Talisman z Tibetu nosí štěstí i při canisterapii

Již před více než dvěma tisíci lety se v tibetských klášterech chovali posvátní psi. Tato zvířata bývala, mimo jiné, darována jako talisman, a měla svému majiteli nosit štěstí. Na rozdíl od dávné minulosti se už dnes tibetský teriér nedá získat pouze darem, ale svůj „kousek štěstí” si můžete vybrat přímo od chovatele.

Stejně jako paní Marie Špičáková. Její fenka tibetského teriéra Lhona Lamleh Legs-Smon však nepřináší štěstí pouze své majitelce. Paní Špičáková se rozhodla, že se o něj podělí i s ostatními, a začala se s Elinkou věnovat canisterapii. O tom, jak jim to v tomto kynologickém odvětví klape, se dozvíte v našem rozhovoru.

Překvapivě ano. Myslím si však, že je to vždy především o konkrétním pejskovi, a na plemeni až tak nezáleží. Mezi canisterapeutickými pejsky vídám opravdu všechna možná plemena, a sama nedokážu říct, jestli se nějaké plemeno hodí více nebo méně. Canisterapie je velice různorodá. Není to jen o pohlazení, ale i o souznění s klienty a hře, díky které dokážeme třeba i zlepšovat motoriku. Je to týmová práce mezi psovodem a canisterapeutickým pejskem.

Já se jmenuji Marie, a můj čtyřnohý tým jsou dvě psí holky - tibetský teriér Elinka a havanský psík Betynka. Obě jsou skvělé, a každá funguje trošku jinak. Elinka je, co se týče canisterapie, konzervativnější. Ráda se nechá pohladit, ale má své meze. Vím přesně, kdy už si potřebuje odpočinout. Také to je při canisterapii důležité – brát ohledy na pejska. Naopak Betynka je vyloženě mazlící pejsek. Do práce se velmi těší, a jak vidí, že chystám věci na canisterapii, tak je v pozoru (smích).

Neřekla bych úplně specifika. Má určité rysy teriéra, a člověk musí s tibeťákem souznít. Znát dobře jeho povahu, potřeby, chování a přizpůsobit tomu i například právě canisterapii. U Elinky vím, co zvládne a nezvládne. Má ráda svůj prostor. Není to ten klasický canisterapeutický pejsek, kterého si každý představí – nemohu ji vzít a někomu jí dát do postele a mazlete se. Vždy jsem u toho, a dávám pozor, aby to bylo příjemné jí i klientovi.

S Elinkou relativně ano. Nebylo to ovšem kvůli ní, ale spíše „díky“ mé nervozitě. Nebyla jsem si jistá, zda to zvládneme. Nakonec byla skvělá. Udělala velký pokrok a zkoušky jsme pak zvládly bez problémů. Až na přivolání, kde si ze mě trochu vystřelila. Což mě u ní ale nepřekvapilo (smích).

Zařízení, ve kterých působíme, jsou velice různorodá. Navštěvujeme například domovy pro seniory, zařízení s tělesně postiženými lidmi, a chodíme i za dětmi. Ve školách a školkách vymýšlíme dětem různé aktivity s pejsky, aby to pro ně bylo zároveň zábavné, ale i naučné. Také se objevujeme v rámci našeho spolku na různých veřejných akcích, jako jsou dětské dny a podobně.

S Elinkou  jsem dříve chodila na výstavy, stala se dokonce klubovým šampionem. Teď se však s ní i Betynkou věnuji převážně canisterapii. Ta nám zabírá velké množství času. Žádným jiným náročnějším aktivitám se tedy nevěnujeme. Chodíme na procházky a jezdíme na výlety. Holky jsou členy rodiny, takže s námi jezdí i na dovolenou, když je to možné, a tráví s námi veškerý volný čas. 

Myslím si, že ano. Celkově mi přijde, že výstavy jsou na tohle výbornou přípravou a pejsek se naučí i určité trpělivost. Zde bych ale zase řekla, že je to i o konkrétním pejskovi. U Elinky to určitě své výhody mělo.

Doporučila bych asi všechna plemena, tibetského teriéra nevyjímaje. Ale, jak už jsem zmínila, je to hodně nejen o konkrétním pejskovi a jeho povaze, ale také o jeho vedení. Musí být vždy určitá empatie mezi psem a pánem a důvěra mezi nimi. Důležité je si uvědomit, jaké máme jako tým možnosti a také své limity.

Nejvíce si cením toho, že jsme spolu zvládly zkoušky. Byla to souhra nás obou. Přesto, i kdybychom zkoušky neudělaly, posunulo to mě a Elinku ve vztahu mezi námi. Naučilo mě to vnímat ji jinak. Myslím si, že o tom by měla být práce se psem především – že vnímáte svého psa a on vnímá vás. Učíme se vzájemně jedna od druhé.

Vysněný cíl asi úplně nemám. Především bych ráda s mými holkami dělala dál radost lidem, kteří to potřebují. Ať už se jedná o seniory, hendikepované nebo o děti. Každý potřebuje mít pocit, že někam patří a že o něj má někdo zájem. Radost udělá také to, že se zeptám klienta třeba, jaký měl den. Věřím, že radost klientů a jejich úsměv nepramení jen z přítomnosti pejsků, ale i z lidí, kteří je vedou. Díky canisterapii jsem poznala mnoho skvělých lidí. Nejsou to jen klienti v zářízeních, kteří se těší, až znovu přijdeme, ale jsou to i pracovníci, kteří se o ně starají. Jsem ráda, že svou přítomností zlepšíme den i jim. Za práci, kterou dělají, mají můj velký obdiv.

Děkuji za milý rozhovor.

Kateřina Smětáková

foto: archiv Marie Špičákové