Tam daleko na severu - podruhé

Právě je zde druhý díl našeho povídání s Romanem Habáskem o jeho cestě za snem s názvem Finnmarksløpet 500. Tentokrát si budeme povídat o jeho psech, o barvě zimy nebo o plánech do budoucna. Roman nám i barvitě popíše, co se děje, nebo jak to vypadá, když klesne během několika minut teplota až pod - 32°C. A proto se s námi ponořte do krásy drsné severské přírody.

Jak jsme slíbili, tak činíme a vracíme s k povídání s finišerem Finnmarksløpet 500 Romanem Habáskem. Velice si cením, že si na nás udělal čas i po tak náročném závodu a po třídenním řízení v kuse. A tak vás opět zveme tam daleko na sever...

Romane, četla jsem nějaké informace ohledně pravidel závodu. Po dojetí do cíle probíhají kontroly výbavy. Proč to a co to znamená?

Ano, je předepsaná určitá povinná výbava, kterou člověk musí mít. Obsahuje jak prvky bezpečnostní pro člověka, tak i věci, které jsou pro psy a celý závodní tým důležité. V případě, že by se totiž spřežení někde ztratilo, nebo se tak zhoršilo počasí, že by nemohlo pokračovat dál a muselo v těch horách přežít dva dny při - 30°C či - 40°C, je nutné, aby si vystačilo si z vlastních zdrojů. Takže ta povinná výbava obsahuje zhruba dvacítku důležitých věcí. Jsou to například náhradní oblečení pro člověka, botičky pro psy, náhradní baterky do GPS, signální světlice, reflexní nebo nějaký svítící tyčinky pro případnou záchranu, aby nás v té bílé pláni vůbec dokázali najít, kvalitní spacák. Jídlo pro psy takzvané depotní, na které já nesmím sáhnout, které musím dovézt do cíle. To je právě taková ta železná zásoba. To samé pro sebe, musí tam být lékárnička, misky pro psy, vařič s dostatkem paliva, nádoba na ohřev teplé vody, minimálně půl litru na psa. Takže v mém případě, když jedu s osmi psy, tak čtyřlitrová. Což je vlastně dneska součástí toho vařiče. To jsou takové speciální vařiče, které hoří i v - 40°C za silného větru. Já mám tudíž tuto povinnou výbavu, tu mi kontrolují na startu, kontrolují mi ji v průběhu závodu na jednotlivých checkpointech a potom také v cíli. No, a když přijedu do cíle, tak mi veterináři kontrolují psy, zda nejsou vyčerpaní a jestli jsou schopni pokračovat dál a nejsou na pokraji sil. Přijel-li bych totiž do cíle se psy, kteří tam lehnou a zhroutí se, diskvalifikují mě i třeba v cíli, protože jsem měl zastavit dřív a nechat psy vydechnout. Proto se třeba hnedka v cíli jde a psi se krmí, aby i ti veterináři viděli, že mají chuť žrát. Kdyžto shrnu, kontrolují psy, výbavu, sáně a pak člověka teprve prohlásí za finišera.

Jak taková veterinární kontrola psů vypadá?

Tak pes, který je vyčerpaný, nežere a má většinou průjem. Takže oni se dívají na to, zda žerou, zda nejsou dehydrovaní, zda nemají znečištěné zadky od výkalů, zda měli botičky a mají v pořádku tlapky, to je ukázkou toho, že jsem se o ně dobře staral.

Závod je dlouhý 600 km, jede se po zasněžených pláních, horách a jezerech. Asi nebyla nouze o dobrodružství co? 

No, asi tak. Byly chvíle, kdy se člověk na saních nudí, jede asi 100 km po proudu řeky. Cesta vede prakticky po zasněženém ledu. Jenom si musher hlídá takový ten owerflow – přeteklou vodu přes led. To je tam, kde to pod tlakem praskne, voda vytéká na povrch a zase někde mizí. Je nutné držet se nějakých vyjetých stop od týmů před sebou nebo od těch skútrů. Člověk sleduje také značení, které tam je od pořadatelů, hlavně je to každý den kontrolované a je to bezpečné, ale je to nuda. A pak přijedete někam do těch hor a tam je to zase úplně něco jiného. Já jsem třeba vyjel do hor, sněžilo, foukalo a najednou se vyjasnilo, ukázalo se sluníčko a perfektně jsem si to užíval.  A teď se přede mnou otevřela taková ohromná plocha. A kam až mé oko dohlédlo, jsem viděl do dálky mizet ty značky. Říkal jsem si podle GPS, to bude tak 15 km rovina. To si užijeme, to bude paráda. No a jedu, jedu a najednou deset metrů od té naší stopy byl sněhem po palubu zapadaný motorový člun. Já si tak říkám, co tady dělá člun? Tak jsem kouknul pořádně na tu GPS, nechal jsem si vykreslit podklad, vodní toky apod. A zjistil jsem, že jedu po obrovském jezeře, které je na vrcholku hor. To jezero bylo asi 15 km dlouhé a 4 km široké. Ale takových okamžiků, které člověka překvapily, bylo strašně moc. Jak říkám, někdy to byla nuda a jindy zážitek za zážitkem.

To je úžasné, dokonalý musel být asi i východ a západ slunce, ne?

Ano, to je pravda. Ale já si třeba poprvé v životě uvědomil, že zima má svou barvu. To člověk pochopí skutečně až vysoko za polárním kruhem. Svítí sluníčko a najednou se začne tak prudce ochlazovat, že během několika málo minut vše zešediví. A když se člověk rozhlédne kolem sebe, vidí jakoby takovou mlhu. Byla to ale šedorůžová barva. A to byla ta zima, co padá na zem. Slunce zapadlo a studený vzduch se najednou začal tlačit. Vše bylo takové růžovo šedivé, neprůhledné a mrazivé. Říkal jsem si: „I ta zima má svou barvu.“ V tu chvíli klesla teplota z -7°C na -32°C a bylo to během cca půl hodiny.  A to skutečně vše změnilo barvu. Vak na saních, který byl červený, měl najednou šedou barvu a to, co bylo původně černé, bylo také šedivé. Bunda mi ztvrdla, jak byla relativně prohřátá. Začala praskat, šustit a odlupovaly se z ní kousky ledu. To jsou takové věci, které člověk hned tak někde nezažije.

Neuvěřitelné! S kolika psy jsi startoval?

Já jsem startoval s osmi jako všichni ostatní na těch 567 km, to je takto rozdělené. Finnmarksløpet je rozdělen na dvě kategorie – 567 km a 1200 km. Ti, co jedou tu pětistovku, tak mohou startovat maximálně s osmi psy. Ti, co jedou tu dvanáctistovku, mohou mít na startu až čtrnáct psů. Oni musí do cíle dojet minimálně se sedmi psy, já minimálně s pěti. Nakonec jsem dojel se šesti, neboť jsem dva v průběhu závodu odložil. Jednoho pro únavu a druhého pro kulhání. 

Zajímá mě, s jak starými psy jsi to jel?

Já jsem měl letos poslední šanci tento závod odjet, protože těmto dálkovým štacím se věnuji již šestým rokem. Takže ti nejstarší psi mi již opravdu zestárli. Měl jsem tam tři psy ve věku mezi osm a půl až deseti lety. Což je u psa už hodně, ale oni jsou trénovaní a dojeli to v pohodě. Pak jsem tam měl tři psy, kteří jsou zhruba pětiletí, to je ideální věk. A pak ještě trochu  extrém proti těm starým – jednoho tříletého a jednoho dvouletého. To je takový hraniční věk, kdy jsou schopni tento závod zvládnout jak fyzicky, tak i po té psychické stránce. Dali to úplně bez problému.

Máš to nějak speciálně rozložené v tom zápřahu? 

U mě je v tuto chvíli vůdčím psem fenka Canis, která je pětiletá. Je to takový drobnější černý pes, ale vím, že se na ni mohu spolehnout, že vede to spřežení dobře. Vedle ní běží šest a půl letá fena Mikeška, které říkám Mickey Mouse. To je takový druhý lídr. A ony holky, jak jsou mezi sebou soutěživé, tak se jedna snaží víc než druhá. To mi docela dobře funguje. Za nimi běželi ti dva mladí psi Eragon a Čiko, a to z toho důvodu, aby na ně nebyl vyvíjen tak velký fyzický tlak. Protože čím blíže k těm saním zvíře je, tím je to pro něj náročnější. Ty saně někam zatáčí a psi je musí přetahovat, aby mi jely správně. Ve třetí dvojici jsem měl dva devítileté matadory Chignika a Avalanche. Chignik byl prvním psem, který mi odpadnul pro únavu. Nechal jsem ho na checkpointu v Jergulu, zhruba po nějakých 280 km.  On sice podle veterinářů v závodě mohl pokračovat dál, ale já jsem věděl, že na další checkpoint je to asi 170 km a kdyby se to jeho vyčerpání zhoršilo, tak bych ho musel vézt 100 km v saních. Což je náročnější pro ostatní psy, protože jim to přidá váhu. Rozhodl jsem se tedy pokračovat bez něj. A v té čtvrté dvojici běželi bráchové Aime s Alby, kterým je nyní osm a půl roku. To jsou vlastně nejsilnější psi z celého týmu. Táhnou saně po celou dobu a rovnají je. No, a potom co jsem musel v Karasjoku odložit pro kulhání „Mikeše“, musel jsem vždy jednoho z těch velkých psů dát vedle lídra, protože Alby je takový můj specialista do větru a sněhu. Vzhledem k tomu, že je silný, neřeší, zda jde hlubokým sněhem nebo silným větrem, ale pořád je v tempu. A to bylo tedy v té naší nejtěžší etapě závodu.

A doma máš tedy kolik psů?

Doma jich mám celkem patnáct a postupně mě čeká generační obměna, pokud tedy budu chtít i dál závodit a nějakým způsobem jezdit na světové úrovni. Měl bych tedy během následujících dvou až tří let ten tým kompletně obměnit a omladit. Což s sebou nese samozřejmě mnoho problémů.  Protože najednou má člověk doma i dvacet pět psů. Ti nejstarší jsou už třeba jedenáctiletí a počítám, že se mnou budou ještě minimálně tři roky. Haskouni se totiž v průměru dožívají třinácti až patnácti let. Je to potom hodně náročné, jak finančně, tak i na prostor. Mít doma cca patnáct starých psů, pět v průměrném věku a deset mlaďochů.

Mnoho lidí se starých psů „zbavuje“ a dávají je někam tzv. na dožití. To ale asi nebude tvůj případ, že?

Ne! Ani omylem! Celý život spolu kamarádíme, jezdíme na závody po celé Evropě nebo po světě, takže si zaslouží, aby se mnou i v klidu dožili a užili si takového toho slušného důchodu.  Vůbec nedělám ani to, abych je ochudil o kvalitní krmení. Dostávají pořád tak kvalitní krmení jako psi, kteří se mnou trénují. Akorát variantu pro starší psy, aby nebyli tolik „našlapaní“. Snažím se krmit co nejvíce masem.

Když tě tedy čeká ta generační obměna, jak to u tebe bude letos vypadat se závody? 

Cesta z toho severu trvá tři dny autem, tak jsem měl dost času přemýšlet a spočítat si, kolik mi zbude závodních psů. Budu jich mít šest z těch starých, se kterými ještě mohu intenzivně závodit. Pak tam mám Jarušku, které bude na podzim rok a půl, takže ta pomalu začne. Dále mám ještě ročního Kevina, ten také brzy začne, i když na dálkové závody to zatím nebude. A jsem na čísle osm. A možná, když na tom bude dobře Avalanch, tak jich budu mít devět. A pokud by na tom byl tento pes opravdu skvěle, možná bych natrénoval a vydal se ještě jednou na tento závod. Další možností je závod Polar distanc ve středním Švédsku na 300 km, nebo Femundløpet na 400 km. To teprve uvidím. A pokud ti psi budou na podzim unavení, nebude to úplně ono. Budu mít jen tu sedmičku nebo osmičku, tak bych se zaměřil na takové ty střední distance. A příští rok se jede závod mistrovství světa „Of snow“ na kárách ve Švédsku. Takže bych asi vyrazil tam, protože někdy před lety asi v 2011 – 2015 jsme tyto závody vyhrávali. Takže bych se tam zase po té tříleté pauze vyrazil. A v únoru ještě přichází v úvahu mistrovství světa ve francouzských Alpách. Jede se tam také střední distanc, tuším čtyřikrát 50 km. A asi bych jel tady u nás Šediváčkův long. A nějakou sérii závodů – Ultimet chelenc, co se jezdí po Evropě. A na ten sever bych si udělal holt několikaletou pauzu, zotavil se, vychoval nové psy a jednou se tam třeba zase vrátil. A jel případně tu dvanáctistovku s vícero psy.

Pro mě je naprosto nepředstavitelná ta pětistovka, natož ještě jednou takový okruh na 1200 km…

Snadné to rozhodně není, ale na druhou stranu, když pak jedeš s těmi čtrnácti psy, tak ta váha saní se více rozdělí. Ta dřina na té 567 je možná ze začátku daleko větší pro těch osm psů, než na té dvanáctistovce. Tam je sice velký objem kilometrů, ale stejně těžké saně ve stejném terénu ti táhne čtrnáct psů. Tak ti si zlehka ťapkají, kdyžto ta osmička fakt dře. V tom je třeba ta kratší vzdálenost těžší. Ta dvanáctistovka je pak o té vytrvalosti, výdrži a vůli. Ti psi musí být opravdu excelentně natrénovaní. Jenže tady v Čechách to člověk nenatrénuje, to už musí jinam. To je třeba odjet na ten sever a alespoň tři čtyři měsíce tam s nimi trénovat, aby ti psi byli zvyklí a pak se vydat na tu dvanáctistovku. Neříkám, že bych ji nejel, ale v současné době na ni nemám psy, ani finanční prostředky a ani tak silné sponzory, abych se tam mohl vydat.

Romane, já ti ještě jednou děkuji, že sis na mě udělal čas a přeji ti mnoho šťastných kilometrů s tvými psy.

Foto: Pavel Slezák