazila, ale jinak byla stejná jako dřív – veselá, hravá, skákala a plavala… Plavání a aportování míčku bylo její oblíbenou zábavou. A právě při plavání jsme zjistili, že je něco špatně. Ačkoliv byla Viki zdatnou plavkyní, sem tam se nám topila. Stávalo se to hlavně při divočejších hrách ve vodě s balonkem a s Dodíkem. Původně jsme si mysleli, že je to jejím nadšením pro aporty, a Viki prostě jen v euforii „zapomíná plavat”. Aporty a míčky ve vodě jsme tedy úplně vynechali. Vypadalo to, že problém je tímto vyřešen. Nedlouho potom však Viki normálně plavala. Při vylézání z rybníku se chtěla normálně oklepat.  Ztratila však rovnováhu a spadla znova do vody. To už jsme se začali obávat, zda je zdravotně v pořádku. Navštívili jsme veterináře a ukázali mu videa, jak Viki padá do rybníka. Vypadalo to, že má možná epilepsii. Na názor jsme se ptali i ve facebookových skupinách zaměřených na AST. Tam nás několik lidí upozornilo, že by se mohlo jednat o ataxii.

Vůbec ne! O tomto dědičném onemocnění jsme do té chvíle neměli ani tušení, že existuje. Paradoxně tato nemoc nebyla „novinkou” jen pro nás, ale i pro několik různých veterinářů, se kterými jsme konzultovali stav Viki. Pátrali jsme tedy dál na internetu. Všechny příznaky naprosto souhlasily.  Nakonec jsme si museli sami vyhledat kontakt na laboratoř, která testy provádí, a nechali jsme fenku otestovat. Ač jsme velmi doufali, že výsledek bude negativní, tak se její diagnóza po týdnu bohužel potvrdila.

Přestože byla prognóza velmi špatná – nemoc nelze vyléčit, rozhodli jsme se bojovat. Celý denní režim jsme přizpůsobili Viki. Měla více dohledu, některé aktivity jsme museli omezit a do vody chodila jen s plavací vestou. Největší oporou však pro ni byl pro Dodík, který se její nemoci přizpůsobil hlavně ohleduplností a opatrností.

Protože na ataxii neexistují léky, pokoušeli jsme se její projevy alespoň mírnit. Zkoušeli jsme různé přípravky s CBD – kapky, oleje, pamlsky. Zpočátku jsme pomáhali Viki v pohybu na postroji, později jsme jí pořídili pro lepší stabilitu vozíček. Navštěvovali jsme také různé rehabilitace. Největším hnacím motorem byl pro ni ale Dodík a děti, které Viki bezmezně milovala.

Dodík je takový náš flegmatik. Myslela jsem si, že až nastane ta chvíle, a Viki nás opustí navždy, tak snad její odchod nepostřehne. Opak byl pravdou. Ač jsme se velmi snažili být v rámci možností co nejvíc v klidu, Dodík velmi truchlil. Stále Viki hledal, naříkal…Přestože je odchod Vikinky velmi čerstvý – a stále bolí, po týdnu jsme naznali, že Dodík opravdu velmi trpí a museli jsme pořídit druhého psa. Adopce byla opět jasnou volbou. A tak k nám do rodiny přibyla fenka Conny, která má v sobě také teriéra typu bull. Po zkušenostech s Viki necháme samozřejmě testovat i Conny.

Asi nejhorší je, že má člověk několik let zdravého psa a najednou se prostě musí smířit s tím, že mu pomalu odchází a nemůže s tím nic dělat. Čeká, kdy bude ten konec a nejde se na to připravit. Taky má strach, že ten konec prostě nepozná. Jestli nechat parťáka jít nebo ještě počkat. Rozhodně nelitujeme toho, že jsme si Viki tehdy vzali – bylo to nejlepší rozhodnutí a myslím si, že jsme si ten společný život užili. Jen mě mrzí, že „díky“ nevědomosti, hlouposti nebo ignoranství (těch, co o tomto riziku ví) se rodí takto nemocní pejsci. Pokud opravdu toužíte po štěňatech po své fence nebo psu, nechte alespoň OBA rodiče otestovat na ataxii. Pakliže je jeden z rodičů nemocný a nemoc se u něj zatím neprojevila (vypadá, že je zdravý, jako tomu bylo u naší Viki) nebo jsou oba rodiče  přenašeči  (nemoc se u nich nikdy neprojeví, ale „špatné geny” předají dál), narodí se vždy určitý počet štěňátek stejně nemocných jako naše Vikinka.

Děkuji, že jste se s námi podělili o svůj příběh.

Kateřina Smětáková

foto: archiv Jany Halabrínové