Tibetský teriér v České republice letos slaví 50 let!

Půl století – to už je pěkná řádka let. Padesátiny jako svůj příchod k nám slaví letos i tibetský teriér. Čeští chovatelé za tu dobu odvedli velký kus skvělé práce. Jaká je úroveň chovu tibetského teriéra u nás, jsme se zeptali paní Simony Jemelkové.

Manželé Jemelkovi věnovali chovu tibetských teriérů přes třicet let svého života. První tibeťáček přišel do jejich rodiny v roce 1986 a první vrh štěňátek se narodil v jejich chovatelské stanici Sengge o čtyři roky později. Jejich krédem v chovu je zdraví, milá a přátelská povaha, dobrá vitalita, přirozené instinkty a zdravý temperament jejich tibetských teriérů. Ačkoliv to, dle svých slov, s výstavami ani odchovanými vrhy nepřehání, jejich tibeťáčci jsou na výstavách velmi úspěšní. Paní Jemelková také, mimo jiné, zastává funkci hlavního poradce chovu v Tibetan terrier clubu České republiky – jediném klubu zastřešujícím tibetského teriéra u nás.

V letošním roce slavíme padesáté výročí prvních vrhů tibetských teriérů u nás, český chov má tedy již dlouhou tradici. Tehdejší Československo bylo první zemí ve východním bloku, kde se tibeťáci chovali. Na našich odchovech byl založen chov v dalších východoevropských zemích, jako bylo východní Německo, Maďarsko nebo Polsko. První importy, které zakládaly chov, byly z Dánska, Rakouska a západního Německa. Jak jsem říkala, je to už padesát let, takže od té doby se chov rozvíjel na velkém množství importovaných jedinců z různých zemí Evropy i Spojených států.

Náš chov není velký, a aby nedocházelo ke zužování genetické základny, jsou importy a zahraniční krytí nutné. Dnešní svět je úzce propojený a totéž se dá říct o kynologii. Řada českých chovatelů udržuje pravidelné vztahy s renomovanými zahraničními chovateli a tak jsou jak importy, tak i zahraniční krytí běžné. Naopak řada kvalitních českých odchovů se dostává k zahraničním chovatelům.

Určitě to nebude plané chlubení, když řeknu, že celková úroveň chovu v České republice je velmi vysoká. Náš chovatelský klub si stanovuje náročné chovatelské podmínky, týkající se zejména zdraví našich odchovů. Jádro českého chovatelství tibetských teriérů tvoří zkušení chovatelé s vizí a jasnou představou o směřování svého chovu, a nejen takoví, kteří chtějí „pro zdraví fenečky“ štěňátka s jakýmkoliv psíkem, pokud možno z blízkého okolí.

Čeští tibetští teriéři se rozhodně ve světě neztrácejí. V řadě zahraničních chovatelských stanic najdete české tibeťáky, kteří jsou úspěšní i na velkých významných výstavách, a působí v chovu. Co se týká srovnání s jinými státy – je to složitá věc, která by byla na dlouhou diskuzi. Jak jsem už zmiňovala, dnešní svět je propojený a tak již do značné míry neplatí, že různé země mají různý genetický potenciál a odlišný typ daného plemene. Ve většině rodokmenů najdeme jedince z Británie, Finska, Francie, Spojených států a dalších zemí. I donedávna dost specifická Velká Británie, která si držela svůj charakter chovu i své krevní linie, dnes importuje a používá zahraniční psy. Na světoznámé Cruftově výstavě, kde bývá vystaveno pravidelně přes dvě stovky tibetských teriérů, opakovaně v posledních letech zvítězili jedinci z Finska, Německa a podobně.

Nemyslím si, že chov tibetských teriérů má nějaká zvláštní specifika. Tibeťáci jsou středně velcí, robustní a odolní psi, dožívající se vysokého věku. Hlavní zásadou pro všechny chovatele, začínající i zkušené, by hlavně měla být poctivost v péči o své psy, dobrá znalost krevních linií, zájem o zachování zdraví plemene i jeho typických vlastností.

Český chov není velký, v průměru zapisujeme kolem dvanácti vrhů do roka, tedy obvykle kolem sedmdesáti štěňátek.

Kynologie je velmi rozsáhlý obor lidské činnosti. V České republice se chová téměř tři sta plemen psů. Některá mají do roka několik tisíc zápisů (jako tradičně nejoblíbenější německý ovčák), některá pak jeden vrh za několik let.

Tibetský teriér si u nás už mnoho let drží stabilní a solidní počty odchovů, které si zde nacházejí svoje zájemce. Nemyslím si, že je to v naší nevelké zemi málo a stejně tak si nemyslím, že cílem chovu má být co největší počet odchovů. Odvrácenou stranou velké popularity plemene bývá pokles kvality, protože se začínají objevovat takzvaní konjunkturální chovatelé, které zajímá jen to, co je zrovna populární, bez skutečného zájmu o plemeno. A to určitě není naším cílem.

Jinak obecně, největším problémem pro majitele tibetských teriérů bývá, tak jako u většiny dlouhosrstých plemen, péče o srst. To může být jedním z důležitých důvodů, proč si zájemce o dlouhosrsté plemeno nakonec svůj zájem rozmyslí, nebo kolem roku věku, kdy dospívající psík začíná mít srst opravdu dlouhou a hustou, nakonec péči vzdá a psíka nechá ostříhat. „Krátkosrstých“ jorkšírů, ši-tzu a dalších potkávám na ulicích většinu, a bohužel stejně tak ostříhaných tibetských teriérů. Při pravidelné péči přitom údržba srsti není tak složitá a dlouhosrstý psík si udrží svoji typickou krásu. Navíc existuje bohatá síť psích salónů, kde psíka jak vykoupou a rozčešou, tak s pravidelnou péčí poradí.

Tibetští teriéři se pravidelně účastní výstav všech typů, od krajských až po mezinárodní, a určitě tam zájemce najde někoho, kdo mu rád o plemeni něco poví. Nejdůležitějším zdrojem informací však určitě je chovatelský klub a jeho akce. Jediným klubem, sdružujícím chovatele a majitele tibetských teriérů, je Tibetan Terrier Club ČR. Klub pořádá do roka několik akcí, především tři klubové a speciální výstavy, má taky samozřejmě svoje informativní webové stránky.

Děkuji za rozhovor.

Kateřina Smětáková

https://www.ttc-cz.com/

https://www.tibetan-terrier.cz/

foto: archiv Simony Jemelkové