Testujeme za vás... Seminář první pomoci pro psy

Po dlouhé sérii testovacích článků jsme měli maličkou pauzu, a protože se blíží konec roku a již moc možností k této činnosti není, nenechali jsme si ujít příležitost a otestovat seminář o první pomoci psům, o které nakonec v našem magazínu vychází i seriál. Jak to tedy probíhalo?

Zajímavý a hlavně přínosný seriál o první pomoci na eCanis běží již rok. Ačkoliv jsou články pěkně zpracované, chtěli jsme vědět, jak takový seminář vypadá ve skutečnosti. Tolik lidí, tolik psů, všichni v jedné místnosti… Jde to vůbec s poklidem přestát a naučí se majitelé něco? To byly základní otázky, které jsem si položila hned poté, co jsem se s Katkou Šponarovou domluvila, že se k nim na seminář přijedu podívat.

Kde se vzalo, tu se vzalo...

V Žatci, tedy uprostřed chmelové oblasti a města, kde se toho s výjimkou záchranářských akcí až zas tak moc neděje, se zkraje listopadu uskutečnil tento zajímavý seminář. Překvapivé bylo zjištění, že se neúčastnilo mnoho místních pejskařů. Zaregistrovala jsem snad tři známé lidičky a zbylí účastníci byli odjinud. Pokud jde o plemena, rozhodně převážná většina byla typu bull. A při seznamování jsme mohli z úst skoro každého slyšet, že se věnují právě bull sportům a tam občas k nějakému tomu úrazu dojte a oni chtějí být připraveni. To na mne udělalo velký dojem.  Ale našli se tu i tři kříženci a jeden velký knírač – ten byl můj.

První dojem je důležitý...

Ježdění na semináře zaznamenává v dnešní době opravdu velký BOOM, a mám jich projeto, myslím, celkem dost.  Ceny za ně jsou také různě vysoké a vždy jsem zvědavá, co mi to přinese. A tak jsou mé uši nastražené a oči sledují, co se kde šustne. Již v momentě, kdy jsem parkovala před budovou, kde se tento seminář měl konat, mému pohledu neuniklo pěkné auto polepené samolepkou s motivem první pomoci. V duchu jsem si říkala: „Opravdu pěkná a trefná reklama.“ Když jsem vstoupila do místnosti, ve které se vše konalo, okamžitě na mne dýchla příjemná atmosféra a byla jsem hned mezi dveřmi mile přivítána.

Má neupravená kníračka zatím zůstala v autě, než důkladně zmapuji terén (ráda se totiž, potvora, válí v trávě a bodlácích).

Tím to však nekončilo...

Nejenže jsem byla mile přivítána, ale také okamžitě obdarována. A to mně opravdu velmi mile překvapilo. Obdržela jsem krásný batůžek se spoustou propagačního materiálu. Ale nebyly to jen obyčejné reklamní a nic neříkající předměty. Jednalo se o vše okolo první pomoci. Ihned jsem si řekla: ,,No, mají to tedy děvčata opravdu dokonale připravené“. Co mne z těch všech věcí a letáčků opravdu velmi potěšilo, byla krásná samolepka na auto, která všem napoví, že v autě sedí někdo, kdo umí psu dát první pomoc – tedy snad! Mezi dárky byla i výborně zpracovaná skripta veškeré probírané látky. Žádné dlouhé „slohy“, ale krátké jasně vypovídající texty. Další skvělou brožurou byl obrázkový materiál – jak a co obvázat. Tak to se jistě hodí. A protože se jedná o první pomoc, nemohly ve vašem batůžku scházet ani obvazové materiály. Ten můj již visí v mém autě na čestném místě vedle klecí pro psy. Kde mám však lékárničku pro lidi – to nevím. Co dalšího jsme obdrželi, to už vám prozrazovat nebudu – musíte mít také nějaké to překvapení, až se na seminář sami přihlásíte.

 S úsměvem na rtech po celý den...

Ano, přesně tak to vypadlo. Tým první pomoci je sestaven ze dvou sympatických žen. Tou první byla MVDr. Martina Frühauf Kolářová, která vedla celé dopoledne teoretickou část a vždy poctivě dbala na to, aby lidé chápali, oč se jedná. A co jsem obzvláště ocenila, byl fakt, jak stylově byli přísedící zapojováni do debaty a otázek. A že to úkol nebyl snadný. Druhou ženou je Bc. Katka Šponarová, autorka našeho seriálu. Katka měla na starosti tu praktickou část, kdy jsme naše psíky proměnili v mumie. Obdivuji, s jakým klidem zvládala naše bezradné motání a cuchání obvazů. Jak se nenechala vyvést z míry ani při sebevětším selhání obvazujících, kteří bojovali jak s obvazy, tak i s prsty, chlupy a psy. I když psi, a to obdivuji ze všeho nejvíce, ti drželi. A aby se nejednalo jen o čistě ženský tým, doplnil jej také jeden muž – Štěpán Stránský. Ten se během celého dne mezi námi pohyboval a vše poctivě dokumentoval na svou zrcadlovku. Občas fungoval i jako takový náš malý „záškodník“. Vždy jsme se však z plna hrdla zasmáli.

Ten nejdůležitější „člen“...

Nebo spíše „TA ČLENKA“ – psí slečna jménem Annie. Ano, je to přesně ta fenka holandského ovčáka, kterou můžete vidět na všech letácích a brožurkách spojených s první pomocí psa. To, co zvládne tato holanďanka, chce opravdu srdíčko, protože tolik trpělivosti, kterou ona projevuje, když je obvazovaná ze všech stran, se tak často nevidí. Na druhou stranu se však nejedná jen tak o obyčejného psa, který by nic nedělal. Annie je atestovaná záchranářská fena pro plošné vyhledávání. A to jasně vypovídá o tom, jak skvělé zvíře to je. Takže gratuluji týmu první pomoci k tak úžasnému psu.

Co jsme se dozvěděli

Protože já osobně jsem prošla kurzem první pomoci v rámci jiného programu, tak jsem byla spíše zvědavá, zda se bude tento seminář v něčem lišit a jak to vlastně holky mají postavené. Jejich přednáška nebyla úplným překvapením pro někoho, kdo již něco podobného, byť jinde, absolvoval. Přiznávám však, že zdejší náplň byla daleko obsáhlejší, připravenější a nemusela jsem na konci dělat žádný test, což bylo pozitivní. Skvěle zpracovaná byla i prezentace promítaná na slidech. Dále jsme shlédli mnoho fotografií a příkladů z praxe, u kterých jsme se my snažili rozpoznat, co má daný pes za problém. Výborný nápad!

Jedním z velkých témat bylo určitě „Čím se řídí první pomoc?“ a dvě metody postupu při ujištění se o stavu psa. Řekli jsme si něco o základních životních funkcích (teplota, pulz, počet nádechů). Přiznejte si, víte, kde hledat puls nebo co sledovat, abyste spočítali správný počet dechů psa za minutu? Já osobně jsem kromě jiného ocenila i ilustrační slidy, kde bylo možno vidět zbarvení sliznic, a my jsme se naučili, co ta která barva znamená.

Další zajímavá témata, která bych zdůraznila, je například transport psa. Jak jej správně provést a psu ještě více neublížit. Nebo jak si poradit v situacích, kdy nemáme po ruce vše potřebné. Nebudu zde vyjmenovávat všechna témata tohoto semináře, protože asi by byl článek delší, než bych chtěla. Nicméně ráda zde zdůrazním, že byl dán prostor také tématům pro nás velmi důležitým. Co dělat když pes sežere něco otráveného a my potřebujeme, aby se co nejrychleji vyzvracel. No – přiznávám, že to není tak dávno, kdy mi kamarádka ze cvičáku volala s žádostí o radu. Protože ten její mladý pes něco spolknul a ona se bála. Tenkrát jsem ze sebe ni moc nevypravila, ale nyní bych věděla, co jí poradit.

Co jsme si vyzkoušeli...

Asi vše, co se obvazování týká. Také si každý z nás na svém psu spočítal dechy a nahmatal pulz, což je velmi důležité umět. Zvláště když bylo vidět, že to dělá hodně lidem problém. I když se prakticky celá sobota nesla ve veselé náladě, praktická část byla absolutním vrcholem. O tom, jak mi nejde cokoliv a kdekoliv obvázat, raději mluvit nebudu, ale co mě a nejen mě dostalo, byla jedna událost. Na řadu přišlo měření teploty, kdy nám holky vysvětlily, že se teplota měří v řitním otvoru (což tedy všichni víme), ale zajímavé na celém bylo to, že nám bylo řečeno, abychom si teploměr, pokud možno, namazali lubrikátorem a že oni jej nemají, tak to udělají bez toho. Najednou se ozval mužský hlas s dotazem: „A chcete ho? Já ho mám v batohu.“ Většinu a vlastně asi všechny to zarazilo. Který chlap nosí běžně v batohu lubrikant? Momentálně nikoho z nás asi nic jiného ani nezajímalo. Do té doby, než onen statný vysoký muž přinesl krásné balení (první pomoci s lubrikantem), potom jsme všichni pochopili, proč jej tam měl.

„Překážka“ na straně redaktorky...

Ano, tak bych nazvala to, co se odehrálo hned v sobotu ráno. Jsem pyšnou maminkou dvou malých dětiček. A bohužel mi pro starší dcerku (pět let), jak se říká, vybouchlo hlídání. Co teď? Kontaktovala jsem Katku Šponarovou s tím, že mám maličkou pětiletou komplikaci, která je ještě navíc hyperaktivní a nevydrží v klidu na jednom místě. Katka s úplným klidem řekla, ať přijdeme, že to zvládneme. „No, to bude něco!“ řekla jsem si. „Ale co, když to začne být neúnosné, sebereme se a půjdeme pryč.“  Vážení a milí čtenáři, s čistým srdcem mohu tento seminář doporučit, protože se stal atraktivní i pro mou pětiletou dcerku, která nedokáže sedět v klidu ani u pohádky nebo jídla. Neustále někde běhá a tady jí to doslova nadchlo.  Vše ji zajímalo a u všeho musela být. A pokud se jí dnes zeptáte, jak máte dělat například masáž srdce pejskovi, nebo kde se měří teplůtka, či jak obvázat hlavičku, ona bude ve svých pěti letech toto vědět. Navíc mi velice pomáhal i zájem přednášejících o Anežku a musím zde také veřejně poděkovat všem účastníkům semináře, kteří ji vzali v pohodě a s klidem. O psech ani nemluvím. Děkuji

Slovo závěrem...

Ještě několik dní jsem doma přemýšlela, jak moc se tento tým své práci věnuje. Jak skvělé materiály a celý program mají zpracovaný. A možná bych se u nich mohla i inspirovat. Nicméně pokud přemýšlíte, zda do toho jít, určitě není moc o čem přemýšlet. Veškeré materiály jsou perfektně připravené. Přednáška paní doktorky je dokonale poskládaná, skvěle zapojuje i lidi kolem sebe. V praktické části si vše vyzkoušíte na svém psu. Holky vám to zkontrolují a ihned k tomu řeknou, co není třeba úplně správně, kde co více utáhnout apod. Z mého pohledu je za tímto projektem KUS pořádné práce – detailně propracované. Určitě stojí za to si děvčata pozvat třeba i k vám na seminář. Mnohonásobně se vám to vrátí. Nikdy nevíme, kdy to budeme potřebovat!

Máte psí školu, salon, školící program, děláte semináře a chtěli byste reklamu formou testovacího článku?
Pak nás neváhejte kontaktovat na adrese redakce@ecanis.cz.