Svému psovi věnuji svůj čas i své srdce!

Rok se s rokem sešel a z mistryně republiky se stala obhájkyně titulu a novopečená mistryně světa hovawartů stopařů!!! A při této příležitosti si vám dovolujeme připomenout rozhovor, který jsme společně dělaly loni přibližně touto dobou…

Slíbený rozhovor s autorkou našeho stopařského seriálu a mistryní republiky hovawartů stopařů 2018 Katkou Houškovou je tady! Sami se přesvědčíte, že o této disciplíně nejen píše k nám do časopisu, ale také ji úspěšně provozuje v praxi. Přejeme příjemné čtení!

Zlato z Mistrovství republiky hovawartů stopařů a bronz z Mistrovství republiky stopařů všech plemen na Slovensku dle IPO-FH hovoří jistě za vše. Kdo by také nechtěl pozvednout nad svou hlavu podobné trofeje a navíc v rozmezí jednoho jediného týdne? A přesně to se letos v říjnu podařilo Katce Houškové s její hovawartkou Drákulkou Katčina smečka! A myslíte, že nám prozradí svůj recept na takový úspěch?

Katko, upřesni mi, prosím, na úvod – mohu ti po tak obrovském úspěchu ještě stále tykat?

Jedna kamarádka mi nedávno řekla, že bychom si mohly chvíli vykat, abychom si potom zase mohly připít na tykání. Ale my dvě si asi můžeme připít i bez toho…

Ale teď už vážně, tvou poličku doma v obýváku zdobí zlatý a bronzový pohár z vrcholových stopařských akcí. Jaké jsou tvé bezprostřední dojmy a pocity?

Poháry jsou na terase, protože doma už je není kam dávat. A teď už opravdu vážně. Letos jsme měly s Dráčou náročnou sezónu, řekla bych, že se jednalo o sezónu vrcholnou. Na jaře MS IHF IPO3, následně MR Slovenska SVV3, v létě MS IHF v obedience a teď dva velké stopařské závody týden po sobě – MR Slovenska a MČR hovawartů. V podstatě jdeme z tréninku do tréninku a na pocity zatím nebyl moc čas. Že jsem šťastná jako blecha, asi nemusím říkat. A také přiznávám, že jsem překvapená, jak dobře to Dráča zvládla. Každý závod je samozřejmě zkušenost a ty dva poslední nám ukázaly, kterým směrem je třeba se v tréninku ubírat a na čem musíme zapracovat, aby to příště bylo ještě lepší.

No, ano – Dráča! Další hlavní aktérka, bez které by to ani nešlo, na ni samozřejmě nesmíme zapomenout. Představ nám tedy blíže svou pracovitou fenku.

Dráča je boží pes. Se svými psy jsem se vždy věnovala nějakému sportu, ale ona je opravdový nadšenec do čehokoliv, v čem se dá vyhrávat. V jejím případě samozřejmě nemyslím vyhrávat závody, ale vyhrávat nade mnou, nad figurantem, spolupracovat, získávat si odměny a mít z toho radost. Je to pes, který přijímá každou výzvu a s potěšením se vrhá do jakékoliv práce, při které může zapojit svaly nebo mozek. Až si někdy říkám, jestli je to vůbec možné.

Máte složenou řadu nejrůznějších zkoušek z výkonu a já ještě k tomu navíc vím, že běháte i rekreačně agility. Někdo by mohl namítnout, že ji třeba přetěžuješ. Čemu všemu se tedy společně věnujete a jak to jde vůbec skloubit dohromady s jedním jediným psem?

Ano, často slýchávám, že jsem blázen a že tolik aktivit jeden pes mít nemůže. Může, a Dráča dokonce musí. Když byla malá, tak jsem měla takovou představu, že se budeme věnovat v první řadě všestranné kynologii a půjdeme cestou mezinárodního zkušebního řádu. Bohužel to příliš nebaví ani mě, ani fenu. Ona je typickým příkladem inteligentního tvora, který nesnese stereotyp, což bohužel IPO do značné míry je. Proto jsem do tréninku přidala i národní řád, aby měla trochu změnu, a časem jsme zkusily tak trochu náhodou také obedience, což je pro nás vyloženě okrajová záležitost. OB bych se ráda začala víc věnovat, až definitivně pověsíme všestranné závody na hřebík a ukončíme práci na obranách. A že běháme agility? Někde pes relaxovat přece musí! Možná je mi trochu líto, že se Dráča neukázala ještě nikde na závodech, protože fyzicky je na tom opravdu dobře a s obratností navzdory své velikosti nemá žádný problém. Ale těch aktivit už je tolik, že jsme zvolily tento sport vyloženě jako relaxační, kam chodíme obě vypnout a vyresetovat mozek. Což se ukazuje jako velmi efektivní.

Nejsi samozřejmě jedinou psovodkou, která má s hovawartem složeno např. i IPO3, ale mnoho jiných to nějak „uplácá“ na domácím cvičáku na svého figuranta a pak už je nikdy nikdo nikde nevidí. Ty se však s Dráčou zúčastňuješ i nejrůznějších závodů pro všechna plemena a zmiňme, že ne bez super výsledků. V čem tedy spočívá tajemství vašeho úspěchu a nedívají se na vás ostatní zpočátku jako na exoty, kteří je nemohou v žádném případě ohrozit, a pak jen valí bulvy?

Tak řekněme si otevřeně, že v některých disciplínách je pro hovawarty opravdu obtížné se měřit s ostatními plemeny. Jako pro všechny ostatní „exoty.“ Ale není to nemožné a každého, byť malého úspěchu ze soutěže všech plemen si nesmírně vážím. Pravdou také je, že většina majitelů německých ovčáků nebo malinoisů nám fandí, a to nejen proto, že pro ně nepředstavujeme žádnou větší konkurenci, ale celkově proto, že nám opravdu s tím hovawartem drží palce. Na stranu druhou – každé plemeno má něco, a ne všechno je s hovawartem zas tak složité a například konkrétně na stopách máme trochu výhodu.

Mnoho tzv. pracovních psů zná jen životní model „kotec-cvičák-kotec-cvičák“ a nic jiného. Ty to máš ale nastavené jinak, viď?

Já si pořizuji psa v první řadě proto, že ho chci. Že s ním chci trávit čas, mít s ním kvalitní vztah a společně provozovat různé aktivity. To, že pes cvičí, už je jen bonus, a nijak výrazně tomu život s ním nepřizpůsobuji. Kdyby Dráča nekousala nebo nestopovala, tak by dělala třeba skoky do vody nebo nosework, ale určitě bychom si našly společně něco, co by nás bavilo. Každý to máme jinak, ale pro mě pes vždy byl a bude v první řadě členem rodiny. A copak členy rodiny zavíráme do kotce nebo je vyhazujeme na noc ven? Můžu to zkusit navrhnout mému partnerovi, ale myslím, že do kotce se mu nebude chtít. Kotcový odchov neodsuzuji, každý máme ke kynologii jiný vztah a také jiné možnosti. Ale můj pes bude mít vždy přístup do domu a především možnost mě kontaktovat kdykoliv, kdy bude chtít. Veškeré výkony, které pro mě Dráča na závodech předvádí, můžu odměnit jen tím, že jí věnuji svůj čas a své srdce.

∼Pro mě pes vždy byl a bude v první řadě členem rodiny. A copak členy rodiny zavíráme do kotce nebo je vyhazujeme na noc ven?∼

Jistě se shodneme i na tom, že pes ve vyšší zátěži potřebuje opravdu kvalitní, zdravé a vyvážené krmivo. Jak je v tomto ohledu o Drákulku postaráno? Který druh stravy preferuješ?

Kynologii se věnuji už opravdu dlouho, moje zkušenosti stran výživy jsou bohaté a můj příběh o cestě ke zdravému krmení dlouhý. Pro účel rozhovoru se nehodí, tak to vezmu zkrátka. Naši psi jsou krmeni syrovou stravou, tzv. BARFem. Moje zkušenosti s krmením těmi „nejlepšími“ a nejdražšími granulemi byly vykoupeny mnohými zdravotními problémy mých psů, které měly často fatální následky. A nechci už stejné chyby opakovat. Granule, byť s tím „nejlepším“ složením, budou stále jenom granule. Plné mrtvých surovin zničených extrudací, chemie, konzervantů a lží, které výrobce uvádí na obrovské reklamní ploše zvané obal. Všem příznivcům průmyslově vyráběné stravy doporučuji knihu „Kočky by kupovaly myši“, kde se můžete dozvědět, jak to s krmivy obecně (nejen těmi pro psy) skutečně je. Naštěstí i na našem trhu už se objevují značky, které produkují krmivo nejen z kontrolovaných surovin, ale také bez konzervantů a přidaných látek vyráběné šetrnou cestou – a tak už nejsme odkázaní čistě jen na maso, což pro účely tréninku samozřejmě vždy není vhodné. Já jsem taková celkem dost „alternativní,“ takže kromě zdravé stravy se hodně zajímám také o homeopatickou léčbu, bylinky a celkově se snažím našim psům podávat co nejméně chemie, které si užijí v běžném životě už tak dost. A kromě zdravé stravy a správné práce s přijatou energií v tréninku a před/během závodu je samozřejmě také nutné dbát na pitný režim a před náročnými tréninky a závody psa zavodňovat. Především začínajícím psovodům bych doporučila se s tímto tématem více seznámit, protože pitný režim do značné míry ovlivňuje výkon našeho psa a ne každý pes umí sám od sebe správně pít.

∼Pitný režim do značné míry ovlivňuje výkon našeho psa a ne každý pes umí sám od sebe správně pít!∼

Pojďme ale k pachovým pracím. Naši čtenáři samozřejmě vědí, že pro náš magazín píšeš seriál o přesném stopování. Postupovala jsi sama přesně podle toho, co čteme v jednotlivých dílech nebo se to celé vyvíjelo tak nějak „za pochodu“?

Seriál, který píšu, je jen obecným návodem. Ano, snažím se metodiku popsat co nejpodrobněji a identifikovat různé problémy, které mohou v tréninku nastat. Ale i když se budu sebevíc snažit, nejsem schopná obsáhnout všechny možné alternativy, které nastanou. A protože každý pes i psovod je jiný, určitě všichni čtenáři dříve nebo později zjistí, že z metodiky mohou pouze vycházet, ale konkrétní způsob tréninku si budou muset přizpůsobit podle vlastních potřeb a možností. Sama mám v tréninku aktuálně dvě feny a s každou postupuji jinak rychle a trochu jiným způsobem. Ale podle základních principů, které kdysi načrtl během našich společných stopařských kurzů Ivo Srb, a ze kterých už řadu let vycházím.

Kdy a jak jsi tedy vlastně s Dráčou začínala stopovat?

To bude konečně pár vtipných historek do jinak nudného rozhovoru se mnou. Když bydlíte v centru Prahy (Václavák), tak na stopování nemáte moc možností. Ale když chcete vychovat dobrého stopaře, tak si je prostě musíte najít. A tak Dráča začínala svou stopařskou kariéru v parku na Hlavním nádraží, kam jsem chodila na čtverečky a následně cyklické stopy ve čtyři hodiny ráno, kdy tam byl relativní klid. Jak jen klidné to v Sherwoodu může být…. Několikrát na mně přišla PČR i Městská, o obyvatelích parku ani nemluvě. Jednou mně obvinili z toho, že v parku sázím marihuanu, jindy si mysleli, že čaruju, nebo mi chtěli dávat pokuty za vstup na trávník (vtipné, když opodál leželo osm bezdomovců)… No zkrátka jsme si to s Dráčou užívaly. Byl to vždy trochu adrenalin, ale díky tomu jsem v roce věku feny měla zvládnuté veškeré rušivé vlivy od lidí, dětí, zvířat, koní, houkačky, opilců, feťáků, hudby atd. O nějakém pachuprostém terénu samozřejmě nemohla být ani řeč. Jak se říká – těžko na cvičišti, lehko na bojišti – v tomto případě opravdu platí!

Tvé fence bylo na jaře sedm let a mám-li správné informace, tak všechny vrcholové stopařské zkoušky jste složily až letos na podzim. Souhlasíš tedy s tvrzením, že dobrý stopař zraje s věkem jako víno?

Já jsem se starším stopám dlouho nevěnovala záměrně, protože ještě na jaře jsme byli na IPO trojkové hodinové stopě a potřebovala jsem, aby dobře dopadla. Takže na trénink tříhodinovek jsme se s Dráčou vrhly až před MSR SVV3 a FH jedničku skutečně dělala až v září. Což ovšem neznamená, že by fena chodila celý život jen mladé stopy a najednou v sedmi letech hurá, uděláme tříhodinovku a budeme si myslet, že to zvládne. To samozřejmě ne. Dráča byla od malička připravovaná na to, aby zvládala staré stopy. V mládí jsem s ní chodila i dvanáctihodinové stopy. Ale byly to stopy snadné, když jsem zvedla kritérium stáří, vždy jsem snížila ostatní kritéria. Zastávám ten názor, že čich psa (i hlava) musí být trénován od útlého mládí, ale velmi dlouho (v řádech let) musí trénink probíhat vždy pozitivně, tzn. žádné prohry na nedokončených stopách. Na to, aby pes zvládl tak dlouhou a starou stopu, navíc kříženou jiným pachem, musí být opravdu vychozený, musí mít spoustu zkušeností a velmi dobře srovnanou hlavu. A mnoho předchozích pozitivních zkušeností z ostrých stop.

Mistr republiky hovawartů stopařů a druhý vicemistr stopařů na Slovensku jistě nejsou náhodné výsledky. Jak probíhala samotná příprava na tato vrcholová klání?

Jak už jsem zmínila, příprava probíhala opravdu od útlého věku. Hromada a hromada čtverečků, cyklických stop, systematická motivace a průběžné zvyšování všech kritérií. Kdo má ambice dostat se ve stopách jednou někam dál, nesmí začátek uspěchat. A v podstatě celý život Dráči probíhal trénink s plánem jednou, až přijde ten správný čas, se kvalifikovat na stopaře. V průběhu let jsem v mezičase mezi IPOvými závody průběžně trénovala starší a starší stopy, pracovala na pachových křížích a vějířích, učila identifikaci stáří pachu… a letos v září jsme to daly všechno dohromady a vlastně cílený trénink na IPO-FH probíhal až poslední tři týdny.

Co si myslíš o tom, když někdo říká nebo se spíše vymlouvá, že to či ono plemeno má k této kynologické disciplíně lepší nebo horší předpoklady? A může podle tebe za ideálních podmínek dobře stopovat každý pes?

Stopovat může určitě každý pes, nemusím asi v rozhovoru pro kynologický magazín zdůrazňovat důležitost a schopnosti psího čichu. Psovitá šelma, která neumí používat nos, by v přírodě nikdy nepřežila. Ovšem jak dokáže stopovat, to je věc druhá. Skutečně jsou plemena, která mají lepší či horší předpoklady a danosti pro tuto disciplínu. Nerada bych se nějakého z nich dotkla a tak nebudu konkrétní, ale skutečně jsou plemena, kde je to obecně se stopami horší. Ale i mezi těmi se najdou výjimky, jedinec, který navzdory například kratší čenichové partii v pachových pracích vyniká. Jak se říká – kde je vůle, tam se najde i cesta. Ale stejně jako pro nás jsou třeba těžší obrany, pro někoho jiného jsou těžší stopy. A to znamená jen to, že nás to prostě stojí víc práce a úsilí.

∼Kde je vůle, tam se najde i cesta!∼

Nesmím zapomenout na jednu veledůležitou věc. Jak vlastně Dráču obecně motivuješ k práci pro tebe a co třeba nezbytně nutný odpočinek po výkonu?

To jsou dvě otázky, tak odpovím postupně. Mým největším pomocníkem je klikr. Trvalo celkem dlouho, než jsem se ho naučila správně používat a teď už si bez něj jakýkoliv trénink nedovedu představit. Používám ho ve všech disciplínách, i když na stopách asi nejméně. Největším motivátorem pro Dráču je samozřejmě moje radost, ale naučila jsem jí to právě za pomoci klikru. A co se týče odpočinku – ten je samozřejmě nezbytný, a to především odpočinek psychický. Moje fena relaxuje hodně pohybem, takže agility a vyběhání v lese je nejlepší na odstranění nahromaděného stresu. Odpočinek fyzický je věcí druhou. A ještě trochu důležitější než fyzický odpočinek je práce s pohybovým aparátem psa a dodržování fází „warm up“ a „cool down“ před a po tréninku/výkonu a také pravidelné protahování, které jsem se postupem času naučila dělat a velmi mi to pomáhá.

Po přečtení tohoto rozhovoru se určitě najde nejeden pejskař, který by tě chtěl následovat. Co bys mu poradila?

Nespěchej, mysli pozitivně, a nikdy nezapomínej, že tvým největším učitelem je tvůj pes.

Prozradíš nám ještě své plány do budoucna?

Po pravdě nerada bych něco zakřikla, plány jsou přímo úměrné tomu, jak se nám všem bude dařit. V ideálním případě je to příští rok MS HW stopařů, výběrový závod stopařů na MČR a když půjde vše dobře, tak možná i poslední účast na MSR SVV3. Ale v zásadě mi bude stačit, když budeme všichni zdraví a když na nás budou z pelechu koukat naše tři chlupaté spokojené feny. Vlastně příští rok možná už čtyři…

A máš ještě něco na srdci?

Na závěr bych ráda řekla to nejdůležitější – pro přípravu na vrcholové závody nestačí mít dobrého psa a být schopným trenérem. Pokud se chcete dostat výš, tak si prostě nevystačíte sami. Zcela zásadní je mít dobré rodinné zázemí a partnera, který vaši aktivitu nejen toleruje, ale hlavně podporuje. A potom kolem sebe partu šikovných lidí, sparing partnerů, kteří jsou naladění na stejnou vlnu, a kteří vám rádi kdykoliv pomohou. Kynologie není o jednotlivci, je o spolupráci. Děkuji všem – však vy dobře víte komu!

Foto: archiv Katky Houškové, Roman Rakovan
www.katcinasmecka.cz